Knižní recenze

Recenze-Moje sestra žije na krbové římse

7. října 2017 v 10:03 | Book is always the answer
Název: Moje sestra žije na krbové římse
Autor: Annabel Pitcherová
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2011)
Počet stran: 200
Hodnocení na GR: 4.02
Hodnocení na DK: 77%
Děj: Jamie si myslel, že stěhování jeho rodinu změní. Nebo aspoň otce, který je alkoholik a nemůže ani chodit do práce. Máma utekla se svým terapeutem a vůbec se o ně nezajímá. Proč to všechno? Jedna z Jamieho sester totiž před pěti lety zemřela. Její rodiče se nemohli dohodnout, jestli ji spálit, nebo pohřbít. Nakonec vyhráli tak nějak oba. Otec dostal urnu a matka dceru pohřbila (aspoň tedy její kousky). Jamie to v nové škole vůbec nemá jednoduché, ale naštěstí po jeho boku stojí jeho druhá sestra Jasmine. Teda ne úplně pořád, ale dost často. A potom je tu taky holka, která sedí vedle Jamieho v nové škole. Spolusedící je muslimka, bude to nějak vadit?

Hodnocení: Rovnou na úvod bych ráda zmínila, že podle mě, jsem už mimo cílovou kategorii. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tato kniha nebude patřit mezí mé největší oblíbence.
Od autorky už jsem si chtěla přečíst její slavná "Kečupová mračna", bohužel mi to nesedlo a knihu jsem odložila hned po pár stranách. No, tak aspoň vidíte, že v tomhle je tato kniha lepší! Dočetla jsem ji!
I když příběh je celou dobu pesimistický a žádný krásný příběh se tu opravdu neodehrává, na mě to nijak nezapůsobilo. Nedokázala jsem se ztotožnit ani s jednou z postav. Ano, bylo mi Jamieho líto, ale ne nijak zvlášť moc a rozhodně jsem kvůli němu neronila slzy.
Co ale tento román vykresluje naprosto skvěle je, jak obrovský vliv mají na děti rodiče. Samozřejmě, pokud si odmyslíme genetiku, nemůžeme popřít, že rodiče jsou lidé, kteří nás nejvíc utváří. Když jsem četla, jak se rodiče zajímali víc o onu mrtvou sestru Rose, než o Jasmine a Jamieho, bylo mi naprosto jasné, že to na nich zanechá následky. A taky se tak stalo. Přijde mi, že rodiče si vůbec neuvědomovali, jak jim kazí život. Byli moc zahleděni do svých vlastních emocí a problémů a vůbec je nezajímalo, co by chtěli jejich děti, jak se mají. Došlo to až do takového stádia, že matka uteče s psychiatrem a upřímně ji vůbec nezajímá, co se s dětmi děje. Jak je tohle vůbec možné? Jaká matka tohle dokáže? Ještě když ví, že je nechává s otcem alkoholikem, který není schopný ani chodit do práce.
Překvapila mě aktuálnost příběhu. I když ho autorka napsala už v roce 2011, přijde mi, že naprosto vystihuje dnešní dobu. Nenávist k muslimům, která se teď objevila skoro v celé Evropě, je v této knize všudypřítomná. To mě poměrně bavilo, to musím uznat.
Styl mi opravdu hrozně moc připomíná dílo 'Chlapec v pruhovaném pyžamu", stejně jako Bruno, tak i Jamie vypráví svůj příběh a je vypravěčem. Taky zde jsem viděla pár chyb. Někdy mi přišlo, že je Jamie opravdu velice chytrý a řekla bych mu více, než deset let. Dost často se ovšem choval naprosto opačně. A co je to za pořádek, když jednu chvíli vypadá vyspěle a za pár stránek je z něj nechápavé dítě? Opět za to podle mne mohou rodiče a jejich výchova. Nebo spíš absence výchovy.
Obrovské plus je grafická stránka knihy. Je opravdu nádherná a to nejenom zvenku, ale i uvnitř. Drobné ilustrace na začátku každé kapitoly, nebo v jejím průběhu jsou krásné a jednoduché. A jak já říkám, v jednoduchosti je krása. Ovšem, že nemohu nezmínit krásnou ořízku, která je zde vyzdobena pomocí krásných modrých kočičích stop.
Jamie byl trochu moc naivní, ale to naprosto chápu, protože je dítě. Děti by naivní být měli a na druhou stranu je krásné, že mu po všech těch měsících, bez mámy a pořádného táty, ta naivita zůstala. Bohužel mi ale nijak víc k srdci nepřirostl. Musím ovšem konstatovat, že jsem pozorovala jisté stejné vlastnosti, které mám i já a mám takový dojem, že i to je důvod, proč mi tolik k srdci nepřirostl.
Jasmine mi sedla mnohem víc. Už ve svých patnácti letech musela plnit úlohy mámy. Sice je časem už přestávala plnit, ale na druhou stranu to, jak se k ní choval táta, bylo taky poměrně neúnosné. Zvlášť se mi líbily její růžové vlasy! A co teprve její přítel…
Z otce a matky jsem byla naprosto zhnusená a myslím, že jejich charakteristika už tak nějak vyplynula z předešlých odstavců.
Otevřeně přiznávám, že v knize byla jedna scéna, kdy se mi opravdu chtělo hodně brečet a kdybych nebyla zrovna v autobuse, tak bych se skoro určitě rozbrečela. Ale nemůžu vám říct proč, protože to by byl spoiler a to my nechceme!

