Knižní recenze

Recenze-Zěmě příběhů:Kouzelné přání

15. dubna 2017 v 14:37 | Annie
Název: Kouzelné přání
Série: Země příběhů
Díl: 1.
Autor: Chris Colfer
Nakladatelství: Fragment
Rok: 2016 (2012)
Počet stran: 339
Děj: Alex a Conner jsou naprosto rozdílní. Alex je vášnivá knihomolka a velice pilná žačka a jak to tak bývá, je to jeden z důvodů, proč není ve škole moc oblíbená. Conner oproti ní je velice oblíbený, ale s prospěchem to u něj nevypadá vůbec slavně. Jediné, co mají společné, je to, že jsou dvojčata.
Poslední rok pro ně není vůbec jednoduchý, už jenom kvůli tomu, že jejich tatínek se po cestě z práce zabil. Museli se přestěhovat do menšího domu a s maminkou se moc nevidí, protože musí brát všechny služby, které může, aby je dokázala uživit.
V den jejich dvanáctých narozenin je navštíví jejich babička, která jezdí různě po světě a pomáhá chudým nebo nešťastným dětem. Jako dárek jim mimo jiné dá pohádkovou knihu, z které jim tatínek četl, když byli malí. Problém je, že Alex se od té doby začne chovat divně. Conner si o ní dělá větší a větší strach až se stane něco, co nikdo nečekal. Alex a Conner se propadnou do země pohádek. Jak se ale dostanou zpátky? Dokážou to vůbec? Vždyť je jim teprve dvanáct let…

Hodnocení: S touto knihou to nebude úplně jednoduché. Přijde mi, že k ní sice mám výhrady, ale asi je nedokážu úplně srozumitelně popsat. No budu doufat, že vám je dokážu aspoň trochu nastínit.
Protože jsem na knihu všude viděla pozitivní recenze a to i od dospělých čtenářů, rozhodla jsem se, že si ji půjčím z knihovny a zjistím, co na ni všichni mají. Teď se sama sebe ptám, jestli jsem to vlastně zjistila. Moje odpověď je, že asi ano, ale nejsem si tím úplně jistá.
Knihu vydalo nakladatelství Fragment, od něhož jsem si už dlouho nic nepřečetla, protože vydává převážně pro mladší věkovou kategorii, a když už od nich přijde na trh něco pro starší, tak se mi to nelíbí anotací. I na této knize je napsáno, že kniha je pro čtenáře nad devět let. S čímž bych úplně nesouhlasila. Nevím, jestli to je jenom můj pocit, ale mě přišlo, že autor knihu cíleně psal pro starší čtenáře. Po celou dobu, co jsem knihu četla, mi vrtalo hlavou, jestli to opravdu zamýšlel, jako pohádku pro menší. Nacházela jsem tam plno skrytých vět, které dílo tak nějak posouvalo o jednu nebo dvě věkové kategorie výš. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak asi ke knize Malý princ. Filozofická pohádka, která vypadá, že je psána pro děti, ale i dospělí si tam najdou plno myšlenek, které dětem nedochází. Podle mě to tady bylo stejné. Mimo to tam bylo i pár hlášek, které bych nenapsala do knihy pro malé čtenáře, ale to tam nebylo tak časté (upřímně oni to děti asi ani nepochopí, ale dneska bych se už nedivila ničemu).
Příběh byl krásný a přesně se hodil k tomu, abych s knihou zalezla pod deku, anebo si jí četla v MHD, když jsem potřebovala na celý den zapomenout. Nenáročná četba, která vám vykouzlí usměv na tváři, protože musím potvrdit, že v knize bylo opravdu hodně dobrých vtipů a úsměvných scén. Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, bylo, jakým způsobem se děti dostávaly z průšvihů. Na to, že jim bylo dvanáct, tak dokázaly vymyslet opravdu sofistikované útěky. Řekla bych, že buď si myslím, že dvanáctileté děti jsou idioti anebo se autor neudržel a zapomněl, že píše o malých dětech.
Také se mi úplně nelíbilo, že princezny se k nim chovaly, jako kdyby bylo úplně normální, že se vám v komnatě schovávají děti, u kterých už od pohledu poznáte, že nepatří do vašeho světa. Já bych byla třeba docela překvapená a navíc by mi asi trvalo, než bych jim začala úplně důvěřovat, ale tak každý se zachová jinak, že ano.
Alex mi byla v hodně směrech opravdu podobná a já jsem se do ní dokázala dokonale vcítit. Byla krásně fascinovaná světem pohádek a já jsem ji měla opravdu moc ráda. Nedokážu na té holčičce najít nic špatného.
Connera jsem taky měla moc ráda. Opravdu to byla dvojice přímo k popukání občas. A Conner byl skvělý v interpretaci svých názorů! Líbilo se mi, že i když on byl oblíbený, vadilo mu, že jeho sestra ne a snažil se ji upozorňovat na to, co dělá špatně. A když šlo do tuhého, přišlo mi, že se víc bál o sestru, než o sebe. Což mi přijde naprosto kouzelné a nádherné. Takže Conner si taky v mém srdci našel místo.
Obálka je opravdu pěkná a přijde mi i trochu odlišná od těch běžných knih od Fragmentu. Tuto obálku přejali od zahraničí a mně se opravdu hodně líbí. I ona mě přinutila si ji opravdu v té knihovně půjčit.
Styl autora byl velmi jednoduchý. Nijak mi to nevadilo, ono to k pohádce prostě patří. Nemůžeme čekat nějaké složité popisy, nebo velmi propracované dialogy. Nicméně, řekla bych, že se to autorovi opravdu povedlo. Kniha je opravdu vhodná i pro nás starší.
Jelikož jsem s knihou měla pár nedorozumění a problémů, které jsem se vám snažila přiblížit, dostává kniha ode mě průměrné hodnocení, ale rozhodně si přečtu další díly! Mě zajímá, jak to bude pokračovat dál a to je přeci vždycky dobré znamení!



Srovname.cz vám pomůže najít Kouzelné přání za tu nelepší cenu!

Recenze-You Will Not Have My Hate

1. března 2017 v 10:30 | Anna Elizabeth Potter

Název: You Will Not Have My Hate
Autor: Antoine Leiris
Nakladatelství: Harvill Secker
Rok: 2016
Počet stran: 129
Děj: Bylo to v zimě roku 2015, Antoine Leiris hlídal svého syna, zatímco jeho manželka byla na koncertě v divadle Bataclan. Všechno vypadalo dobře, až do té doby, než mu přátelé začali posílat SMS, jestli jsou v pořádku. Zapnul televizi a dozvěděl se o teroristickém útoku. Byl proveden na komcertě, kde byla jeho žena s přáteli. Obával se nejhoršího, a to také přišlo. Tu noc byla jeho manželka zavražděna a sní ještě dalších 88 lidí.
Kniha je jakousi vzpomínkou na pravděpodobně nejhorších dvanáct dní v Antoinově životě. Píše o svých pocitech a o věcech, které ho bohužel po tu dobu doprovázely, jako třeba identifikace těla jeho manželky, nebo zařízení jejího pohřbu. Vypráví, jak se musel ze dne na den se vším smířit.

