Knižní recenze

Recenze-Neklidné kosti

30. dubna 2016 v 12:51 | Anna Elizabeth Potter
Neklidne kosti (Mel Starr)
Název: Neklidné kosti
Série: Své vzpomínky sepsal Hugh de Singleton, lékař
Díl: 1.
Autor: Mel Starr
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (2013)
Počet stran: 250
Anotace: Série příběhů ze středověké Anglie začíná barvitým románem, kde vypravěč Hugh de Singleton jako mladý lékař hledá obživu v Oxfordu. Příležitost se mu naskytne, když ošetří zraněného lorda Talbota a ten mu nabídne práci na svém panství. Dlouho netrvá a Hugh řeší záhadu kostí nalezených na hradě Bampton. Začíná pátrat po místní dívce, která před několika měsíci zmizela, a rozplétá předivo dramatických vztahů.

Hodnocení: Další velmi dobrá anglická detektivka. Já dávám přednost anglickým detektivkám před severskou krimi. Možná je to tím, že už od malička jsem propadla Agátě Christie. Bohužel tato detektivka má dvě velké mínus.
Jsou nějaké zásady detektivek. Už mnohokrát jsem o nich slyšela a jednou z nich je, že vrah musí v knize být zmíněn někdy během příběhu. Je to z toho důvodu, aby čtenář měl čas a vůbec naději vypátrat, kdo je vrah. Já vám nechci moc spoilerovat, ale řekněme, že podle mě tam vrah nebyl dost dlouho na to, abychom mohli uhádnout, že je vrah.
Druhé mínus je, že kniha mě nedonutila číst dál. Možná proto jsem knihu četla celý týden. Kniha mě nedokázala přimět, abych četla pořád dál a dál, když jsem knihu dva dny nečetla, nějak mi to nevadilo.
Kniha je podle mě velmi povedená. Já jsem si ji docela zamilovala a jsem ráda, že jsem zase našla někoho, kdo ty detektivky psát umí. Mel Starr rozhodně umí zdánlivě (pro některé) nudný příběh podat takovým způsobem, že nikoho to nudit nebude.
Pro mě bylo velmi příjemné, že se v knize ve velké míře objevuje náboženská tématika. Přeci jenom jsme ve čtrnáctém století, kdy bůh znamenal hodně. Do příběhu byl zakomponován i John Wyclif, což mě nejenom velmi překvapilo, ale i potěšilo. Je tu i dost filosofických rozhovorů, nad kterými se zamyslíte. Právě proto, tato kniha možná není pro ty, co náboženskou tématiku úplně nemusí. Je tu dost přemýšlení nad povoláním kněze a obecně je tato kniha nábožensky založená. Pokud tedy knihy s touto tématikou nevyhledáváte, asi nesahejte ani po této. I když jako detektivka je to velmi dobré dílo!
Hugh de Singleton je velmi sympatický chlap. Velmi se mi zamlouval a měl plno velmi krásných a duchaplných myšlenek, které jsem si z knihy opsala. Dlouho už jsem nečetla knihu s tak sympatickým hlavním hrdinou. Poslední dobou mi hlavní hrdinové moc nesedli, tak děkuji za Hugha. Hugh je velmi chytrý muž, který svou lékařskou práci zastává více než dobře.
Koho jsem opravdu neměla ráda, byla lady Joana. Byla to vybíravá a vypočítavá zlá paní. V knize o ní tolik není, ale v průběhu čtení na mě tak prostě působila. Nedokážu ani popsat jaký k ní cítím odpor, ale to skoro nic neudělala. Skoro nic.
Knize dávám čtyři hvězdy, protože tři dávám knihám, které mi už tolik nesedly, ale tahle kniha byla opravdu dost dobrá, ale prostě něco mi tak vadilo. Abych to shrnula, knihu doporučuji milovníkům historických detektivek a aspoň trochu příznivcům boha.

Děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz za poskytnutí recenzního výtisku!
Knihu si můžete koupit ZDE.


"To ano, ale chybí mi odvaha zacházet s nesmrtelnou duší jiného člověka."
"Odvážil by ses zacházet s tělem člověka, ale nikoli s jeho duší?"
"Tělo dlouho nevydrží, bez ohleduna to, co mohou lékař nebo ranhojič udělat, ale lidská duše může vstoupit na nebesa, nebo skončit v pekle...navěky."

-rozhovor mezi Hughem a Johnem Wyclifem (strana 14)

Recenze-Dům vzpomínek

18. dubna 2016 v 20:32 | Anna Elizabeth Potter
Název: Dům vzpomínek
Autor: Barbara Woodová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2003 (1979)
Počet stran: 263
Anotace: Andrea se po čtvrtstoletí vrací z USA do svého rodného domu v malém městečku Warrington v Anglii, kterou s rodiči opustila, když jí byly dva roky. Důvodem návštěvy je vážný stav jejího dědečka, cesta je však pro ni vítaným únikem z krachu dalšího nevydařeného vztahu. Netuší však, že dům, v němž nyní žijí její prarodiče, má děsivou a krutou historii. Když se od babičky začíná dozvídat střípky příběhů, jež se tu odehrály, ani zdaleka by ji nenapadlo, že se v nejbližší době stane jejich přímou účastnicí…