Knize dávám tři hvězdy a doporučuji ji spíš mladším čtenářům kolem třinácti až šestnácti let. Kniha je ideální, když chcete opravdu doslova vypnout a na všechno zapomenout a prostě si jenom užít knihu. Na to je určitě výborná. Takže kdo si chce zalézt pod peřinu s nějakou oddechovou knihou, tohle je poměrně dobrá volba.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Vina

31. srpna 2017 v 12:07 | Book is always the answer

Název: Vina
Autor: Věra Kadlecová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2016
Počet stran: 238
Hodnocení na GR: 4.33
Hodnocení na DK: 87%
Děj: Beata sice dopsala knihu o Evině životě, ale nemůže ji vydat. Evina dcera Ester se úspěšně stará o to, aby se to nikdy nepodařilo. Bojí se, co všechno o ní Eva řekla. Bojí se, že by tam bylo ono tajemství, které mezi nimi leží od jejích šestnácti. Beata se nehodlá tak lehce vzdát. Bojuje, aby dodržela slib, který dala Evě. Také se z ciziny vrací Evin syn Arnošt a ten se chce dozvědět, jak to vlastně bylo s jeho matkou a neví, komu má věřit. Nejde tu ovšem jenom o Beatu. Ester se nám v této knize odkrývá a my zjišťujeme, proč vlastně svoji matku tak nesnášela.