Hodnocení: Čekala jsem, že kniha bude opravdu smutná. Proto jsem se na ni připravila a trošku se obrnila. Kdybych to neudělala, tak bych pravděpodobně plakala. Je to něco naprosto příšerného. Nechci, aby to vypadalo, že snad ta jiná úmrtí byla méně podstatná, ale Helene byla matkou malého kluka a měla naprosto skvělého muže. Mohli být úžasná a třeba i velká rodina. A jeden terorista všechno zničil.
Antoine je novinář, takže se dalo čekat, že jeho styl bude už na nějaké úrovni. A je to pravda. Opravdu píše poutavě, a i když píše o takové tragédii a pro něj o opravdu strašném období, kniha vás vtáhne a budete si o tom chtít číst. Na mě se během čtení přeneslo více než dost emocí!
Kniha rozhodně není plná akce, jak už vám asi došlo. Opravdu se soustředí pouze na emoce a pocit bezmoci, který Antoine má. Bude vám ho líto a budete se strachovat o Melvina, jejich syna, který právě ztratil matku. Musím přiznat, že i když já se řadím spíš do skupiny těch, co mají radši akci a napětí, stejně jsem si tuhle knihu…no užila, to se tak úplně nedá říct, protože takovouhle knihu si moc neužijete. Tak řekněme, že jsem ji dočetla.
Angličtina tu není úplně jednoduchá, rozhodně je pro pokročilé, ale zase nechci, abyste si mysleli, že je složitá. Je opravdu těžké to popsat, ale řekněme tedy, že je pro pokročilé (dneska se opravdu vyjadřuji na úrovni!). Myslím, že by šla zvládnou i za jedno odpoledne.
Obálka se mi líbí a spolu s názvem byli to první, co mě na stránkách zaujalo.

Já vám ani nevím, co víc o knize ještě napsat. Opravdu vás emocionálně rozhodí a budete ronit slzy. Pro mě to bylo ještě trochu víc, protože ta noc byla 13.11. a já mám narozeniny 10. 11. když si uvědomím, že v době, kdy já slavila své sedmnácté narozeniny, více jak 80 lidí zemřelo. Je to prostě tragédie a já jsem z toho smutná čím dál tím víc.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu megaknihy.cz!
Knihu si můžete zakoupit ZDE

Recenze-Ross Poldark: Návrat domů

25. února 2017 v 11:53 | Anna Elizabeth Potter
Název: Ross Poldark-Návrat domů
Série: Poldark
Díl: 1.
Autor: Winston Graham
Nakladatelství: Baronet
Rok: 2015 (1945)
Počet stran: 464
Děj: Ross Poldark se vrací domu poté, co se účastnil americké války. Doma ho ale nečeká otec, nýbrž rozpadlé sídlo a dva sluhové, kteří neumí nic jiného, než se pořádně opít. Ross se snaží dát sídlo do pořádku a také se snaží nanovo rozjet jeden ze zavřených dolů. Aby toho ovšem nebylo málo, Ross přijede za svým strýcem, který bydlí nedaleko a zjistí, že dívka, do které se zamiloval a kterou si chtěl vzít, se zamilovala do jeho bratrance. Když se vydá na trh, najde tam partu kluků, kteří ubližují asi dvanáctileté holce. Ross je zažene a malou Demelzu vezme pod svá křídla. Neví ovšem, jaké to může mít následky. Jak se s tím vším Ross popere?

Hodnocení: Nikdy jsem neměla ráda rodinné ságy. Teď tedy mluvím o těch, které jsou v knižní podobě. V seriálech mě naopak velmi baví, ale já potřebuji spíše akčnější knihy. Proto jsem se do Poldarka nehrnula. I když mám ráda historické romány, z tohoto jsem cítila, že půjde víc do té rodinné ságy. Před dvěma roky jsem na internetu nacházela pouze pozitivní recenze. Říkala jsem si, že bych to možná mohla zkusit, ale stále jsem byla přesvědčena, že mě kniha nebude bavit.
Před měsícem jsem si prohlížela regál v knihovně, na kterém se nachází zrovna vrácené knihy. Právě Poldark mě zaujal. Věděla jsem, že u nás nedávno vyšel třetí díl a ještě jednou jsem si pořádně přečetla anotaci. Nakonec jsem se rozhodla, že knize dám šanci a rozhodně jsem udělala dobře!
Už je to nějaký ten pátek, co jsem knihu přečetla, ale vzpomínky a dojmy stále přetrvávají. Musím tedy přiznat, že se mi do čtení moc nechtělo a možná taky proto, jsem se v prologu značně ztrácela. Scéna byla přitom naprosto jednoduchá, šlo o dva starší bratry, z nichž jeden umíral a druhý u něho seděl a společně konverzovali. No a já jsem byla schopná, se v tom naprosto ztratit. Nevěděla jsem, který zrovna mluví, nebo o kom se mluví. Proto jsem poté na knihu pár dní nesáhla, ale potom jsem se do ní začetla a pochopila, jak je úžasná.
Autor píše naprosto úžasně! Jeho popis krajin člověku doslova vyrazí dech. Máte pocit, jako byste tam byli spolu s hrdinou a pomáhali mu, při řešení jeho úkolů a radili mu v jeho těžkých životních rozhodnutí. I dialogy tu opravdu stojí za to a já pana autora nesmírně obdivuji za dokonalost jeho díla. Rozhodně se řadí, mezi mé oblíbence, to vím naprosto jistě.
Ross Poldark je charismatický mladý muž, který je velmi pohledný, přesně jako jeho otec. Na rozdíl od otce, on neprohání každou ženskou sukni, kterou vidí. Ross přijíždí domů až po otcově smrti a musí se vypořádat s hodně problémy. Potřebuje mít doma pořádek a hlavně respekt svého služebnictva, o ten se postará opravdu rychle. Rosse jsem si přirozeně hodně oblíbila. Krásně se choval ke svým zaměstnancům a dbal i na jejich ochranu a pohodlí. Chtěl, aby měli co jíst a aby jejich rodiny netrpěly. Těm, kteří si to zasloužili, chtěl pomoci. Přišlo mi, že by se pro ostatní rozdal, ale pouze pro ty, kteří si to zaslouží. Což je podle mého opravdu dobrá vlastnost. Celkově k Rossovi nemám žádné výhrady a jsem ráda, že mi tak padl do oka. Kdyby se to nestalo, tak by se mi asi těžko kniha tak moc líbila.
Demelzu jsem si taky oblíbila, i když méně než Rosse. Podle mě se někdy chovala až nevhodně a i když ona za to nemohla, někdy mi přišla trochu hloupá, ale jak by mohla být chytrá, když se jí nikdy nedostalo žádného vzdělání. Její pejsek Garrick byl naprosto úžasný a mě ho bylo velmi líto. Proč? Dočtěte se v knize.
Kniha se čte poměrně rychle a mě dokázala ukrátit spoustu dlouhých chvil. Jsem moc ráda, že mi nějaký čas dělala společnost. I tak musím ale napsat, že se úplně do druhého dílu nehrnu. Teď po měsíci už na něj mám chuť, ale když jsem knihu dočetla, bylo mi jasné, že teď potřebuji něco mnohem víc akčního (taky jsem si hned dala horor).
Líbily se mi všemožné detaily. Pan autor tu nepopisuje jenom příběh Rosse. Máme tu spousty kapitol, které pojednávají o jeho zaměstnancích, kteří žijí na jeho pozemkách. To se mi líbilo opravdu hodně. V dnešní době máte knihy hodně vyprávěné sice z více pohledů, ale většinou je vypráví hlavní hrdinové. Tady se autor zmiňoval o obecném chodu dolů a o mužích, kteří se na tom chodu podíleli. Bylo tu spousta příběhů naprosto mimo dějovou linku. Byly to jenom takové malé zajímavosti a detaily ze životů jiných lidí, ale mě dokázaly dát úplně jiný pohled na knihu. Ona je opravdu velmi propracovaná a doufám, že autor si svoji brilantnost nevyčerpal pouze na prvním dílu.