Hodnocení: O Barbaře Woodové jsem slyšela už několikrát. Vždy jsem četla nebo slyšela pouze pozitivní recenze, nepamatuji si nějakou negativní recenzi. Já dnes nenapíši negativní ale rozhodně ani pozitivní recenzi.
Anotace zní skvěle a téma knihy je skvělé. Ale tempo knihy mi vůbec nevyhovovalo. Já jsem hodně zvyklá na ostré tempo. V detektivkách a speciálně thrillerech je tempo velmi svižné a všechno rychle odsýpá. Tady kniha šla na můj vkus až moc pomalu, což vypadá při její délce zvláštně. Člověk by čekal, že to půjde rychle, ale ne.
Kniha se mi líbila. Sice mě nenapínala, abych četla dál, čili mi trvalo asi týden, než jsem ji přečetla. Jak už jsem psala, kniha měla pěkný nápad, zápletku i děj a celkově byla velmi příjemná oddechovka.
Andrea se mi nijak zvlášť nezamlouvala. Přišla mi tak americky nafoukaná. Bylo jí úplně jedno, že její příbuzní z Anglie se snaží s ní sblížit. Oni se opravdu moc snažili, ale jí to bylo jedno. Po celou dobu knihy se chovala trošku jako blázen, ale to bylo na základě událostí, které se v tom domě děly.
Bylo zvláštní, že příbuzní vůbec nepojali nějaké podezření, protože Andrea se jednu dobu chovala opravdu zvláštně a já bych si říkala, jestli se náhodou trošku nezbláznila. Příbuzní se mi opravdu moc líbili a byli opravdu krásně milí.
Styl psaní byl klasický a tím pádem podle mne nemůže nikomu vadit.
Kniha podle mne byla docela dost předvídatelná, takže jsem dokázala odhadnout, co se bude v knize dít, ale přijde mi, že v této knize nejde o její předvídatelnost. Tady jde o ten příběh, který nám má sdělit spoustu věcí. Ostatně jako skoro každá kniha. Je v tom skrytá určitá věc, kterou dokážete najít až po dočtení celé knihy.
Někdy přečtu knihu, kterou vám nemohu ani doporučit ani pomluvit. Někdy prostě je kniha, která nezaujme natolik, abych vám ji doporučila ale ani není natolik špatná, abych vám řekla, ať ji nečtete. Bohužel tato kniha je jednou z nich takže vám to tak nějak shrnu.

Kniha má zajímavý námět a rozhodně její zpracování je nemálo dobré, ale prostě mě nijak neuchvátila. Pokud vás zaujme anotace, přečtěte si ji, ale pokud ne, ani to nezkoušejte.

Recenze-Pamatuji si vás všechny

13. března 2016 v 15:31 | Anna Elizabeth Potter
Obálka titulu Pamatuji si vás všechny
Název: Pamatuji si vás všechny
Autor: Yrsa Sigurdardóttir
Nakladatelství: Metafora
Rok: 2015 (2011)
Počet stránek: 315

Anotace: U ledového islandského fjordu leží vesnice duchů. Když se tři mladí lidé z Reykjavíku rozhodnou, že koupí dům v opuštěné obci v pustých západních fjordech, netuší, co všechno je tam čeká. Co bude odhaleno a co probuzeno. Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf se chtějí pustit do renovace domu, ale brzy se začnou dít divné věci. Na podlaze se objevují mokré šlápoty, někdo trousí po pokojích mořské mušle, ozývají se podivné zvuky. Mobily se jim záhadně vybijí a loď pro ně má přijet až za několik dní. Jiná cesta z oněch mrazivých pustin nevede. Jsou tu úplně sami. Nebo ne...?
V malém městečku na druhé straně fjordu vyšetřuje policistka Dagný spolu se svým kamarádem, psychiatrem Freyrem, sérii nepřirozených úmrtí. Stopa vede do zaprášených archivů s policejními složkami z minulého století. Jak by ale tehdejší zločiny mohly souviset s nedávným záhadným zmizením Freyrova malého syna?
Záhady se vrší jedna na druhou a pomalu se začínají propojovat do řetězce děsivých událostí. Příšerná pravda musí být odhalena. Mrtví si někdy pamatují víc, než bychom si přáli...
Ale pokud byste si snad chtěli říct "vždyť je to jen spisovatelčina fantazie", nebuďte si tak jistí a vězte, že příběh je (přinejmenším zčásti) postaven na skutečných událostech.

