Tiše sedím, přemýšlím...

Informačka (5)

27. srpna 2016 v 12:28 | Anna Elizabeth Potter

Tak a máme tu po nějaké době další informačku! Co se dozvíte? No především, jak jsem se měla na prázdninách a jaké články vás v budoucnu čekají. Taky tu je pár změn, ale ne nějak zásadních. Nebo to si aspoň myslím já. Tak se na to pojďme podívat.

Dost už bylo snů? Možná že ano...

23. dubna 2016 v 22:21 | Anna Elizabeth Potter
Spousta lidí vám to řekne. Už sakra přestaňte jenom snít, začněte jednat. Kolikrát už jsem to jen slyšela. Snažím se přestat snít a začít jednat, ale nějak mi to nejde. Pořád radši sedím za stolem nebo ležím v posteli a sním si o své budoucnosti. Protože moc dobře vím, že taková asi nikdy nebude. Možná si to jenom horším protože sním a nejednám, ale mně to tak vyhovuje. Už jsem se nějak smířila s tím, že ne vše vám v životě vyjde a ne všechno půjde podle vašich představ. Musíte se s tím smířit i vy. Ale spíš bych vám sem chtěla sepsat pár tipů, jak přestat snít a začít jednat. Těmito tipy se aspoň budu chtít řídit já. Tento seznam asi bude spíš pro studenty a ne pro dospělé lidi (co to tady blábolím?).

1) Začít se učit
Řekněme si to upřímně, skoro nikdo nedosáhl toho, co chtěl bez učení. Čím lépe se budete učit na střední a vysoké, tím lepší budete pak mít práci. Nebo to řeknu ještě jinak, tím lépe se vám potom půjde za vaším snem. Asi za tím snem nedojdete, když neuděláte ani maturitu.

2) Rozmyslet si maturitní předměty
Musím už začít aspoň trochu tušit, z čeho maturovat. Je jasné, že by tam mohla být biologie a chemie, ale například mě hrozně moc baví dějepis a uvažuju, že si ho můžu dát jako maturitní předmět. Další problém je, jestli matematika nebo angličtina. Z matematiky jsem měla až do tohoto ročníku samé jedničky, ale letos jsem zjistila, že matika asi není nic pro mě, což vůbec nechápu.

3) Začít uvažovat nad vysokou
Začnu se koukat po seznamu vysokých škol a tak nějak si ujasnit, na kterou by to bylo nejlepší a na jakou mám velké procento možnosti přijetí, protože chci mít jistotu, že se aspoň na jednu dostanu.

4) Začít se na tu vysokou speciálně připravovat
Jelikož vím, že budu chtít jít na DAMU a lékařskou fakultu, je pro mne jasné, jak se budu připravovat. Je mi jasné, že se to ještě může změnit, ale aspoň předběžně to vím, takže vím na čem pracovat.

To je takový můj seznam činností, které by mě měly posunout z fáze snění do fáze dělání. Jsou to věci na příští dva roky a uvidím, jestli je dodržím. No měla bych, protože jinak můžu jít někam zametat na ulici. Chci jednou dělat něco smysluplného a chci zabezpečit svoji rodinu, pokud nějakou budu mít. Snad mi tenhle seznam v něčem pomůže. Nebo pomůže vám začít o své budoucnosti aspoň trochu přemýšlet. Protože čím dřív začnete, tím lépe pro vás.

Mé druhé já

26. prosince 2015 v 21:45 | Anna Elizabeth Potter
Moc články k téma týdne nepíšu, ale tohle mi doela sedí. Já sama mám své druhé já, které pře jiným neukazuju. Moje druhé já, které je černější než nejčernější jezero. Špatné je, že já pomáhám ostatním se dostat z depresí, ale když přijde čas, kdybych já potřebovala pomoci, nikdo tu není.
Stávají se mi dvě možnosti. Buď mi lidi nerozumí a nevědí jak mi mají pomoci. A druhá možnost je, že si moji zprávu přečtou, ale už neodpoví. Proto jsem se časem naučila si nestěžovat a prostě si to nechat pro sebe. Ono za pár dní to zmizí a já mohu normálně fungovat a nebrečet každý večer do polštáře. Ne to zase přeháním nebrečím, ale musím přiznat, že některé dny k tomu nemám daleko.