Knihu tedy mohu opravdu doporučit a rozhodně se plánuji podívat na seriál, který už má za sebou třetí sérii, pokud se nepletu. Knihu doporučuji i těm, kteří rodinné ságy moc nečtou, protože, jak už jsem psala, já jejich nadšenec vůbec nejsem, ale kniha mi opravdu dokázala vykouzlit úsměv na rtech.

Recenze-Panenka

7. února 2017 v 10:33 | Annie

Název: Panenka
Autorka: Věra Kadlecová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2015
Počet stran: 310
Děj: Beata je novinářka a potřebovala by nějaký příběh, o kterém by se dala napsat kniha, protože to je samozřejmě její největší sen. Jednou si vzpomene na rodinu, která v jejich malém městečku nebyla úplně hezky proslavena. Dozvídá se o Evě, manželce a matce dvou dětí. Odešla od nich za milencem a stala se z ní feťačka. Nikdo neví, jak to bylo dál. Všichni ji okamžitě odsoudili a ani se neptali, jaké okolnosti k tomu Evu vedly. A to by chtěla Beata změnit. Chtěla by Evu vyslechnout a napsat o ní knihu. Po marném pokusu s Evinou dcerou ji však dochází, že to nebude úplně snadné. A ještě víc jí to dojde, když Evu navštíví v sanatoriu. Dokážou opravdu spolu napsat knihu?

Hodnocení: Tak asi bych se měla omluvit, že recenzi zveřejňuji teprve teď. Měsíc od přečtení, ale znáte to. Chtěla jsem si knihu nechat uležet v hlavě, abych recenzi nepsala hned po dočtení (upřímně hned po dočtení jsem ani nevěděla, co si mám myslet). Kniha ve mně zanechala tolik dojmů a pocitů, že jsem si ji musela nechat uležet opravdu dlouho. Troufám si tvrdit, že to budete mít stejně. Nad knihou budete přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení.
O knize jsem poprvé slyšela ve videu od Ohany, naší už poměrně známé booktuberky. Zaujalo mě úplně všechno. Obálka, anotace, název a i to, že knihu napsala česká spisovatelka. Nemůžu se chlubit tím, že bych od českých autorů hodně četla, protože mě to nikdy nelákalo. Po přečtení této knihy (a taky díky tomu, že se čím dál tím víc propadám do světa knih) si už nějakou dobu hledám další české autory.
Ohana ovšem nebyla jediná, také jsem knihu viděla u Penny (penny-and-books.blog.cz) a to už jsem se opravdu rozhodla, že si knihu přidám na svůj to-read list. A naprostou náhodou jsem pár dní na to šla do knihovny, a co jsem tam našla? Ano! Tuto knihu. Takže to bylo celkem jasné, přišlo mi, že kniha mi byla souzena.
Musím přiznat, že po prvních pár stránkách jsem chtěla knihu odložit. Říkala jsem si, že ještě na ni nejsem asi dost vyspělá a měla bych si ji vzít zase až za nějaký čas. Něco mi ale nedalo a knihu jsem četla dál. Přišlo mi tak trochu hloupé, že bych odložila knihu od české autorky a tak jsem pokračovala ve čtení a je vám asi jasné, že je jenom dobře, že jsem tak udělala.
Kniha vás vtáhne a vy se budete chtít dozvědět, co se vlastně stalo. Proč se Eva nechala do toho všeho zatáhnout? Bylo mi jí líto každou stranou víc a víc. Hlavně co se týče jejího dětství a dospívání. Neměla to vůbec lehké a to jsem to řekla ještě poměrně slušně. Její strasti nás provází celou knihou a vy posupně přicházíte na to, že se jí skoro ani nedivíte, proč to všechno udělala. Napsala jsem skoro, protože já jsem nějak v duchu pořád nesouhlasila s tím, že opustila svého muže a děti. Ona a vztah k jejím dětem to je kapitola sama pro sebe, ale já si prostě nedokážu představit, že bych je nechala u jejich otce a začala žít se svým milencem. Když se přibližovala ta část, kde Eva začíná brát kokain, chtělo se mi skoro brečet.
Tato kniha ve vás vyvolá opravdu hodně. Mě bylo v některých částech až skoro na zvracení. Eva měla strašně těžký život a mně připadalo, jakoby se ten příběh skutečně stal. Přišlo mi, že všechno to čtu je tak reálné, že bych se opravdu nedivila, kdybych se na konci knihy dočetla, že je napsána na základě skutečných událostí.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, bylo, že každý chlap tam byl vlastně parchant. Od Evina táty, přes manžela trenérky krasobruslení, po jejího milence. Nikde tam není aspoň jeden muž, který by se k Evě choval aspoň trochu normálně. Ale občas prostě není v dohledu ani jeden hodný člověk. Občas se kolem nás pohybují jenom zlí lidé, kteří nám všechno jenom kazí.
Tímto bych chtěla smeknout před paní autorkou, protože tohle je podle mě opravdu skvělé dílo a já si jsem jistá, že se objeví v mém článku "Nejlepší knihy roku 2017". Je neuvěřitelné, jak autorka dokázala vytvořit ponurou atmosféru a vždycky, když už jste si mysleli, že nic horšího se stát nemůže, přišla další rána.

