Knižní recenze

Recenze-Dům žen bez mužů

1. ledna 2017 v 21:40 | Anna Elizabeth Potter
Název: Dům žen bez mužů
Autor: Karine Lambert
Nakladatelství: Motto
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 190
Děj: Ve Francii je jeden dům. Do toho domu nesmí vstoupit muž. Dokonce do něj jezdí i instalatérka, která je nejspíš jediná v celé Francii. Jediný zástupce mužského pohlaví, který může dovnitř je kocour Jean-Pierre. Proč tam vlastně žádný muž nesmí? Taková je dohoda, která platí mezi nájemnicemi, které mají už mužů plné zuby. Nebo to aspoň tvrdí. Každé nějaký muž v životě ublížil a ona pak našla útočiště právě v tomto domě. Jedna z nájemkyň se však rozhodne, že nějakou dobu stráví v Jihoafrické republice. Sežene za sebe náhradu, ale Juliette rozhodně nehodlá s muži skončit. Naopak brouzdá seznamkami (i když spíše s nechutí než s nadšením) a hodlá najít svého prince. To se ovšem ostatním nelíbí. Ony se rozhodly se mužů zřeknout, proč by to ona nemohla udělat také?

Hodnocení: Když jsem si četla anotaci na internetu a následně i anotaci na zádech knihy, čekala jsem humorný román. To co přišlo, nebylo humorné ani trochu.
Myslela jsem, že na mě čeká útlá kniha plna humorných scének s kapkou utrpení, ale vážně jenom s kapkou. Bylo to přesně naopak. Spousta utrpení s kapkou humoru.
Samozřejmě tohle není chyba knihy, ale když se z knihy vyklube něco úplně jiného, než jste čekali, tak to knize bonusové body nepřidá. Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem byla nešťastná a bylo mi strašně líto obyvatelek domu. Některé totiž zažily opravdu peklo.
Kniha je velmi hubená a přečtenou ji máte v podstatě za jeden večer. Je to taková oddechovka pod peřinu a s čajem na stolku. Kvůli délce, by se mohlo zdát, že kniha není dostatečně rozpracovaná, že příběhy žen nejsou dostatečně vykresleny, ale je to jinak. Na to, jak málo dala autorka příběhu prostoru, se s tím vypořádala vcelku dobře a myslím, že ani jedna žena nebyla ochuzena o to, aby se s námi podělila o svůj příběh. Jediné, co bych mohla z této strany vytknout je, že se mi zdálo, že konec je až zbytečně uspěchaný a rozkouskovaný.
Královnu jsem moc ráda neměla. Ona byla majitelka domu a ženám za malý peníz pronajímala byty. Sice jako byla hodná, že po nich tolik nechtěla, ale neměla jsem na ní ráda něco jiného. Připadalo mi, že až moc lpí na minulosti. Což byl ostatně problém všech žen v domě. To, že kdysi byla mladá a úspěšná baletka, ji jakoby sráželo ve stáří na kolena. Nesnášela to, že je stará. Nedokázala se na sebe ani podívat, takže v bytě neměla ani žádná zrcadla (mně to teď připomíná královnu Levanu z Měsíčních kronik).
Nejvíce mi bylo líto Juliette a Giuseppiny. Juliette měla příšerné rodiče. Byla jim úplně ukradená, až se mi z toho dělalo špatně. Bylo na denním pořídku, že ji nechávali v nějakém dětském koutku v obchodním centru, když šli nakupovat. Nikdy ji neměli rádi a ona nikdy nepoznala pravou milující rodinu. Juliette jsem měla ráda, ale hlavně jsem se v ní opravdu hodně viděla (až se mi to někdy nelíbilo). Je zoufalá, protože nemůže najít toho pravého a biologické hodiny tikají a tikají. To jediné bylo asi na knize vtipné, když tam popisovala svoje schůzky. Občas se jí opravdu povedlo natrefit na pěkné pako. Měla jsem ji ráda za to, že se nenechala zlomit ženami v domě a sama dál hledala a navíc se je snažila přesvědčit, aby taky ještě nic nevzdávaly a snažily se někoho si najít. Nikdy se nevzdala.
Giuseppina vyrostla na Sicílii. Tam to funguje tak, že hlava rodiny je otec a dcera je většinou až na úplně posledním místě. Rozhoduje za ní otec, nebo bratři. Nikdo se o ni nezajímal. Dokonce ani její matka, která byla ráda, když ji její manžel občas taky nebil. Oni jí vybrali manžela, který byl také surovec, a když se jí narodila holčička, odebrali ji. Ona nakonec utekla a myslím, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. U ní dokonce chápu, proč na muže zanevřela už do konce jejího života (pravděpodobně).
Příběhy Simone a Rosalin mě až tolik nezaujaly, protože mi přijde, že se to docela v životě děje (manžel podvedl, nebo prostě zmizel a už se nikdy neobjevil). A obecně mě jejich postavy mě nezaujaly tolik, jako ostatní.
Obálka se mi líbí a musím přiznat, že i ona byla jedním z faktorů, proč jsem si knihu vzala na recenzi.
Na to, že autorka je povoláním fotografka, bych řekla, že se s psaním poprala slušně. Příběh byl podán dobře, ale ne až tak poutavě. Nic mě v podstatě nenutilo číst knihu dál. Také mi přišlo, že nebyla tak barvitá, jak to dokážou už vypsaní autoři, ale tak je začátečník, nemohu po ní toho chtít moc.

Když bych to měla nějak shrnout, musím přiznat, že jsem prostě čekala něco jiného. Byla jsem z knihy zklamaná, ale kdybych od začátku věděla, že kniha bude spíš smutná, než veselá (nebo aspoň na mě působila spíš smutně) tak by to dopadlo jinak. Ale když někdo napíše na obálku, že to je humorný román, tak od toho prostě čekám humor. A ten bohužel moc nepřišel. Možná, že kdybych byla starší, tak v tom ten humor najdu?

