Knižní recenze

Recenze-V pasti času

17. března 2018 v 14:01 | Book is always the answer

Název: V pasti času
Série: Struny času (Time Quintet)
Díl: 1.
Autor: Madeleine L'Engle
Nakladateltsví: #BOOKLAB
Rok: 2018 (1962)
Počet stran: 226
Hodnocení na GR: 4.04
Děj: Meg Murryové se nevede úplně nejlépe. Ve škole jí hrozí propadnutí, její táta před pár lety zmizel a teď o něm po celém městě kolují poznámky, že utekl za milenkou. Kdo by se ovšem bez závisti podíval na paní Murryovou, bylo by mu jasné, že nic takového by se stát nikdy nemohlo. Matka Meg je nádherná žena, která je navíc vědkyně, stejně jako její manžel a tím je skoro dokonalou bytostí. Meg není jedináček, má ještě bráchy dvojčata, kteří jsou ze čtyř sourozenců ti nejnormálnější. Jsou dobří ve sportu, nejsou ani hloupí ani nijak závratně chytří a jsou na škole oblíbení. Zatímco o ní a o jejím nejmladším bratříčkovi Charlesi Wallecovi koluje mnoho pomluv. O ní pořád říkají, že je ošklivá a hloupá (s čímž by souhlasila) a o jejím pětiletém bratrovi koluje, že je nejhloupějších ze všech dětí a že by měl chodit do speciální školy. Opak je v tomto případě pravdou, Charles Wallace je nejchytřejší z celé rodiny a ostatním připadá zvláštní, protože moc nemluví a když už začne mluvit, tak slova, která vycházejí z jeho úst nejsou typické pro dítě v předškolním věku. Meg se cítí strašně a částečně přestává věřit, že se k ním táta vrátí. Máma tomu ještě pořád věří a dokud tomu bude věřit ona, věří i Meg, ale stejně to v ní pořád hlodá.
Jedné noci k nim do domu zavítá paní Kdovíco a ta ji, Charlese Wallece a Calvina (jejich nový kamarád) vezme někam, kde by mohli najít jejich otce. Vidina toho, že by ho mohli zachránit vede děti kupředu. Už vědí, že se utkají proti té nejsilnější tmavé síle. Postaví se totiž zlu samotnému. To zlo, které obklopuje jejich planetu, to zlo, které uneslo jejich otce, to zlo, které se je pokusí uvěznit u sebe navždy.


Hodnocení: Kdo mě sleduje na Instagramu, tak už určitě pochopil, že tato recenze bude plná superlativů, neboť tato kniha je něco úžasného. Zní to možná až trochu přespříliš nadšeně, ale já taky nadšená jsem. Ano čtete dobře. Devatenáctiletá maturantka místo maturitní četby přečetla za večer a dopoledne knihu pro mladší čtenáře.
Tato kniha sice je určena mladším čtenářům, ale myslím, že jako je to u "Malého prince" i tady si každý najde to své. Děti si z knihy odnesou příběh o dvou sourozencích a jejich kamarádovi, kteří společně zachrání svět. Nic tak neobvyklého. Starší čtenáři ovšem mohou nahlédnout pod pokličku a najít mnohem víc. Mohou najít román, který byl ve své době naprosto nadčasový.
Kniha byla v zahraničí vydána už v roce 1962 a stala se naprostou klasikou, co se týče příběhů pro mladší a dospívající čtenáře. Tato sci-fi napůl s fantasy vás dokáže naprosto učarovat a hlavně se dá krásně zasadit do dnešního světa. Měli bychom být rádi, že tato kniha někdy vůbec spatřila světlo České republiky, i když si myslím, že je to hlavně díky filmu, který by měl přijít do kin na jaře.
Líbí se mi, že autorka své myšlenky neskrývá, nepíše je mezi řádky ba naopak. Plno krásných myšlenek je řečeno přímo. Autorčin styl je zvláštní a to hlavně proto, protože kniha sama o sobě je zvláštní. Proto si myslím, že nemohu knihu doporučit úplně všem, najdou se lidi, kteří ji neporozumí a nebo od ní budou vyžadovat mnoho. Nemáme tu úplně plynulý děj. Autorka občas trochu skočí a řekněme, že úplně negraduje klasickým stylem. Příběh tu plyne poměrně rychle a občas se vám i chování hrdinů zdá až moc rychlé, nebo se vám zdá, že jim myšlenky skáčou a nedávají smysl. To podle mě ovšem ke knize a k atmosféře knihy prostě patří.
S hlavni hrdinkou Meg jsme si až moc podobné, obě si nevěříme, nejsme nijak zvlášť oblíbené, ale dokážeme se pro druhé rozkrájet a pomoct jim za každou cenu. Pro rodinu uděláme cokoliv. Je pravda, že mě občas štvalo, jak je někdy netrpělivá a umíněná a až možná otravná, ale to všechno mě štvalo jenom proto, jelikož jsem moc dobře věděla, že to jsou i mé nedostatky. Měla krásný vztah se svým nejmladším bratrem a navíc milovala matematiku a byla v ní sakra dobrá! Jak bych ji mohla nemilovat?
Malý Charlec Wallace byl naprosto úžasný pětiletý génius. Jeho vyjadřování na úrovni, jaké nemají dnes ani dospělí bylo vskutku okouzlující. Samozřejmě si to u mě trošku pokazil, ale bylo to omluvitelné a já se s tím za pár dní smířím a pochopím, že to nebyla jeho vina. Jedna ze závěrečných scén s ním zkrátka dokáže trochu rozplakat. Je pravda že někdy si hrál na až moc suverénního, ale pouze tím kryl svůj strach a nebo to dělal pro dobro věci. Ani do něj se nejde nezamilovat. Hlavně jaký brácha vám v pěti letech udělá skvělý tousty a kakao.
Stále nechápu, proč u nás kniha nevyšla dřív, když je to v zahraničí opravdu klasika. Samozřejmě to z jedné části chápu, protože kniha opravdu není obvyklá a mnoha lidem může přijít divná nebo třeba nepatřičně rychlá a nerozvedená. Jak už jsem psala dřív, mně to vůbec nevadilo právě naopak mi přišlo že rychlejší tempo a popisy, které nebyly nijak zdlouhavé knize nebylo na škodu. Ocenila bych více scén s maminkou dětí, protože to podle mého názoru byla nesmírně silná žena, která byla opravdu prakticky dokonalá. Byla krásná, chytrá, loajální a dokázala děti držet nad vodou i když se částečně sama topila. Někdo by mi mohl namítnout, že tohle dělá každá matka, ale není tomu tak, a to nemyslím pouze v knižním světě, ale i v tom našem "opravdovém".
Celá zápletka knihy je úžasná. Boj proti čistému zlu a navíc okořenění trochu fyzikou a matamatikou je podle mého něco naprosto fascinujícího a moc se mi líbí hashtag, který Slovart použil na obálku knihy #Alenkavrisikvantovefyziky. No není to legrační? A navíc můžu potvrdit, že to tak opravdu je.
Asi jste pochopili, že jsem z knihy naprosto nadšená a chápu, proč je po celém světě tak oblíbená. Mrzí mě, že je autorka už deset let po smrti a já ji žádným způsobem nemohu dát najevo, jak moc se mi její dílo líbí. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a že ve mně tím pádem mohla vyvolat plno pocitů a taky myšlenek jako už žádná kniha dlouho ne.
Na knize bych nemohla najít nic špatného, mně všechno do sebe zapadalo a i když je kniha jiná, jak jí sama autorka v rozhovoru označila, já jsem z ní byla nadšena a všechno jsem pochopila. Rozhodně knihu mohu doporučit, ale jak už jsem několikrát v recenzi nastínila moc nevím komu. Nejspíš si budete muset počkat na recenze mých "kolegů" a kamarádů a zjistit, jestli oni toho neví víc. Ovšem myslím si, že jako pěkný dárek mladšímu bráchovi/ségře nebo třeba synovi/dceři se to rozhodně uchytí.
Já sama z knihu budu ještě hodně dlouho čerpat a bylo příjemné si zrovna do ní odskočit při učení se na tu moji "zkoušku dospělosti". Takže je to rozhodně skvělý parťák při boji proti stresu, ale to každá skvělá kniha.