Doufám, že jsem vám touto recenzí aspoň trochu naznačila, jak skvělá tato kniha je a že je opravdu skoro nutné si ji přečíst. Já jsem z knihy byla hotová. Ne tolik, přeci jenom už nějaký ten pátek čtu thrillery, ale ani to mě nepřipravilo na tento příběh. Určitě se vrhnu na volné pokračování s názvem "Vina" které pojednává o tom, co se stane, až Beata knihu vydá. Moc se těším, ale nejspíš bych si měla dát ještě nějaký čas oddych, protože rány, které mi způsobila "Panenka", ještě nejsou tak úplně zahojené.

Recenze-Cinder

21. ledna 2017 v 18:57 | Anna Elizabeth Potter

Název: Cinder
Série: Měsíční kroniky
Díl: 1.
Autor: Marissa Meyer
Nakladatelství: Egmont
Rok: 2012
Počet stran: 400
Děj: Cinder je kyborg, což znamená, že ne celé tělo je tvořeno z orgánů. Části těla má nahrazené dráty. Bydlí v rodině, která ji adoptovala, ale její macecha ji nemá vůbec ráda. Ještě víc, po smrti otčíma, který zemřel krátce potom, co ji našel na jedné výpravě v Evropě. Cinder je mechanička a její macecha ji dost často využívá. Nechává ji pracovat na tržišti a všechny peníze si poté přisvojí. Má taky dvě sestry. Jedna ji nemá ráda, ale mladší z nich se Cinder ráda tráví čas. Připomíná vám to Popelku? Ano, to by mělo. Právě z této pohádky autorka čerpala. Takže je asi jasné, že se v blízkosti objeví nějaký princ. A taky že jo. Princ Kai vyhledá Cinder, protože potřebuje opravit svého robota. Cinder ji opraví, ale zjistí přitom zajímavé informace.

Hodnocení: Knihu už jsem jednou doma měla. Tehdy jsem se do ní nedokázala začíst, tak jsem ji s jinou čtenářkou vyměnila za něco lepšího. Teda, aspoň jsem si to myslela.
Blížily se Vánoční prázdniny a já jsem se chystala do knihovny. Bylo to taky období, kdy všichni netrpělivě očekávali Winter, což je čtvrtý a závěrečný díl série Měsíční kroniky. Ta série šla tak nějak celou dobu mimo mě. I když musím říct, že takovou nadšenost jsem u jedné série už hodně dlouho neviděla. Mladší i starší si tuto sérii opravdu strašně moc chválili. Samozřejmě, že jsem se taky nechala zlákat. Řekla jsem si, že bych si mohla celou sérii zamluvit v knihovně a potom ji o prázdninách přečíst. Popravdě, moc jsem tomu nedávala, protože jak už jsem psala výše, Cinder už jsem jednou doma měla a moc velký dojem neudělala. Tentokrát to ale bylo něco docela jiného.
Knihu jsem slupla za jeden jediný den a okamžitě jsem musela začít číst druhý díl. Ptáte se proč? Mě ta kniha naprosto ohromila a nedokážu vám říct, proč se to nestalo už před půl rokem, kdy jsem ji četla poprvé. Nechápu to, ale tentokrát jsem si s knihou lehla do postele a skoro se z ní za celý den nevyhrabala. Neskutečně se mi to líbilo a Cinder mě vtáhla do děje, že jsem skoro nemohla přestat. Kdybych neměla doma tolik práce, možná bych i ten den z druhého dílu přečetla víc.
Dost jsem se bála, protože já nejsem moc fanoušek fantasy a myslela jsem si, že kyborg na mě bude moc. Nebyl. I když se zdá, že příběh se bude hodně točit kolem techniky a robotů není to tak docela pravda. V příběhu toho najdeme mnohem víc.
Cinder je statečná a také nezávislá. Dokáže se své maceše postavit, i když ví, že to pro ni nebude mít žádný výsledek a to je pro mě definice statečnosti. Když někdo jde do boje i když ví, že prohraje. A tak to u Cinder bylo. Dokonce jednou (v tomto díle pouze jednou, poté v sérii už skoro na každém kroku) se nebála ohrozit svůj život jen proto, aby zachránila obyvatele celé Země. Těžko bych uvěřila, že jí je teprve šestnáct. Na svůj věk byla velmi vyspělá, ale to bylo asi hlavně způsobené zacházení ze strany její macechy. Celkově jsem si Cinder opravdu velmi oblíbila (i když v těch dalších dílech mi občas lezla na nervy, ale to spíš Scarlet, než Cinder) a doufala jsem, že tato kniha jí přinese šťastný konec.
Když jsem knihu četla, myslela jsem si, že se příběh Cinder uzavře a v dalším díle už bude popisován jiný příběh. Trochu jsem se spletla. Dobře, možná trošku víc. Tato kniha má opravdu velmi otevřený konec. Prostě potom okamžitě potřebujete druhý díl a je vám jedno, jestli je ráno, nebo hluboká půlnoc. Vy ho prostě budete potřebovat. V tuto chvíli se ukázalo velmi prozíravé, že jsem si z knihovny půjčila celou sérii. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy četla knihu, která by měla tak extrémně otevřený konec.
V dalších dílech nám příběh pokračuje, jenom postavy se nabalují a nabalují a o postavách z prvního dílu zjišťujeme stále více a více věcí. Ale teď píšu recenzi na první díl! Ne na ty další sakra!
Takže teď asi přejdu k princovi Kaiovi. Ten je krásný a okouzlující. Prostě stejný jako jiní princové, i když bych řekla, že tento princ se drobátko liší. Nepřipadá mi tak nafoukaný a rozmazlený, jako ostatní. Právě naopak. Princ Kai se velmi brzy má stát císařem, protože jeho otec umírá na odpornou nemoc jménem Letumóza. Proti této nemoci se snaží celý lékařský tým bojovat už dvanáct let. Stále nikdo nenachází lék a tím pádem umírá i sám císař. Kai se stává mladým císařem a to ho velmi postarší. Řeší velké problémy a navíc tu je ještě královna Levana z Měsíce. Nabízí mu sňatek, ale za jakou cenu.
Kai mi byl po celou dobu velmi sympatický a myslím, že si s úlohou císaře poradil opravdu dobře. Občas mi připadalo, že si úplně neumí dát dvě a dvě dohromady, ale to je asi u všech princů.
Celkově jste snad z recenze pochopili, že podle mě je tato kniha naprosto skvělá a já si musela celou sérii pořídit. Sice jsem přečetla knihy z knihovny, ale já je prostě musela mít doma, no chápete ne? V budoucnu mám v plánu si knihy koupit i v angličtině, protože se mi strašně moc líbí a ty obálky jsou opravdu krásné.