Hodnocení: Věděla jsem, že paní Kadlecová píše skvělé psychologické romány, ale tahle kniha mě opět dostala. I přes to mě bohužel tato kniha bavila méně než "Panenka". To je jeden z důvodů, proč recenzi píši, tak dlouho po dočtení knihy. Nedokázala jsem si na ni udělat názor a popravdě, i teď s tím mám docela problém.
Kniha navazuje na předešlý autorčin román jménem "Panenka". Proto bych doporučovala číst je, tak jak jdou za sebou. Není to ovšem povinnost. V příběhu se zorientujete, i když si přečtete jenom "Vinu". Toho si na knize cením. I když jsou s "Panenkou" poměrně dost propojené, jde číst každá zvlášť.
V této knize jde především o Ester a to byla nejspíš to, proč jsem si knihu tak nezamilovala. Ester jsem nesnášela už od prvních pár stránek v předešlém díle. Samozřejmě vím, jak to všechno měla těžké, a že za to, jaká je, může taky Eva, ale i přes tyto indicie, jsem jí to, co dělá, nedokázala odpustit. A když máte poměrně velkou část knihy zaměřenou na osobu, kterou nesnášíte, asi se vám moc líbit nebude (aspoň, tak je to u mě, nevím jak u vás).
Taky jsme zde zjistili (nebo tedy aspoň já), že Beata není tak dokonalá, jak to v prvním díle vypadalo. Dá se říct, že tak trochu nemyslí na ostatní a věří v to, že i když na ostatní bude kašlat, jim to vadit nebude. Jelikož jsem Beatu měla opravdu hodně ráda, tak mi tato kniha dala poměrně velkou ránu mezi oči. Celou knihu jsem se s tím, co dělá, nějak nedokázala smířit a byla jsem na ni hrozně naštvaná.
Z toho vyplívá, že když jsem na hlavní postavy naštvaná skoro celou knihu, nemohla jsem si ke knize vytvořit extrémně pozitivní názor.
Co se mi zde ale velice líbilo, byly pasáže s Oliverem, což je další postava v románu. Opravdu moc mě jeho příběh bavil a na jeho kapitoly jsem se moc těšila. Myslím, že to byl skvělý nápad, přidat do knihy další postavu, která má zase svůj příběh, který, i když to nevypadá, je s hlavním příběhem propojený.
Pořád si ovšem myslím, že kniha je napsána naprosto bravurně a klaním se autorce, jelikož její psaní mě naprosto uchvacuje a nedokážu se od něj odtrhnout. Ještě jsem nepřečetla tolik českých děl, ale tato autorka u mě bude na špičce pořád. Jsem o tom přesvědčena.
Obálka knihy se mi velice líbí a rozhodně bude u mě v knihovně vystavená někde, kde na ni bude moc dobře vidět.

Abych to tedy nějak ukončila, předchozí kniha se mi líbila víc, ale i tato rozhodně stojí za pozornost a neměla by vám uniknout. Protože jestli někdo opravdu umí psát, tak je to právě Věra Kadlecová a já se moc těším na její další knihy (pokud nějaké budou, opravdu velice doufám, že ano)!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji přímo autorce! Její knihy si můžete pořídit ZDE!
Je to přímo její stránka.

Recenze-Hlavně to nikomu neříkej

14. srpna 2017 v 11:57 | Anna Elizabeth Potter

Název: Hlavně to nikomu neříkej
Autor: Miroslava Varáčková
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 238
Hodnocení na GR: 3.82
Hodnocení na DK: 81%
Děj: Eva žije jenom se svým starším bratrem. Matka je v Anglii, kam utekla před rodinnými problémy a její otec je mrtvý. Matka jim sice každý měsíc posílá dost peněz, a když přijede, tak přiveze plno drahých dárků, ale hned se zase otočí a jede zpět. Dalo by se tedy říct, že skoro žádnou matku nemá. Její bratr je velice ochranitelský a také po otci zdědil kapánek agresivity a výbušnosti. Stále Evu kontroluje, a jakmile se mu neozve, tak jí bombarduje telefonáty a zprávami. Aby toho nebylo málo, ve škole Evu velice tvrdě šikanují. Nabádají ji k spáchání sebevraždy, posmívají se jí kvůli ošklivé jizvě, která jí hyzdí obličej. Jediné, kde se Eva cítí dobře, je taneční klub. Se svým nejlepším kamarádem a tanečním parterem Lukášem je šťastná a on je jediný, kdo jí drží nad vodou. Co se ale stane, když Lukáš odjede do Francie? Útoky ve škole se začínají stupňovat, až se stane něco, co už je za hranicemi všeho. Dokáže to Eva ustát? A když se objeví někdo, kdo jí má možná opravdu rád, dokáže to Eva přijmout? Možná je pro ní už moc pozdě…