Hodnocení: Tak jsem se konečně po třech dnech vzpamatovala. Musela jsem se dostat z fáze, kdy bych vám sem dokázala napsat jenom: Ó můj bože, přečtěte si to, přečtěte si to.
Dejme tomu, že teď už vám budu moci napsat objektivní názor. Což se po mně vlastně chce.
Stále si stojím za tím, že kniha je nejlepší za rok 2016. I když teda máme za sebou jenom tři měsíce (vlastně dva) a já mám za sebou deset knih.
Bylo neuvěřitelné, jak na vás autorka dokázala přenést mráz a hrůzu. Já jsem se bála. Bála jsem se, co se stane hrdinům. Já se normálně nikdy nebojím a u téhle knihy jsem byla normálně úplně paralyzovaná a bála se otočit další stránku. Tohle byla asi jediná z knih, kterou jsem nechtěla dočíst. Nechtěla jsem zjistit, co se stalo hrdinům. Zamilovala jsem si je a bála jsem se o ně.
Katrín mi byla asi ze všech nejsympatičtější. Byly jsme si totiž hodně podobné a líbilo se mi, jak měla ráda svého muže, protože až moc často v dnešní době vídám manželé, kteří spolu nejsou šťastní. Katrín není sobecká a je ochotná se pro druhé obětovat.
Přijde mi, že v románu prakticky máte předurčeno, koho budete mít rádi a koho budete nenávidět. Autorka vám ty postavy představila a vykreslila takovým způsobem, že se vlastně dají rozdělit na lidi, které nebudete mít rádi a na lidi které budete mít rádi.
Čili moji další oblíbenou postavou byl psychiatr Freyr. Byl to realista a já mám realisty ráda. A taky miluju psychiatry (jenom v knihách!). Myslím, že se nenajde člověk, který by ho neměl rád. Dokázal se vyrovnat se ztrátou svého syna na rozdíl od své manželky a je velmi sympatický.
Na této knize je také úžasné, že po každé kapitole si řeknete: "Jo, tak to je úplně jasný, jak to bude!" a potom to tak vůbec není. Další kapitola vám vaše závěry hned vyvrátí a začnete si myslet něco úplně jiného. A přijde další kapitola a ta vám to zase úplně změní. No není to skvělé?
Styl psaní mi sedl, autorka píše prostě báječně a, jak už jsem psala, bála jsem se číst, abych se nedozvěděla, co strašného se stane mým hrdinům.
Obálka na mě taky moc dobře působí. Knihy jsem si už několikrát všimla, jak na internetu, tak v kamenných obchodech.
Kapitoly se tu střídají, jedna kapitola se odehrává u Katrín, Gardara a Líf a druhá se odehrává u Freyra a Dagný. Přišlo mi, že to ještě víc zvětšovalo vaše napětí, protože každá kapitola skončila s otevřeným koncem a vy jste museli přečíst další kapitolu, abyste se teprve dostali k další kapitole, která byla zase vyprávěna z místa, kde skončila ta předminulá. Mě se třeba první polovinu knihy víc líbily ty kapitoly s Freyrem a tak jsem se nemohla dočkat, až přelouskám kapitoly vyprávěné z temného domu na jednom islandském fjordu.
Co víc tu napsat? Snad jen, že tato kniha je prostě úžasná a já vás prosím, abyste to s ní aspoň zkusili, protože podle mě je naprosto geniální a dokonalá. Už dlouho ve mně kniha nevyvolala takové pocity, abych ještě týden po přečtení se skoro nemohla na knihu ani podívat bez toho, aby se mi hned nevybavilo, co se tam všechno stalo a jak to celé dopadlo.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Matinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Kdo pohne osudem

21. února 2016 v 11:44 | Anna Elizabeth Potter
Název: Kdo pohne osudem
Autor: Jane Stubbs
Nakladatelství: Alpress
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 293
Anotace: V knize opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Co nám prozradí o tajemné šílené ženě v podkroví? Kdo rozpoutal osudný požár a kdo při něm ve skutečnosti zahynul?

Hodnocení: Při této knize jsem se vždy dokázala ohromně uvolnit a čtení jsem si pořádně užívala. Nejlíp mi bylo, když jsem s touto knihou mohla ležet v posteli a srkat k tomu kakao.
Opravdu mi přišlo, že tak, jak to popsala Jane Stubbs, to opravdu mohlo být. Občas mi přišlo, jako kdybych četla další dílo od Charlotte Brontë. Takový spin off k Janě Eyrové.
Příběh vypráví Alice Fairfaxová, hospodyně na Thornfield hall. Já znám Janu Eyrovou pouze z audioknihy, nikdy jsem ji nečetla, a tak mi Alice přišla vždy jako milá a hodná žena. Tato kniha ukazuje, že i když se k vám chová někdo mile, nemusí vás mít úplně rád. Alice je v této knize tedy trošku víc přísná. Janu má sice ráda, ale nerada si s ní povídá, protože ji přijde trochu nudná.
Janu Eyrovou tu máme taky v trochu jiném světle. Jak už jsem naznačila, zdá se tu trochu více upjatá a nudná. Kdo by se ale divil, po tom co prožila? A navíc, tato kniha nevypráví o ní, ale o první paní Rochestrové.
Vždycky jsem myslela, že Bertha (ona šílená žena v podkroví) je opravdu velmi šílená. V této knize se ukazuje, že nemusí být tak šílená. Grace Poolová ošetřovatelka paní Rochestrové z ní spolu s Alicí a Leou udělá kultivovanou ženu, která má občas záchvaty, ale po deseti letech v jejich péči už nechce nikoho uškrtit a opravdu se z ní stane žena na úrovni a to se mi strašně moc líbilo. Charlotta B. z ní udělala opravdovou šílenkyni , která bude nadosmrti nemocná, ale Jane z ní udělala dámu, kterou prostě zdrtila situace, do které se dostala.
Od nakladatelství Alpress jsem ještě nic nečetla a tato kniha rozhodně nasadila laťku hodně vysoko. Kniha se mi opravdu strašně moc líbila a všem ji doporučuji. Tak úžasně si při ni oddychnete. Já jsem se na ty chvíle, kdy jsem ji četla, vyloženě těšila.
V této knize nejsou samozřejmě jenom hezké scénky ba právě naopak. Někdy mi přišlo, že těch smutných věcí tam bylo mnohem víc. Setkáte se tu i například s problematikou tehdejších těhotných služek. Panstvo (zejména muži) se ke služkám nechovalo vůbec dobře. Není to jenom pohádková kniha, která by nám ukázala jenom to hezké.
Obálka se mi taky moc líbí. Ne všechny obálky od Aplress se mi líbí, ale tahle je opravdu moc pěkná. Rozhodně vám ozdobí knihovnu. Bez přebalu je kniha celá jemně červenooranžová a na obalu má stejný obrázek, jako na přebalu.
Asi nemám úplně oblíbenou postavu. Každá tam byla nějakým způsobem zvláštní a krásná, ale taky měla své mouchy. Pokud bych si opravdu měla vybrat jednu, tak je to Lea. Služka, která je strašně milounká a nikdy by neudělala nic zlého.
Knize dávám plný počet, protože se mi opravdu velmi líbila a rozhodně pokud se nemůžete rozhodnout, říkám za vás ano!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz!

