Knižní recenze

Recenze-Kříďák

4. listopadu 2018 v 20:11 | Book is always the answer

Název: Kříďák
Autor: C.J. Tudor
Nakladatelství: Kalibr
Rok: 2018 (náš překlad i originál!)
Počet stran: 317
Hodnocení na GR: 3.74
Hodnocení na DK: 75%
Děj: Bylo léto roku 1986. Parta kamarádů se snaží zabavit a tak vymýšlí různé hry a dobrodružství. Jeden z chlapců se nechá inspirovat učitelem a spolu s kamarády vymyslí, že si budou nechávat vzkazy nakreslené křídou před domem. Každý z nich bude mít jinou barvu a tím se pozná, kdo vzkaz nechal. Vymyslí si speciální značky pro různé aktivity a celý systém jim funguje poměrně dobře. Ovšem jednoho dne každý před svým domem najde značku pro sraz na hřišti, ale nikdo z nich ji před domem kamarádů nezanechal. I na hřišti se nachází pár značek a ty je dovedou do lesa, kde najdou něco, co se jim bude připomínat až do konce života.
Uplyne třicet let a všichni si myslí, že už je to za nimi. To se ovšem spletli, protože najednou všichni členi tehdejší party dostanou dopis s kusem bílé křídy. Možná, že to tehdy před třiceti lety neskončilo, spíš to tím všechno začalo…


Hodnocení: Nedávno jsem zjistila, že jsem tenhle rok nepřečetla tolik thrillerů, jak jsem byla zvyklá. Já totiž začínám mít trochu problém s tím, že se mi zdá, že se knihy v tomto žánru sobě opravdu dost podobají. Měla jsem už docela hodně načteno a najednou už jsem byla schopná odvodit, kam se kniha bude ubírat. Což mě moc nebavilo. Proto jsem si letos dala od thrillerů pauzu a četla je opravdu sporadicky. Jak tedy u mě dopadl "Kříďák"?
Nebudu tady o něm básnit a říkat, že to je to nejlepší, co jsem letos četla, ale rozhodně to byla velice příjemná záležitost.
Kniha mi poměrně dost připomínala seriál, protože vždycky kapitola skončila takovou větou, že jsem prostě potřebovala číst dál a celkově styl autorky byl jednoduchý a velice čtivý, takže jsem knihu měla přečtenou za dvě odpoledne.
Kniha se (hlavně v rovině z roku 1986) dotýkala poměrně zajímavého a pro mě poměrně citlivého tématu (tady původně následoval poměrně dlouhý odstavec, ale vzhledem k tomu, že jsem si pak uvědomila, že je to vlastně vyzrazení zápletky, tak jsem ho musela smazat), které mě ovšem velice bavilo.
Moc se mi líbilo vypravování z roku 1986, kdy vypravěčem je jeden z party kamarádů. Vyprávění očima malého chlapce bylo velice zábavné a bylo krásné vidět, jak si děti někdy něco vyloží úplně jinak a naopak, jak si občas myslíme, že nás nemůžou pochopit, ale opak je pravdou.
Rovina z roku 2016 je vyprávěna stejnou postavou jako rovina z minulosti. A o to je to zajímavější, protože hrdina nám v rovině ze současnosti prozrazuje různé věci, které vyšly najevo až po čase. Obecně se mi tento princip vyprávění líbí a na to, že nejsem moc příznivec více časových rovin (což není moc dobré, když je dnes většina knih psána právě pomocí více časových rovin),
Eddie, který celý příběh vypráví, mi byl velice sympatický. Rozhodně jsem s ním dokázala soucítit a dokázala jsem se do něj vcítit. Bavil mě poznámkami a bylo mi ho z té celé skupiny kamarádů nejvíc líto.
Líbilo se mi, že se v kniha také trochu zaměřila na téma, že lidé často nevidí za roh a netuší, že když něco udělají, mohlo by to někoho poškodit. Samozřejmě takové vidění nemají nejčastěji děti, ale kniha nám ukazuje, že ho často nemají ani dospělí.
A teď by to chtělo vysvětlit, proč kniha nedostane plný počet hvězd. Kniha byla dobrá, ale nebyla nejlepší. Po dočtení jsem nezůstala sedět s otevřenou pusou. Většinu příběhu jsem dokázala předpovědět, pouze pár věcí mě opravdu překvapilo. Také mi to přišlo už potom trošku moc překombinované, ale připouštím, že to stále bylo uvěřitelné.

Kniha byla opravdu dobrá, ale na vrchol mé pomyslné hory nejlepších knih se nedostane. Rozhodně ji ovšem doporučuji! Všem milovníkům thrillerů a také lidem, kteří by si teď na podzim chtěli přečíst něco více drsného než normálně. Myslím, že i když člověk moc thrillery nečte, tohle se mu zalíbí, protože (jak už jsem psala) je to napsané velice čtivě a celé to do sebe hezky zapadá.

Recenze-Je tohle láska?

26. října 2018 v 20:14 | Book is always the answer

Název: Je tohle láska?
Série: Klub odložených holek
Díl: 2.
Autor: Holly Bourne
Nakladatelství: #BOOKLAB
Počet stran: 452
Rok: 2018 (2016)
Hodnocení na GR: 4.2
Hodnocení na DK: 86%
Děj: Amber se těší, až stráví dva měsíce spolu s mámou, kterou neviděla dva roky. Je pravda, že nebudou úplně samy, protože Amber jede mámě pomáhat na tábor, který řídí spolu se svým novým manželem. Amber ovšem věří, že máma si na ni udělá dostatek času a vynahradí si dva roky odloučení. Opak je bohužel pravdou. Amber chce cítit matčinu lásku, ale matka jí stále uniká. Stále je něco důležitější než Amber. Poté taky přijde na scénu Kyle, což je ukázkový příklad amerického krále plesu (on jím totiž skutečně je) a Amber dostává od mámy varování. Má se od Kylea držet dál. Zlomil zde až moc dívčích srdcí, Kyle se ovšem o Amber opravdu zajímá zajisté mnohem víc, než její vlastní matka.