Hodnocení: Když mi kniha přišla v záhadném balíčku od Slovartu, byla jsem velice překvapená. Knihu už jsem na internetu zaregistrovala a stále jsem nevěděla, jestli si ji chci přečíst nebo ne. Slovart toto dilema vyřešil za mě. Dohodly jsme se s Kájou z penny-and-books.blog.cz, že si knihu přečteme spolu, ale k tomu bohužel nedošlo a já vám tuto knihu můžu zrecenzovat, až teď.
Chtěla bych všechny upozornit, že tohle rozhodně není oddechová kniha. Nebo aspoň na mě tak nepůsobila, protože v ní jde převážně o šikanu a to o šikanu opravdu velice hnusnou. Já sama jsem několikrát chtěla zvracet nebo brečet, protože mi hrdinky bylo opravdu líto. Kdyby se tohle stalo mně, je možné, že bych se naprosto psychicky zhroutila a bůh ví, jestli bych se z toho ještě někdy dostala. To na knize oceňuji. Zabývá se tématem, o kterém by se mělo mluvit, a které by se rozhodně mělo řešit. Šikana je bohužel všude kolem nás, i když jí někdy nevidíme. Sama samozřejmě nevím, v jaké situaci byli Evini spolužáci (myslím ti, kteří se šikany neúčastnili), ale myslím, že bych to nahlásila, nebo bych se ji minimálně nějak zastala. To, co ji dělali, bylo opravdu hrozné a já bych se na to dívat nevydržela.
Bohužel, co mi na této knize opravdu hodně vadilo, byla ta strašná předvídatelnost. Skoro celou knihu mi bylo naprosto jasné, co se stane a hlavně, jak to celé dopadne. Přiznávám, že mě v knize překvapily celkem dvě věci (ale o těch přeci nemůžu psát, to by byl spoiler). Kniha vás pochopitelně mnohem méně baví, když vás skoro na žádné straně nic nepřekvapí.
Evy mi bylo samozřejmě líto, ale vadilo mi, že to nebyla schopná nikomu říct. Já chápu, že ona v té chvíli už opravdu nikomu nevěřila a taky nevěřila, že by s tím někdo něco udělal, ale opravdu si myslím, že by se jí aspoň trochu ulevilo, a kdyby se někomu mohla zpovídat, tak by mohla tu šikanu třeba i více zvládat. Jinak jsem ji měla ráda a opravdu moc jsem jí celou knihu chtěla pomoct, ale bohužel to nešlo.
Přišlo mi, že postava Iva byla poměrně odfláknutá, nebo spíš nerozvinutá. Vím, že kniha měla bát hlavně o Evě a šikaně, ale Ivo se mi zdál taky velice zajímavý. Nejvíc asi tím, že i když už byl na vysoké a Eva ve třeťáku na střední (tudíž byli už oba dva poměrně staří), měl pořád potřebu se jí omlouvat tak, že se k ní tulil a potřeboval s ní mít nějaký fyzický kontakt. V jejich věku už mi to nepřišlo úplně normální. Bylo by dobré vidět, co ztráta rodičů udělala s Ivem. Nebo teda, aspoň mě by to zajímalo.
Oceňuji, jak je kniha pěkně graficky zpracovaná. Určitě to čtenáře víc baví, když například zprávy jsou napsané tak, jako kdybychom to opravdu četli na mobilu. Myslím, že i dělení příběhu na měsíce bylo pěkné, dodávalo to pocit, že kniha je vlastně Evin deník.
Obálka je pěkná a myslím, že v obchodě zaujme, i když není moc barevná. Jenom mám takový pocit, že ta slečna má strašně dlouhý krk, ale to se mi asi jenom zdá.
Ještě jedno plus, které mě napadá je, že se kniha čte opravdu rychle. Já jí kromě prvních třicet stran měla za jedno odpoledne.

Knize dávám tři hvězdy, protože mi opravdu vadilo, jak byla předvídatelná a ten konec byl takový…no však to třeba poznáte. Také mi tedy vadilo nedotáhnutí některých postav. Ocenila bych, kdyby kniha byla delší a nezaměřovala se jenom na Evu.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!