Z poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE

Recenze-Dívka, již jsi tu zanechal

27. listopadu 2016 v 12:06 | Annie

Název: Dívka již jsi tu zanechal
Autor: Jojo Moyes
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2015 (2012)
Počet stran: 429
Děj: Rok 1916. První světová válka je v plném proudu a my se podíváme do malého francouzského městečka St. Péronne, které je okupováno Němci. Obyvatelé jsou strachy bez sebe. Němci už jim skoro vše zabavili a dál pokračují v ničení jejich města. Žije tu také Sophie Lefèvrová se svou sestrou Hélène a bratrem. Sophie s Hélene čekají na své manžely, kteří jsou odvedeni na frontu a bojují. Celý příběh rozpoutá obraz, který namaloval Sophiin manžel, uznávaný malíř. Dívka, již jsi tu zanechal spojuje víc lidí než jen Sophii a jejího manžela. Spojuje i Davida a Liv. O skoro sto let později ten samý obraz visí na zdi u Davida a Liv. Liv stejně jako Sophie přišla o svého manžela a ten obraz je stejně jako u Sophie to jediné, co ji může manžela připomínat. Jednoho dne ovšem potomci Lefèvra chtějí obraz zpátky. Byl totiž ukraden nacisty. Je to pravda? Liv se bude za svůj obraz prát, i když ostatní na ní jenom hází špínu. Na čí straně je pravda?

Hodnocení: Jojo Moyes je na trhu už delší dobu a její knihy jsou prostě fenomény. Jenom pár lidem se nelíbí, ostatní je naprosto hltají. Já jsem jí ještě před půl rokem nemohla přijít na chuť.
Nikdy jsem nebyla velká fanynka románů pro ženy. Už od mladších let jsem vyhledávala spíše detektivky a thrillery. Poslední dobou čtu pouze romány po ženy. Musím se přiznat, že mě to trochu děsí.
Před půl rokem jsem si z knihovny půjčila Poslední dopis od tvé lásky, tato kniha mě ovšem vůbec nezaujala. Nelíbil se mi styl, prostředí, nelíbilo se mi zkrátka vůbec nic. Moc jsem nechápala, jak se tohle někomu může líbit. Nechtěla jsem být až tak kritická, ale opravdu jsem v tom neviděla nic poutavého.
Minulý víkend jsem šla s tátou nakoupit knihy na Vánoce. Jak jsem tak stála u oddělení románů pro ženy, klekla jsem si ke knihám od Jojo Moyes. Řekla jsem si, že si jednu prostě koupím. Chtěla jsem si od ní konečně nějakou přečíst. Dívka, již jsi tu zanechal mi zněla svou anotací úplně nejlépe a tak opravdu skončila v koši košíku. Když jsme přijeli domů, táta mi řekl, že si jednu knihu můžu nechat. Jak už vám asi došlo, rozhodla jsem se právě pro tuto knihu.
Začala jsem číst v podstatě hned, jak jsem přišla domů. Okamžitě mě příběh vtáhl a já jenom nerada knihu zaklapávala. Opravdu, od první stránky jsem cítila napětí, které panovalo nad celým městečkem kvůli okupaci Němců.
Prvních sto stránek se věnuje hlavně Sophii a jejímu příběhu. Dozvídáme se, jak vypadal její život před válkou a jak vypadá teď, jaké strasti musela celá rodina snášet kvůli a válce a hlavně, jak se všichni tři sourozenci pomalu, ale jistě odcizili. V této části mi ještě tolik nemrazilo v zádech, ale atmosféra tu opravdu byla. Číst o nebojácné Sophii mi občas velmi pomáhalo vyrovnat se s mými vlastními problémy.
Od druhé části už se spíše kniha věnuje příběhu Olivie a jejímu boji o obraz. Bylo zvláštní, že tato část příběhu byla psána v přítomném čase. Chápu proč, ale bylo velmi zvláštní to číst. Myslím, že se s tím setkávám jen málokdy, většinou je příběh vyprávěn v minulosti. Proto mi chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla, ale po čase už to šlo jednoduše.
Milovala jsem je obě. Sophii i Liv. Obě dvě byly úžasné hrdinky. Sophie byla věčná optimistka a za to jí patří moje poklona. I v tak těžkých časech dokázala stále věřit v lidské dobro. Pořád věřila, že lidé jsou prostě lidé a mají v sobě kousek lidskosti. Bylo úžasné o někom takovém číst. Už se mi dlouho nestalo, abych někoho takového potkala a tak bylo příjemné si o takovém člověku aspoň přečíst. Sophie byla také velmi loajální a nebála se za své blízké i prát. Dělala vše proto, aby se měli dobře a bohužel to často nedokázali ocenit. Věřila jsem jí. Věřila jsem v ní.
Liv mi byla také sympatická, ale musím přiznat, že o malinko méně než Sophie. Občas jsem ji totiž chtěla opravdu uškrtit. Chtěla jsem na ni zařvat, ať se sakra probudí, ale samozřejmě jsem nic takového neudělala. Bylo mi jí líto. Bojovala za svoji pravdu a celá společnost, i přátelé se k ní otočili zády. Plivali na ni, jako na nějakou špínu. Psali o ní, že bojuje za Němce a že jí přijde v pořádku, že hodně lidí okradli. Což takhle pochopitelně vůbec nebylo. Bohužel společnost se neptá.
Posledních sto stránek mě naprosto mrazilo v zádech a já už to strašně chtěla dočíst. Nedokázala jsem se odtrhnout, protože já už prostě chtěla vědět, jak to dopadne. Knihu jsem četla přesně týden. Určitě bych ji normálně měla přečtenou dřív, ale nevybrala jsem si úplně dobrou dobu. Tenhle týden pro mě byl těžký a číst do toho ještě tak smutnou knihu moc nejde. Nechtěla jsem si tu náladu ještě zhoršovat, proto vám radím, tuto knihu čtěte, až vám bude relativně dobře, aby se vám ta nálada zkazila jenom trošku, určitě to nečtěte, když budete mít deprese.
Já jsem brečela a to jsem citový balvan. Tahle kniha je naprosto nádherná. Pravděpodobně už další knihy od Jojo číst nebudu, protože mě žádná anotací nezaujala, ale tahle zůstane v mém srdci ještě dlouho, o tom jsem přesvědčena. Asi vám tady teď nedokážu vyjádřit, jak moc se mi tahle kniha zapsala do srdce. Snad to aspoň částečně pochopíte.