Hodnocení: Když jsem přečetla "Už jsem normální?!?" nemohla jsem přestat všude psát, jak mě kniha bavila a že si ji musí přečíst úplně každý. Neskutečně moc jsem se těšila na druhý díl této série, i když jsem brala na vědomí, že bych ho měla číst s podstatně menším očekáváním. Hlavní hrdinkou knihy je totiž Amber a ta mi z trojice mladých kamarádek sedla úplně nejméně. Samozřejmě jsem se ale na knihu těšila a skoro hned, jak přišla, jsem ji začala číst. A pořádně jsem narazila.
Jak už jsem psala, to, že je hlavní hrdinka Amber mi mělo napovědět, že z knihy nebudu asi úplně nadšená, ale stále jsem ji dávala šanci. Třeba mě (kniha nebo hlavní hrdinka) překvapí a budu nadšená. Amber mi nevyhovuje z jednoho prostého důvodu. Je jako já. A když si čtete o jejích trapasech a situacích, které kvůli své povaze pokazila nebo nezvládla, máte tendenci si v situacích představovat sami sebe a je vám to tak trochu líto. Někdo by mohl říct, že právě to mi pomůže sžít se s hlavní hrdinkou a kniha se mi bude číst o to lépe, ale nebylo to tak. Naopak jsem za to Amber neměla ráda. Viděla jsem na ní nedostatky, které mám sama a připadalo mi, že mi Amber svojí existencí připomíná, jak dělám všechno špatně.
Když pominu můj osobní problém s hlavní hrdinkou, musím přiznat, že kniha nebyla vůbec tak vtipná, jako předešlý díl. Zasmála jsem se všehovšudy tak dvakrát a vůbec to nebyl ten smích, který vás až donutí přestat číst a opravdu se od srdce zasmát. Po celou dobu mi tam něco chybělo a to něco byl opravdu dobrý humor.
V tomto díle se řeší problém alkoholismu, protože, jak už víme z prvního dílu, máma Amber byla alkoholička a to byl důvod, proč se s ní otec Amber rozvedl. Amber máma musela na odvykací terapii a zde poznává terapeuta Kena, do kterého se zamiluje a společně utvoří pár. Můj hlavní problém s tímto tématem byl, že mi na tom nepřišlo nic zajímavého. Když se v prvním díle řešila porucha OCD, dozvěděla jsem se o ní spoustu nových informací, což se tady říct nedá. Chápu, že kniha měla hlavně ukázat, jak se osobnost alkoholika změní a že se z něj stává jiný člověk. Já tohle všechno ale bohužel už vím a kniha mi nepřinesla absolutně nic nového. To podle mého nebude jenom můj problém, myslím, že většina z nás si dokáže představit, jak moc se osobnost takového člověka změní. Takže ani v tomto ohledu mě druhý díl neuspokojil.
Už nám tam toho moc nezbylo, co? Možná ještě tak hlavní vztah mezi Amber a pozoruhodným mladým americkým králem plesu. Jejich scény mi nepřišly reálné a obecně mi jejich vztah moc neseděl.
Musím připustit, že kniha se ale přes to všechno četla velice dobře a velice rychle. To svědčí o tom, že autorka opravdu umí vyprávět a její styl mi naprosto sedí.
Já tuto sérii samozřejmě nezavrhnu, ba naopak! Moc se těším na další díl, protože v něm bude hlavní hrdinkou Lottie, která je mou druhou nejoblíbenější postavou a tak se mám zase na co těšit!

Úspěch tohoto dílu závisí na pár faktorech. Musíte mít rádi hlavní hrdinku (nesplněno), musí vás zajímat, jak se změní osoba, která spadne do alkoholové závislosti (nesplněno - protože tohle už já dávno vím) a musíte být naladěni na klasickou romanťárnu (nesplněno). Takže už asi chápu, proč se mi to tak nelíbilo.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE!

Recenze-Vše, co jsme si nikdy neřekli

10. října 2018 v 19:27 | Book is always the answer

Název: Vše, co jsme si nikdy neřekli
Autor: Celeste Ng
Nakladatelství: Odeon
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 258
Hodnocení na GR: 3.82
Hodnocení na DK: 89%
Děj: Lydia se jednoho dne najde utopená v jezeře. Matka celou dobu zaujímá jediný postoj. Někdo jí musel přinutit tam skočit, někdo jí zabil. Lydia totiž neuměla plavat, takže proč by dojela v loďce doprostřed jezera a skočila sama? To přece nedává smysl, aspoň tedy pro její matku ne. Ale co když opravdu skočila sama? Co jí k tomu mohlo přesvědčit? Vždyť Lydia má dokonalou rodinu a právě ona je nejoblíbenější dítě. Jejím sourozencům (staršímu Nathanovi a mladší Hanně) se takové pozornosti zdaleka nedostává. Lydia přece byla tak inteligentní, chtěla od malička na medicínu, chtěla se stát doktorkou. Nebo to byl spíš sen její matky? Měla tolik kamarádů, byla tak oblíbená. Nebo to byl všechno klam? Jak daleko to může zajít, když si rodiče plní sny skrze své děti?


Hodnocení: Knihu jsem hodně dlouho odkládala, protože jsem si stále myslela, že na ni není ta správná doba. Zpětně si myslím, že jsem měla pravdu a k přečtení jsem si vybrala tu správnou chvíli. Potřebovala jsem něco, co mě okamžitě vtáhne do děje a nepustí. Chtěla jsem, aby kniha ve mně něco zanechala a musím říct, že jsem si nemohla vybrat lépe. Knihu jsem přečetla v podstatě na dva zátahy a jsem s ní naprosto spokojená. Není to ten typ knihy, který čtete na odreagování.
Příběh se odehrává v sedmdesátých letech, což by čtenář skoro nepoznal nebýt jednoho jediného detailu. A to rasismu. Dříve jsem si vždycky myslela, že Amerika má problém hlavně s černošským obyvatelstvem, ale tato kniha mě vyvedla z omylu. Netušila jsem, že podobné problémy tam má i rasa mongolská. Kniha nám ukazuje přes jaké problémy a předsudky se museli dostat rodiče Lydie, neboť její otec je mongolské rasy. Nikoho nezajímá, že James Lee se v Americe už narodil a tím pádem je skutečný američan jako každý jiný.
Během knihy mi bylo každé postavy trochu líto. Nejvíce mi ovšem bylo líto dětí.
Nejstarší Nathan byl nesmírně chytrý a netoužil po ničem jiném, než aby ho rodiče měli rádi. Aby jednou jedinkrát třeba uznali, že i on je šikovný a ne pořád jenom Lydie. Bylo až k pláči vidět, že matka si vybrala pro splnění svých snů "špatné dítě". Chtěla mít dceru, která se stane doktorkou, která bude mít stejné postavení jako muži. Všichni si k ní budou chodit pro radu a její dcera bude uznávanou a skvělou doktorkou. Přitom měla před sebou celou dobu skoro geniálního chlapce, který by se tím doktorem třeba i rád stal a rozhodně by mu to šlo lépe, než Lydii.
Lydie, která chtěla udělat rodičům radost a už jako malá si slíbila, že je nikdy nechce zklamat. Časem už jí bylo ale jasné, že se nikdy doktorkou nestane, protože na to zkrátka nemá. Není na to dostatečně inteligentní a mnohem více by chtěla dělat něco jiného. Už se ale nedokázala vymanit z matčina sevření a nevěděla, jak z toho ven.
A nakonec dítě, kterého mi asi bylo nejvíc líto, malá Hannah. Byla opomíjená a v knize je několikrát zmíněno, jak se rodiče opravdu naučili ji ignorovat. Hannah toho nežádala moc. Pouze lásku svých rodičů a sourozenců, ale nedostávalo se jí dostatečně. Chtěla, aby ji jednou vzala matka na vědomí, když jí nabízela svou náruč k uklidnění. Musím přiznat, že v těchto situacích mi bylo asi nejvíc úzko. Hanniny myšlenky na mě měly ten největší dopad. To jak všechny milovala, ale nikdo jí tu lásku neopětoval. Jak se naučila být ta, kterou všichni přehlíží. Tím se ovšem taky naučila výborně pozorovat ostatní členy své rodiny a jako jediná poznala, že s Lydií není něco v pořádku. Jako jediná by byla schopna jí pomoci, kdyby ji Lydie nechala. Kdyby se Hannah nebála ji nabídnout svou pomoc.
Nejméně mi bylo líto Marilyn, matky dětí. Je mi jasné, že ztráta svého snu musí strašně bolet. Když přesně před vstupem na medicínu otěhotněla a musela se svého snu vzdát. Chápala jsem to, ale to, co se z ní pak stalo jenom proto, že nechtěla naplnit to, co si pro ni vysnila její matka. Přišlo mi naprosto směšné, že přesně to, co ona nechtěla celý život poté chtěla po své dceři. Rozumím, že Lydia se nikdy nezmohla na odpor, takže si mohla Marilyn myslet, že to dcera chce stejně dobrovolně, jako to tehdy chtěla ona, ale…
Kniha na mě velice zapůsobila a rozhodně to byla jedna z nejsilnějších knih, co jsem letos přečetla. Co letos, možná spíš za celý život. Rozhodně o tom všem budu ještě hodně dlouho přemýšlet.