Přečtěte si to! Fakt! Přísahám, že se vám to bude líbit!

Recenze-Záblesk světla

12. ledna 2017 v 20:43 | Anna Elizabeth Potter

Název: Záblesk světla
Autor: Garth Stein
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 437
Děj: Čtrnáctiletý chlapec Trevor jede se svým otcem do rodinného domu Riddellových. Kdo je Riddell? On sám a také jeho otec a všichni předkové u otcovy strany. Trevor svého dědečka nikdy neviděl jediné, co o něm ví je, že trpí Alzheimerovou chorobou. Podobně to má i se svou tetou, která se o dědečka stará. Trevor byl odjakživa vysoce inteligentní a velmi zvídavý, tyto jeho přednosti ho nakonec dovedou k nejednomu tajemství rodiny Riddellových. Třeba zjistí, proč si k němu nemůže jeho otec najít cestu…

Hodnocení: Pokud se nepletu, tak jsem tuto knihu zařadila na svůj seznam nejlepších knihu roku 2016 (radši to jdu zkontrolovat). Jo dala! A taky to má velmi dobrý důvod. Protože tahle kniha je naprosto skvělá a já jsem moc ráda, že jsem se odvážila ji dát na seznam knih, co si chci pořídit a opravdu si ji pořídila.
Kniha vypráví o jedné staré rodině, která má hodně tajemství. To já přesně miluju. Rodina, kde se stalo něco, co navždy změní osudy potomků. Mám na tom ráda, jak tu detektivní zápletku, tak tu psychologickou, kde řešíme vztahy rodinných příslušníků. Přesně tohle všechno v té knize bylo a já se od ní prostě nemohla odtrhnout.
Zdá se, že kniha bude pro mladší, když hrdinovi je čtrnáct let, ale myslím, že je to naopak pro starší. Já sama jsem z té knihy byla občas trošku zmatená, ale tak příjemně, jak byste ze záhadné knihy měli být.
Popravdě, když jsem četla anotaci, myslela jsem si, že to bude mnohem víc o Alzheimerově chorobě jako takové a žádné velké tajemství jsem nečekala. Ale opak je pravdou přátelé. Tahle kniha se o tématiku Alzheimerovy choroby jenom opírá. Nebo spíš opírá se o její průběh. Mnohem více se tu řeší, jak se taková osoba snaží (nebo nesnaží) navazovat kontakt s ostatníma a musím přiznat, že mi občas děda Samuel připadal až roztomilý. Ano je to smutné, tato choroba z vás udělá prakticky dítě, ale stejně některé jeho připomínky byly nesmírně zábavné.
Trevora jsem měla moc ráda. Na svůj věk byl nesmírně inteligentní a hlavně miloval knihy a chtěl se stát spisovatelem. No, jak bych někoho takového nemohla mít ráda? Byl roztomilý, když se snažil skamarádit s dědou a bylo krásné vidět, jak se mu to daří. Neměl skoro žádné špatné vlastnosti a já se do něj prostě zamilovala.
Kniha na mě opravdu velmi zapůsobila a přijde mi skvělé, že pracuje s tématy nám v dnešní době už poměrně časté a blízké, i když se celý příběh odehrává v devadesátých letech. Například se tu řeší homosexualita.
Další, co se mi líbilo, bylo, že se (jak už jsem psala) příběh odehrával v devadesátých letech. Stále nás autor upozorňoval, že v té době nebyly chytré mobilní telefony. Připadalo mi naprosto přirozené, že když Trevor potřeboval informace, musel jít do knihovny, protože internet prostě nebyl (nebo spíš nebyl v domě).
Garth Stein vykouzlil opravdu krásné prostředí a samozřejmě je taky čeho se bát. Duchové k tomuto příběhu prostě patří. Budete se bát a budete chtít knihu co nejdřív dočíst, protože prostě budete muset vědět, jak to dopadne!

Podle mě tato kniha opravdu stojí za to! Určitě se po ní podívejte.

Recenze-Dům žen bez mužů

1. ledna 2017 v 21:40 | Anna Elizabeth Potter
Název: Dům žen bez mužů
Autor: Karine Lambert
Nakladatelství: Motto
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 190
Děj: Ve Francii je jeden dům. Do toho domu nesmí vstoupit muž. Dokonce do něj jezdí i instalatérka, která je nejspíš jediná v celé Francii. Jediný zástupce mužského pohlaví, který může dovnitř je kocour Jean-Pierre. Proč tam vlastně žádný muž nesmí? Taková je dohoda, která platí mezi nájemnicemi, které mají už mužů plné zuby. Nebo to aspoň tvrdí. Každé nějaký muž v životě ublížil a ona pak našla útočiště právě v tomto domě. Jedna z nájemkyň se však rozhodne, že nějakou dobu stráví v Jihoafrické republice. Sežene za sebe náhradu, ale Juliette rozhodně nehodlá s muži skončit. Naopak brouzdá seznamkami (i když spíše s nechutí než s nadšením) a hodlá najít svého prince. To se ovšem ostatním nelíbí. Ony se rozhodly se mužů zřeknout, proč by to ona nemohla udělat také?