Recenze-Cizinka

12. srpna 2017 v 12:34 | Anna Elizabeth Potter

Název: Cizinka
Série: Cizinka
Díl: 1.
Autor: Diana Gabaldon
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 707
Rok: 2016 (1991)
Hodnocení na GR: 4,2
Hodnocení na DK: 86%
Děj: Mladý pár Claire a Frank Randallovi si po válce zajedou na takové druhé líbánky do Skotska. Proč na druhé líbánky? Když se seznámili, začala druhá světová válka a Frank byl odvelen do armády. Při prvním volnu se vzali a Frank se zase vrátil. Teď už ale na sebe mají čas, protože válka skončila. Frank je poslední dobou velmi zahleděný do svých předků. Hledá, kdo byli a kde se nacházeli. Claire, která za války dělala sestričku, to zase až tak moc nezajímá, a tak se vydává po okolí hledat různé květy a byliny, protože je do botaniky celkem zapálená. A v tom se to stane. Dotkne se kamene a najednou se dostane jinam. Stojí stále na stejném místě, ale o dvě stě let dříve. Než se vzpamatuje, dostane se do bandy Skotů. Zde musí ošetřit mladíka, který si vykloubil rameno, a později ho ještě zasáhla střela. Claire se dostala do doby, kdy řádí občanská válka. Jak se s tím vším vyrovná? Dostane se ještě někdy domů? Přežije to?

Hodnocení: Jsou knihy, u kterých okamžitě víte, jaké jim dát hodnocení, nebo co o nich napsat. Poté jsou tu také knihy, u kterých si nejste vůbec jisti. Nedokážete se hned po dočtení přesně vyjádřit. A to je u mě případ Cizinky.
Knihu mám doma už tři čtvrtě roku a o Vánocích jsem dostala i druhý díl. Už od března jsem stále koketovala s tím, že už ji konečně začnu číst. Stalo se tak až teď o prázdninách. Věděla jsem, že až budu v zahraničí, nebude tam televize ani internet, a tak budu mít na čtení opravdu hromadu času. Takže jsem se rozhodla vzít si tam právě Cizinku (a taky jsem se tak rozhodla, protože vláčet tuhle bichli do školy, se mi moc nechtělo).
Do dvou sté stránky jsem pořád tak trochu přemýšlela, že bych knihu mohla i odložit. Pořád jsem se snažila věřit, že kniha se rozjede a tak se také opravdu stalo. Poté už jsem tak trochu propadla celému příběhu a jeho hlavním postavám.
Na jednu stranu se mi kniha zdá až příliš dlouhá. Neustále jsem si v hlavě říkala, co autorka mohla trochu zkrátit, kde už moc popisuje nepodstatné detaily. Na druhou stranu jsem ovšem po dočtení pochopila, že tam prostě všechno muselo být. Nedokázala bych si ten příběh byť jen bez jediné scény představit. Rozuměla jsem autorce, a i když teď bichle moc nemusím (když jsem byla mladší, tak čím delší kniha, tím lepší) musím přiznat, že jsem tomu opravdu propadla.
Knihu jsem četla skoro týden. V některých chvílích jsem se nemohla od čtení odtrhnout a opravdu moc mě zajímalo, co bude dál. Ovšem občas jsem na čtení neměla náladu vůbec a tak trošku jsem se nutila, protože jsem knihu nechtěla číst celou dovolenou. Kniha má lepší a horší místa, ale těch horších vůbec nebylo mnoho. Byla spíš ze začátku, kde jsem ještě nebyla zvyklá na autorčino pomalejší tempo.
Styl autorky, jak už jsem psala, je spíše pomalejší a zmíní v knize opravdu každý detail. Někomu to hodně pomáhá při představě scény, já se musím přiznat, že se většinou popisů v knihách moc nedržím a moje fantazie si často vymyslí vlastní prostředí (samozřejmě podobné tomu, jaké je v knize). Všechny scény byly naprosto uvěřitelné a nebylo místo, kde bych si řekla, že to autorka už trochu přehání.
Claire mi moc k srdci nepřirostla. Bohužel vám nedokážu říct, čím to bylo. Samozřejmě to neměla vůbec jednoduché. Ocitla se v jiné době a lidé okolo ní jí moc nevěřili, právě protože byla zvláštní. Obdivuji ji, jak se dokázala se vším vypořádat (samozřejmě i za pomoci jiných lidí), rozhodně mohla dopadnout mnohem hůř, kdyby ztratila hlavu.
Naprosto rozumím, proč jsou všechny slečny, dívky a ženy zamilované do Jamieho Frasera. Mně se také velice líbí. Je to mladý hoch, který se do příběhu zapletl, a všichni jsme rády, že se tak stalo. Jamie se mi zamlouvá velice. Je sice občas trochu zbrklý, ale v tomto díle jsem ho měla radši, než Claire. Byl roztomilý a speciálně jeho reakce na jednu věc (nemohu vám říct na jakou, to by byl spoiler) mě opravdu velice rozesmála.
Obálka se mi teda líbí víc ta u prvního vydání, ale první vydání jsem vůbec nedržela v ruce a plno lidí psalo, že tam jsou i chyby v překladu a korektuře a tak. Nejspíš bych sérii radši měla v prvním vydání, ale ona už dneska vůbec nejde sehnat, proto buďme rádi, že nakladatelství Omega se rozhodlo, celou sérii vydat znova. Ti, kdo si stěžovali, že kvůli seriálu to vydávání půjde pomalu, můžou začít oslavovat, protože nakladatelství napsalo, že bude vydávat dvě knihy ročně, ale už to nebude seriálová obálka. A ti, kteří smutní, že to nebude vedle sebe vypadat hezky, tak ti nemusí zoufat, protože se knihy budou vydávat i v seriálovém obalu, ale bude to prostě déle trvat.
Když jsem knihu dočetla, chtěla jsem jí dát tři hvězdy. Byla jsem z toho čtení poměrně unavená, protože se mi už dlouho nestalo, abych tak moc četla, ale až po týdnu bych se dostala ke konci knihy. Chtěla jsem ji zařadit do průměru. Když jsem se na ni podívala po několika dnech, došlo mi, že mi to chybí. Ten svět, ty postavy, to napětí, ta láska. To všechno mi opravdu chybělo a já jsem věděla, že mi kniha svým způsobem docela přirostla k srdci. Kdybych s sebou měla i druhý díl, pravděpodobně bych se do něj hned pustila, ale myslím, že by už toho na mě bylo moc, protože druhý díl má skoro tisíc stran!
Samozřejmě jsem minulý týden začala sledovat seriál, ale o tom se chystám rozpovídat v jiném článku. Jen tu mohu prozradit, že kniha se mi líbila více.