Recenze-Opona

14. února 2016 v 11:53 | Anna Elizabeth Potter
Obálka titulu Poirot: Opona
Název: Opona
Autorka: Agatha Christie
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (1975)
Počet stran: 205
Anotace: Kapitán Hastings, Hercule Poirot a zámek Styles - tam ti dva poprvé vyrazili na lov vraha tehdejší majitelky. A tam se také po letech setkávají, aby společně odhalili dalšího mimořádně nebezpečného zločince. Styles už dávno patří někomu jinému, stal se z něj penzion manželů Luttrellových, obývaný různorodou směsicí hostů. Je mezi nimi i Hastingsova dcera Judith, oddaná pomocnice doktora Franklina, zkoumajícího tropické nemoci. Je zde také místní donchuán Allerton, nadšený amatérský ornitolog Norton či tak trochu záhadná slečna Coleová. Na první pohled mírumilovná společnost - Poirot však tvrdí, že se mezi nimi pohybuje vrah. A že udeří. Ale jak mu v tom zabránit? Slavný detektiv, sužovaný stářím a chorobou, se za pomoci svých malých šedých buněk a svého věrného přítele naposledy pouští do souboje se zlem v lidské podobě - výhru si však tentokrát vybere nejen spravedlnost (byť ve zcela nečekané podobě), ale i smrt...
Ač napsaná už ve 40. letech minulého století, vyšla Opona coby poslední detektivka s Poirotem až v roce 1975. Rok poté, co nechala Agatha Christie zmizet ze světa zločinu svého nejslavnějšího hrdinu, opustila i ona svět pozemský - a oba v nich zanechali jedinečnou a nesmazatelnou stopu.

Hodnocení: Strašně dlouho jsem váhala, jestli mám vůbec psát recenzi, protože mi přišlo, že bych ji nedokázala napsat bez spoilerů. Snad se mi to povede a dokážu vám napsat normální recenzi.
Knihu jsem dostala k Vánocům a už od té doby jsem po ní v knihovně pořád pokukovala. Nebyla jsem si jistá, co udělat dřív. Dočíst nejdřív všechny díly co mám doma nepřečtené, nebo si teď vzít do ruky právě tento osudný díl? Jak to tak většinou bývá, když kolem něčeho přecházíte, většinou si to pak vezmete. Tak jsem tedy jednoho dne (ve čtvrtek) začala číst poslední případ Hercula Poirota.
Že budu brečet, jsem věděla hned na začátku. Poirot je v tomto díle velmi nemocný a jak už prozrazuje anotace (a taky jeden dokument, který jsem viděla) i jeho smrt. Neschopnost Hercula Poirota se pohybovat na mne opravdu silně zapůsobila. Cítila jsem se nesvá a přišlo mi, že i díky tomu jsem si knihu pořádně neužívala. Ale jak bych si ji na druhou stranu mohla užívat…
Co se týče detektivní zápletky, tak jsem vraha odhalila už na začátku příběhu. Ono se po čase už v těch typech Agathy Christie vyznáte. Vůbec mi to ovšem neubralo na šoku, který čekal na konci knihy. Po dočtení jsem zůstala s pusou otevřenou a slzami na tvářích. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Okamžitě jsem taťkovi všechno vyklopila a doběhla za bratrem a přinutila ho, aby si knihu někdy v budoucnu přečetl. Má rád Poirota stejně jako já.
Vrah byl vymyšlený geniálně. Nejspíš jsem se s takovým typem vraha ještě nesetkala. Naprosto geniální! Smekám před naší královnou detektivek! Rozhodně si to ocenění zaslouží.
Radši bych měla ten starší výtisk, tu krásnou černou obálku, ale moje maminka, která mi knihu k Vánocům kupovala, nemohla vědět, že ty krásné černé obálky sbírám. Musím ale uznat, že i tyhle nové obálky jsou krásné. Moc se mi líbí například křeslo na začátku každé kapitoly. I písmo je dobře formované. Bohužel musím uznat, že mi víc vyhovuje větší písmo, než menší. Čili tyto nové výtisky vše splňují. A obálka je nádherná i bez přebalu.
Poirot mi v tomto díle připadá velmi nevrlý a velmi podrážděný. Kdo by se mu ale divil? Je upoután na kolečkové křeslo a je rád, když ho jeho sluha, nebo přítel vynesou ven. I přes své slabé srdce a ochrnuté nohy mu však jeho šedé buňky mozkové pracují nadmíru skvěle. Jako ostatně vždy. Vždycky bude v mém srdíčku jako malý belgický detektiv "vajíčko".
Hastings je pořád stejný trouba. Ne to jsem samozřejmě napsala z legrace. Hastings přišel o manželku, s kterou měl farmu a tak se vrací na žádost svého přítele do Anglie a konkrétně na zámek Styles. Kde to vše začalo. Opravdu se mi líbí, že autorka ho nechala pořád stejného. Nebyl sice tak veselý, jako dřív protože ho velmi zasáhla smrt manželky, ale pořád to byl náš starý dobrý hlupáček Hastings.
Všichni jsme věděli, že konec prostě musí přijít. On přišel a já jsem zůstala brečící v křesle a myslela jenom na to, že se mi způsob odchodu Hercula nelíbil. Pochopíte to, pouze pokud si přečtete knihu, ale já bych asi dávala přednost prostého odchodu do důchodu (i když on už v důchodu dávno je) před tím, co je v knize. Máma se mi to snažila vysvětlit, že to vlastně skončilo dobře, ale já s tím pořád nějak nesouhlasím. V příštích měsících se pustím do těch dílů, které mi ještě leží na poličce a zase si připomenu toho Hercula, na kterého jsem zvyklá.