Co nebo kdo je moje druhé já? Je to já, které nikdy nikdo neodhalí. Nikdo ho nesmí vidět jinak bych se pro něj stala hysterkou a pravděpodobně by se mnou už nikdy neprohodil jediné slovo. Je to ten druh já, které už párkrát tu žiletku do ruky vzalo, ale pyšné na to nebylo. Je to já, které si o sobě myslí a vždycky bude myslet to nejhorší. Njespíš se to nikdy nezlepší, nebo možná ano, ale tot já v to nevěří. Mé druhé já k večeru přemýšlí nad tím, co všechno udělalo špatně, za co všechno může, jak strašný člověk jsem. Kolika lidem jsem dnes ublížila, co mě čeká zítra, jak moc těžké je pro mě dojít do školy a nahodit zase to první já, které sice u mě vyhrává většinu dne a které se drží pokud jsem s kamarády. Jakmile se od nich ale odpoutám stávám se troskou. Naprostou nulou, která nic nedokáže a za nic nestojí. To si přeci o mě myslí tolik lidí. To si o sobě myslím já sama a to přeci musí být pravda. Zastávám názor, že nikdo vás nezná tolik jako vy sám. Vy sám víte, co za emoce ve vás vyvolá když vidíte kamarádku s jinou kamarádkou, nebo když předstíráte, že někoho máte rádi, ale ve skutečnosti ho třeba i nenávidíte.
Moje druhé já je naprosto zvrácené a zkažené a já ani nevím jestli tenhle článek vydám protože když to všechno sečtu ve finále je to článek pouze o mém neustálém fňukání, ale víte co? Mě to už je jedno...klidně mi sem napište, že už nic jiného neumím...však by to byla pravda

Comeback?

4. prosince 2015 v 20:26 | Anna Elizabeth Potter
Budu se opakovat, protože podobný příspěvek už jsem napsala na instagram, ale chtěla jsem ho mít i tady.


Když mi profesorka řekla, že půjdu na olympiádu z českého jazyka, vůbec jsem se nebála. Však to se nějak zvládne. Poté i ovšem sdělila, že součástí olympiády je i slohová práce. V tu chvíli mi zatrnulo. Začala jsem být šíleně nervózní. Nechápala jsem to, nikdy jsem nebyla před slohovkou nervózní. Po skoro čtyřech letech co jsem psala povídky a publikovala je na blog jsem věděla, že moje slohové práce nemohou být tak špatné. Přeci jenom mám u svých povídek dost pozitivních komentářů a už jsem pár literárních soutěží vyhrála. Vždycky jsem věděla, že se na své psaní mohu spolehnout a že v podstatě neexistuje téma, na které bych nic nedokázala napsat.
Teprve včera jsem si uvědomila, že už je to pět měsíců, co jsem nenapsala ani čárku. Nebo ano napsala jsem ji, ale musím říct, že i povídky, s kterýma jsem začínala byly lepší než tohle. Poprvé jsem měla pocit, že je i možnost, že nenapíšu ani čárku. Ani jednu blbou čárku. Do třídy jsem tedy vcházela se zvláštním pocitem. Profesorka přede mne položila papír, kde stálo zadání.

Když jsem ještě chodil spát před večerníčkem

Hned jak jsem se na tu větu podívala, věděla jsem, o čem povídka bude. Věděla jsem ve vteřině, jak skončí a jak se bude vyvíjet. Psala jsem a psala, až jsem skoro přesáhla zadaný počet řádků. Zase jsem to byla já. Ostatní na mě koukali, jak na blázna, protože jsem ani nepsala na pokusný papír. Psala jsem to rovnou na papír, který jsme měli odevzdávat. Profesorka se ke mně sklonila a zeptala se, jestli jsem si jistá, že to zvládnu bez přípravy. Měla mě minulý rok na češtinu a je opravdu velice mladá. Zrovna si udělala bakaláře. V tom jednom jediném pohledu jsem pochopila, že to nemyslí jako výtku. Ona mi opravdu věřila, akorát se možná chtěla ujistit. Odpověděla jsem jí, že to zvládnu. A ona řekla: "O tom vůbec nepochybuji." Tahle věta mi udělala strašně velkou radost a psala jsem dál.

Možná přeci jenom ještě nejsem ztracená a to moje psaní třeba časem bude zase lepší. Byla bych za to ráda. Nechci přijít o jedinou věc, za kterou na sebe mohu být hrdá, protože to je jenom moje práce. To já tady ťukám do klávesnice, to mě napadají nápady na povídky a já se odhodlám to tady publikovat. Přestala jsem věřit, že umím psát. Snad si zase někdy začnu v psaní věřit. Snad to časem zase půjde samo a nebudu potřebovat, tak dlouhé pauzy, jako potřebuji teď. Nenechám si zničit svoji lásku ke psaní jenom kvůli tomu, že se mi teď v životě nedaří. Že se mi rozpadlo přátelství? Nemůžu se tím nechat potopit. I kdybych sebevíc chtěla…