Rozhodla jsem se tedy knize dát čtyři hvězdy a opravdu vám ji mohu doporučit. Já na historické romány zase až tak moc nejsem, ale tenhle mě opravdu dostal.

Srovname.cz ti pomůže najít Cizinku, za tu nejlepší cenu!

Recenze-Holmesova učednice

11. července 2017 v 15:44 | Anna Elizabeth Potter

Název: Holmesova učednice aneb královna v ohrožení
Série: Mary Russellová
Díl: 1.
Autor: Laurie R. Kingová
Nakladatelství: Argo
Rok: 2016 (1994)
Počet stran: 410
Děj: Když se Mary Russellová jednoho dne prochází po krajině, málem šlápne na muže, který leží v trávě. Důvod byl prostý. Mary si totiž četla. Byla zvyklá číst a zároveň chodit na procházky. Jelikož je Mary vysoce inteligentní a navíc velice průbojná, začne se s oním mužem bavit, jako se sobě rovným. Až po nějaké chvíli ji dojde, kdo to je. Slavný detektiv Sherlock Holmes. Sherlock ze začátku nebere její přítomnost moc na vědomí, ale když ho Mary okouzlí její inteligencí, okamžitě se s ní začne bavit s větším zaujetím. Spolu navštíví jeho chalupu, kde se Sherlock stará o své včely a dělá různé chemické pokusy. Od té doby se z nich stanou přátelé a Mary se chodí k Sherlockovi učit. I když si toho Mary z počátku nevšímá, dojde i jí, že Sherlock si z ní cvičí detektiva prvotřídních rozměrů. Mary ovšem po dvou letech jde na univerzitu a jeden by si myslel, že to onu silnou dvojku rozdělí. Ovšem na povrch se dostává ohromný případ, kde nejde o život jenom Sherlockovi…