Moc se těším na druhý díl, který by měl vyjít během pár měsíců.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete pořídit ZDE.

Recenze-Dívky z trajektu

7. února 2018 v 20:04 | Book is always the answer

Název: Dívky z trajektu
Autor: Lone Theilsová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2017 (2015)
Poče stran: 317
Hodnocení na DK: 74%
Hodnocení na GR: 3.52
Děj: Mladá novinářka Nora má zálibu ve sbírání starých věcí. Proto u ní doma najdete například námořnickou truhlu a zrovna vedle té truhly by se krásně vyjímal jeden starý kufr z vetešnictví. Nora si ho koupí a později doma zjistí, že ten kufr možná patří sériovému vrahovi. Co dělat? Jelikož se v ní projeví novinářka, nechce úplně všechno nechat na policii a tak se rozhodne pátrat na vlastní pěst. V kufru totiž bylo plno fotek mladých dívek a Noru nejvíce zaujala fotografie dvou mladých holek na trajektu. Po čase si vzpomene na dávný případ, kdy parta mladých z polepšovny jela z Dánska do Anglie a dvě mladé holky už nikdy nikdo nenašel. Ano, jednalo se právě o ty dvě dívky z fotografie. Nora se snaží případ vyřešit, protože si myslí, že policie k ní není dostatečně otevřená. Zahrávat si se sériovým vrahem (i s takovým, který je už dávno zavřený) není dobrý nápad…
Hodnocení: O knize jsem slýchala celý minulý rok, nicméně vždy, když jsem si objednávala knihy (nebo o ně psala Ježíškovi) jsem si na tuto knihu nevzpomněla. Nikdy jsem ji nechtěla tolik, že bych si ji pořídila. Tak jsem si ji zarezervovala v knihovně a konečně se ke mně dostala! A tím pádem vám sem dnes mohu zveřejnit můj názor na ni. Už teď vám mohu říct, že jsem ráda, že jsem si knihu pouze půjčila.
Když jsem se zpětně ohlížela za knihou a mojí cestě k ní, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně nikdy pořádně nepřečetla anotaci. Což si myslím, že nebyl zas až tak velký problém, protože anotace zní poměrně lákavě a nejspíš bych od knihy očekávala přesně to, co jsem od ní očekávala i bez přečtení anotace. Bohužel jsem asi měla vysoká očekávání a nutno podotknout, že kniha nepřišla v úplně nejlepším období. Stres z maturity a přijímacích zkoušek se na mně podepisuje tak, že nemám chuť číst. Tentokrát jsem si ale řekla, že už by to chtělo abych něco přečetla a hlavně mi přišlo blbé knihu po měsíci vrátit když jsem ji ani nepřečetla a ještě za mnou čeká řada čtenářů na přečtení. Proto bych toto moje hodnocení nebrala nejspíš úplně směrodatně. A dopředu vás na to upozorňuji, takže až si mi někdo bude stěžovat, že to, co tady píšu jsou strašný kraviny, vzkážu mu, že mohl přestat číst už při druhém odstavci.
Knihu jsem měla přečtenou za dva dny. První den jsem přečetla 130 stránek a do knihy jsem ještě stále nebyla začtená. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že tato kniha není úplně akční. V podstatě bych mohla říct, že nic tak velkého se tam neděje až na posledních 70 stránek. Což mě poměrně vadilo, nebo spíš jsem zrovna na neakční knihu neměla absolutně náladu. Chtěla jsem něco, od čeho se nebudu moct odtrhnout, co mi na konci každé kapitoly bude nutit otočit tu stranu a začít další. To se tady bohužel nedělo, právě naopak. Dost často mi myšlenky od knihy utekly a já se přistihla, jak zírajíc na jednu a tu samou stránku už pět minut přemýšlím o úplně nepodstatných věcech a to je podle mě prostě špatně. Jediná část, kdy jsem se od knihy nemohla odtrhnout, byl, jak už jsem dřív zmínila, konec knihy.
Poslední dobou jsem hodně četla příspěvky na internetu, že thrillery jsou opravdu přitažené za vlasy a často jsou dost neuvěřitelné. Nikdy jsem si tohoto faktu moc nevšímala a to už čtu thrillery nějakou dobu. Nikdy mi nepřišlo, že by se to nikdy nemohlo stát, ale u této knihy to tak bylo. Musím přiznat, že mi to přišlo až absurdní a dost často nechutné.
Styl autorky byl klasický, nic, co by se nedalo číst a rozhodně se kniha četla příjemně.
Hlavní hrdinka Nora mi byla sympatická a rozhodně bych si dokázala představit, že bych si s ní sedla na kafe (kterého pije opravdu hodně) a bylo by to moc pěkné povídání. Má nějaké problémy, ale pere se se životem jak nejlépe umí. Příjemná a uvěřitelná hrdinka je rozhodně velké plus knihy.
Co mi trochu vadilo bylo, jak se autorka snažila do příběhu zasadit i trochu romantiky, což by mi nevadilo, však romantické knihy mám ráda, ale oni se k sobě chovali strašně zvláštně. Nedokážu si představit, že by se k ženě takhle muž choval. Nedělal nic špatného, ale on spíš nedělal nic. Připadalo mi to jak vystřižené z romantického filmu, ale hlavně ten příšerný happy-end! Prostě proč? Autorka to mohla nechat otevřené a vypadalo by to mnohem lépe. Takhle to opravdu vypadalo jako film z romantického a sladkého Hollywoodu.

Celkově bych knihu označila za průměr. Docela trefně se sem hodí popis: "Neurazí, nenadchne." To je podle mého přesné označení. Já jsem z toho moc na větvi nebyla a jsem si jistá, že za pár měsíců zapomenu, o čem kniha byla. Nemůžu ovšem knihu úplně shodit, protože ona si rozhodně čtenáře najde, akorát já na ni prostě teď neměla náladu.