Jak je, doufám, cítit z článku, knihu bych vám rozhodně jenom doporučila. Stejně jako mi ji kdysi doporučovala Klárka a já jsem si ji sice přečetla asi tak o dva roky později, ale i podle mého i proto na mne zapůsobila tak jak zapůsobila. Některé knihy potřebují ten správný čas.

Recenze-Nikdyuš

24. srpna 2018 v 20:18 | Book is always the answer

Název: Nikdyuš: Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová
Série: Nikdyuš
Díl: 1.
Autor: Jessica Townsendová
Nakladatelství: Albatros
Rok: 2018 (2017)
Počet stran: 461
Hodnocení na GR: 4.41
Hodnocení na DK: 93%
Děj: Morrigan Crowová je prokleté dítě, které má v den svých dvanáctých narozenin zemřít. Aby toho nebylo málo, všechny škody, které se v jejím okolí stanou, jí jsou samozřejmě připisovány. Ona je přece to prokleté dítě a tyto děti nosí neštěstí a smůlu.
Během tohoto věku je ovšem něco jinak a Nejposlednější den přijde o rok dřív. Morrigan se pomalu smíří s tím, že o půlnoci toho dne zemře, když v tom se v jejich domě objeví záhadný člověk, který jí vezme do učení (za trochu složitých okolností) a odveze ji do Nikdyuše. Tímto způsobem sice uteče smrti, ale musí složit zkoušky, aby se dostala do Divinské společnosti, když je nesloží, bude muset opustit Nikdyuš a v její zemi na ni čeká přeci smrt...


Hodnocení: Knihu už jsem sledovala nějaký čas a když na ni každý pěl ódy a říkal, že si ji určitě musíme přečíst, neodolala jsem. Musím se přidat k hromadnému vychvalování, protože tato kniha si to zkrátka zaslouží.
Hodně lidí naráží na její podobu s Harrym Potterem. Je pravda, že když se na to opravdu zaměříte, podoby si všimnete. Já už jsem do knihy šla s tímto vědomím, ale nejsem si jistá, že bych podobu poznala, kdyby to přede mnou nikdo neřekl. Osobně v tom nevidím problém. Autorka napsala velice pěknou a zábavnou knihu, pokud má někdo velký problém s tím, že se trochu podobá Harrymu Potterovi, ať ji nečte. Já osobně ještě jednou říkám, že kdyby mě na to jiní neupozornili již dříve, ničeho bych si nevšimla.
Styl autorky je opravdu příjemný. Myslím, že dětem se to bude číst stejně lehce, jako se to četlo mě a rozhodně se u této knihy značně pobaví.
Po delší době jsem narazila na knihu, kde mi byly všechny postavy sympatické (dokonce i ty záporné). Jediné, co mi vadilo, bylo poměrně rychlé kamarádství Jacka a Morrigan. Na to, jak se ze začátku opravdu nesnášeli, se během pár okamžiků začali hrozně kamarádit a Jack hrozně chtěl, aby se Morrigan nic nestalo a mohla zůstat v Nikdyuši.
Hlavní postava Morrigan se mi nesmírně líbila! Opravdu jsem se do ní zamilovala a to ať už díky její zálibě v černé oblečení nebo úžasnému smyslu pro humor. Měla to v životě opravdu těžké a byla jsem moc ráda, že našla rodinu, přátele a taky domov, které v podstatě nikdy neměla. Doufám, že se její charakter bude rozvíjet ještě v dalších dílech, protože bych tuto šikovnou slečnu chtěla poznat ještě daleko hlouběji.
Pana Jupitera Northa snad nejde nemilovat. Já se do něj zamilovala prakticky hned po jeho první scéně a postupně jsem mu propadala víc a víc. Opravdu úžasná postava, která očaruje určitě nejedno srdce a já se na něj, stejně jako na Morrigan, zase těším do dalších dílů.
Pokud bych měla zmínit ještě jednu postavu, kterou jsem si moc oblíbila, nemohla by to být žádná jiná než moje milovaná Fenestra! Tato maxikočka s naprosto úžasným smyslem pro humor, který se hned tak nevidí, mi sedla hned od začátku. Její hlášky jsou určitě ty nejvtipnější z celé knihy a můžu vám garantovat, že se nejméně u jedné zasmějete!
Možná tato recenze zní až moc nadšeně a někdo si třeba bude myslet, že jsem se asi zbláznila, ale já jsem opravdu upřímně ráda, že se mi kniha líbila. Bála jsem se, že knihu pro děti nebudu schopna ocenit, že mi bude připadat moc dětská. Opak byl naštěstí pravdou a já vám mohu s klidným srdcem říct, že tuto knihu si zamiluje i dospělý člověk.
Obálka knihy mi přijde naprosto nádherná akorát tedy přiznávám, že si nejsem úplně jistá, kdo je ta slečna s tím červeným paraplíčkem. Váhám a nedokážu se rozhodnout. To ale rozhodně není pro hodnocení knihy vůbec podstatné.

Asi vám bylo jasné, jak toto hodnocení dopadne a já vás rozhodně nepřekvapím. Nemohu knize dát méně než plný počet, protože si mě opravdu získala a já nutně potřebuji ještě tak milion dalších dílů a v podstatě bych v tomto knižním světě chtěla žít. Jo a psala jsem, že jsem knihu přečetla za jediný den?

Recenze-Už mě vidíš?

9. srpna 2018 v 15:49 | Book is always the answer

Název: Už mě vidíš?
Série: Lacey Flint
Díl: 1.
Autor: Sharon J. Bolton
Nakladatelství: Domino
Rok: 2018 (2012)
Počet stran: 510
Hodnocení na GR: 4.04
Hodnocení na DK: 90%
Děj: Mladá policistka Lacey Flintová se vrací od jedné svědkyně, když tu na svém autě najde skoro mrtvou ženu. Má hlubokou ránu na krku a rozpárané břicho. I když se Lacey snaží ženu zachránit, sanitka to nestihne včas a žena umírá. Jelikož detektiv Joesbury ji trochu podezírá, brzy je přeložena na stanici, kde se případ vyšetřuje a částečně se přidá k týmu. Za pár dní to navíc vypadá, že někdo kopíruje Jacka Rozparovače. Ovšem náš pachatel se až moc zaměřuje na mladou policistku, proč? Detektiv Joesbury si pořád není jistý a částečně si myslí, že by pachatelem mohla být sama Flintová. Má pravdu?