Děkuju vám, Jojo Moyes!

Recenze-Láska podle Shakespeara-Marná touhy snaha

21. listopadu 2016 v 15:31 | Anna Elizabeth Potter

Název: Marná touhy snaha
Série: Láska podle Shakespeara
Díl: 2.
Autor: Georgina Guthrie
Nakladatelství: Grada
Rok: 2016 (2013)
Počet stran: 471
Děj: I po menších problémech jsou Daniel a Aubrey opravdu spolu. Už jim zbývají jenom dva měsíce a potom už svou lásku budu moci dát najevo. Ale všechno není tak růžové, jak se zdá. Daniel a Aubrey se sice drží, ale postupně jim začínají odpadat vztyčené mantinely a touha jim začíná zastiňovat zrak. Proto si přestávají dávat pozor a někdo na ně opravdu přijde. Jak se s tím vypořádají? Zvládne to jejich vztah? Danielova osobnost se v tomto díle velmi projevuje a je jenom na čtenáři, aby si řekl, jestli v dobrém světle nebo ve špatném.

Hodnocení: Musím přiznat, že tento díl mi nesedl tolik. Autorka sem přidala prvek, o který jsem ani v nejmenším nestála. Na prvním díle se mi líbilo to, že to vůbec nebylo spojené s erotikou. Právě naopak. Aubrey si totiž myslí, že je dobře, že spolu nemůžou mít intimní vztah. Lépe se poznají a až na to přijde, budou o sobě vědět plno věcí a hlavně se budou opravdu znát. Byla jsem z této myšlenky opravdu nadšená a libovala jsem si v tom, že autorka vůbec netlačí na pilu. Druhý díl na tom byl ovšem jinak.
Neříkám, že se to celé točilo jenom kolem sexu, to vůbec ne. Kniha pojednává o dvou posledních měsících, kdy Aubrey myslí jenom na zkoušky a Daniel má plno práce. Po zjištění, že o nich někdo ví, Aubrey dospěje k názoru, že bude lepší dát si pauzu. Rozhodne se (nebo spíš slíbí), že Daniela nebude kontaktovat a styk s ním omezí pouze na semináře. Daniel z toho zrovna nadšený není. Snaží se ji přesvědčit, aby to nebrala až tak moc vážně. Že by stačilo, kdyby si dávali větší pozor. Aubrey však neustoupí. Dovolí mu ovšem, aby si psali e-maily. To se mi na Aubrey líbilo. I když ona sama by strašně moc chtěla v tom všem pokračovat, dala slib a nehodlá ho porušit. Je to žena pevných zásad a takové mám velmi ráda.
Daniel nám v tomto díle ukáže víc ze své osobnosti. Můžeme si o něm udělat ostřejší obrázek a rozhodnout se, jestli se nám vlastně pořád ještě líbí. Samozřejmě, že se nám pořád líbí! Dozvídáme se například, že Daniel musí mít všechno krásně srovnané a uklizené. Aubrey je naproti němu naopak docela bordelář a baví ji mu doma rozhazovat věci, aby ho naštvala.
Jak jsem už naznačovala v prvním odstavci, dojde tu k jejich prvnímu sexu. Aubrey už má po zkouškách a tak ji Daniel vezme na víkend na chatu. Ano, je to krásné a rozhodně to patří do vztahu dvou mladých lidí, ale mně to tam prostě nějak nesedlo. Měla jsem radši ty části, kdy si nezávazně povídali a ani jeden na nic nespěchal. Vzájemně se poznávali a bylo to roztomilé. Posledních třicet stránek to bylo pořád na jedno brdo.
Celá kniha se mi četla hůř, než první díl. Nepřišla mi zdaleka tak zábavná a nebyla v tom ta krása jako v prvním díle, ale stejně je to výborná série a já jsem se u pár scének také usmívala od ucha k uchu.
Ještě mi vadila jedna věc a to ta, že všichni tam ve finále byli andělíčci. Pochopíte, až si ji přečtete, ale podle mě by v knize měl být aspoň jeden správný záporák, ale tady ho pořád nějak nenacházím a vadí mi to. Protože ne všichni lidé jsou úžasní, to víme, že?

Recenze na druhé díly ze sérií se mi píšou špatně, tak doufám, že tato bude aspoň trochu dobrá. Já už se těším na závěrečný díl a doufám, že všechno dopadne dobře. Ono by to ani nijak nešlo, ne?

Recenze-Láska podle Shakespeara-Daniel a Aubrey

17. listopadu 2016 v 16:04 | Anna Elizabeth Potter

Název: Daniel&Aubrey
Série: Láska podle Shakespera
Díl: 1.
Autor: Georgina Guthrie
Nakladatelství: Grada
Rok: 2016 (2013)
Počet stran: 464
Děj: Aubrey už pomalu končí svůj vysokoškolský život a má před sebou jenom pár měsíců. Potom už bude bakalářka, ale vzhledem k tomu, že už nemá peníze na další studium, musí se už vydat do světa. Daniel je její asistent a má jí na jeden seminář. Už od první chvíle je to k sobě přitahuje. Jak by ne, Daniel je opravdu krasavec, všechny holky po něm šílí a Aubrey? Řekněme, že ne jeden mladík už od ní měl zlomené srdce. Oni dva ale spolu přeci nemůžou být. Vždyť jsou tu pravidla a navíc Daniel není úplně čistý. Aubrey si nemůže dovolit, teď pár měsíců před koncem školy, něco pokazit. Jak tohle vyřeší?