Podívala jsem se i na seriálové zpracování a musím uznat, že to je bomba! Repliky jsou přímo z knihy a seriál je opravdu dokonalou knižní kopií. Pokud tedy si třeba nechcete číst knihu, ale chtěli byste vědět, jak to se slavný detektivem dopadlo, seriál je rozhodně velmi dobré řešení! Díl má ovšem hodinu a půl, takže si na něj udělejte víc času.




Recenze-Pád noci

25. ledna 2016 v 19:13 | Anna Elizabeth Potter
Obálka titulu Pád noci
Název: Pád noci
Série: Pád noci
Díl: 1.
Autor: Alexander Stainforth
Nakladatelství: Čas
Rok: 2015
Počet stran: 195
Anotace: Rachel Adamsová unikla před dvanácti lety ze spárů sériového vraha. Traumatický zážitek ji poznamenal natolik, že se rozhodla obětovat soukromý život a soustředit se jen na kariéru novinářky ve Washingtonu. Ta se však nevyvíjí očekávaným směrem, a tak využije pracovní nabídky svého přítele ze studií Charlieho Parkera a odjíždí do kanadského Edmontonu, kde si konečně přiznává, co k Charliemu cítí. Jejich láska ji osvobozuje od minulosti a naplňuje ji štěstím, které dosud nepoznala. Krátce poté jí však někdo začne usilovat o život. Někdo, kdo ji velmi dobře zná a neštítí se použít jakékoli prostředky k tomu, aby mu patřila. Kolo zběsilých událostí se roztáčí a Rachel si musí vybrat, komu uvěří. Bude to agentka FBI, která Charlieho označila jako podezřelého, nebo temný přízrak s rudýma očima, jenž už jí kdysi zachránil život? Rachel ví jediné: konec je nablízku - a ona musí udělat všechno pro to, aby zachránila nejen svou duši…

Hodnocení: Nejspíš to byla moje vina, ale od této knihy jsem čekala něco jiného. Věděla jsem, že to bude něco na způsob krásky a zvířete, ale nemyslela jsem si, že to bude až tak paranormální. Tudíž ode mne kniha dostane asi menší hodnocení, než by normálně dostala.
První půlka knihy je velmi romantická protože se tu řeší hlavně vztah Charlieho a Rachel. Paradoxně se mi tato část líbila nejvíc, i když jsem si nemyslela, že kniha bude tak romantická. Prostředek už byl na mě moc paranormální, nebo spíš (jak už jsem psala výše) jsem to nečekala. Myslela jsem, že to bude víc thriller. Že tam půjde spíš o to, že ji ten vrah, který ji nedostal, když ji bylo 13, chce dostat teď. Ono to tak skutečně bylo, ale prostě se mi to tak nelíbilo. No a konec to úplně dorazil. Já jsem to tedy čekala už čtyřicet stránek dopředu a na mě to bylo moc kýčovité.
Obecně mi přijde, že se to téma Kráska a zvíře teď víc rozjelo i když tohle není úplně klasický případ. Obálka se mi zdá velmi povedená a mně se moc líbí.
Rachel mi byla sympatická a byla pro mě zajímavá i tím, že si vůbec nepouštěla chlapi k sobě. Přesně tak bych čekala, že se bude chovat dívka, který byla v dětství málem zavražděna. Přece to ve vás něco musí nechat a jenom málo lidí, se z toho dokáže vyhrabat. Taky se mi líbila její následná zamilovanost do Charlieho, byla pro něj schopna i umřít. Byla to určitě velmi sympatická hlavní hrdinka.
Charlie byl úplně stejný jako Rachel. Zemřel by pro ni. Je to úžasný charismatický muž, kterého by si přála každá. Miloval Rachel tolik let, ale strašně se jí to bál říct. V tomhle byl trošku ňouma no, ale zase na druhou stranu já bych se taky bála.
Kniha byla určitě originální, co se týče zloduchů. Bylo to zajímavé, ale když chcete psát paranormální romanci,musíte být originální.
Jak jsem řekla, kdybych věděla, co od knihy čekat, dostala by vyšší hodnocení, takhle dostane tři hvězdy, ale já si moc ráda přečtu další díly. Jo a ještě jedna zajímavost. Autor je Čech!


Recenze-Jackaby

2. ledna 2016 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter
Jackaby (Jackaby, #1)
Název: Jackaby
Série: Jackaby
Díl: 1.
Autor: William Ritter
Nakladatelství: Host
Rok: 2015 (2014)
Počet stran: 276
Anotace: Příběh detektiva, který se specializuje na paranormální jevy, překypující troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese

Abigail Rooková právě přicestovala do Nového Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutně potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího neobjasnitelné, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého - což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve městě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že je to nelidská stvůra, jejíž existenci policie - s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea - vytrvale popírá.