Recenze-Grafitové děvče

31. prosince 2017 v 14:23 | Book is always the answer
Název: Grafitové děvče
Autor: Miroslava Varáčková
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017
Počet stran: 181
Hodnocení na DK: 65%
Hodnocení na GR: 3.4
Děj: Tatiana je na všechno sama. Matka je alkoholička, která se vyspí s každým, kdo ji zaplatí, nebo přinese láhev alkoholu. Tatiana (která dává přednost oslovení Táňa) už od malička musí poslouchat nechutné vzdechy nesoucí se z ložnice a po ránu potkává v koupelně cizí chlapy. Její matka se o ní vůbec nestará a tak si Táňa na přežití musí vydělávat sama. Což znamená, že s kamarádem Břitvou po nocích kradou. Když takhle jednou ukradnout v klenotnictví zlaté šperky a hodinky, nedaří se jim je na ulici prodat. V tom k Táně přijde mladý muž a nabízí ji práci, ona si nejdřív myslí, že ji muž (který se představí jako Ben) chce do postele a jelikož se zařekla, že si sexem nikdy nebude vydělávat, protože nikdy nebude jako její matka, odmítá ho. O pár dní později ho potká znovu a Ben ji vysvětlí, že je fotograf. Udělá Táně pár snímků a domluví si s ní pracovní schůzku. Táňa se do toho nakonec pustí a stává se velice úspěšnou. Všechno ovšem není tak skvělé, jak se zdá…

Hodnocení: S autorkou jsem se už setkala a to v létě díky knize "Hlavně to nikomu neříkej", když se teď ohlédnu zpět, měla bych dát knize vyšší hodnocení, protože byla rozhodně lepší, než tato.
Tento román je z části grafický, to znamená, že místo textu, jsou tu i komiksové části a to mi připadá velice zajímavé a hlavně velmi originální. Bohužel těch grafických částí tam podle mne bylo málo, ocenila bych jich podstatně více, i když ona ani sama kniha není nijak dlouhá. Já jsem ji měla přečtenou za dvě a čtvrt hodiny. Je to příjemná oddechová záležitost na večer.
Děj knihy by mohl být trochu více propracovaný, nějaké věci mi tak vyloženě chyběly. Už u knihy "Hlavně to nikomu neříkej" jsem měla problém s tím, že kniha je předvídatelná a člověk dokázal bez potíží odhadnout, co se stane dál. S touto knihou to je úplně stejně. Jenom jednu jedinou věc jsem neodhadla úplně přesně, ale byla jsem velice blízko. Po celou dobu, co jsem knihu četla ve mně nevyvolala žádné velké emoce. Jak jsem ji otevřela, tak jsem ji zavřela a jak už jsem psala, nezůstalo ve mně skoro nic.
Co musím ale autorce nechat je, že se s ničím nemazala. Opravdu vykreslila obraz problematiky alkoholismu tak, jak to je a nedávala čtenářům naději, že se třeba Tánina matka změní, protože to tak prostě není.
Grafická část knihy je velice zajímavě zpracovaná. I když postavy nejsou nakresleny tak, aby vypadaly jako ty nejkrásnější na celém světě, tak se mi to moc líbí. Opět mi to přijde velice realistické a je pěkné si přečíst a vidět něco realistického, něco bez filtru abych tak řekla.
Obálka se mi líbí moc, protože já prostě miluji duhu a od této obálky se odráží duha prostě pořád a navíc je opravdu velice nádherná. Takže obálka přímo pro mě.
Styl autorky je čtivý a rozhodně není nudný. I když má kniha poměrně málo textu, podařilo se ji do ní zakomponovat plno hezkých a hlavně pravdivých myšlenek, což rozhodně dokážu ocenit.
Táňa se mi líbila. Dokázala se o sebe postarat a stála při svém kamarádovi, i když to s ním nebylo zrovna jednoduché. I když matku na jednu stranu nenáviděla (kdo ne, když na vás ukázkově kašle a dělá, to co dělá) pořád ji jistou částí srdce milovala a i když si to nechtěla přiznat, ta část byla poměrně velká.
Ben se mi nelíbil od začátku. Bylo jasné, že má nějaké tajemství, ale to měla i Táňa a navzájem k sobě nebyli tak sdílní, jak by to třeba někdo u dvou mladých a zamilovaných čekal. Celý jejich vztah byl velice zvláštní a mně přišlo, že byl v podstatě jenom o sexu a práci. Takový vztah není úplně ukázkový, ale na druhou stranu je pravda, že Ben donutil Táňu dodělat školu a obecně se díky němu stala lepší, než kdy byla. Z tohoto pohledu ten vztah byl velice užitečný.
Břitva byl velice zvláštní a já ani teď nevím, jestli ho mám ráda nebo ne. Na jednu stranu stál při Táně, ale když se začala měnit nedokázal to překousnout. Nedokázal pochopit, že Táňa ze sebe dělá lepšího člověka. Podle mě to nechtěl pochopit hlavně kvůli tomu, že on se změnit nechtěl. Nechtěl být lepším člověkem a to se potom podepsalo na jejich vztahu a na jeho chování. I když to v knize nebylo řečeno, doufám, že se dostal do lepšího prostředí. Zde bych chtěla autorku pochválit za to, že poukázala, že nejenom mladí ze slabých sociálních vrstev jsou na tom psychicky špatně. Nezdá se to, ale pomoc často potřebují i takzvaní "zazobanci".

Celkově bych řekla, že kdyby kniha byla delší a trochu více propracovaná, bylo by to mnohem lepší. Ovšem aspoň pro nastínění problémů mladistvých je velice užitečná. Musím přiznat, že pokud s autorkou chcete mít nějakou zkušenost, spíš sáhněte po její knize, kterou jsem výše už dvakrát zmínila.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Pod maskou lži

29. listopadu 2017 v 19:20 | Book is always the answer

Název: Pod maskou lži
Série: Pod maskou lži
Díl: 1.
Autor: Tarun Shanker a Kelly Zekasová
Nakladatelství: Fragment
Rok: 2017 (2016)
Počet stran: 299
Hodnocení na DK: 85%
Hodnocení na GR: 3.67
Děj: Evelyn Wyndhamová nesnáší společenská pravidla. Hodlá žít podle sebe a to poslední, co by chtěla, je vdát se. Její matka se ji ovšem snaží provdat za každou cenu a vypadá to, že by ji dala prvnímu, kdo by si o ni řekl. Na jednom z plesů se Evelynina sestra Rose setká s podivným mužem, který od ní chce, aby se přijela podívat na jeho nemocnou sestru do Londýna. Rose je totiž vyhlášená léčitelka, byť nemá žádnou lékařskou školu. Dalšího dne Rose zmizí za velice podivných okolností. Evelyn je hned jasné, že její sestra je v nebezpečí, ale její rodiče ji odmítají uvěřit, tak se Evelyn vydá do Londýna. Na cestě ji doprovází pánové Kent a Braddock. Netuší, co všechno na této cestě zjistí. Evelyn s Rose totiž nejsou obyčejné dívky.