Hodnocení: Kdo mě sleduje na Instagramu, tak už asi ví, že tato recenze bude maximálně pozitivní. Protože já jsem se do této knihy naprosto zamilovala a vůbec jsem netušila, jaký mám doma poklad.
Táta mi druhý díl této série pořídil k Vánocům a mně nějaký čas trvalo, než jsem zjistila, že je to druhý díl. Tak jsem si teda pořídila první díl a oba dva díly jsem nechala pár měsíců ležet na poličce. Teď přišlo léto a já si řekla, že bych měla číst hlavně knížky ze svojí knihovny, protože už mi začínají ty nepřečtené trochu přerůstat přes hlavu. A jsem moc ráda, že mi do ruky padla zrovna tato kniha.
Když pominu to, že detektivky jsou můj nejoblíbenější žánr, máme tu skvělý námět. Sherlock už je starší muž a tu o něho zakopne mladá slečna, která je velice schopná mu pomáhat. Líbilo se mi, že si Sherlock často ani neuvědomoval, že je Mary slečna. Pořád její ženskost přehlížel a to Mary občas dostávalo do nepříjemných situací. V jejich době například neexistovalo, aby se slečna s mužem ocitli v místnosti sami. Proto se o nich vedli nějaký čas i jisté řeči, které teda hlavně rozhlašovala teta Mary. Když už byla Mary starší a Sherlock jí představoval policistům, tak se občas objevily otázky, které narážely na vztah mezi Sherlockem a Mary. Sherlock vždycky všechny sjel a vůbec nechtěl o těchto věcech diskutovat.
Mary mi byla velice sympatická. Tady jsem poznala, že i když většinu hrdinek, co si hodně věří a jsou drzé, nemám ráda, tak když to není přehnané, dokážu ty dívky mít i ráda. Mary byla sebevědomá a mně se líbila. Bylo mi jí líto, když se jí zdály noční můry, a když popisovala tu můru, měla jsem husí kůži.
Sherlock je tady trochu jiný, než v klasickém podání. Bohužel jsem případy s Sherlockem četla už před nějakou dobou, takže vám nemohu přesně popsat, v čem je tolik jiný, ale opravdu tomu tak je. Líbil se mi moc a chtěla jsem, aby byl v knize prostě pořád.
Dialogy postav byly neskutečně vtipné a rozhodně velmi dobře napsané. Opravdu čím více tato dvojce spolu mluvila, tím více jsem jí propadávala.
Styl autorky nebyl úplně lehký. Kniha se rozhodně nedá číst jen tak jenom na půl oka (jo vím, že se říká ucho, ale knihu přece čteme očima). Občas jsem si některé věty musela číst víckrát, protože jakmile jsem nedávala úplně pozor, něco mi ušlo. To se mi právě velice líbilo. Samozřejmě mám radši, když se do knihy musíte úplně ponořit a taky si je potom lépe pamatuji.
Teď přichází ta (asi) nejdůležitější otázka. Proč se mi ta kniha tak líbí? Čím si mě získala? Všechno už jsem tu prakticky napsala. Podle mě autorka vytvořila skvělou dvojici, která člověka neomrzí a která ve vás zanechá mnoho vzpomínek. Každé jednotlivé slovo jsem si užívala a číst tuto knihu byla prostě čirá radost. Dokázala mě oprostit od všech problémů a zlých myšlenek. Když mi bratr navrhoval, abychom si spolu zašli zakopat, tak já jsem odmítla. I když bylo nádherné počasí a úplně to vybízelo, abychom si šli něco zahrát. Já to musela dočíst.
Opravdu velmi se těším na druhý díl, a i když jsem si říkala, že bude lepší, když si mezi ně vložím nějakou jinou knihu, asi polevím a opravdu si ten druhý díl přečtu už teď. Já mu prostě nedokážu odolat.