Hodnocení: O S. J. Bolton jsem slyšela už poměrně dost. Samozřejmě pouze v dobrém slova smyslu, je to v zahraničí velice úspěšná autorka, ale u nás bohužel není tak čtená. Nakladatelství Domino tak před rokem publikovalo příspěvek, že je dost dobře možné, že autorku přestanou vydávat. Na ten popud jsem si koupila její tehdejší novinku "Má ji rád, nemá ji rád". Bohužel mi až do dnešních dní leží nepřečtená na poličce.
Když jsem viděla v jakém nádherném (druhém) vydání dělají její první knihu ze série s policistkou Lace Flint, byla jsem rozhodnutá, že ji prostě musím mít doma. Abyste mi rozuměli, já si její knihy chtěla koupit už dávno, ale vždycky mě od toho odrazovalo to, že údajně Sharon píše rozvlekle, ale že výsledek stojí za to. Já už moc teď širší knihy nevyhledávám a tím spíš, když jsem viděla, že je kniha napsaná poměrně malou velikostí písma, dlouho jsem se rozhodovala. Nakonec jsem si řekla, že zkusím první díl série a pak uvidím. Teď prohlašuji, že nutně potřebuji všechny knihy, co S. J. Bolton napsala!
Kniha se mi opravdu strašně líbila a hlavně mě velmi bavila. Nebyla jsem schopna knihu odložit. Jediný okamžik byla procházka o délce jedenácti kilometrů, kdy jsem si říkala, že by opravdu bylo drobátko riskantní číst za chůze.
Knihu jsem přečetla za dvacet šest hodin a byla jsem kvůli ní vzhůru do půl třetí ráno. To se moc knihám ještě nepovedlo. I když kniha vypadá tlustě příběh plyne poměrně rychlým tempem a musím říct, že bych se nepřiklonila k názoru, že autorka píše rozvlekle.
Kniha je členěna na části, které se jmenují podle zavražděných žen z let 1888 a 1889 právě Jackem Rozparovačem. Ony části jsou poté členěny na kapitoly, které jsou spíš kratší, což mě naprosto vyhovuje. Občas zde můžeme nalézt pár kapitol psané kurzívou, které představují minulost starou jedenáct let.
Motiv Jacka Rozparovače se mi velice líbil a ocenila jsem ho, protože jsem se o tomto slavném zabijákovi dozvěděla něco víc. Já pouze věděla, že existoval a že vraždil ženy lehkých mravů.
Hlavní hrdinka Lacey mi opravdu přirostla k srdci a nemám jí co vytknout. Je to mladá slečna s nejasnou minulostí a o to je její pozice v celém příběhu záhadnější. Moc se těším na další díly s její přítomností.
Ostatní postavy mi byly taky velice sympatické a ani u nich nemám na co si stěžovat.
Pro mě je styl autorky velice čtivý a jak už jsem psala dřív, nemohla jsem se od knihy odtrhnout a upřímně mám chuť si od ní hned teď přečíst nějakou další knihu a to se mi často nestává. většinou si potřebuji od autora "odpočinout" a nechce se mi od něj číst moc knih za sebou. U této autorky si troufnu říct, že by mi to vůbec nevadilo.
Konec knihy mě překvapil tak z půlky, částečně jsem to tušila, akorát jsem nemohla pořád přijít na to, jak moc zapletené to celé je a jak se to nakonec vyřeší.

Knihu doporučuji všem a troufám si říct, že ne jenom knihu, ale i obecně autorku. Plánuji si od ní všechny zbylé knihy pořídit a ponořit se do světa Lacey Flintové. A musím vám říct, že už se na to opravdu dost těším!

Recenze-Hana

5. srpna 2018 v 19:00 | Book is always the answer

Název: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Rok: 2017
Počet stran: 306
Hodnocení na GR: 4.77
Hodnocení na DK: 96%
Děj: Kniha začíná u malé Miry, která jednoho dne neposlechne maminčina příkazu a vůbec netuší, že se jí tím naprosto změní život. Po nemalých útrapách skončí u své tety Hany. Ta je ovšem velice zvláštní a Mira je z toho všeho velice nešťastná. Celá léta se snaží sžít s tetou Hanou a pochopit, proč skoro vůbec nemluví, jí pouze chleba, nebo není schopná ani pracovat. Osud tomu tak chtěl, že Miru přitahují stejní lidé, jako před několika lety její matku a tetu. To, že ti lidé mají stejná jména ještě ovšem neznamená, že budou dělat stejné chyby. Teta Hana nám odkryje svůj příběh, který je plný bolesti. Jediná její radost je Mira, i když to není lehké poznat.

Hodnocení: Uvědomuji si, že jste o této knize už prakticky všichni slyšeli. Vím, že moje opěvování této dokonalé knihy nebude nic nového. Jenom jedna recenze z řady. Stejně cítím povinnost o ní napsat pár řádků, protože si to zaslouží víc, než kterákoliv jiná.
"Hanu" mám doma už něco přes rok a stále jsem neměla náladu si ji přečíst. Všichni kolem ji četli a já jsem se k ní stavěla poněkud skepticky. Byla jsem přesvědčená, že se spálím, protože budu očekávat něco naprosto bombastického. Teď už vím, že i když s tímto očekáváním do knihy půjdete, nebudete zklamaní. To, co mě nakonec opravdu přinutilo si knihu přečíst, byly přijímací zkoušky na FF UK obor Český jazyk a literatura. Plno lidí kolem mě mi radilo, ať si něco z české prózy přečtu. A opravdu jedním z úkolů bylo popsat a zhodnotit dílo (dle vlastního výběru), které napsal český autor po roce 1990. Po přečtení recenze se snad ani nebudete divit, proč jsem si zvolila právě "Hanu".
Velice se mi líbilo, že autorka v podstatě začala od konce. Což není něco ohromně originálního, ale kniha se o to víc čtenáři dostane pod kůži. První sledujeme životní příběh Miry, který se dotýká jak její tety Hany, tak i její matky, která je pro příběh také velice důležitá. Druhá část knihy se zabývá příběhem babičky Miry a jejími dvěma dcerami (Hany a Rosy, což je maminka Miry). Třetí část je už pouze o Haně a jejím příběhu, který nikdo, kromě Hany samotné, nezná celý.
Naprostá genialita tohoto díla je ukryta hlavně v postavách. Jediná postava zde nebyla ochuzena a aspoň minimální vykreslení proběhlo. Proto všichni ten příběh tak prožíváme a máme pocit, jakoby se nás dotýkal. Postavy, které si dokážeme představit a umíme se do nich vžít nebo se o to minimálně pokusit. Ony postavy v nás vyvolávají pocit křívdy. Dotýkají se nás právě postavy a jejich utrpení.
Miru jsem si moc neoblíbila. Ano, bylo mi jí líto a přála jsem ji štěstí, ale to bylo tak všechno. Chápala jsem, že život s tetičkou nemůže být procházka růžovým sadem, ale přesto jsem ji v duchu plísnila za to, jak byla na Hanu naštvaná a jaké ji někdy tropila vylomeniny.
Hana je žena, která si toho v životě zakusila tolik, co by dokázalo zničit každého. Proto obdivuji, že se úplně zničit nenechala a dokázala být na světě pro svoji neteř, která ji potřebovala. Podle mého je to osoba, která udělala pár chyb, ale žádná z nich nebyla jenom její. Vina byla i na jiných lidech a musím říct, že jsem se několikrát rozbrečela právě kvůli tomu, co se Haně dělo za špatné věci. Věci, které by se dít neměly, ale které se dějí ještě dnes. Věci, ke kterým vůbec nemělo dojít. Kdyby se kdysi nestalo, to co se stalo. Hana je pro mě postava síly a neskutečné naděje. Naděje v lepší lidi? Naděje v lepší svět?
Celý příběh byl vymyšlen naprosto brilantně a já k němu nemám výhrad, myslím, že vše do sebe zapadalo a osobně jsem s ničím neměla problém.
Těžko napsat negativa, když podle mě žádná neexistují.
Kniha je také velice, ale opravdu velice čtivá. Já jsem se od ní nedokázala odtrhnout a přečetla jsem ji za dvacet čtyři hodin a naprosto mě rozebrala. Srdce mi krvácí ještě teď, když tu sedím a dívám se na knihu, která ve mně před dvěma měsíci vyvolala tolik pocitů.
Přemýšlím, jak opatrně vyjádřit scénu, která na mě udělala největší dojem, ale bohužel se nachází skoro na konci knihy a tím pádem by to byl spoiler.
Nemusím snad ani psát, že styl autorky je skutečně úžasný a jak už jsem zde psala, neskutečně čtivý. Rozhodně si brousím zuby na její knihu "Slepá mapa"!