Hodnocení: Moc často se mi nestává, že bych vám sem napsala recenzi na knihu, která je horkou novinkou, ale dnes se to stane. Není to přímo horká npvinka, ale knihu teď čte dost blogerek a přišlo mi, že teď obletěla nejen blogerský svět. V zahraničí jsem ji tolik neviděla, ale u nás si na ni brousili zuby i dost známí blogeři a blogerky. Snad se na ni těšíte i vy, protože tohle je opravdu úžasná kniha. Mně se strašně moc líbila a hned teď oznamuji, že dostává pět hvězd.
Námět je velmi orignální a hlavně pro mne jako dělaný. 19. století? Detektivka? No to je něco pro mne!
Nemohla jsem ji odolat už jenom kvůli té obálce, která mi zastínila mozek. Když jsem si přečetla anotaci, verdikt zněl jasně. Tu knihu musím mít. A opravdu jsem ji dostala. Objevila se pod stromečkem.
Jackabyho jsem si zamilovala od druhé chvíle, co se objevil na scéně. První scéna na mě ještě tak nezapůsobyla. Byl tak krásně trhlý a prostě dokonalý. Lidi kolem něho byli díky jeho přítomnosti totálně zmatení a nikdo ho nebere vážně. Prostě to byla láska na druhý pohled a já se těším, až se s ním setkám v dalším díle.
Kniha je vyprávěná z pohledu druhé hlavní postavy (no asi spíš první, ale já nedám na Jackabyho dopustit) a to je tedy pohled mladé a půvabn dívky jmnem Abigail. Abigail jsem měla ráda a ona na mě zapůsobyla také, ale přeci jenom né tolik jako její pan zaměstnavatel. Rozhodně je to velmi statečná dívka, protože se se svým novým životem dokáže pěkně poprat a to pro malinko rozmazlenou holčičku není nikdy snadné. I když se mi to nejspíš nikdy nevyplní, budu prostě jackibail shipper (nevím, jak bych ten pár nazvala).
Taky se mi líbilo, že i vedlejší postavy měly charakter a byly do příběhu velmi dobře zakomponovány. Ať už mrzout inspektor Marlowe, nebo sympaťák pomocný detektiv Charlie Cane.
Jak už jsem psala kniha byla opravdu velmi originální, ale jinak to byla normální detektivka. Já jsem velmi zvláštní čtenář, ale já prostě nehádám vraha. Já se nechám překvapit a radši nic netipuju. Takže jsem knihu dočetla a byla jsem překvapena odhalením vraha. jako ostatně vždy.
V Americe vyšel na podzim roku 2015 druhý díl a já se na něj strašně těším. Opět má krásnou obálku, i když tato se mi líbí víc. Doufám, že ho nakladatelství Host vydá co nejdříve.
Samozřejmě jsem se opravdu hodně nasmála a kniha vás rozhdně nenechá ve špatné náladě. Možná, že detektivní zápletka je trošku průhledná, ale jak už jsem psala. Já na tohle moc nehledím, mě spíš baví to vyšetřování samotné, než zjištění vraha. I když bez vraha by to nebylo ono.
Knize dávám tedy pět hvězd. Bála jsem se, abych neočekávala moc a pak se nezklamala, ale opak byl naštěstí pravdou. Knihu jsem přečetla za tři dny a jak už jsem tu několikrát psala, maximálně jsem si ji užila. Opravdu ji všem doporučuji!

"To mi připomíná," řekl Jackaby a zastavil se,"že u mě v kanceláři je sklenice nadepsaná "kauce". Kdybyste ode mě do večera nedostala žádnou zprávu, tak ji prostě doneste na stanici v Mason Street, ano?"
-strana 74

Jackaby zaváhal, a když promluvil, jeho hlas malinko zvážněl. "Hatum vidí jiný svět než vy nebo já, svět strašidelnější, plný daleko hrozivějších nebezpečí, a přesto se rozhodla, že pokud takový svět potřebuje hrdinu, ona jím bude. Tohle město a jeho obyvatele už nesčetněkrát zachránila před nejrůznějšími netvory. To, že její bitvy se často odehrávají jen v její hlavě, nikterak neumenšuje její hrdinství. Takové bitvy ostatně bývají nejtěžší."
-strana 102



Recenze-Nejtemnější večer roku

28. prosince 2015 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter
Obálka titulu Nejtemnější večer roku
Název: Nejtemnější večer roku
Autor: Dean Koontz
Nakladatelství: xyz
Rok: 2015 (2007)
Počet stran: 310
Anotace: Kdo s vámi bude ve vaší poslední hodince? Amy Redwingová zasvětila svůj život zachraňování opuštěných psů. Jednou si přivede domů Nickie, fenku zlatého retrívra, ke které ji už od začátku pojí prazvláštní pouto. Ale její momentální radost zastiňuje několik podivných událostí. Amy má pocit, že ji na každém kroku někdo sleduje. Zlověstný cizinec v jejím domě. Ona i fenka Amy budou muset prokázat vzájemnou oddanost - v sázce je jejich život.
Dean Koontz je mistrný vypravěč, který vás dokáže dojmout k slzám stejně jako vystrašit k smrti. Knížka Nejtemnější večer roku je prostoupena tajemným napětím, která vám nedovolí odtrhnout vydechnout.