Pro a proti

3. listopadu 2015 v 18:13 | Anna Elizabeth Potter


Strašně ráda bych vám sem napsala, že se mi vrátil čas a nápady na články, ale nic takového se bohužel nestalo. Strašně moc bych si přála, aby se mi vrátila i má dobrá nálada, ale i ta je v nedohlednu. Nechci klamat sebe a ani vás, proto jsem se rozhodla sestavit si seznam věcí pro a proti, jestli ještě vůbec má cenu držet tento blog. Nechci z toho udělat vyloženě výhody a nevýhody vlastnění blogu, ale opravdu chci aby šlo především o mě a o vás. Sama teď na začátku ještě nevím jak dopadne výsledek. Upřímně bych chtěla aby dopadl co nejvíce pozitivně, ale může se stát i opak. Já nechci být blogerka, která přidá článek jednou za pár týdnů (ne-li měsíců) a prakticky už skoro nepsala. Chtěla bych se k psaní vrátit, protože mě ohromně baví, ale můj poháněcí oheň byl uhašen. A teď bych ho chtěla zase najít.

Info (4)

20. září 2015 v 11:31 | Anna Elizabeth Potter
Možná vás občas trápí otázka, proč tu vlastně vůbec nejsem. Proč vám nekomentuji blogy, nepřidávám články. Vynasnažila jsem se vám tedy v tomto článku mou situaci aspoň trochu vysvětlit.

Vyhynulý druh?

8. července 2015 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter
Do této rubriky už jsem dlouho nic nenapsala a jsem ráda, že se mi konečně naskytla možnost. Dnes budu psát o nás, kteří píšeme HP FF. Přijde mi, že vymíráme. Chápu, že lidem v 22 se už nechce psát povídky s touto tématikou, možná už si na to přijdou moc staří, ale netušíte, jak moc mi to chybí. Předtím než jsem si založila blog, jsem znala opravdu hodně blogů, jejichž autoři psali HP FF. Prostě a jednoduše jsem se do toho zamilovala! Do psaní, do FF a obecně do blogerského světa.
Dnes, když si kliknu na 99% těchto blogů, jsou už dlouhou dobu neaktivní. Je mi to opravdu líto, protože já jsem jejich povídky milovala. Právě díky nim jsem začala psát, ale už jim to nemám jak dát vědět. Kdyby tu oni nebyli, nebyla bych tu ani já a můj blog by nemohl slavit už třetí rok své existence.
Já vím, že pár vás ještě píše a proto mi prosím do komentářů hoďte vaše oblíbené blogy právě s povídkami HP FF, jestli nějaké máte, moc by mi to pomohlo. Jediné co nečtu, jsou povídky na pár Harry/Draco, Harry/Snape, Draco/Ginny, Hermiona/Snape a jinak už přečtu opravdu cokoli.
Myslíte si, že bych si měla přečíst svoje povídky, když jiné už nenacházím? To vůbec není ono. Na svých povídkách pořád vidíte jenom chyby a mně osobně se moje povídky nelíbí. Jo zní to asi divně, ale tak to je.
Pamatuju si na rok 2012, kdy jsem začínala a obdivovala lidi, co dokázali psát normální povídky. Říkala jsem si, že to bych já nikdy nedokázala, nezvládla bych si vymyslet originální zápletku a samostatné postavy plus prostředí. O pár let později bych mohla napsat to samé, ale bohužel tentokrát o povídkách HP FF.
Nedokážete si představit, jakou jsem měla radost, když jsem uviděla blog Nikinky, která zrovna teď začíná s novou kapitolovou povídkou s Poberty a s mým miláčkem Siriusem! Teda aspoň podle banneru to tak vypadalo. Nikinko pokud to čteš, tak ti musím říct, že to právě ty jsi byla mým impulsem pro napsání tohoto článku a tak trošku k návratu k HP FF, zatím aspoň jako čtenářka, možná se do toho psaní zase jednou dostanu.
Nepsalo se mi to lehce, ale je to prostě tak. Prosím, pokud píšete HP FF, neberte tento článek jako urážku, já vás naopak obdivuji a musíte mi okamžitě ukázat své povídky!
To je asi pro tento článek všechno. Prosím napište někdo, jsem opravdu zoufalá...

Obrázek tvořen mnou (autogramy až později!)