Nejsem si jistá, jestli se mi aspoň z části dokázalo vyjádřit, jak moc mě kniha zasáhla a co všechno pro mě znamená. Doufám, že jestli o ní ještě někdo pochyboval, tak už pochybovat přestal a rozhodl se ji přečíst, protože jde o to aspoň to zkusit. Zkusit zjistit, co se Haně stalo. Co se stalo tolika lidem před osmdesáti lety.

Recenze-Už jsem normální?!?

19. června 2018 v 20:57 | Book is always the answer
Název: Už jsem normální?!?
Série: Být holka je dřina
Díl: 1.
Autor: Holly Bourne
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 411
Hodnocení na GR: 4.3
Děj: Evie přichází na střední školu a myslím si, jak všechno bude zase v pořádku. Na základní škole u ní došlo k projevu obsedantně kompulzivní poruše a musela dokonce na psychiatrii. Proto pro ni byl druhý stupeň základní školy utrpením, naštěstí při ní stála její nejlepší kamarádka Jane. Myslely si, že střední škola vše změní. Částečně se to opravdu stalo. Jane se prakticky první hodinu zamilovala do Joela a Evie zůstala sama. Jane se na ni v podstatě vykašlala. Ale Evie už je přece "normální" dokáže si najít kluka a dělat všechny ty věci, co "normální holky dělají". Dokonce si najde nové kamarádky a vypadá to, že všechno (až na ty kluky) je fajn, ale možná to tak není…

Hodnocení: Když mi kniha dorazila musím přiznat, že jsem se jí docela bála. Nejsem zrovna fanoušek žánru Young Adult a to hlavně kvůli tomu, že se mi knihy zdají tak nějak jednoduché. Dost často je odsoudím už v zárodku a tím pádem je možné, že se ke mně nedostalo plno skvělých knih. Teď už tomu opravdu věřím, protože tahle kniha rozhodně skvělá je.
Z anotace se může zdát, že jde o příběh jedné ne úplně typické holky (jménem Evie), která chce žít jako každá holka v jejím věku. Vypadá to, že hlavním tématem knihy budou vztahy a to především s kluky. Ne, že bych s tím úplně nesouhlasila, ale rozhodně vztahy s kluky nejsou to jediné, co je v této knize podstatné. Kouzlo (jestli se to tak dá říct) této knihy je v tom, že řeší problematiku OCD (Obsedantně kompulzivní porucha), která se do dnešních dob v knihách tak moc neobjevovala. Hodně se píše o depresích a poruchách přijmu potravy, což i když se nezdá se s OCD často velice úzce pojí. Já osobně jsem velice ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou, protože jsem konečně pochopila význam celé nemoci. Dost lidí tuto poruchu zobecňuje výrazem: "Lidi s touto poruchou si pořád myjí ruce.". Což je právě ta chyba. I v této knize se dočteme (a hlavně z ní pochopíme), že to není jenom o častém mytí rukou.
Kniha není klasicky pouze plná textu, ale najde se zde i několik "vylepšení", která se mi opravdu velice líbila. Jednou za čas v knize najdeme stránku z takzvaného "Deníku rekonvalescence", do kterého si musí Evie zapisovat svoje myšlenky, pocity, dávku léku a v neposlední řadě domácí úkoly od své psycholožky. Také zde máme v textu špatné myšlenky, kdy víme, co se Evie prohnalo hlavou když se jí někdo dotkne, nebo když si vymyslí, jaká nejhorší situace může nastat. V tomhle jsem se dost viděla, protože přesně to taky dělám. Když se blíží nějaká akce nebo něco na čem mi záleží, co by se mohlo pokazit, vymýšlím si různé verze, co všechno se může stát. Většinou se nestanou, ale jednou přijde den, kdy se stanou, věřte mi.
Naprosto smekám před paní autorkou, protože tam výborně a hlavně autenticky napsaná kniha je vzácnost. Několikrát během čtení mě napadlo, že autorka touto poruchou musí trpět taky, protože jinak není možné, aby takhle přesně a detailně věděla, co se takové holce může v hlavě odehrávat. Poté mi na Instagramu napsala Marťa (@martinakraus), že se autorka věnovala charitě, kde pomáhala mladistvým se vztahy a mentalním onemocněním. To samo o sobě prozrazuje o autorce jak úžasnou má duši. Jak se později můžeme dočíst v poděkování od autorky, plno situací (těch komických) zažila autorka na vlastní kůži, což na jednu stranu nechápu, jak se někomu opravdu mohlo stát a strašně bych u toho chtěla být.
Kniha je plná humoru, ale v žádném případě to není úplně lehké čtení. Ano samozřejmě je lehčí po stylistické stránce, autorka text přizpůsobila cílové skupině. Sice to nevypadá, ale ukrývá se v ní přes čtyři sta stran, které jsem ovšem zvládla přečíst za jeden den a to v žádném případě nejsem rychločtenář. Z toho můžete usoudit, že kniha se čte opravdu snadno, ale co na této knize není lehké je právě ona nemoc s kterou se hlavní hrdinka vypořádává. Hlavně konec knihy je velice vypjatý a musím se přiznat, že mi po tvářích opravdu spadalo pár slz. Konec knihy je velice emočně náročný a ukazuje svět jaký opravdu je, což se mi na knize líbí. Tato kniha ze světa pohádku nedělá a ukazuje, jaké to v dnešní době mezi mladými je.
Evie je dobrá holka, která má srdce na pravém místě, akorát trochu přelétavé. Což se jí nemůže zazlívat, protože taková prostě mladá děvčata jsou. Ale zase, kdo by nebyl přelétavý, když narazí na tak hloupé kluky, jako právě Evie. Hrdinku jsem měla ráda od první stránky. Má smysl pro humor, což je pro ní důležité a co se týče kamarádek, je stálá a stojí i za tou, která se s ní přestala bavit. V tomto ohledu je loajální, ale sama se sebou bojuje, takže to, co čtenáři dojde poměrně hned, jí nějaký čas trvá. Člověk, co si není jistý vlastní hlavou a řeší svoje problémy, často nevidí problémy druhých. Ani v tomto případě bych jí to nedávala za zlé, protože podle knihy měla ve svojí hlavě obrovský zmatek a navíc lidé, co nějaký problém měli se o tom s ní nechtěli bavit. Báli se o ní víc, než by se měli bát o sebe.
Kdo mě v podstatě celou knihu štval byli její rodiče (ne jenom oni, ale kdybych vyjmenovala ty další, byl by to v podstatě spoiler). Rozumím, že na nemoc dcery nebyli připravení a pravděpodobně absolutně nevěděli, co mají dělat, ale jejich reakce byly, aspoň podle mého, poměrně dost špatné. Otce jsme zaregistrovali dohromady asi tak ve třech možná čtyřech scénách, matka o tom nebyla o moc lépe a navíc si myslím, že sama nebyla úplně psychicky v pořádku a potřebovala by sama chodit k psychologovi, ale to je jenom můj osobní poznatek.
O kvalitě knihy taky může napovědět to, že jsem ji malinko ochutnala už v těch zimních měsících, kdy mi přišla. Jednou, když jsem měla ve škole dlouhý den jsem si lehla do vany spolu s touto knihou a nasmála jsem se tak, že voda skoro šplouchala ven. Okamžitě jsem věděla, že mi kniha bude sedět, ale bohužel přišla v hektickém období a já jsem na ni měla čas až teď. Což je vlastně dobře, protože druhý díl této série bude vycházet koncem června, tak aspoň mi postavy a okolnosti zůstanou v paměti!
Obálka je sice převzatá od originálu, ale i tak musím říct, že je opravdu krásná a precizní. To ovšem odráží i ten vnitřek, který je taky po grafické stránce velice pěkný.
Co bych ještě napsala? Příběh mě naprosto pohltil a já jsem musela číst dál a dál. Nemohla jsem přestat. Nechtěla jsem přestat. Všechny postavy byly uvěřitelné a já jsem si ani jednou za celý příběh neřekla, že by se tohle stát prostě nemohlo. Právě naopak, jak už jsem naznačila autorka podle mě prostředí, postavy, jejich myšlení, dialogy napsala naprosto skvěle a já opravdu nemám knize prakticky co vytknout. Jedno mínus bych našla, ale to je podle mě jenom rozpor s mojí povahou. Já bych se v jisté situaci zkrátka zachovala jinak, než hrdinka, ale to přeci není chyba knihy.