Hodnocení: Tuto knihu jsem našla pod stromečkem a dneska (27.) už ji mám přečtenou. Zaujalo mě na ni hlavně to, že se v knize má objevit i zlatý retrívr, což není u thrilleru tak obvyklé. Miluju zlaté retrívry, a jak víte, dva mám doma takže tuto knihu Ježíšek vybral opravdu dobře.
Kniha byla opravdu pěkná a kvalitně napsaná. Byl to opravdový thriller a autor se nebál zabít i děti, což mi přijde, že je vždycky těžké. Mrtvol tam bylo požehnaně, ale naštěstí jste si ani k jedné nestihli vytvořit nějaké sympatie. Je znát, že autor už nějaké ty zkušenosti má a mě se kniha opravdu hodně líbila.
Amy jsem si oblíbila už od začátku příběhu a myslím, že není člověk, který by si ji neoblíbil. Je pravda, že mi přišla trošku taková, že si ze všech dělá jenom srandu, ale to jsem hned po pár dalších stránkách zavrhla. Je to opravdu velmi milující bytost a má můj velký obdiv. Málo kdo by se dokázal vyhrabat z takových věcí, které se staly jí.
Naprosto jsem se zamilovala do všech tří zlaťáků, které Amy vlastnila. Ethel, Fredy i Nickie byli prostě úžasní. Naprostí ňuňánci.
Obálka se mi líbí víc v originále, ale tahle taky není špatná. Akorát mi trochu nesedí název, nějak nevím, proč kniha dostala takový název. nenacházím tam moc spojitost s příběhem. Ale to možná nevidím jenom já.
Pokud by existovala taková organizace, jakou založila Amy, hned bych se do ní přihlásila! Jmenuje se Zlaté srdce a jde o skupinu dobrovolníků, kteří pomáhají zachránit týrané, nebo opuštěné zlaté retrívry. Když nějaké najdou, buď v útulku, nebo jim zavolají z rodiny, že už třeba svého mazlíčka nezvládají, nebo zavolá manželka, že manžel psa týrá, dobrovolníci si ho vezmou domů a starají se o něj do té doby, než se mu najde nový domov. Amy si takhle nechala doma Nickie. Věděla, že už ji prostě neopustí.
Důvod proč vlastně knize dám čtyři hvězdičky, vám dokážu vysvětlit. Konec mě překvapil, ale bohužel v tom špatném slova smyslu. Já vám toho nechci moc prozrazovat, ale já jsem si myslela, že to je taková ta kniha, která je založena na faktech a nikdo si nic nevymýšlí, ale to jsem se spletla. Já jsem sice věřící, ale andělé mi prostě do thrilleru nejdou. No takže to je jeden důvod a druhý je, že jsem se občas nudila, ale to bylo opravdu jenom občas.
Takže knihu vám rozhodně doporučuji, mně se opravdu strašně moc líbila i bych řekla, že jsem se do ní zamilovala. A ten kdo má rád pejsky se dočká nádherných scén plné psí lásky!

Recenze-Šest let

29. listopadu 2015 v 0:28 | Anna Elizabeth Potter
Název: Šest let
Autor: Harlan Coben
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2014
Počet stran: 320
Anotace: "Šest let uplynulo od chvíle, kdy Jake Fisher viděl, jak si Natalie, jeho jediná, osudová láska, bere jiného muže. Šest let dodržel slib, že ji nechá na pokoji, a trápil se mučivými představami, jak Natalie žije se svým manželem Toddem. Po šesti letech náhodou narazí na oznámení o Toddově úmrtí, neodolá a vydá se na pohřeb. Doufá, že tam uvidí jeho manželku - ale vdova po Toddovi není Natalie… Jakákoli snaha najít tu, co mu kdysi zlomila srdce, pro Jake znamená odhalit krutá tajemství i bolestivé lži, ale především riskovat vlastní život.

Hodnocení: Tuto knihu jsem se snažila přečíst už skoro rok a půl. Snažila jsem se ze všech sil, ale dostat se přes prvních sto stránek se zdálo jako nadlidský výkon. Konečně po tolika měsících jsem se do knihy zakousla a už se nepustila. Tento popis by často knize udělal pozitivní reklamu, ale u této tomu tak není. Knihu jsem sice dočetla za jeden den, ale to spíše proto, abych už jí nemusela číst třeba taky pošesté.
Nemohu říct, že kniha byla vyloženě špatná, protože samozřejmě by měla nějaké ta pozitiva, ale to by člověk musel být někdo jiný než já. Já sama knihu naneštěstí moc chválit nemohu. Jediné takové plus by mohlo být, že kniha byla opravdu plná akce. Nebyla stránka, kde by bylo naprosto zbytečně zdlouhavé fňukání hlavního hrdiny. To je tedy plus číslo jedna a plus číslo dva...pořád nenacházím.
Styl psaní mi nepřipadal nijak odlišný od jiných. Opravdu tam ovšem bylo hodně přímé řeči, ale to někdo jako já bere pouze za plus. A hele druhé plus!
Hlavní hrdina (jehož jméno si nejsem schopna vybavit) Jake mi nebyl ale vůbec sympatický. Připadalo mi to až bláznovství, jak se hnal za svou milovanou Nathalií, která o něj evidentně neměla zájem. No prostě jsme si s Jakem nesedli a o to větší nechuť jsem měla v minulých (marných) pokusech.
Musím ale uznat, že se mi opravdu líbil nápad organizace, na které je postavená celá zápletka knihy. Už víc nemůžu napsat, protože to by byl úplně nechutný spoiler, za který byste mě na místě ukamenovali. Takže to už vlastně máme třetí plus! To jsem ani nečekala původně.
Ale musím říct, že co mě totálně dorazilo (a utvrdilo v názoru) bylo posledních asi dvacet možná třicet stránek. Musím říct, že jsem v ten moment zavřela knihu a nemohla jsem uvěřit, že tohle je opravdu konec. Bohužel to nebyl pocit jako: "To už to skončilo? Ale ne! Já chci pokračovat dál! Kde jsou další stránky?" Moje reakce vypadala asi takto: "TOHLE je konec? No tak to je...já ani vlastně nevím co to je. Tohle nemůže být přece konec. To nejde. Vždyť to má být bestseller..." Poté jsem si poslední stránku ještě jednou přečetla. Kupodivu byla pořád stejná.
Opět se mi potvrzuje takové moje pravidlo, že pokud má tuto zlatou či stříbrnou nálepku, nebude se mi líbit. Samozřejmě vím o pár knížkách, ale je jich minimum. Prostě mi ty bestsellery nějak nesedí. Mc ráda bych věděla proč. Jestli od té knihy potom třeba neočekávám až moc? Ale však přeci jenom bylo prodáno tolik výtisků! To přeci musí být kvalitní kniha!
Nechci vás od knihy odrazovat, ale mě se prostě nelíbila. Nemůžu za to, je to prostě můj názor a ten se nezmění. Nebo možná časem ano, ale nemyslím si, že bych této knize dala další šanci. Pozitivní na tom je, že jsem aspoň přečetla nějakou knihu z mé knihovničky, čili jsem si odškrtla jeden knižní rest.