Hodnocení: Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla, protože tohle mě opravdu bavilo. Kniha mě zaujala hlavně díky slovnímu spojení "neodolatelná atmosféra viktoriánské Anglie". Kdo jste taky příznivci tohoto období, rozhodně neváhejte se do této knihy pustit. Tato doba na vás z knihy přímo dýchá. Smetánka a její manýry, plesy, společenská pravidla, to všechno na vás čeká.
Na knize jsem hlavně ocenila vtipnost. Už dlouho jsem se u nějaké knihy tak nepobavila. Vtipné hlášky, ironické až sarkastické poznámky to vše podtrhuje zajímavý a hlavně originální příběh. Je pravda, že fantasy tolik nečtu, ale stejně mi přijde, že je příběh originální a já jsem byla ráda za něco nového a osvěžujícího.
Kdo by v této knize hledal romantiku, musel by hledat pořádně dlouho, což je podle mě výrazné plus této knihy. Fantasy a romány pro mladší čtenáře se velice často pojí s romantikou a já už jí začínám mít až dost. Evelyn je k oběma pánům velice chladná.
Jeden muž o slečnu bojuje velice otevřeně a druhý se spíš drží v pozadí a svoje city nenechává vyvstat na povrch. Samozřejmě se autoři snaží abyste chvilku fandili jednomu, za nějaký čas zase druhému muži a ve finále nemáte chtít ani jednoho. Což se u mě tedy nepodařilo, jen tak mimochodem.
Hlavní hrdinka mi byla velice sympatická a musím uznat, že její drzost jsem si dost užívala. Samozřejmě kvůli ní měla taky spousta problémů a ve finále svoji rodinu ponížila, jak jen nejvíc mohla. Bylo správné, že si to uvědomovala, i když si hrála na drzou a bojovnou holku, která jde proti společenským pravidlům, ke konci si uvědomovala, že zašla moc daleko a částečně své paličatosti litovala.
Pan Kent se mi ze začátku líbil, protože s ním řeč rozhodně nevázla a naopak s ním byla veliká sranda, později jsem ho ráda mít přestala, protože jsem vůbec nesouhlasila s jeho názory a celkově se mi začínal protivit. Ke konci už mi byl opět trochu sympatický. Zkrátka a dobře, stalo se přesně to, co chtěli autoři.
Pan Braddock mi byl naopak sympatický od začátku až do konce. Sice se občas choval trochu podivně, ale to se vše v průběhu knihy vysvětlilo. Ani s ním nebyla nuda, ale mohl by se naučit říkat podstatné věci hned a ne až za pár dní, ušetřilo by to spoustu zlobení.
Konec knihy byl překvapivý a poměrně originální. Opět velice osvěžující.
I přes veškeré plusy, kniha nedostane plné hodnocení. Celá kniha totiž nebyla tak zábavná a dokonalá. Byly části, kde jsem se nudila a nechtěla jsem moc pokračovat. Samozřejmě těch scén bylo minimum, ale přeci jenom tak nějaké byly.
Druhým mínusem byl vysoký počet lidí se zvláštními schopnostmi. Chápu, že takoví lidé se zřejmě přitahují, ale přišlo mi podivné, že skoro každý v našem příběhu má určitou schopnost. Bylo by pochopitelnější, kdyby zvláštní moc mělo minimum lidí. Takhle to vypadalo, že pomalu každý čtvrtý má svou schopnost, a bylo divné, že se to ještě neprozradilo i ostatním obyvatelům Londýna.
Knize dávám 85% a jsem ráda, že jsem byla tak mile překvapena. Rozhodně se těším na další díly!

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda poděkovala knižnímu komunitnímu portálu Zeedee.com!

Recenze-Papírová princezna

15. listopadu 2017 v 22:27 | Book is always the answer
Název: Papírová princezna
Série: Royalové
Díl: 1.
Autor: Erin Watt
Nakladatelství: Baronet
Rok: 2017 (2016)
Počet stran: 336
Hodnocení na DK: 87%
Hodnocení na GR: 4.06
Děj: Ella Harperová se snaží životem protloukat jak jen to jde. Nutno podotknout, že to není vůbec jednoduché. Ella totiž nemá nikoho, matka ji umřela na rakovinu a svého otce nikdy nepoznala. Už poslední dva roky, kdy byla matka nemocná, si Ella vydělávala striptýzem, nebylo to nic, za co by se chlubila, ale aspoň se nedostane do dětského domova. Už s matkou se hodně stěhovala, takže nikde nezůstala delší dobu. Teď se konečně usadila a plánuje na novém místě nějakou dobu vydržet, to se ji ovšem nepodaří. Jednoho dne ji ve škole zavolají do ředitelny, kde na ní čeká Callum Royal, který je nyní jejím opatrovníkem. Ella ničemu nerozumí a je to docela pochopitelné, Callum Royainálníl je nejlepším přítelem jejího otce a ten před nedávnem zemřel. Když se zjistilo, že Ella už nemá ani matku, stal se Callum Royal jejím opatrovníkem, nabízí Elle život, o jakém se jí ani nesnilo. Obrovský dům, plno značkovéjho oblečení, auto a taky pět bratrů, to by se zdálo úžasné, ale s bratry je něco v nepořádku. Všichni jdou proti Elle a nikdo ji v tomhle domě nedá nic zadarmo (tedy skoro) už od prvního dne musí snášet ponižování od ostatních spolužáků (nebo spíš spolužaček), jak tohle dopadne? Vydrží Ella do maturity, nebo odejde?