Hodnocení: Kniha měla výborné ohlasy, ať už od mladších čtenářů, tak i od starších. Když jsem ji, těsně potom co vyšla, uviděla v knihkupectví, řekla jsem si, že to je další zamilovaný románek a že já tohle číst nebudu. Oh jak moc jsem se zmýlila. Tehdy jsem totiž ještě měla chuť na detektivky a nelítostné thrillery. Teď přišel podzim a na rozdíl od ostatních já radši čtu zamilované příběhy a prostě takovou tu lehčí dívčí literaturu. I když nějakým historickým románem bych nejspíš taky nepohrdla. V knihovně jsem tedy začala pátrat právě po této knize. A v listopadu se na mne konečně usmálo štěstí a já jsem tam tohoto broučka ulovila. Díky Bože za to!
Jak už jsem psala, přišel podzim a já jsem chtěla něco nenáročného, ale nejlépe něco, co mě dostane do kolen a já si tiše popláču nad životem hrdinů. Jo a tohle to přesně splnilo. Teda neplakala jsem, aby bylo mezi námi jasno! Kniha mě od první stránky naprosto vtáhla do děje a nepustila mě. Kdybych neměla školu, kniha by byla přečtena za jeden jediný den. Takhle jsem si jí rozfázovala do dvou dnů a do školy jsem udělala pěkný kulový. Jenom s velkým úsilím jsem opouštěla hlavní hrdiny a jejich problémy. Řekla bych, že se mi ta kniha líbila ještě kvůli něčemu, ale to musí zůstat tajemstvím.
Aubrey byla správná holka. Dřela jako kůň, aby dostala ty nejlepší známky a bylo vidět, že si určitě zvolila správný obor. Anglická literatura ji opravdu velmi dobře seděla a mě zajímá, jak si bude vést do budoucna, protože podle mě má opravdu velmi dobrý náběh třeba na profesorku nebo něco takového. Měla jsem ji opravdu ráda, i když mě ke konci trochu štvala, ale to bylo jenom kvůli jedné scéně, jinak byla naprosto dokonalá. A nebála se nadávat, takové holky mám vždycky ráda!
Daniel to byl opravdu sen každé knihomolky. Miluje čtení, má obrovskou knihovnu a vede debaty na velmi vysoké úrovni. No kdo by ho nechtěl? Takového profesora mít, zamilovala bych se do anglické literatury i bez toho aniž bych četla. Byl velmi milý a pozorný a opravdu se snažil, aby to studenty bavilo a chtěl, aby měli ty nejlepší známky. Spolu s Aubrey vedli debaty na vysoké inteligenční úrovni a já si při čtení jenom přála, abych si jednou taky našla někoho, s kým si budu moci toho tolik říct a s kterým budu mít společný koníček. Protože nic není lepší než si hodiny a hodiny povídat o knihách (nebo o čemkoli jiném) no ne? A taky se mi na něm líbilo, že byl přijatelně žárlivý.
Aubrey měla taky skvělou kamarádku Julii, která byla sice fajn, ale jednou scénou v knize mě dokázala tak šíleně vytočit, že to ani nebylo možné. Ale od toho tam vedlejší postavy taky jsou, aby vás třeba občas naštvaly a vy mohli jenom kroutit hlavou. Jinak jsem tu holku měla ráda, občas sice nepřišla včas, ale to se dá odpustit.
U knihy se určitě strašně moc nasmějete, protože já jsem občas nemohla zastavit smích a musela jsem na chvíli přestat číst, jinak bych z té části nic neměla. Občas jsem došla dokonce tak daleko, že jsem některé pasáže předčítala svému bratrovi. No jemu se to už tolik nelíbilo, ale já vám říkám, že to je prostě skvělé!

Pokud bych knize měla něco vytknout…tak asi nic nenajdu. Kniha byla opravdu skvělá. Mohla bych ještě přidat informaci, že pohledy se jednou nebo dvakrát v knize vystřídají. Já měla teda radši pohledy Aubrey. Ono je to z jejího pohledu většinu času, tak jsem si na to docela navykla a byl trochu nezvyk číst knihu po asi dvou stech stranách z jiného pohledu. Opravdu tahle kniha je naprosto skvělá na zavrtání do peřin, když už je venku tma a samozřejmě ještě nesmí chybět teplý čaj nebo kakao. Já se nedokázala lépe odreagovat a opravdu musím přiznat, že tato kniha je opravdu skvělá a já už mám za sebou i druhý díl. Třetí nám vychází někdy během prosince, tak už se těším na poslední díl, aby se to všechno uzavřelo. Za pár dní tu nejspíš uvidíte recenzi i na druhý díl.

Recenze-Mariana

28. října 2016 v 10:36 | Anna Elizabeth Potter


Název: Mariana
Autor: Susanna Kearsleyová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (1994)
Počet stran: 374
Děj: Když je Julii pět let, projíždí s rodiči kolem starého domu v Exbury. Ona se zadívá na dům a cítí, že ji k němu něco přitahuje. Po dvaceti pěti letech kolem něho se svým bratrem projíždí znovu a vidí ceduli, na které stojí: Na prodej. Rozhodne se na místě. Koupí ten dům.
S domem v Exbury najde i plno přátel. Stojí při ní a jsou jí opravdu příjemnou společností. Když v tom jednoho dne se stane někým jiným. Stane se Marianou, ale pouze na půl hodiny. Nechápe, co se to stalo, ale děje se to dál a ze začátku to Julie nemůže kontrolovat. Kdo byla ona Mariana? Jak to souvisí s Julií? A stává se něco podobného ještě někomu?