Tohle vypadá fakt trapně

26. dubna 2015 v 19:49 | Anna Elizabeth Potter
No dobře. Asi ych vám měla říct, proč teď přidávám pouze ty trapné Tumblr chvilky, nebo články které za nic nestojí. Nebo proč vlastně vůbec neobíhám a sto let jsem nepřidala, žádnou recenzi. Důvod je prostý (nakrmte hosty).
Prostě se sama v sobě nevyznám. Jak dlouho už jsem nenapsala pořádnou povídku? Určitě dalších sto let. Nejsem schopná ani přijít na nějaký pořádný nápad. Taky se omlouvám Terce M., že se znovu nezapojím o měsíční soutěže, ale mám krizi. Krizi velkou jako balon (a teď ještě zjistit, jestli jako létající balón, a nebo spíš jako fotbalový). Co to tady sakra plácám?
Ve škole mi vůbec nic nejde a výzo se hroutí. Do toho nemám žádný volný čas a jedu furt dokola. Po škole nemůžu ani najít sílu k tomu, abych jenom otevřela ten debilní notebook a napsala tam jméno adres vašich logů, abych se na ně podívala. Každý den přicházím ze školy vyčerpaná. Jak psychicky tak fyzicky. Nevím co je horší.
Myslela jsem si, že o víkendu tady pro vás nachystám opravdu pěkné články (absolutně nemám šajna jaký) a že prostě napíšu nějakou pěknou povídku. Netušila jsem, že ani o víkendu si neodpočinu. Hlídala jsem synovce s neteří. To je něco. Synovec se mnnou musel furt něco hrát. Začli jsme fotbalem, přesunuli se k něčemu, čemu bychom při dobré vůli mohli říkat volejbal a tak dále.
Moje další krize je, že jsem měsíc nevytáhla knihu. A to nekecám já prostě měsíc nic nepřečetla. Včera jsem zase začala číst Šest let od Halrana Cobena, ale moc jsem s tím tay nepohla a dnes jsem se zase pustila do Volání kukačky, kterou čtu už třičtvrtě roku. Dost divný. No každopádně jsem se posunula asi o třicet stránek, což je na mě dost dobrý. Teď musím do čtvrtka odevzdat čtenářský deník a že bych vůbec tušila co budu číst? Ne.
V úterý mám divadlo, takže na mě zase jdou nervy, že všechno zvořu. No je to prostě všechno zajímavé. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec bych se nedivila, kdyby nikdo tenhle článek ani nepřečetl, protože jelikož neobíhám SB, tak můj blog vlastně nemá kdo číst.
Jediná pozitivní věc tohoto měsíce (možná týdnu) je, že jsem viděla krásný film jménem Čistá duše. Někdo to možná znáte, podle mě to může být docela slavný film, protože dostal snad čtyři oskary. No je to o geniálním matematikovi, který má schizofrenii a tak blbě se s tím vyrovnává a tak. Podle mě super film. Není ani romantický a a ni akční je prostě takový...zvláštní.
To by bylo asi pro tento vykecávací článek vše. Už mám stejně večeři, tak bych měla jít jíst. To jediné mi poslední dobou jde.



Už zase?

13. března 2015 v 6:01 | Anna Elizabeth Potter
Tak tohle už tu dlouho nebylo. Pocit nejistoty, bolesti, nevyrovnanosti a prázdnoty. Nevím proč, ale už to tak rostě je. Už jsem to nemla tak rok možná půl roku. Je to strašné. Ani o sobě skoro nevím. Prostě sedím a hledím. Chce se mi brečet, ale slzy nepřicházejí. Chci na všechny křičet, ale jsem zticha. Nedokážu se z těch pocitů ani vypsat.

Co říkáte na poslední kapitolu Harryho Pottera?

24. ledna 2015 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter
Nedávno se v jedné skupině na Facebooku objevila zajímavá otázka. Jaký šťastný konec vás naštval? Strašně moc lidí tam napsalo konec HP. Psali, že je to jako konec nějaké špatné telenovely a prostě, že to všechno bylo špatně.
Já nevím jak vám, ale mě se konec HP líbil. Možná je to protože nefandím Dramione? Nebo dokonce Snarry. Když jsem to četla, tak mě to docela naštvalo. A co jste jako chtěli? Chtěli jste aby byl opravdu Draco s Hermionou? Myslím, že by to nefungovalo a navíc myslím, že Ron by s Hermionou už nikdy nemluvil.
Jediné co se mi nelíbilo, bylo to, že zemřel Lupin i Nymfadora. Myslím, že aspoň jeden měl přežít. Přišlo mi, že s Teddyho je potom takový druhý Harry, který má ale samozřejmě víc chápavé příbuzné. Někde jsem četla, že to Jo udělala protože chtěla ukázat, že války berou i rodiče. No je mi to jedno.
Co by se vám ještě mohlo nelíbit. Že to bylo kýčovité? Takové ale konce občas jsou a mě to třeba nevdilo. I když byl tento konec kýčovitý? Já myslím, že ne.
Mohli jste být zklamaní z toho, že to vůbec skončilo, ale všechno musí jednou skončit. Nic tady nemůže být věčně (kromě HP ten tu bude až do skonání světa!).
Jak říkám, mě se konec líbil a myslím, že to byl správný konec Ano s něčím nesouhlasím, ale vcelku se mi konec prostě líbil.
Líbí se vám?

 
 

Reklama