Hodnocení: Když jsem si četla anotaci na internetu a následně i anotaci na zádech knihy, čekala jsem humorný román. To co přišlo, nebylo humorné ani trochu.
Myslela jsem, že na mě čeká útlá kniha plna humorných scének s kapkou utrpení, ale vážně jenom s kapkou. Bylo to přesně naopak. Spousta utrpení s kapkou humoru.
Samozřejmě tohle není chyba knihy, ale když se z knihy vyklube něco úplně jiného, než jste čekali, tak to knize bonusové body nepřidá. Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem byla nešťastná a bylo mi strašně líto obyvatelek domu. Některé totiž zažily opravdu peklo.
Kniha je velmi hubená a přečtenou ji máte v podstatě za jeden večer. Je to taková oddechovka pod peřinu a s čajem na stolku. Kvůli délce, by se mohlo zdát, že kniha není dostatečně rozpracovaná, že příběhy žen nejsou dostatečně vykresleny, ale je to jinak. Na to, jak málo dala autorka příběhu prostoru, se s tím vypořádala vcelku dobře a myslím, že ani jedna žena nebyla ochuzena o to, aby se s námi podělila o svůj příběh. Jediné, co bych mohla z této strany vytknout je, že se mi zdálo, že konec je až zbytečně uspěchaný a rozkouskovaný.
Královnu jsem moc ráda neměla. Ona byla majitelka domu a ženám za malý peníz pronajímala byty. Sice jako byla hodná, že po nich tolik nechtěla, ale neměla jsem na ní ráda něco jiného. Připadalo mi, že až moc lpí na minulosti. Což byl ostatně problém všech žen v domě. To, že kdysi byla mladá a úspěšná baletka, ji jakoby sráželo ve stáří na kolena. Nesnášela to, že je stará. Nedokázala se na sebe ani podívat, takže v bytě neměla ani žádná zrcadla (mně to teď připomíná královnu Levanu z Měsíčních kronik).
Nejvíce mi bylo líto Juliette a Giuseppiny. Juliette měla příšerné rodiče. Byla jim úplně ukradená, až se mi z toho dělalo špatně. Bylo na denním pořídku, že ji nechávali v nějakém dětském koutku v obchodním centru, když šli nakupovat. Nikdy ji neměli rádi a ona nikdy nepoznala pravou milující rodinu. Juliette jsem měla ráda, ale hlavně jsem se v ní opravdu hodně viděla (až se mi to někdy nelíbilo). Je zoufalá, protože nemůže najít toho pravého a biologické hodiny tikají a tikají. To jediné bylo asi na knize vtipné, když tam popisovala svoje schůzky. Občas se jí opravdu povedlo natrefit na pěkné pako. Měla jsem ji ráda za to, že se nenechala zlomit ženami v domě a sama dál hledala a navíc se je snažila přesvědčit, aby taky ještě nic nevzdávaly a snažily se někoho si najít. Nikdy se nevzdala.
Giuseppina vyrostla na Sicílii. Tam to funguje tak, že hlava rodiny je otec a dcera je většinou až na úplně posledním místě. Rozhoduje za ní otec, nebo bratři. Nikdo se o ni nezajímal. Dokonce ani její matka, která byla ráda, když ji její manžel občas taky nebil. Oni jí vybrali manžela, který byl také surovec, a když se jí narodila holčička, odebrali ji. Ona nakonec utekla a myslím, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. U ní dokonce chápu, proč na muže zanevřela už do konce jejího života (pravděpodobně).
Příběhy Simone a Rosalin mě až tolik nezaujaly, protože mi přijde, že se to docela v životě děje (manžel podvedl, nebo prostě zmizel a už se nikdy neobjevil). A obecně mě jejich postavy mě nezaujaly tolik, jako ostatní.
Obálka se mi líbí a musím přiznat, že i ona byla jedním z faktorů, proč jsem si knihu vzala na recenzi.
Na to, že autorka je povoláním fotografka, bych řekla, že se s psaním poprala slušně. Příběh byl podán dobře, ale ne až tak poutavě. Nic mě v podstatě nenutilo číst knihu dál. Také mi přišlo, že nebyla tak barvitá, jak to dokážou už vypsaní autoři, ale tak je začátečník, nemohu po ní toho chtít moc.

Když bych to měla nějak shrnout, musím přiznat, že jsem prostě čekala něco jiného. Byla jsem z knihy zklamaná, ale kdybych od začátku věděla, že kniha bude spíš smutná, než veselá (nebo aspoň na mě působila spíš smutně) tak by to dopadlo jinak. Ale když někdo napíše na obálku, že to je humorný román, tak od toho prostě čekám humor. A ten bohužel moc nepřišel. Možná, že kdybych byla starší, tak v tom ten humor najdu?

Z poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE

Recenze-Dívka, již jsi tu zanechal

27. listopadu 2016 v 12:06 | Annie

Název: Dívka již jsi tu zanechal
Autor: Jojo Moyes
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2015 (2012)
Počet stran: 429
Děj: Rok 1916. První světová válka je v plném proudu a my se podíváme do malého francouzského městečka St. Péronne, které je okupováno Němci. Obyvatelé jsou strachy bez sebe. Němci už jim skoro vše zabavili a dál pokračují v ničení jejich města. Žije tu také Sophie Lefèvrová se svou sestrou Hélène a bratrem. Sophie s Hélene čekají na své manžely, kteří jsou odvedeni na frontu a bojují. Celý příběh rozpoutá obraz, který namaloval Sophiin manžel, uznávaný malíř. Dívka, již jsi tu zanechal spojuje víc lidí než jen Sophii a jejího manžela. Spojuje i Davida a Liv. O skoro sto let později ten samý obraz visí na zdi u Davida a Liv. Liv stejně jako Sophie přišla o svého manžela a ten obraz je stejně jako u Sophie to jediné, co ji může manžela připomínat. Jednoho dne ovšem potomci Lefèvra chtějí obraz zpátky. Byl totiž ukraden nacisty. Je to pravda? Liv se bude za svůj obraz prát, i když ostatní na ní jenom hází špínu. Na čí straně je pravda?