Hodnocení: Když jsem na jaře dočetla Zimní moře, bylo mi jasné, že této autorce hned tak sbohem nedám. Okamžitě jsem si zjistila, že od ní u nás vyšla ještě jedna kniha. Nechtěla jsem si ji přímo kupovat, protože anotace mě zase tak moc nenadchla. O to větší jsem měla radost, když jsem ji uviděla v knihovně. A teď vám tu můžu napsat recenzi.
Musím přiznat, že prvních sto stránek jsem louskala asi dva týdny. Ano bylo tu známé klišé, jakože jsem neměla čas a tak podobně, ale taky mě kniha moc nezaujala. Už několikrát jsem si říkala, že to nemá cenu, ať tu knihu odložím. Stále ve mně však hlodala myšlenka, že knihu přece napsala Susanna Kearsleyová a mě se prostě bude líbit. Tušila jsem, že se mi bude líbit a tušila jsem správně. Když přišly podzimní prázdniny, dala jsem knize poslední šanci. Ještě štěstí, že jsem to udělala.
Styl autorky mi krásně sedí. Hodí se do historických romantických příběhů a já mám pocit, že jsem hrdinkou. Že já jsem ta Julie, která se prochází po svém domě a která neví, co se s ní vlastně děje. Spisovatelka moc ráda popisuje krajiny a místa, kde se děj odehrává a i když nemám moc v lásce popisy míst, tady mi nevadily. Krásně to do všeho zapadalo.
Obálka je moc pěkná a přijde mi, že tyto růže se na obálku hodí víc. Celá je laděna do narůžovělého tónu a fialové růže jsou krásným doplňkem. Nesouhlasím pouze s jednou věcí a to, že mě tento dům nepřijde, jako ten, co autorka popisuje v knize. Představila jsem si ho úplně jinak, ale to taky může být moje chyba.
Julii jsem měla moc ráda. Byla to příjemná hrdinka, která vás ničím nemohla štvát, protože na ni nic špatného ani nebylo. Byla to normální slečna, která dělala to, co ji bavilo a tak si nemohla na svět stěžovat.
Tom byl ohromně kouzelný bratr. Je to ideál každé sestry. Je ohleduplný, zajímá se o svou sestru a za každých okolností ji chce pomoct. Skočil by pro ni do ohně, kdyby bylo potřeba. Ale trochu mi přijde, že si tu autorka trochu chtěla vystřelit z církve, protože Tom je kněz a…řekněme, že občas jeho chování podle mého nebylo úplně v souladu s kněžským chováním. Možná tím autorka chtěla poukázat na to, že dnes už kněží nemohou žít takový život jako kdysi. Všechno jde dopředu.
Líbilo se mi, že tu nebyl souboj dvou mužů. Byl tu pouze jeden muž a muselo se rozhodnout, jestli ano nebo ne. Já vám toho nechci moc prozrazovat, takže v tomto směru musím být potichu.
A teď ty zápory. Přišlo mi, že některé dialogy byly naprosto zbytečné. Jako kdyby autorka v té době nemohla na nic přijít a tak tam nacpala tohle. Právě tyto dialogy nebo i popisy, jak hlavní hrdinka trávila dny, mě moc nebavily. A další zápor je ten, že autorka strašně usekla konec. Ten se dal ještě tak krásně rozepsat. V tomto případě bych ráda viděla ještě třeba dalších dvacet stránek, protože tam se toho ještě dalo využít. Tady mi zase přišlo, že autorka tak nějak psaní už chtěla ukončit a tak to prostě usekla. Byla jsem z toho docela smutná. Sice vyhrál ten, kterého jsem měla radši, ale něco mi tam ještě chybělo. Pochopí mě lidi, co Marianu četli. Vy co jste ji ještě nečetli, to poznáte, věřte mi.

Knihu opravdu doporučuji. Hodí se na teď už dlouhé podzimní večery, kdy se zakutáte pod peřinu nejlépe s nějakým dobrým pitíčkem (jako je třeba čaj, káva či horká čokoláda) a budete si jenom číst a číst. Čtení této knihy vás pohladí po duši a zapomenete na všechna svá trápení. Aspoň já jsem na ně opravdu zapomněla.

Recenze-Panství Edenbrooke

25. září 2016 v 19:00 | Anna Elizabeth Potter

Název: Panství Edenbrooke
Série: Panství Edenbrooke
Díl: 1.
Autor: Julianne Donaldsonová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (2012)
Počet stran:
Děj: Marianne žije po smrti své matky v Bathu spolu s babičkou. Pořád doufá, že jednoho dne přijde její otec, který je na cestách, a odveze ji zpátky domu. Byla oddělena i od své sestry, dvojčete Cecily, která je teď v Londýně. Jednoho dne ji právě sestra napíše dopis, kde píše, ať přijede na panství Edenbrooke. Marianne ani chvilku neváhá, protože nemá ráda Bath. Ona byla vždycky spíš pro venkov. Na paství se setká s jedním záhadným mužem. Jmenuje se Filip a časem se z něho stane její opravdový přítel. Poté, ale přijede sestra a Marianne se dozví, kdo že je ten mladý muž, do kterého se její sestra zamilovala. Nechá Filipa sestře, která byla vždycky ta hezčí, nebo o něj bude bojovat?

Hodnocení: Zní to jako tradiční historická romance. Ale tak skvělou knihu jsem tedy nečekala ani já. Musím se přiznat, že moc historické romance nečtu. Protože mi nepřijde, že by mě nějakým způsobem naplňovaly. Je to opravdu velmi odpočinkový druh literatury a já jsem vždycky byla spíš na detektivky. Ale zase nemohu popřít, že nemám ráda romantiku a to byl především důvod, proč jsem po této knize sáhla. Měla jsem hodně špatnou náladu a potřebovala jsem něco lehkého, nad čím nebudu muset tolik přemýšlet. Svým způsobem jsem si vybrala správně. Kniha mi opravdu dokázala vykouzlit úsměv na tváři a nejen na ní, ale i v mém srdci. To už se dlouho žádné knize nepovedlo. Rozhodně to není kniha, nad kterou bych nepřemýšlela, právě naopak!
Styl autorky je opravdu velmi pěkný a barvitý. Moc dobře se četl, o čemž svědčí i moje rychlost čtení, kterou budu rozebírat v jednom z následujících odstavců.
Do obálky jsem se naprosto zamilovala a musím přiznat, že byla taky jedním z důvodů (asi hlavní důvod), proč jsem si knihu pořídila.
I když je v celku jasné, o co v této knize je (a jak to dopadne) musela jsem číst a číst a číst a strašně jsem chtěla vědět, jak to dopadne. V této knize jsem našla tolik krásných filosofických myšlenek o zamilovanosti a lásce jako takové, že moje mysl nad knihou uvažovala ještě hodně dlouho po dočtení.
Knihu jsem skoro přečetla za jediný den. Prvních šedesát stran jsem přečetla o víkendu a nijak jsem z toho nadšená nebyla. Říkala jsem si, že to asi přeci jenom úplně není pro mě, a že bych se asi měla podívat po jiné knize. Ještě že jsem to neudělala! Ve čtvrtek (bylo patnáctého) nebo aspoň myslím, že to bylo ve čtvrtek, nám odvolali odpolední školu, a tak jsem domu dorazila opravdu hodně brzy. Myslím, že kolem jedné hodiny odpoledne. Byl ještě relativně začátek školy, a tak jsem se rozhodla, že si budu číst. A knihu jsem zaklapla až v půl dvanácté. Tak jsem se do ní začetla a ona mě naprosto pohltila. Nedokázala jsem se vymanit jejímu kouzlu.
Marianne je nezkušená dívka, co se týče vztahů. Ještě nikdy se jí nikdo nedvořil a jí se také ještě nikdo nelíbil. Tudíž jste během knihy na ni křičely něco takového: "Sakra vždyť on je od tebe úplně blázen, kdy si toho konečně všimneš?!"
Měla jsem ji opravdu moc ráda a docela jsem se v ní viděla. Stále myslela na dobro ostatních než na to svoje a byla opravdu kouzelná bytost. Po delší době hrdinka, která mě vůbec neštvala (až na tu věc, kterou jsem psala nahoře, ale to je takové to "zdravé" štvaní).
Do Filipa se nešlo nezamilovat. Já si bohužel jsem každým dnem více a více jista, že v dnešní generaci už o gentlemana nezavadíte. Proto tak ráda utíkám do knih, kde jsem našla naprosto dokonalého jedince. Byl úžasný po celou dobu a věřte mi, že ne jednou jsem chtěla být na místě naší Marianne. Opravdu, když si Filipa představím…no ještě teď mi srdce buší stokilometrovou rychlostí!
Nerozčilovala mne ani jedna z vedlejších postav a výjimečně se mi líbili i záporáci. A to už je u mne, co říct, protože já je většinou bytostně nenávidím!
Já jsem příběh hltala a naprosto jsem se zamilovala do každého detailu té knihy. Jak do samotného panství, tak do jeho majitele, nesmím zapomenout na krásnou kobylu Meg! Opravdu doufám, že si knihu přečtete a budete stejně nadšeni jako já. Nic jsem od knihy neočekávala a potom jsem byla obrovsky překvapena, co se z toho vyklubalo.