Recenze-Do černého

26. září 2015 v 12:25 | Anna Elizabeth Potter
Název: Do černého
Autor: Dick Francis
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2013 (1990)
Počet stran: 280
Anotace: John Kendall napsal šest knih o tom, jak přežít v drsných podmínkách, a nyní čeká na vydání svého prvního románu. Protože je úplně bez peněz, a navíc zrovna přišel o střechu nad hlavou, přijme nabídku Tremayna Vickerse, proslulého trenéra dostihových koní, aby napsal jeho životopis. Vickers si rychle získá Johnovu úctu, což se však nedá říct o všech lidech z jeho okolí. John si sice uvědomuje, že je poznává ve vypjaté době, neboť zrovna probíhá soudní líčení v případu smrti dívky, která zemřela ve Vickersově domě, i tak ale zůstává pln pochybností. Když je zanedlouho objevena mrtvola další dívky, bývalé Vickersovy stájnice, je John rázem vtažen do víru událostí, v nichž bude muset své znalosti o umění přežít převést do praxe.

Hodnocení: Já vám ani nevím, proč jsem tu knihu vlastně vzala z poličky. Prostě jsem dostala chuť si zase přečíst Francise. Buď jsem ve svých dvanácti ještě pořádně nedokázala ocenit kvalitu Francisova psaného projevu, nebo jsem byla neskutečně hloupá! Tenhle muž je králem psaní! A s Agathou Christie by se mohli vzít.
Knihu jsem od začátku hltala a byla nešťastná, když jsem ji měla dát z ruky. Moje fantazie dokázala přesně vykreslit místa dění podle autorova skvělého popisu. Normálně nemám ráda když autor až moc popisuje, ale v tomto připadě mi to nevadilo. I když Francis moc nepřeháněl, opravdu tam bylo dost přímé řeči.
Jak už jsem psala, styl je úžasný a opradu si ho zamilujtete, protože prostě to nejde si ho nezamilovat. kdyby to šlo, tak bych nad tou knihou slintala, protože to bylo nesmírně dokonalé.
Knihu jsem bohužel četla snad dva týdny, ale to jenom kvůli tomu zákazu čtení (kdo neví, psala jsem o něm v informacíh) a posledních sedmdesát stránek jsem si vychutnala zalezlá pod peřinou s teplým čajem v ruce.
Upřímně se mi do knihy nejdřve moc nechtělo, protože ta anotace mě nějak moc nenadchla, ale po třiceti stránkách jsem věděla, že to bude bomba.
John mi byl velmi sympatický, relativně mladý spisovatel, který nemá peníze a tak bere, podle jeho agenta, tu nejhorší práci, co by vůbec mohl. Souhlasí, že napíše román jednomu trenérovi dostihových koní. Tady celý náš příběh začíná. Johna jsem si opravdu zamilovala a byl mi opravdu sympatickým hrdinou.
Když Vickers Tremayn poprvě přišel na scénu, myslela jsem, že mu dám facku a pošlu ho zpátky odkud přišel. Časem jsem ho ale začala mít ráda a ke konci knihy jsem ho měla ráda opravdu z celého srdce.
I ostatní postavy jsem si velice oblíbila, až tedy na jednoho pána, ale to byl určitě účel.
Bylo úžasné, že tím jak jsem se dostávala do příběhu tak jsem se do něho více a více vžívala. Už dlouho se mi u knihy nestalo, abych žila společně s hrdinou. Od první až do poslední scény bylo rozpětí asi tři týdny. A mě to opravdu jako tři týdny přišlo. Jedna záchraná akce, která je hned na začátku mi připadala, jako strašně vzdálená minulost, protože tehdy se nikdo s nikým neznal a na konci knihy se všichni měli rádi a hlavně se obdivovali.

No a jak už určitě všichni víte, miluju detektivky, takže také proto jsem si tuto knihu tak oblíbila. Francis je opravdu král detektivek! (A moje milovaná Agátka je královna)
Jediné, co mě na celé knize štve je konec nebo spíš vrah. Prostě se mi na vraha nehodil a neviděla jsem skoro žádný motic i když tam byl. Já vím, že tam byl, ale sakra proč? Také proto dávám knize čtyři hvězdičky, ještě za to, že právě posledních třicet stránek mě moc nebavilo a zdálo se mi to trochu rozvleklé.
Vy, co milujete detektivky (ano teď mluvím k tobě!) si musíte tuto knihu přečíst, protože je opravdu výborná a já se za čas vrhnu i na mé další nepřečtené knihy od Francise.
 
 

Reklama