Knihu vám všem moc doporučuji a doufám, že se mi druhý díl bude líbit stejně jako ten první. Nenapadá mě nikdo, komu bych ji nedoporučila a myslím, že nikomu neuškodí si o této problematice něco přečíst.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart! Knihu si můžete koupit ZDE.



Recenze-Nejdelší den Adama T.

3. června 2018 v 10:34 | Book is always the answer

Název: Nejdelší den Adama T.
Autor: Patrick Ness
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2018 (2017)
Počet stran: 286
Hodnocení na GR: 3.77
Děj: Adam Thorne žije v zapadlém městečku, které je zároveň jedno z nejdeštivějších místech ve státě. Jeho otec je farář a bratr studuje teologickou školu, z toho vyplývá, že Adam byl vždycky ten horší syn. Situaci si ještě mnohem víc zkomplikoval svým přiznáním, že je gay. Kniha sleduje jeho jeden jediný den. Ovšem ten den je plný zvratů, znovu otevřených ran, nových ran, ale Adam nalezne sám sebe a co je pro něj důležité, konečně ze sebe shodí jeden z největších balvanů.

Hodnocení: Toto bylo moje první setkání s autorem a přiznávám, že dopadlo poměrně dobře. Také to byla moje první kniha, co se týče homosexuálních párů a rozhodně potřebuji další! Musím však říct, že kdybych knihu nedostala na recenzi, tak si ji asi nekoupím, protože můj vztah k YA literatuře není úplně ukázkový.
Styl autora byl jednoduchý, ale vyjádřil vše, co bylo potřeba. Kniha se četla až neuvěřitelně rychle a chcete vědět, co bude dál.
V knize se objevují dvě dějové roviny, jedna je napsaná klasicky a druhá kurzívou a pojednává o duchovi mrtvé dívky, která je v příběhu okrajově zmíněna. Bohužel tato druhá rovina mi vůbec nesedla, protože jsem většinu času vůbec neměla ponětí, co se to vlastně děje. Chápala jsem proč, ale nechápala jsem co. Autor se k této části nijak nevyjádřil, a tak to všechno zůstává záhadou.
Děj s Adamem mě na druhou stranu bavil hodně. Líbilo se mi, že byť s hlavní postavou strávíme jeden jediný den, zjistíme o něm prakticky vše. Je z toho vidět, že člověk každý den píše svůj příběh a kdybychom se jenom na chvilku zastavili a zeptali se druhého na pár věcí, hned bychom měli o jeho životě lepší představu a příště bychom se do něj mohli lépe vcítit a představit si, jaké to asi je v jeho situaci.
Není to rozhodně první kniha, kdy se v období puberty a v době objevování sama sebe hlavní postava hádá nebo si nerozumí s rodiči. Patrick Ness ovšem toto nerozumění si povznesl ještě na vyšší level, když zmínil problematiku náboženství vs. homosexualita. Adama mi bylo celou dobu strašně líto, protože být vždycky ten horší syn je velice bolestivé. Nikdy se svými rodiči nenavázal dobrý vztah, ale paradoxně jsem víc nenáviděla matku, která se objevuje jenom ze začátku a pak už hrdina řeší spory prakticky jenom s otcem. Ten způsob jakým s Adamem mluvila mě dokázal neskutečně vytočit. Vždyť to je její vlastní syn a ona s ním mluví jako s kusem hadru. Adama jsem celý příběh měla velice ráda a sedl mi jako hlavní postava. Byla bych ráda, kdyby některé postavy dostaly více prostoru, ale chápu, že když to je jeden jediný den, dá se čekat, že se vedlejší postavy moc nepředvedou.
Díky tomu, že kniha popisuje jeden jediný den, tak si každý čtenář může vymyslet, jak to s hlavním hrdinou vlastně dopadlo, což já většinou ráda nemám, ale tady mi to nijak nevadilo.
Zatím by se mohlo zdát, že má kniha samé klady, ale tak to rozhodně není. Bohužel jsem se dostala do situace, kterou naprosto nesnáším. Na knize vidím klady, ale cítím, že měla i nějaké zápory, ale ve finále nedokážu ty zápory popsat. Jde o to, že jsem knihu spíš četla za tím účelem aby už byla dočtená, než že by mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Kniha jako taková mi nic nedala, po dočtení nepřišlo nadšení, ale spíš něco ve stylu: "No...tohle bylo...zvláštní. Co budu číst dál?"
Když se na to všechno dívám s odstupem jednoho týdne tak kniha zkrátka nebyla nic moc. Ano, postavy byly pěkně vykresleny a autor hodně hrál na city, bylo zde pěkně zvolené prostředí, ale já si ke knize nevytvořila vůbec žádný vztah a už vůbec ne k hlavnímu hrdinovi. Rozhodně si knihu neplánuji přečíst znovu, protože to si radši přečtu nějakou novou knihu a ten čas věnuji jí.