Hodnocení: Jojo Moyes je na trhu už delší dobu a její knihy jsou prostě fenomény. Jenom pár lidem se nelíbí, ostatní je naprosto hltají. Já jsem jí ještě před půl rokem nemohla přijít na chuť.
Nikdy jsem nebyla velká fanynka románů pro ženy. Už od mladších let jsem vyhledávala spíše detektivky a thrillery. Poslední dobou čtu pouze romány po ženy. Musím se přiznat, že mě to trochu děsí.
Před půl rokem jsem si z knihovny půjčila Poslední dopis od tvé lásky, tato kniha mě ovšem vůbec nezaujala. Nelíbil se mi styl, prostředí, nelíbilo se mi zkrátka vůbec nic. Moc jsem nechápala, jak se tohle někomu může líbit. Nechtěla jsem být až tak kritická, ale opravdu jsem v tom neviděla nic poutavého.
Minulý víkend jsem šla s tátou nakoupit knihy na Vánoce. Jak jsem tak stála u oddělení románů pro ženy, klekla jsem si ke knihám od Jojo Moyes. Řekla jsem si, že si jednu prostě koupím. Chtěla jsem si od ní konečně nějakou přečíst. Dívka, již jsi tu zanechal mi zněla svou anotací úplně nejlépe a tak opravdu skončila v koši košíku. Když jsme přijeli domů, táta mi řekl, že si jednu knihu můžu nechat. Jak už vám asi došlo, rozhodla jsem se právě pro tuto knihu.
Začala jsem číst v podstatě hned, jak jsem přišla domů. Okamžitě mě příběh vtáhl a já jenom nerada knihu zaklapávala. Opravdu, od první stránky jsem cítila napětí, které panovalo nad celým městečkem kvůli okupaci Němců.
Prvních sto stránek se věnuje hlavně Sophii a jejímu příběhu. Dozvídáme se, jak vypadal její život před válkou a jak vypadá teď, jaké strasti musela celá rodina snášet kvůli a válce a hlavně, jak se všichni tři sourozenci pomalu, ale jistě odcizili. V této části mi ještě tolik nemrazilo v zádech, ale atmosféra tu opravdu byla. Číst o nebojácné Sophii mi občas velmi pomáhalo vyrovnat se s mými vlastními problémy.
Od druhé části už se spíše kniha věnuje příběhu Olivie a jejímu boji o obraz. Bylo zvláštní, že tato část příběhu byla psána v přítomném čase. Chápu proč, ale bylo velmi zvláštní to číst. Myslím, že se s tím setkávám jen málokdy, většinou je příběh vyprávěn v minulosti. Proto mi chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla, ale po čase už to šlo jednoduše.
Milovala jsem je obě. Sophii i Liv. Obě dvě byly úžasné hrdinky. Sophie byla věčná optimistka a za to jí patří moje poklona. I v tak těžkých časech dokázala stále věřit v lidské dobro. Pořád věřila, že lidé jsou prostě lidé a mají v sobě kousek lidskosti. Bylo úžasné o někom takovém číst. Už se mi dlouho nestalo, abych někoho takového potkala a tak bylo příjemné si o takovém člověku aspoň přečíst. Sophie byla také velmi loajální a nebála se za své blízké i prát. Dělala vše proto, aby se měli dobře a bohužel to často nedokázali ocenit. Věřila jsem jí. Věřila jsem v ní.
Liv mi byla také sympatická, ale musím přiznat, že o malinko méně než Sophie. Občas jsem ji totiž chtěla opravdu uškrtit. Chtěla jsem na ni zařvat, ať se sakra probudí, ale samozřejmě jsem nic takového neudělala. Bylo mi jí líto. Bojovala za svoji pravdu a celá společnost, i přátelé se k ní otočili zády. Plivali na ni, jako na nějakou špínu. Psali o ní, že bojuje za Němce a že jí přijde v pořádku, že hodně lidí okradli. Což takhle pochopitelně vůbec nebylo. Bohužel společnost se neptá.
Posledních sto stránek mě naprosto mrazilo v zádech a já už to strašně chtěla dočíst. Nedokázala jsem se odtrhnout, protože já už prostě chtěla vědět, jak to dopadne. Knihu jsem četla přesně týden. Určitě bych ji normálně měla přečtenou dřív, ale nevybrala jsem si úplně dobrou dobu. Tenhle týden pro mě byl těžký a číst do toho ještě tak smutnou knihu moc nejde. Nechtěla jsem si tu náladu ještě zhoršovat, proto vám radím, tuto knihu čtěte, až vám bude relativně dobře, aby se vám ta nálada zkazila jenom trošku, určitě to nečtěte, když budete mít deprese.
Já jsem brečela a to jsem citový balvan. Tahle kniha je naprosto nádherná. Pravděpodobně už další knihy od Jojo číst nebudu, protože mě žádná anotací nezaujala, ale tahle zůstane v mém srdci ještě dlouho, o tom jsem přesvědčena. Asi vám tady teď nedokážu vyjádřit, jak moc se mi tahle kniha zapsala do srdce. Snad to aspoň částečně pochopíte.

Děkuju vám, Jojo Moyes!

Recenze-Láska podle Shakespeara-Marná touhy snaha

21. listopadu 2016 v 15:31 | Anna Elizabeth Potter

Název: Marná touhy snaha
Série: Láska podle Shakespeara
Díl: 2.
Autor: Georgina Guthrie
Nakladatelství: Grada
Rok: 2016 (2013)
Počet stran: 471
Děj: I po menších problémech jsou Daniel a Aubrey opravdu spolu. Už jim zbývají jenom dva měsíce a potom už svou lásku budu moci dát najevo. Ale všechno není tak růžové, jak se zdá. Daniel a Aubrey se sice drží, ale postupně jim začínají odpadat vztyčené mantinely a touha jim začíná zastiňovat zrak. Proto si přestávají dávat pozor a někdo na ně opravdu přijde. Jak se s tím vypořádají? Zvládne to jejich vztah? Danielova osobnost se v tomto díle velmi projevuje a je jenom na čtenáři, aby si řekl, jestli v dobrém světle nebo ve špatném.

Hodnocení: Musím přiznat, že tento díl mi nesedl tolik. Autorka sem přidala prvek, o který jsem ani v nejmenším nestála. Na prvním díle se mi líbilo to, že to vůbec nebylo spojené s erotikou. Právě naopak. Aubrey si totiž myslí, že je dobře, že spolu nemůžou mít intimní vztah. Lépe se poznají a až na to přijde, budou o sobě vědět plno věcí a hlavně se budou opravdu znát. Byla jsem z této myšlenky opravdu nadšená a libovala jsem si v tom, že autorka vůbec netlačí na pilu. Druhý díl na tom byl ovšem jinak.
Neříkám, že se to celé točilo jenom kolem sexu, to vůbec ne. Kniha pojednává o dvou posledních měsících, kdy Aubrey myslí jenom na zkoušky a Daniel má plno práce. Po zjištění, že o nich někdo ví, Aubrey dospěje k názoru, že bude lepší dát si pauzu. Rozhodne se (nebo spíš slíbí), že Daniela nebude kontaktovat a styk s ním omezí pouze na semináře. Daniel z toho zrovna nadšený není. Snaží se ji přesvědčit, aby to nebrala až tak moc vážně. Že by stačilo, kdyby si dávali větší pozor. Aubrey však neustoupí. Dovolí mu ovšem, aby si psali e-maily. To se mi na Aubrey líbilo. I když ona sama by strašně moc chtěla v tom všem pokračovat, dala slib a nehodlá ho porušit. Je to žena pevných zásad a takové mám velmi ráda.
Daniel nám v tomto díle ukáže víc ze své osobnosti. Můžeme si o něm udělat ostřejší obrázek a rozhodnout se, jestli se nám vlastně pořád ještě líbí. Samozřejmě, že se nám pořád líbí! Dozvídáme se například, že Daniel musí mít všechno krásně srovnané a uklizené. Aubrey je naproti němu naopak docela bordelář a baví ji mu doma rozhazovat věci, aby ho naštvala.
Jak jsem už naznačovala v prvním odstavci, dojde tu k jejich prvnímu sexu. Aubrey už má po zkouškách a tak ji Daniel vezme na víkend na chatu. Ano, je to krásné a rozhodně to patří do vztahu dvou mladých lidí, ale mně to tam prostě nějak nesedlo. Měla jsem radši ty části, kdy si nezávazně povídali a ani jeden na nic nespěchal. Vzájemně se poznávali a bylo to roztomilé. Posledních třicet stránek to bylo pořád na jedno brdo.
Celá kniha se mi četla hůř, než první díl. Nepřišla mi zdaleka tak zábavná a nebyla v tom ta krása jako v prvním díle, ale stejně je to výborná série a já jsem se u pár scének také usmívala od ucha k uchu.
Ještě mi vadila jedna věc a to ta, že všichni tam ve finále byli andělíčci. Pochopíte, až si ji přečtete, ale podle mě by v knize měl být aspoň jeden správný záporák, ale tady ho pořád nějak nenacházím a vadí mi to. Protože ne všichni lidé jsou úžasní, to víme, že?