Hodnocení: Celá série ztropila v poslední době opravdu velký poprask. Přišlo mi, že ji čte každý a každý je z ní naprosto hotový. Já většinou ty úžasné bestsellery nečtu, ale tentokrát mě někdo nahlodal a já si nakonec knihu půjčila v knihovně. Dostala jsem to, co jsem čekala a nutno podotknout, že jsem nečekala moc. Lidi psali, že se u čtení často červenali a někdo tvrdil, že v knihovně v jeho městě je kniha zařazena do regálu Young Adult. I já jsem si původně myslela, že kniha spadá do tohoto žánru, ale po přečtení bych to jako Young Adult rozhodně neoznačila. Doporučuju pro lidi nad patnáct let (i když ono je to vlastně jedno, ať si to klidně přečte někdo mladší, ale já se snažím chránit jejich nevinnost!), ale nechci abyste si zase mysleli, že je to jak "Padesát odstínů šedi" to jako zase ne, ale bylo tam pár opravdu zajímavých scén a hlavně ona se celá kniha motá okolo sexu. Vždyť už jenom když si přečteme o povolání, které Ella vykonávala.Samozřejmě chápu, proč je kniha tak oblíbená. Šablonou není úplně originální, ale prostředí a postavami se to rozhodně vyvažuje. Všechny rozhodně jsou originální a nemůžu říct, že bych se s něčím podobným už někdy setkala. Ella je úplně jiná hrdinka než v jiných knihách, řekla bych, že většina hrdinek se snaží být statečná, ale Ella prostě statečná je. Měla hodně tvrdý život a to se na ní taky velice podepisuje. Je nedůvěřivá a patřičně drzá. Drzá s velkým d. Věřte mi. Tím mi občas vadila. Někdy mi přišlo, že byla drzá už prostě moc, že už to autorky přehání a mě napadalo, že bych si s touhle holkou rozhodně nesedla. Občas se i mě zdálo, že je až přehnaně naštvaná, i když nebyla jsem v její situaci a pravděpodobně si ani nedokážu představit, jaké její začátku v rodině Royalů byly. Rozhodně to nebyla žádná dámička a princeznička a to se mi na ní líbilo. Z bratrů Royalů se mi nejvíc zamlouval Easton, ze začátku vypadá jako blbec, ale postupem času se objevuje v lepším světle. To ovšem patří skoro o celé rodině, až časem zjišťujeme, proč se chovají tak, jak se chovají. Ovšem ani teď se nedá říct, že by mi bylo nějakého z bratrů líto. V knize bylo rozhodně více postav, které jsem nenáviděla. Jedna z nich byla Brooke. Kdo četl, tak ví. Není to kvůli poslední scéně, ale hlavně kvůli tomu, jak byla celou dobu falešná. Uznávám, že i ona tak trochu trpěla, ale tolik se jí toho zase nedělo a potom se zachovala jako naprostá mrcha. Já takové lidi prostě nesnáším.Člověk, o které pořádně nevím, co si myslet, je otec Royalů, Callum Royal. Celou knihu se mi zdá velice zvláštní a čekám, že v dalším díle se s ním bude něco dít, nebo spíš on bude dělat něco, co se mi nebude líbit, ale to je jenom pocit. Musíte ale uznat, že se chová fakt divně (samožřejmě myslím ti, kteří četli knihu). Styl psaní je jednoduchý, ale to se dá u tohoto žánru čekat. Kniha se četla opravdu rychle, neměla jsem problém za den přečíst i víc než sto stran. Budete to mít opravdu poměrně rychle za sebou. Musím přiznat, že po delší době mě kniha donutila být vzhůru déle, než je u mně běžné a to i ve školní den! První polovina knihy mě opravdu moc nebavila a byla jsem v pokušení knihu odložit. Nechápala jsem, jak něco tak primitivního může bavit tolik lidí, ale myslím, že v tom tkví krása této knihy. Na jednu stranu vypadá primitivně, ale čím se víc noříte do příběhu, tím spíš vám dochází, že to není tak primitivní, jak to ze začátku vypadá.Co mi ještě trochu nesedlo, byl konec. Samozřejmě přežiju, když má kniha otevřený konec a navíc jsem na to byla připravená. Všichni psali, jak hned po dočtení prvního dílu letěli pro druhý, U knih tohoto žánru je to běžné. Jenže mně nesedlo chování Elly. Opět musím podotknout, že opravdu nemůžu vědět, co cítí, protože se mi to nestalo a tohle podle mně musí člověk zažít. Přesto si nejsem jistá, že by se takhle někdo skutečně zachoval. Takže abych to shrnula, naprosto rozumím tomu, že se série (skoro) všem opravdu hodně líbila, ale jak už jsem psala, já na tento žánr úplně nejsem. Kniha je skvěla na odreagování. Rozhodně se postará o to, abyste na všechno zapomněli a užili si knihu. Je zajímavé, že ještě ráno bych dala knize čtyři hvězdy, ale teď večer knize dám tři hvězdy, protože jsem přišla na víc věcí, které se mi na knize nelíbily, nebo které mě rozčilovaly. I přesto vám knihu rozhodně doporučuji, a to i těm, kteří tento žánr normálně nečtou, stejně jako já.

Recenze-Noc s Audrey Hepburnovou

5. listopadu 2017 v 18:32 | Book is always the answer

Název: Noc s Audrey Hepburnovou
Série: Libby Lomaxová
Díl: 1.
Autor: Lucy Hollidayová
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 324
Rok: 2016 (2015)
Hodnocení na DK: 72%
Hodnocení na GR: 3.6
Děj: Libby nikdy neměla moc štěstí. Otec je líný spisovatel, který sice miluje filmy (což je to nejlepší, co Libby předal), ale jinak je naprosto netečný ke své dceři. Až tak, že třeba "oslavu" jejích třináctých narozenin odkládá více, jak půl roku. Ani co se týče matky, to Libby moc nevyhrála. Všem je hned jasné, že dává přednost druhé dceři Cass, která je krásná a úspěšná. Přesně pravý opak Libby. Vždycky byla spíš Cassin stín a tak to zůstalo i v dospělosti, kdy dělá své sestře skoro poskoka. Co se stane, když se kolem Libby začne motat známý, krásný a úžasný herec Dillon O´Hara? A navíc se jí na nové pohovce najednou objeví Audrey Hepburn a je uchvácená jejím kávovarem na kapsle. Co se to děje?

Hodnocení: Poté, co tuto knihu opravdu hodně vychvalovala Anička (annainworld.blogspot.cz) tak jsem věděla, že si ke mně kniha cestu najde. No a našla. Nakonec po dlouhém uvažování jsem si ji zarezervovala v knihovně. Lituji? Ne, řekla bych, že ne.
Od knihy jsem očekávala pořádnou dávku humoru a taky tak trochu romantiky. A přesně tohle jsem v ní našla a byla jsem naprosto spokojená. Libby je opravdu smolařka a staly se jí věci, které bych nepřála ani své největší nepřítelkyni, ale zase na druhou stranu to bylo opravdu velice vtipné a navíc z těch situací nakonec profitovala, takže i když to ze začátku nevypadalo, tak to bylo k něčemu dobré.
Styl není vůbec složitý, a proto si myslím, že i kdyby se nakladatelství rozhodlo nevydat třetí, závěrečný díl této série, tak by se to dalo zvládnout i v anglickém jazyce. Styl v tomto případě odpovídá žánru a taky obsahu. Kniha není nijak výjimečná a rozhodně to není obohacující literatura, ale je to krásný prostředek jak si naprosto vyčistit hlavu a na vše zapomenout Což jsem přesně potřebovala.
Libby mi byla velice sympatická a hlavně jsem s ní hodně soucítila. Samozřejmě že si za spoustu nehod a omylů mohla sama, nemá být takové trdlo, ale občas za to opravdu nemohla. Chudinka nedostala úplně skvělé karty a snažila se s nimi hrát, jak jen nejlépe dokázala.
Ollyho jsem si také velice oblíbila. Jde o nejlepšího přítele Libby, znají se už od Libbyných deseti let a od té doby jsou nerozluční přátelé. Navzájem se podporují a krásně si pomáhají. Olly je úžasný nejlepší kamarád (pokud nepočítám to, že nedokáže přivézt správný nábytek) a já bych rozhodně takového taky chtěla mít (teda minimálně bych chtěla tu slepičí polévku, kterou Libby přivezl, když byla nemocná).
Co se týče Dillona, tak tam nevím, jestli budeme úplně kamarádi. Nemám ráda takovéhle typy, kdy se chlap, který se otáčí za každou sukní a chodí s úžasnými a božskými modelkami najednou změní a dostane chuť na holku, která je přesným opakem.
Příběh nebyl nijak zvlášť promyšlený, poměrně předvídatelný, ale to k tomu patří. Opravdu jsem to brala pouze jako knihu, u které si odpočinu a která mě přivede na jiné myšlenky. A když toto budete očekávat i vy, tak se vám kniha určitě bude líbit. Několikrát se mi stalo, že jsem propukla v hlasitý smích a tím pádem se trochu znemožnila v metru či jiném dopravním prostředku. Ale víte co? Bylo mi to jedno, protože ono to bylo prostě tak vtipné, že se nešlo nesmát. Libbyny sarkastické a ironické poznámky byly vskutku dokonalé.
Všem je asi jasné, že ti, co mají rádi Audrey Hepburn, se v této knize mnohokrát zasmějí, protože Libby není jediná, která se chová vtipně a tak trochu podivně. Musím uznat, že číst o Audrey, která se zaregistruje na Twitteru a objeví kouzlo iPadu, je poměrně vtipné.
Do češtiny byl přeložen i druhý díl, který se jmenuje "Noc s Marilyn Monroe" vyšel poměrně nedávno a já už se teď těším, až si znovu přečtu o bláznivé Libby a zajímá mě, co se jí přihodí tentokrát.