Autorka napsala i druhý díl série, který je ale psaný z pohledu Filipa. Vůbec by mi nevadilo, kdyby Ikar tuto její knihu vydal. Určitě bych běžela do knihkupectví hned v den jejího vydání a podle mého bych byla možná i úplně první! Autorka má i jinou knihu, po které jsem se už koukala v angličtině, protože se mi velmi líbila už dva roky zpátky. Je to opět historická romance a já tedy můžu jenom doufat, že ji Ikar bude dál vydávat.

Recenze-Drahý příteli

13. září 2016 v 20:21 | Anna Elizabeth Potter

Název: Drahý příteli
Autor: Anne-Laure Bondouxová a Jean-Claude Mourlevat
Nakladatelství: Argo
Rok: 2016 (2015)
Počet stran: 284
Děj: Postaršímu spisovateli jménem Pierre Marie Sotto přijde jednoho dne balíček. Vypadá jako jeden z dalších rukopisů. Na balíčku není zpáteční adresa pouze e.mail. Pierre tedy napíše slečně jménem Adeline Parmelanová. Napíše jí, že je mu líto, ale rukopisy nečte. Ona ho ale požádá, ať si balíček nechá a otevře ho. Po e-mailu se chvíli dohadují, až začnou vyprávět o všem možném. Po pár dnech psaní Pierre napíše, že balíček opravdu otevře, ale Adeline už nechce, aby ho otvíral. Naopak se snaží od něj Pierra odlákat. Všechny zajímá, co je v balíčku ukryto a co vlastně ti dva lidé mají společného…

Hodnocení: Filosofický román nepatřil mezi mou oblíbenou četbu. Vždy jsem si na něj přišla málo vyspělá. Připadalo mi, že mu nikdy nebudu moct porozumět a že já prostě nemám filosofické buňky. V poslední době jsem nad tím ale začala uvažovat. Chtěla jsem začít číst hodnotnější literaturu, chtěla jsem číst knihy, co mi něco dají. A proto jsem sáhla právě po tomto románu. No určitě jsem se trefila.
Obálka je naprosto nádherná. Argo si prostě s knihami hraje a jejich knihy (netvrdím, že knihy z jiných nakladatelství ne!) jsou dělané s láskou. To je na této knize vidět. Krásně zvolené barvy se perfektně doplňují a obálka se povedla.
Román je epistolární, což znamená, že je psát pomocí dopisů, tady konkrétně prostřednictvím e-mailů. Proto se může zdát, že děj tu bude zaostávat, ale je tomu právě naopak. Přišlo mi, že tu bylo víc zvratů a překvapivých momentů, než v kdejaké detektivce. Více méně jsem vše odhadla, ale taky mi pár věcí uklouzlo a byla jsem více než překvapena. Román jsem přelouskala za dva dny.
Celý román má takové krásné kouzlo. Dokáže vás do sebe vtáhnout a vy se cítíte jako Pierre i jako Adeline zároveň. Napjatě čekáte, co kdo odpoví a jak na to ten druhý bude reagovat.
Neobjevují se zde e-maily pouze mezi Pierrem a Adeline, ale své e-maily tu mají i Pierrovi nejlepší přátelé nebo jeho dcera Glorie. Adeline a Pierre tu mají pár hluchých míst (nebo spíš jedno velké) a tady si můžeme užívat e-mailů od jiných.
Pierra jsem naprosto zbožňovala. Byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Starý, trochu nabručený a hlavně neobyčejně osamělý. Byl zvyklý na dům plný dětí a najednou je v domě úplně sám. Bylo mi ho líto a soucítila jsem s ním. Sama moc dobře vím, jaké to je být najednou sám, když jste tak dlouho zvyklý na přítomnosti ostatních.
Adelaine jsem měla ráda hodně díky tomu, že jsem se v ní viděla. Byly jsme si opravdu velmi podobné a já jsem chápala, jak se cítila, když přiznala, že patří k těm trochu širším. Jinak ale musím přiznat, že skoro po celou knihu jsem měla radši Pierra. Konec mi ale trochu pomohl Adelaine ještě více pochopit a ve finále je mám ráda nejspíš stejně i když Pierra o malinko víc.
Tahle kniha mi rozhodně dala mnohem více, než detektivka nebo thriller. Přesvědčila jsem se, že už nemám úplně názory dítěte a dokážu si o spoustě věcech udělat vlastní názor. Že se za své názory dokážu i pohádat a hlavně, že už jsem dost stará na to, svoje názory nějakým způsobe, rozvíjet. Myslím, že právě tato kniha mi otevřela cestu k filosofickým románům a doufám, že další knihy v tomto žánru se mi budou také líbit.
I když byla kniha skvělá, musím přiznat, že některé pasáže mě nebavily. Proto nejspíš kniha dostala čtyři hvězdy a ne plný počet.
Kniha je rozhodně pro odpočinek a myslím, že většině z vás vykouzlí úsměv na tváři. Ať už smutný nebo šťastný, protože každý si to přebere po svém.
A víte, co je super? Kniha má látkovou záložku!