Recenze na druhé díly ze sérií se mi píšou špatně, tak doufám, že tato bude aspoň trochu dobrá. Já už se těším na závěrečný díl a doufám, že všechno dopadne dobře. Ono by to ani nijak nešlo, ne?

Recenze-Láska podle Shakespeara-Daniel a Aubrey

17. listopadu 2016 v 16:04 | Anna Elizabeth Potter

Název: Daniel&Aubrey
Série: Láska podle Shakespera
Díl: 1.
Autor: Georgina Guthrie
Nakladatelství: Grada
Rok: 2016 (2013)
Počet stran: 464
Děj: Aubrey už pomalu končí svůj vysokoškolský život a má před sebou jenom pár měsíců. Potom už bude bakalářka, ale vzhledem k tomu, že už nemá peníze na další studium, musí se už vydat do světa. Daniel je její asistent a má jí na jeden seminář. Už od první chvíle je to k sobě přitahuje. Jak by ne, Daniel je opravdu krasavec, všechny holky po něm šílí a Aubrey? Řekněme, že ne jeden mladík už od ní měl zlomené srdce. Oni dva ale spolu přeci nemůžou být. Vždyť jsou tu pravidla a navíc Daniel není úplně čistý. Aubrey si nemůže dovolit, teď pár měsíců před koncem školy, něco pokazit. Jak tohle vyřeší?

Hodnocení: Kniha měla výborné ohlasy, ať už od mladších čtenářů, tak i od starších. Když jsem ji, těsně potom co vyšla, uviděla v knihkupectví, řekla jsem si, že to je další zamilovaný románek a že já tohle číst nebudu. Oh jak moc jsem se zmýlila. Tehdy jsem totiž ještě měla chuť na detektivky a nelítostné thrillery. Teď přišel podzim a na rozdíl od ostatních já radši čtu zamilované příběhy a prostě takovou tu lehčí dívčí literaturu. I když nějakým historickým románem bych nejspíš taky nepohrdla. V knihovně jsem tedy začala pátrat právě po této knize. A v listopadu se na mne konečně usmálo štěstí a já jsem tam tohoto broučka ulovila. Díky Bože za to!
Jak už jsem psala, přišel podzim a já jsem chtěla něco nenáročného, ale nejlépe něco, co mě dostane do kolen a já si tiše popláču nad životem hrdinů. Jo a tohle to přesně splnilo. Teda neplakala jsem, aby bylo mezi námi jasno! Kniha mě od první stránky naprosto vtáhla do děje a nepustila mě. Kdybych neměla školu, kniha by byla přečtena za jeden jediný den. Takhle jsem si jí rozfázovala do dvou dnů a do školy jsem udělala pěkný kulový. Jenom s velkým úsilím jsem opouštěla hlavní hrdiny a jejich problémy. Řekla bych, že se mi ta kniha líbila ještě kvůli něčemu, ale to musí zůstat tajemstvím.
Aubrey byla správná holka. Dřela jako kůň, aby dostala ty nejlepší známky a bylo vidět, že si určitě zvolila správný obor. Anglická literatura ji opravdu velmi dobře seděla a mě zajímá, jak si bude vést do budoucna, protože podle mě má opravdu velmi dobrý náběh třeba na profesorku nebo něco takového. Měla jsem ji opravdu ráda, i když mě ke konci trochu štvala, ale to bylo jenom kvůli jedné scéně, jinak byla naprosto dokonalá. A nebála se nadávat, takové holky mám vždycky ráda!
Daniel to byl opravdu sen každé knihomolky. Miluje čtení, má obrovskou knihovnu a vede debaty na velmi vysoké úrovni. No kdo by ho nechtěl? Takového profesora mít, zamilovala bych se do anglické literatury i bez toho aniž bych četla. Byl velmi milý a pozorný a opravdu se snažil, aby to studenty bavilo a chtěl, aby měli ty nejlepší známky. Spolu s Aubrey vedli debaty na vysoké inteligenční úrovni a já si při čtení jenom přála, abych si jednou taky našla někoho, s kým si budu moci toho tolik říct a s kterým budu mít společný koníček. Protože nic není lepší než si hodiny a hodiny povídat o knihách (nebo o čemkoli jiném) no ne? A taky se mi na něm líbilo, že byl přijatelně žárlivý.
Aubrey měla taky skvělou kamarádku Julii, která byla sice fajn, ale jednou scénou v knize mě dokázala tak šíleně vytočit, že to ani nebylo možné. Ale od toho tam vedlejší postavy taky jsou, aby vás třeba občas naštvaly a vy mohli jenom kroutit hlavou. Jinak jsem tu holku měla ráda, občas sice nepřišla včas, ale to se dá odpustit.
U knihy se určitě strašně moc nasmějete, protože já jsem občas nemohla zastavit smích a musela jsem na chvíli přestat číst, jinak bych z té části nic neměla. Občas jsem došla dokonce tak daleko, že jsem některé pasáže předčítala svému bratrovi. No jemu se to už tolik nelíbilo, ale já vám říkám, že to je prostě skvělé!

Pokud bych knize měla něco vytknout…tak asi nic nenajdu. Kniha byla opravdu skvělá. Mohla bych ještě přidat informaci, že pohledy se jednou nebo dvakrát v knize vystřídají. Já měla teda radši pohledy Aubrey. Ono je to z jejího pohledu většinu času, tak jsem si na to docela navykla a byl trochu nezvyk číst knihu po asi dvou stech stranách z jiného pohledu. Opravdu tahle kniha je naprosto skvělá na zavrtání do peřin, když už je venku tma a samozřejmě ještě nesmí chybět teplý čaj nebo kakao. Já se nedokázala lépe odreagovat a opravdu musím přiznat, že tato kniha je opravdu skvělá a já už mám za sebou i druhý díl. Třetí nám vychází někdy během prosince, tak už se těším na poslední díl, aby se to všechno uzavřelo. Za pár dní tu nejspíš uvidíte recenzi i na druhý díl.

 
 

Reklama