Knihu doporučuji všem, co si chtějí odpočinout a pěkně od srdce se zasmát.

Recenze-Odpusťte mi, Váš Leonard

21. října 2017 v 14:58 | Book is always the answer

Název: Odpusťte mi, Váš Leonard
Autor: Matthew Quick
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (2013)
Počet stran: 253
Hodnocení na GR: 3.93
Hodnocení na DK: 79%
Děj: Leonard má dnes narozeniny. Jako dárek si daruje sebevraždu a vraždu. No nezní to jako skvělý dárek? Leonardův bývalý nejlepší kamarád mu zničil život. Nebyl však jediný. Jeho otec je bůhvíkde a matka v New Yorku spí se svým přítelem a vede svoji návrhářskou kariéru. Leonarda nechává ve Filadelfii ať se o sebe stará sám. Musíme uznat, že to pro sedmnáctiletého chlapce, který se utápí v depresích, není nic příjemného. Dnes ale všechno skončí. Leonard zabije toho, kdo mu zničil celý život a potom zabije sám sebe. To ovšem není všechno, co chce dnes udělat. Chce ještě rozdat dárky pár lidem, kteří pro něj jsou nějakým způsobem důležití. Bude tu někdo, kdo bude pro Leonarda plakat?

Hodnocení: Tato kniha na mne čekala v mé knihovně minimálně dva roky. Nevím, proč jsem jí tolik odkládala. Pamatuji si, že když jsem ji dostala, přečetla jsem si na internetu několik recenzí a ty byly většinou negativní. Kniha nikoho moc nebavila a já jsem se od ní distancovala. Říkala jsem si, že tahle kniha asi nebyla úplně dobrá volba. Jak jsem se mýlila.
Rozhodně je kniha spíš pro starší čtenáře. Já bych jí ve svých patnácti letech taky nepochopila, nebo by mě rozhodně nebavila. Citáty o životě, filosofické myšlenky, kterých je v této knize opravdu dostatek, a mnohem více. Kniha je toho doslova plná a já jsem si ji opravdu užila.
Celou knihu mi bylo poměrně dost smutno, protože tato kniha opravdu není nic veselého. První polovina knihy se mi četla opravdu sama, ale bohužel kolem té poloviny přišla jedna část, která mě nebavila a navíc mi byla nepříjemná, takže tato část mi knihu trochu zkazila. Co mi ještě zkazilo dojem z knihy, byl konec. Ten byl podle mě odfláknutý, nedodělaný a obecně prostě špatný. Já jsem člověk, který nemá rád otevřené konce, ale to nebylo to jediné, co mě na tom konci naštvalo. Samozřejmě se tu nemohu moc vyjadřovat, protože popisovat, co se mi vlastně na konci knihy nelíbilo, by byl obrovský spoiler. Proto se k této poznámce už nebudu vyjadřovat.
Pojďme se podívat na tu pozitivní stranu a to tedy na to, co se mi na knize líbilo. Mimo to, že tu bylo opravdu spoustu krásných a hlavně pravdivých myšlenek o životě, což už jsem zmiňovala, líbil se mi zde nápad dopisů z budoucnosti. Možná toto bych měla trochu vysvětlit, protože já jsem ten první dopis vůbec nechápala a já tenhle pocit nemám ráda. Leonardův učitel pan (Herr) Silverman, poradil Leonardovi, aby si napsal dopisy z budoucnosti, a tím pádem se na ty lidi bude těšit a nebude mít pocit, že nikdy už nikoho, kdo by mu rozuměl, nepotká. Na mě by to nefungovalo, protože bych pořád měla pocit, že ty dopisy jsem si napsala já, takže se taky může stát, že v budoucnosti na mě nikdo nečeká. Přesto mi to nepřijde, jako špatný nápad. Rozhodně je minimálně zajímavý.
Styl autora mi sedl a rozhodně mě nutil číst pořád dál a dál. Druhou polovinu knihy jsem přečetla za jeden večer a ani mi to nepřišlo.
Leonarda jsem měla opravdu ráda a bylo mi ho líto. Když jsem se dozvěděla, co mu udělal jeho nejlepší kamarád (což jsem ovšem uhodla skoro hned, ale nevadilo mi to) bylo mi špatně a moje srdce pro Leonarda ještě víc krvácelo. Často jsem se s ním ztotožňovala (což pro mě není úplně hezká reklama) a i to mě vtáhlo do příběhu a chtěla jsem vědět, jak to skončí. Jak se může stát, že vám nikdo nepopřeje k narozeninám? To prostě nepochopím.
Herr Silverman byl naprosto skvělý. Někdo si může myslet, že byl smyšlený, ale já jednoho takového profesora znám i ve skutečnosti, takže i tací lidé opravdu existují. Kdybych někdy studovala holocaust, chtěla bych mít pana (Herr) Silvermana. Stejně jako Leonard měl spoustu skvělých otázek, jak existenčních tak obecných. Pan Silverman je skvělý člověk a takových, jak víme, je málo. Proto bychom je měli mít v úctě a vzhlížet k nim, pokud to jde.
Obálka se mi osobně líbí víc, než originál. Nějak nechápu ty obálky, kde je přes celou stranu velkým písmem napsán název a autor. Přijde mi to neoriginální a působí to na mě dojmem, že grafik si s knihou nechtěl dělat moc práce.

Abych to tak nějak dala do kupy, jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a rozhodně ji doporučuji dál a dál. Zaslouží si, být čtená a rozhodně, pokud ji máte v knihovně, ji nenechte zapadnout. Kdyby tam nebyla ta část v půlce knihy a ten slabší konec, měla by ode mne kniha plný počet hvězd. Takhle ji dám čtyři. Rozhodně vám ji doporučuji, ale spíše starším čtenářům. Řekněme například sedmnáct a výš. Mladší ji podle mě nemají moc šanci pochopit. Nechápejte mě špatně, ani já bych ji tolik nepochopila, kdybych si ji přečetla už tehdy v patnácti. Na nějaké knihy člověk musí prostě dozrát. A tato k nim patří.

Recenze-Moje sestra žije na krbové římse

7. října 2017 v 10:03 | Book is always the answer
Název: Moje sestra žije na krbové římse
Autor: Annabel Pitcherová
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2011)
Počet stran: 200
Hodnocení na GR: 4.02
Hodnocení na DK: 77%
Děj: Jamie si myslel, že stěhování jeho rodinu změní. Nebo aspoň otce, který je alkoholik a nemůže ani chodit do práce. Máma utekla se svým terapeutem a vůbec se o ně nezajímá. Proč to všechno? Jedna z Jamieho sester totiž před pěti lety zemřela. Její rodiče se nemohli dohodnout, jestli ji spálit, nebo pohřbít. Nakonec vyhráli tak nějak oba. Otec dostal urnu a matka dceru pohřbila (aspoň tedy její kousky). Jamie to v nové škole vůbec nemá jednoduché, ale naštěstí po jeho boku stojí jeho druhá sestra Jasmine. Teda ne úplně pořád, ale dost často. A potom je tu taky holka, která sedí vedle Jamieho v nové škole. Spolusedící je muslimka, bude to nějak vadit?