Recenze-Vrazi bez tváře

2. září 2016 v 19:54 | Anna Elizabeth Potter
Vrazi bez tváře (Wallander, #1)
Název: Vrazi bez tváře
Série: Případy komisaře Wallandera
Díl: 1.
Autor: Henning Mankell
Nakladatelství: Host
Rok: 2013 (1991)
Počet stran: 287
Děj: : Komisař Wallander jede k jednomu domu skoro na samotě a tam najde dvě naprosto zohavená těla. Muž je brutálně zavražděn, ale na ženě ještě byly znát nějaké známky života. Umřela v nemocnici pár desítek hodin po převozu. Jediné, co ze sebe dokázala dostat bylo slovo cizí. Detektiv nejdřív nechce, aby se vyšetřování upnulo směrem na cizince, ale po několika událostech nemá jinou možnost a musí poslední slova zavražděné brát v potaz. Nejde ale úplně špatnou cestou? Co když je zabyl někdo, kdo je znal?

Hodnocení: Na sérii o komisaři Kurtu Wallanderovi jsem se těšila opravdu hodně. Táta mi říkal, že četl druhý díl a že se mu opravdu líbil. Mě upřímně zaujaly už ty obálky, a tak jsem knihu jednou prostě vzala do ruky a už ji skoro nepustila.
Kniha byla výborně napsaná a já se nenudila, ani chvilinku. Opravdu nenajdete v této knize hluchá místa. Všude je plno akce a když není akce je minimálně napětí. Autorův styl mi neskutečně vyhovuje. Píše tak, jak to skutečně je. Nic nepřikrášluje a já mu věřila každé slovo.
Byla to klasická detektivka, která byla psaná z jednoho pohledu, byla tu jedna dějová linie a to já mám prostě nejradši. Nejsem moc příznivec vyprávění z více pohledů, nebo příznivec více dějových linek. Mám ráda, když je vše prostě jednoduché. Nač si to komplikovat?
Komisaře jsem měla ráda. Byl to sice docela depkař a hodně pil, ale přijde mi, že to musí prostě všichni detektivové. Líbilo se mi, že se chtěl postarat o svého nemocného otce a že ho prostě nenechal hnít ve svém vlastním botelu, jako to dělají někteří dnešní potomci. Ale jedno bych si dovolila říct. Prosím napište někdo detektivku s vyšetřovatelem, který nemá deprese, neopíjí se a má kvalitní rodinné zázemí. Děkuji moc.
Ale skoro každá kniha má i nějaké to mínus. V tomto (ne jenom v tomto) případě, to je konec. Beru, že to je teď trend. Beru, že tak končí skoro všechny severské krimi. Ale sakra mně to prostě vadí! A pokud detektivka bude mít takovýto konec, tak ode mne nikdy nedostane plný počet hvězd, to si můžete být jistí. Proč myslíte, že ty detektivky čtu? Abych si taky trochu zahádala ne? Pokud chcete vědět, co mi tak vadilo, úplně stejný problém jsem měla u knihy Lovci nocí. Nechci se tu opakovat (a hlavně nechci moc psát spoilery) takže jestli to někoho hodně zajímá, podívejte se do recenze na knihu Lovci nocí.
Jinak, ale knize nemohu nic vytknout. Pohltila mne tak, že jsem ji přečetla za dva dny a to já jsem opravdu velmi pomalý čtenář. Líbilo se mi prostě všechno. Postavy, prostředí, dialogy, dění mimo vyšetřování a takhle bych tady mohla vyjmenovávat ještě v té době, kdybyste četli tuto recenzi.
Pokud chcete zkusit něco ze severské krimi, tento autor je určitě jednou z těch nejlepších voleb. Můžu ho jenom vychválit a už se moc těším, až si od něj přečtu nějakou další knihu! Dneska už je těch detektivek a krimi knížek poměrně hodně a už je docel těžké si mezi takovým kvantem vybrat. Ale jak jsem říkala, podle mne s tímto hybu rozhodně neuděláte.

Recenze-Poirot a já

25. srpna 2016 v 20:48 | Anna Elizabeth Potter

Název: Poirot a já
Autor: David Suchet
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (2013)
Počet stran: 280
Děj: Jak to celé vlastně začalo? Jak se herec David Suchet dostal k tam velké roli, jako je Hercule Poirot? Štáb to určitě neměl jednoduché a David si rozhodně ani jeden rok nemohl být jistý, že natáčení bude pokračovat. To a ještě mnohem víc zajímavých a krásných informací se v této knize skrývá.