Ovšem příběhu nic není a já si myslím, že by se vám to rozhodně mohlo líbit. Já rozhodně s panem autorem nekončím (už jenom kvůli tomu, že by mě Klárka jinak zabila).


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete pořídit ZDE.

Recenze-V pasti času

17. března 2018 v 14:01 | Book is always the answer

Název: V pasti času
Série: Struny času (Time Quintet)
Díl: 1.
Autor: Madeleine L'Engle
Nakladateltsví: #BOOKLAB
Rok: 2018 (1962)
Počet stran: 226
Hodnocení na GR: 4.04
Děj: Meg Murryové se nevede úplně nejlépe. Ve škole jí hrozí propadnutí, její táta před pár lety zmizel a teď o něm po celém městě kolují poznámky, že utekl za milenkou. Kdo by se ovšem bez závisti podíval na paní Murryovou, bylo by mu jasné, že nic takového by se stát nikdy nemohlo. Matka Meg je nádherná žena, která je navíc vědkyně, stejně jako její manžel a tím je skoro dokonalou bytostí. Meg není jedináček, má ještě bráchy dvojčata, kteří jsou ze čtyř sourozenců ti nejnormálnější. Jsou dobří ve sportu, nejsou ani hloupí ani nijak závratně chytří a jsou na škole oblíbení. Zatímco o ní a o jejím nejmladším bratříčkovi Charlesi Wallecovi koluje mnoho pomluv. O ní pořád říkají, že je ošklivá a hloupá (s čímž by souhlasila) a o jejím pětiletém bratrovi koluje, že je nejhloupějších ze všech dětí a že by měl chodit do speciální školy. Opak je v tomto případě pravdou, Charles Wallace je nejchytřejší z celé rodiny a ostatním připadá zvláštní, protože moc nemluví a když už začne mluvit, tak slova, která vycházejí z jeho úst nejsou typické pro dítě v předškolním věku. Meg se cítí strašně a částečně přestává věřit, že se k ním táta vrátí. Máma tomu ještě pořád věří a dokud tomu bude věřit ona, věří i Meg, ale stejně to v ní pořád hlodá.
Jedné noci k nim do domu zavítá paní Kdovíco a ta ji, Charlese Wallece a Calvina (jejich nový kamarád) vezme někam, kde by mohli najít jejich otce. Vidina toho, že by ho mohli zachránit vede děti kupředu. Už vědí, že se utkají proti té nejsilnější tmavé síle. Postaví se totiž zlu samotnému. To zlo, které obklopuje jejich planetu, to zlo, které uneslo jejich otce, to zlo, které se je pokusí uvěznit u sebe navždy.


Hodnocení: Kdo mě sleduje na Instagramu, tak už určitě pochopil, že tato recenze bude plná superlativů, neboť tato kniha je něco úžasného. Zní to možná až trochu přespříliš nadšeně, ale já taky nadšená jsem. Ano čtete dobře. Devatenáctiletá maturantka místo maturitní četby přečetla za večer a dopoledne knihu pro mladší čtenáře.
Tato kniha sice je určena mladším čtenářům, ale myslím, že jako je to u "Malého prince" i tady si každý najde to své. Děti si z knihy odnesou příběh o dvou sourozencích a jejich kamarádovi, kteří společně zachrání svět. Nic tak neobvyklého. Starší čtenáři ovšem mohou nahlédnout pod pokličku a najít mnohem víc. Mohou najít román, který byl ve své době naprosto nadčasový.
Kniha byla v zahraničí vydána už v roce 1962 a stala se naprostou klasikou, co se týče příběhů pro mladší a dospívající čtenáře. Tato sci-fi napůl s fantasy vás dokáže naprosto učarovat a hlavně se dá krásně zasadit do dnešního světa. Měli bychom být rádi, že tato kniha někdy vůbec spatřila světlo České republiky, i když si myslím, že je to hlavně díky filmu, který by měl přijít do kin na jaře.
Líbí se mi, že autorka své myšlenky neskrývá, nepíše je mezi řádky ba naopak. Plno krásných myšlenek je řečeno přímo. Autorčin styl je zvláštní a to hlavně proto, protože kniha sama o sobě je zvláštní. Proto si myslím, že nemohu knihu doporučit úplně všem, najdou se lidi, kteří ji neporozumí a nebo od ní budou vyžadovat mnoho. Nemáme tu úplně plynulý děj. Autorka občas trochu skočí a řekněme, že úplně negraduje klasickým stylem. Příběh tu plyne poměrně rychle a občas se vám i chování hrdinů zdá až moc rychlé, nebo se vám zdá, že jim myšlenky skáčou a nedávají smysl. To podle mě ovšem ke knize a k atmosféře knihy prostě patří.
S hlavni hrdinkou Meg jsme si až moc podobné, obě si nevěříme, nejsme nijak zvlášť oblíbené, ale dokážeme se pro druhé rozkrájet a pomoct jim za každou cenu. Pro rodinu uděláme cokoliv. Je pravda, že mě občas štvalo, jak je někdy netrpělivá a umíněná a až možná otravná, ale to všechno mě štvalo jenom proto, jelikož jsem moc dobře věděla, že to jsou i mé nedostatky. Měla krásný vztah se svým nejmladším bratrem a navíc milovala matematiku a byla v ní sakra dobrá! Jak bych ji mohla nemilovat?
Malý Charlec Wallace byl naprosto úžasný pětiletý génius. Jeho vyjadřování na úrovni, jaké nemají dnes ani dospělí bylo vskutku okouzlující. Samozřejmě si to u mě trošku pokazil, ale bylo to omluvitelné a já se s tím za pár dní smířím a pochopím, že to nebyla jeho vina. Jedna ze závěrečných scén s ním zkrátka dokáže trochu rozplakat. Je pravda že někdy si hrál na až moc suverénního, ale pouze tím kryl svůj strach a nebo to dělal pro dobro věci. Ani do něj se nejde nezamilovat. Hlavně jaký brácha vám v pěti letech udělá skvělý tousty a kakao.
Stále nechápu, proč u nás kniha nevyšla dřív, když je to v zahraničí opravdu klasika. Samozřejmě to z jedné části chápu, protože kniha opravdu není obvyklá a mnoha lidem může přijít divná nebo třeba nepatřičně rychlá a nerozvedená. Jak už jsem psala dřív, mně to vůbec nevadilo právě naopak mi přišlo že rychlejší tempo a popisy, které nebyly nijak zdlouhavé knize nebylo na škodu. Ocenila bych více scén s maminkou dětí, protože to podle mého názoru byla nesmírně silná žena, která byla opravdu prakticky dokonalá. Byla krásná, chytrá, loajální a dokázala děti držet nad vodou i když se částečně sama topila. Někdo by mi mohl namítnout, že tohle dělá každá matka, ale není tomu tak, a to nemyslím pouze v knižním světě, ale i v tom našem "opravdovém".
Celá zápletka knihy je úžasná. Boj proti čistému zlu a navíc okořenění trochu fyzikou a matamatikou je podle mého něco naprosto fascinujícího a moc se mi líbí hashtag, který Slovart použil na obálku knihy #Alenkavrisikvantovefyziky. No není to legrační? A navíc můžu potvrdit, že to tak opravdu je.
Asi jste pochopili, že jsem z knihy naprosto nadšená a chápu, proč je po celém světě tak oblíbená. Mrzí mě, že je autorka už deset let po smrti a já ji žádným způsobem nemohu dát najevo, jak moc se mi její dílo líbí. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a že ve mně tím pádem mohla vyvolat plno pocitů a taky myšlenek jako už žádná kniha dlouho ne.
Na knize bych nemohla najít nic špatného, mně všechno do sebe zapadalo a i když je kniha jiná, jak jí sama autorka v rozhovoru označila, já jsem z ní byla nadšena a všechno jsem pochopila. Rozhodně knihu mohu doporučit, ale jak už jsem několikrát v recenzi nastínila moc nevím komu. Nejspíš si budete muset počkat na recenze mých "kolegů" a kamarádů a zjistit, jestli oni toho neví víc. Ovšem myslím si, že jako pěkný dárek mladšímu bráchovi/ségře nebo třeba synovi/dceři se to rozhodně uchytí.
Já sama z knihu budu ještě hodně dlouho čerpat a bylo příjemné si zrovna do ní odskočit při učení se na tu moji "zkoušku dospělosti". Takže je to rozhodně skvělý parťák při boji proti stresu, ale to každá skvělá kniha.