Hodnocení: Rovnou na úvod bych ráda zmínila, že podle mě, jsem už mimo cílovou kategorii. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tato kniha nebude patřit mezí mé největší oblíbence.
Od autorky už jsem si chtěla přečíst její slavná "Kečupová mračna", bohužel mi to nesedlo a knihu jsem odložila hned po pár stranách. No, tak aspoň vidíte, že v tomhle je tato kniha lepší! Dočetla jsem ji!
I když příběh je celou dobu pesimistický a žádný krásný příběh se tu opravdu neodehrává, na mě to nijak nezapůsobilo. Nedokázala jsem se ztotožnit ani s jednou z postav. Ano, bylo mi Jamieho líto, ale ne nijak zvlášť moc a rozhodně jsem kvůli němu neronila slzy.
Co ale tento román vykresluje naprosto skvěle je, jak obrovský vliv mají na děti rodiče. Samozřejmě, pokud si odmyslíme genetiku, nemůžeme popřít, že rodiče jsou lidé, kteří nás nejvíc utváří. Když jsem četla, jak se rodiče zajímali víc o onu mrtvou sestru Rose, než o Jasmine a Jamieho, bylo mi naprosto jasné, že to na nich zanechá následky. A taky se tak stalo. Přijde mi, že rodiče si vůbec neuvědomovali, jak jim kazí život. Byli moc zahleděni do svých vlastních emocí a problémů a vůbec je nezajímalo, co by chtěli jejich děti, jak se mají. Došlo to až do takového stádia, že matka uteče s psychiatrem a upřímně ji vůbec nezajímá, co se s dětmi děje. Jak je tohle vůbec možné? Jaká matka tohle dokáže? Ještě když ví, že je nechává s otcem alkoholikem, který není schopný ani chodit do práce.
Překvapila mě aktuálnost příběhu. I když ho autorka napsala už v roce 2011, přijde mi, že naprosto vystihuje dnešní dobu. Nenávist k muslimům, která se teď objevila skoro v celé Evropě, je v této knize všudypřítomná. To mě poměrně bavilo, to musím uznat.
Styl mi opravdu hrozně moc připomíná dílo 'Chlapec v pruhovaném pyžamu", stejně jako Bruno, tak i Jamie vypráví svůj příběh a je vypravěčem. Taky zde jsem viděla pár chyb. Někdy mi přišlo, že je Jamie opravdu velice chytrý a řekla bych mu více, než deset let. Dost často se ovšem choval naprosto opačně. A co je to za pořádek, když jednu chvíli vypadá vyspěle a za pár stránek je z něj nechápavé dítě? Opět za to podle mne mohou rodiče a jejich výchova. Nebo spíš absence výchovy.
Obrovské plus je grafická stránka knihy. Je opravdu nádherná a to nejenom zvenku, ale i uvnitř. Drobné ilustrace na začátku každé kapitoly, nebo v jejím průběhu jsou krásné a jednoduché. A jak já říkám, v jednoduchosti je krása. Ovšem, že nemohu nezmínit krásnou ořízku, která je zde vyzdobena pomocí krásných modrých kočičích stop.
Jamie byl trochu moc naivní, ale to naprosto chápu, protože je dítě. Děti by naivní být měli a na druhou stranu je krásné, že mu po všech těch měsících, bez mámy a pořádného táty, ta naivita zůstala. Bohužel mi ale nijak víc k srdci nepřirostl. Musím ovšem konstatovat, že jsem pozorovala jisté stejné vlastnosti, které mám i já a mám takový dojem, že i to je důvod, proč mi tolik k srdci nepřirostl.
Jasmine mi sedla mnohem víc. Už ve svých patnácti letech musela plnit úlohy mámy. Sice je časem už přestávala plnit, ale na druhou stranu to, jak se k ní choval táta, bylo taky poměrně neúnosné. Zvlášť se mi líbily její růžové vlasy! A co teprve její přítel…
Z otce a matky jsem byla naprosto zhnusená a myslím, že jejich charakteristika už tak nějak vyplynula z předešlých odstavců.
Otevřeně přiznávám, že v knize byla jedna scéna, kdy se mi opravdu chtělo hodně brečet a kdybych nebyla zrovna v autobuse, tak bych se skoro určitě rozbrečela. Ale nemůžu vám říct proč, protože to by byl spoiler a to my nechceme!

Knize dávám tři hvězdy a doporučuji ji spíš mladším čtenářům kolem třinácti až šestnácti let. Kniha je ideální, když chcete opravdu doslova vypnout a na všechno zapomenout a prostě si jenom užít knihu. Na to je určitě výborná. Takže kdo si chce zalézt pod peřinu s nějakou oddechovou knihou, tohle je poměrně dobrá volba.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Vina

31. srpna 2017 v 12:07 | Book is always the answer

Název: Vina
Autor: Věra Kadlecová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2016
Počet stran: 238
Hodnocení na GR: 4.33
Hodnocení na DK: 87%
Děj: Beata sice dopsala knihu o Evině životě, ale nemůže ji vydat. Evina dcera Ester se úspěšně stará o to, aby se to nikdy nepodařilo. Bojí se, co všechno o ní Eva řekla. Bojí se, že by tam bylo ono tajemství, které mezi nimi leží od jejích šestnácti. Beata se nehodlá tak lehce vzdát. Bojuje, aby dodržela slib, který dala Evě. Také se z ciziny vrací Evin syn Arnošt a ten se chce dozvědět, jak to vlastně bylo s jeho matkou a neví, komu má věřit. Nejde tu ovšem jenom o Beatu. Ester se nám v této knize odkrývá a my zjišťujeme, proč vlastně svoji matku tak nesnášela.

Hodnocení: Věděla jsem, že paní Kadlecová píše skvělé psychologické romány, ale tahle kniha mě opět dostala. I přes to mě bohužel tato kniha bavila méně než "Panenka". To je jeden z důvodů, proč recenzi píši, tak dlouho po dočtení knihy. Nedokázala jsem si na ni udělat názor a popravdě, i teď s tím mám docela problém.
Kniha navazuje na předešlý autorčin román jménem "Panenka". Proto bych doporučovala číst je, tak jak jdou za sebou. Není to ovšem povinnost. V příběhu se zorientujete, i když si přečtete jenom "Vinu". Toho si na knize cením. I když jsou s "Panenkou" poměrně dost propojené, jde číst každá zvlášť.
V této knize jde především o Ester a to byla nejspíš to, proč jsem si knihu tak nezamilovala. Ester jsem nesnášela už od prvních pár stránek v předešlém díle. Samozřejmě vím, jak to všechno měla těžké, a že za to, jaká je, může taky Eva, ale i přes tyto indicie, jsem jí to, co dělá, nedokázala odpustit. A když máte poměrně velkou část knihy zaměřenou na osobu, kterou nesnášíte, asi se vám moc líbit nebude (aspoň, tak je to u mě, nevím jak u vás).
Taky jsme zde zjistili (nebo tedy aspoň já), že Beata není tak dokonalá, jak to v prvním díle vypadalo. Dá se říct, že tak trochu nemyslí na ostatní a věří v to, že i když na ostatní bude kašlat, jim to vadit nebude. Jelikož jsem Beatu měla opravdu hodně ráda, tak mi tato kniha dala poměrně velkou ránu mezi oči. Celou knihu jsem se s tím, co dělá, nějak nedokázala smířit a byla jsem na ni hrozně naštvaná.
Z toho vyplívá, že když jsem na hlavní postavy naštvaná skoro celou knihu, nemohla jsem si ke knize vytvořit extrémně pozitivní názor.
Co se mi zde ale velice líbilo, byly pasáže s Oliverem, což je další postava v románu. Opravdu moc mě jeho příběh bavil a na jeho kapitoly jsem se moc těšila. Myslím, že to byl skvělý nápad, přidat do knihy další postavu, která má zase svůj příběh, který, i když to nevypadá, je s hlavním příběhem propojený.
Pořád si ovšem myslím, že kniha je napsána naprosto bravurně a klaním se autorce, jelikož její psaní mě naprosto uchvacuje a nedokážu se od něj odtrhnout. Ještě jsem nepřečetla tolik českých děl, ale tato autorka u mě bude na špičce pořád. Jsem o tom přesvědčena.
Obálka knihy se mi velice líbí a rozhodně bude u mě v knihovně vystavená někde, kde na ni bude moc dobře vidět.