Hodnocení: Ne, já jsem po zavření knihy určitě nebrečela, to si mě s někým pletete. Protože mě tento spisovatelský počin vůbec nedostal do kolen.
Co čekáte, že vám já, takový milovník Hercula Poirota, asi řeknu? Samozřejmě, že tu teď knihu vychválím až do nebes. A proč taky ne? Vždyť tohle je prostě skvost! Nikdy bych nevěřila, že David dokáže napsat knihu, tak poutavě. Ano měl pomocného spisovatele, ale já nějak pořád cítím, že většina knihy byla stejně psaná jím.
Kniha začíná tím, že nám David sám sebe představí. Jaké role měl, než ztvárnil Poirota a hlavně, jak se vůbec k roli dostal. On se totiž vůbec žádný konkurz nepořádal! Davidovi byla role nabídnuta a on ji (naštěstí) přijal. A tak to vlastně všechno začalo.
Je úžasné číst, jaké to vlastně bylo na úplném začátku a jak vznikaly úplně první díly. David popisuje, co všechno musel pro tuto roli udělat. Je samozřejmě mimořádně precizní a chtěl Poirota zahrát naprosto dokonale. Začal tím, že si přečetl všechny knihy a povídky, které o něm dáma Agatha (jak nazývá autorku David) napsala. Poirot se už několikrát dostal na televizní obrazovky, ale vždy pouze v pár filmech. Nikdy z toho nebyl seriál.
Byla to velká výzva a David pro Poirota za těch 25 let udělal hodně, ale stejně tak Poirot pro něj. Splynuli v jednoho a David se při točení poslední scény rozplakal. Tolik let s jednou rolí. Sláva mu nestoupla do hlavy, i když by klidně mohla. Ne jenom v roli Poirota sklízel ty nejlepší recenze. I v jiných rolích přímo zářil. Určitě se nikdo nebude se mnou přít, že jde o skvostného charakterního herce.
Já jsem si čtení prostě a jednoduše užívala. Kniha pro mne byla zajímavou i proto, že se sama chci stát herečkou a v knize je i velmi dobře vykreslen showbyznys a také život herce. David psal, že první měsíce (možná i první rok) vůbec nemohl najít práci a živil se, jako prodavač obleků, nebo stěhovák.
Knihu doplňují i překrásné fotografie, které se mi strašně líbily, a také jsem se dozvěděla, že fotografování je Davidovým velkým koníčkem.
Jak jsem psala, když jsem dočetla poslední stránku, brečela jsem ještě 15 minut potom. Z knihy na mě přímo dýchaly emoce a naprosto mě ovládly. Ještě teď pořádně nedokážu popsat své pocity.
Už když mi bylo devět, jsem Hercula Poirota milovala a nic se na tom nezměnilo. Pořád je v mém srdci mezi prvními. Je to dokonalý detektiv a já jsem více než vděčna Davidovi, že ho tak skvěle zahrál a díky tomu jsem si ho jako postavu ještě více oblíbila.

Co na závěr říct? Přečtěte si to! Protože to stojí za to. Protože jestli milujete Poirota, je to pro vás povinnost! A protože budete bulet jako želvy, proto!

Recenze-Lovci nocí

4. srpna 2016 v 21:47 | Anna Elizabeth Potter
Název: Lovci nocí
Autor: Filip Klouda
Nakladatelství: Aladin agency
Rok: 2016
Počet stran: 352
Děj: Mladý student jménem David Leigh byl zavražděn. Policie nemá jediné vodítko, nebo důkaz. Tři měsíce na to se v jedné internetové kavárně sejde pět lidí, kteří se navzájem v podstatě neznají. Je tu Elizabeth přítelkyně Davida. Everet Leigh mladší bratr Davida. Robert, který je vedoucí této skupiny a nikdo v podstatě neví, jak se s Davidem zná i Claire je jedna velká záhada. A poslední člen této party je Japonec, který má za sebou velice pochybnou minulost a Davida neznal vůbec. Tato parta se rozhodne, že Davida pomstí. Najdou vraha a až ho chytnou je naprosto jasné, co bude následovat. Kulka mezi oči.

Hodnocení: Tak tohle bylo jedno velké utrpení. Nechci, aby to vyznělo moc silně. Nebylo to zase až tak špatné, ale já jsem se musela strašně přemáhat, abych to vůbec dočetla.
Co mi přišlo na knize zajímavé, bylo psaní kapitol. Kapitoly byly nepravidelně vždy od jednoho ze členů tajné party. Nejvíc tam bylo kapitol od Roberta, který byl vůdce a potom to už bylo tak nějak rovnoměrně rozdělené mezi ostatní. Poté tam byly ještě asi pět kapitol, které nebyly psané ani z jednoho pohledu. T se mi opravdu hodně líbilo. Ale to bylo tak asi jako no…všechno.
Já ani nevím, jak to mám popsat. Mě kniha prostě strašně nudila. Nebylo tam nic, co by mě nutilo číst dál a dál. Přitom o akci bych řekla, že tam nebylo nouze. Taky mi úplně nevyhovovala velikost písma. Bylo velmi malé a odstavce byly nalepené na sobě. Tedy na jedné straně bylo na mě až moc textu a když si vezmu, že i tak kniha měla dost stránek, tak teda nevím, jak by to vypadalo, kdyby měla normální formát, jako třeba dělá Knižní klub.
Když jsem byla v polovině, chtěla jsem to vzdát. Pak jsem si řekla, že to nemůžu udělat. A popravdě, taky jsem chtěla vědět, kdo je vrah. No a to je další mínus. Jelikož tato recenze nebude vůbec pozitivní, přidám sem i nějaké spoilery. Vrah se objevil až na posledních stranách knihy. Objevuje se to v knihách stále častěji a častěji. Mě to upřímně strašně štve. Já jsem četla detektivky Agathy Christie a obecně britské detektivky skoro jako úplně první knížky a jsem odchovaná na tom, že vrah se prostě má objevovat v knize. Máte mít možnost ho odhalit. Když se vrah objeví na posledních pár stranách, když už i hlavní hrdinové vědí, kdo to je, přijde mi to prostě k ničemu. Já chci mít možnost vraha odhalit, a nebo si aspoň špatně tipnout, ale autor mi k tomu nedává příležitost.
Jinak na stylu autora vůbec nic nemám. Četlo by se mi to opravdu dobře, kdybych se nenudila. Rozhodně tohoto mladého a podle mého docela nadějného autora nechci zahodit jenom kvůli jedné knize. Pokud autor ještě něco vydá, tak já si to určitě přečtu, ale už do toho půjdu trochu s respektem a možnosti prohry.
I když musím uznat, že ten konec se povedl. Opravdu jsem se o hrdiny bála a docela mi to nahánělo i husí kůži. A to je co říct!

Mě kniha prostě nesedla. Neříkám, že se vám taky nebude líbit, ale za mě tohle je prostě horší než průměr. Proto knize dávám dvě hvězdy. Snad se mi třeba další kniha od autora bude líbit. Pokud tedy ještě nějakou vydá.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE


 
 

Reklama