Moc se těším na druhý díl, který by měl vyjít během pár měsíců.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete pořídit ZDE.

Recenze-Dívky z trajektu

7. února 2018 v 20:04 | Book is always the answer

Název: Dívky z trajektu
Autor: Lone Theilsová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2017 (2015)
Poče stran: 317
Hodnocení na DK: 74%
Hodnocení na GR: 3.52
Děj: Mladá novinářka Nora má zálibu ve sbírání starých věcí. Proto u ní doma najdete například námořnickou truhlu a zrovna vedle té truhly by se krásně vyjímal jeden starý kufr z vetešnictví. Nora si ho koupí a později doma zjistí, že ten kufr možná patří sériovému vrahovi. Co dělat? Jelikož se v ní projeví novinářka, nechce úplně všechno nechat na policii a tak se rozhodne pátrat na vlastní pěst. V kufru totiž bylo plno fotek mladých dívek a Noru nejvíce zaujala fotografie dvou mladých holek na trajektu. Po čase si vzpomene na dávný případ, kdy parta mladých z polepšovny jela z Dánska do Anglie a dvě mladé holky už nikdy nikdo nenašel. Ano, jednalo se právě o ty dvě dívky z fotografie. Nora se snaží případ vyřešit, protože si myslí, že policie k ní není dostatečně otevřená. Zahrávat si se sériovým vrahem (i s takovým, který je už dávno zavřený) není dobrý nápad…
Hodnocení: O knize jsem slýchala celý minulý rok, nicméně vždy, když jsem si objednávala knihy (nebo o ně psala Ježíškovi) jsem si na tuto knihu nevzpomněla. Nikdy jsem ji nechtěla tolik, že bych si ji pořídila. Tak jsem si ji zarezervovala v knihovně a konečně se ke mně dostala! A tím pádem vám sem dnes mohu zveřejnit můj názor na ni. Už teď vám mohu říct, že jsem ráda, že jsem si knihu pouze půjčila.
Když jsem se zpětně ohlížela za knihou a mojí cestě k ní, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně nikdy pořádně nepřečetla anotaci. Což si myslím, že nebyl zas až tak velký problém, protože anotace zní poměrně lákavě a nejspíš bych od knihy očekávala přesně to, co jsem od ní očekávala i bez přečtení anotace. Bohužel jsem asi měla vysoká očekávání a nutno podotknout, že kniha nepřišla v úplně nejlepším období. Stres z maturity a přijímacích zkoušek se na mně podepisuje tak, že nemám chuť číst. Tentokrát jsem si ale řekla, že už by to chtělo abych něco přečetla a hlavně mi přišlo blbé knihu po měsíci vrátit když jsem ji ani nepřečetla a ještě za mnou čeká řada čtenářů na přečtení. Proto bych toto moje hodnocení nebrala nejspíš úplně směrodatně. A dopředu vás na to upozorňuji, takže až si mi někdo bude stěžovat, že to, co tady píšu jsou strašný kraviny, vzkážu mu, že mohl přestat číst už při druhém odstavci.
Knihu jsem měla přečtenou za dva dny. První den jsem přečetla 130 stránek a do knihy jsem ještě stále nebyla začtená. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že tato kniha není úplně akční. V podstatě bych mohla říct, že nic tak velkého se tam neděje až na posledních 70 stránek. Což mě poměrně vadilo, nebo spíš jsem zrovna na neakční knihu neměla absolutně náladu. Chtěla jsem něco, od čeho se nebudu moct odtrhnout, co mi na konci každé kapitoly bude nutit otočit tu stranu a začít další. To se tady bohužel nedělo, právě naopak. Dost často mi myšlenky od knihy utekly a já se přistihla, jak zírajíc na jednu a tu samou stránku už pět minut přemýšlím o úplně nepodstatných věcech a to je podle mě prostě špatně. Jediná část, kdy jsem se od knihy nemohla odtrhnout, byl, jak už jsem dřív zmínila, konec knihy.
Poslední dobou jsem hodně četla příspěvky na internetu, že thrillery jsou opravdu přitažené za vlasy a často jsou dost neuvěřitelné. Nikdy jsem si tohoto faktu moc nevšímala a to už čtu thrillery nějakou dobu. Nikdy mi nepřišlo, že by se to nikdy nemohlo stát, ale u této knihy to tak bylo. Musím přiznat, že mi to přišlo až absurdní a dost často nechutné.
Styl autorky byl klasický, nic, co by se nedalo číst a rozhodně se kniha četla příjemně.
Hlavní hrdinka Nora mi byla sympatická a rozhodně bych si dokázala představit, že bych si s ní sedla na kafe (kterého pije opravdu hodně) a bylo by to moc pěkné povídání. Má nějaké problémy, ale pere se se životem jak nejlépe umí. Příjemná a uvěřitelná hrdinka je rozhodně velké plus knihy.
Co mi trochu vadilo bylo, jak se autorka snažila do příběhu zasadit i trochu romantiky, což by mi nevadilo, však romantické knihy mám ráda, ale oni se k sobě chovali strašně zvláštně. Nedokážu si představit, že by se k ženě takhle muž choval. Nedělal nic špatného, ale on spíš nedělal nic. Připadalo mi to jak vystřižené z romantického filmu, ale hlavně ten příšerný happy-end! Prostě proč? Autorka to mohla nechat otevřené a vypadalo by to mnohem lépe. Takhle to opravdu vypadalo jako film z romantického a sladkého Hollywoodu.

Celkově bych knihu označila za průměr. Docela trefně se sem hodí popis: "Neurazí, nenadchne." To je podle mého přesné označení. Já jsem z toho moc na větvi nebyla a jsem si jistá, že za pár měsíců zapomenu, o čem kniha byla. Nemůžu ovšem knihu úplně shodit, protože ona si rozhodně čtenáře najde, akorát já na ni prostě teď neměla náladu.

 
 

Reklama