Abych to tedy nějak ukončila, předchozí kniha se mi líbila víc, ale i tato rozhodně stojí za pozornost a neměla by vám uniknout. Protože jestli někdo opravdu umí psát, tak je to právě Věra Kadlecová a já se moc těším na její další knihy (pokud nějaké budou, opravdu velice doufám, že ano)!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji přímo autorce! Její knihy si můžete pořídit ZDE!
Je to přímo její stránka.

Recenze-Hlavně to nikomu neříkej

14. srpna 2017 v 11:57 | Anna Elizabeth Potter

Název: Hlavně to nikomu neříkej
Autor: Miroslava Varáčková
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 238
Hodnocení na GR: 3.82
Hodnocení na DK: 81%
Děj: Eva žije jenom se svým starším bratrem. Matka je v Anglii, kam utekla před rodinnými problémy a její otec je mrtvý. Matka jim sice každý měsíc posílá dost peněz, a když přijede, tak přiveze plno drahých dárků, ale hned se zase otočí a jede zpět. Dalo by se tedy říct, že skoro žádnou matku nemá. Její bratr je velice ochranitelský a také po otci zdědil kapánek agresivity a výbušnosti. Stále Evu kontroluje, a jakmile se mu neozve, tak jí bombarduje telefonáty a zprávami. Aby toho nebylo málo, ve škole Evu velice tvrdě šikanují. Nabádají ji k spáchání sebevraždy, posmívají se jí kvůli ošklivé jizvě, která jí hyzdí obličej. Jediné, kde se Eva cítí dobře, je taneční klub. Se svým nejlepším kamarádem a tanečním parterem Lukášem je šťastná a on je jediný, kdo jí drží nad vodou. Co se ale stane, když Lukáš odjede do Francie? Útoky ve škole se začínají stupňovat, až se stane něco, co už je za hranicemi všeho. Dokáže to Eva ustát? A když se objeví někdo, kdo jí má možná opravdu rád, dokáže to Eva přijmout? Možná je pro ní už moc pozdě…

Hodnocení: Když mi kniha přišla v záhadném balíčku od Slovartu, byla jsem velice překvapená. Knihu už jsem na internetu zaregistrovala a stále jsem nevěděla, jestli si ji chci přečíst nebo ne. Slovart toto dilema vyřešil za mě. Dohodly jsme se s Kájou z penny-and-books.blog.cz, že si knihu přečteme spolu, ale k tomu bohužel nedošlo a já vám tuto knihu můžu zrecenzovat, až teď.
Chtěla bych všechny upozornit, že tohle rozhodně není oddechová kniha. Nebo aspoň na mě tak nepůsobila, protože v ní jde převážně o šikanu a to o šikanu opravdu velice hnusnou. Já sama jsem několikrát chtěla zvracet nebo brečet, protože mi hrdinky bylo opravdu líto. Kdyby se tohle stalo mně, je možné, že bych se naprosto psychicky zhroutila a bůh ví, jestli bych se z toho ještě někdy dostala. To na knize oceňuji. Zabývá se tématem, o kterém by se mělo mluvit, a které by se rozhodně mělo řešit. Šikana je bohužel všude kolem nás, i když jí někdy nevidíme. Sama samozřejmě nevím, v jaké situaci byli Evini spolužáci (myslím ti, kteří se šikany neúčastnili), ale myslím, že bych to nahlásila, nebo bych se ji minimálně nějak zastala. To, co ji dělali, bylo opravdu hrozné a já bych se na to dívat nevydržela.
Bohužel, co mi na této knize opravdu hodně vadilo, byla ta strašná předvídatelnost. Skoro celou knihu mi bylo naprosto jasné, co se stane a hlavně, jak to celé dopadne. Přiznávám, že mě v knize překvapily celkem dvě věci (ale o těch přeci nemůžu psát, to by byl spoiler). Kniha vás pochopitelně mnohem méně baví, když vás skoro na žádné straně nic nepřekvapí.
Evy mi bylo samozřejmě líto, ale vadilo mi, že to nebyla schopná nikomu říct. Já chápu, že ona v té chvíli už opravdu nikomu nevěřila a taky nevěřila, že by s tím někdo něco udělal, ale opravdu si myslím, že by se jí aspoň trochu ulevilo, a kdyby se někomu mohla zpovídat, tak by mohla tu šikanu třeba i více zvládat. Jinak jsem ji měla ráda a opravdu moc jsem jí celou knihu chtěla pomoct, ale bohužel to nešlo.
Přišlo mi, že postava Iva byla poměrně odfláknutá, nebo spíš nerozvinutá. Vím, že kniha měla bát hlavně o Evě a šikaně, ale Ivo se mi zdál taky velice zajímavý. Nejvíc asi tím, že i když už byl na vysoké a Eva ve třeťáku na střední (tudíž byli už oba dva poměrně staří), měl pořád potřebu se jí omlouvat tak, že se k ní tulil a potřeboval s ní mít nějaký fyzický kontakt. V jejich věku už mi to nepřišlo úplně normální. Bylo by dobré vidět, co ztráta rodičů udělala s Ivem. Nebo teda, aspoň mě by to zajímalo.
Oceňuji, jak je kniha pěkně graficky zpracovaná. Určitě to čtenáře víc baví, když například zprávy jsou napsané tak, jako kdybychom to opravdu četli na mobilu. Myslím, že i dělení příběhu na měsíce bylo pěkné, dodávalo to pocit, že kniha je vlastně Evin deník.
Obálka je pěkná a myslím, že v obchodě zaujme, i když není moc barevná. Jenom mám takový pocit, že ta slečna má strašně dlouhý krk, ale to se mi asi jenom zdá.
Ještě jedno plus, které mě napadá je, že se kniha čte opravdu rychle. Já jí kromě prvních třicet stran měla za jedno odpoledne.

Knize dávám tři hvězdy, protože mi opravdu vadilo, jak byla předvídatelná a ten konec byl takový…no však to třeba poznáte. Také mi tedy vadilo nedotáhnutí některých postav. Ocenila bych, kdyby kniha byla delší a nezaměřovala se jenom na Evu.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
 
 

Reklama