Psala jsem do nakladatelství, jak si tato série stojí u čtenářů, protože je to série opravdu rozsáhlá (má patnáct dílů!) a já bych nechtěla, aby se přestala vydávat. Zatím jsem nedostala odpověď, tak uvidím. Prosím napište mi, jestli knihu máte přečtenou a jak se vám líbila! Opravdu bych chtěla, aby jí četlo, co nejvíce lidí, protože si to zaslouží. Zatím má u mě jedničku podtrženou!


Recenze-První konec

3. července 2017 v 22:14 | Anna Elizabeth Potter
Název: První konec
Série: První konec
Díl: 1.
Autor: Lauren Jamesová
Nakladatelství: CooBoo
Rok: 2016 (2015)
Počet stran: 356
Děj: Katherine a Matthew na sebe v každém životě narazí a bezhlavě se do sebe zamilují. Bohužel je smrt vždycky rozdělí ještě předtím, než se jejich společný život pořádně začne vyvíjet. Teď v roce 2059 to však vypadá docela nadějně. Katherine a Matthew se tentokrát potkávají na univerzitě, kde se oba zapíšou na stejný předmět. Po nějaké době Katherine najde na internetu článek o Katherine a Matthewovi (kteří jsou na vlas stejní, jako ona a Matthew) , kteří v roce 2019 byli označeni za teroristy a zastřeleni v laboratořích, kde jako vědci pracovali a vypracovávali údajně biologickou zbraň. Je to pravda? Toto ale nejsou jediné dva příběhy, které se v knize odehrávají. Ještě tu máme Katherine a Matthewa z roku 1854 nebo 1745. Různé příběhy, různá společenská postavení, různé začátky, ale vždycky ten stejný konec. Jak zabránit tomu, aby Katherine a Matthew z roku 2059 na sebe měli mnohem víc času a mohli spolu i zestárnout?

Hodnocení: Knihu jsem si z knihovničky vybrala, protože jsem chtěla nějaký krásný sladký a romantický příběh. V podstatě jsem takový příběh dostala, ale ne úplně tak, jak jsem chtěla.
Samozřejmě, že v tomto příběhu je hodně romantiky, však nám na to poukazuje anotace i obálka. Avšak přeci jenom, jsem tu nenašla to, co jsem chtěla. Nedokážu vám říct, co mi tam chybělo, ale kniha ve mně nic nezanechala. Kniha má svá pozitiva, ale má i negativa.
Nejvíce se mi na celé knize líbil styl humoru a sarkasmus Katherine z roku 2019. Tak moc už jsem se dlouho neušklíbala. Vtipy byly své a velice originální. Přišlo mi, že přesně takhle by měl vypadat ideální vztah. Vzájemné pošťuchování a hašteření. Ani Matthew nezůstal pozadu, ale Katherine u mě opravdu vedla.
Co se mi na knize nejméně líbilo, byla ta část z roku 2059. Připadalo mi to naprosto nepropracované na rozdíl, od ostatních příběhů. Reakce Kath a Matta byly naprosto nelogické a jsem toho názoru, že v tomto životě to všechno měli až moc jednoduché. Lehce všechno vyřešili, lehce se našli, lehce se jejich vztah rozvinul. Oni si padli kolem krku hned, jak zjistili, že jejich příbuzní byli manželé. Upřímně, padli byste kolek krku klukovi, jehož strýc byl manžel vaší tety? Vždyť tam ještě nějaká rodinná pouta jsou nebo ne?
Jak už jsem psala výš, kniha ve mně absolutně nic nezanechala, a když se teď na knihu dívám a snažím se o ní něco napsat, nenapadají mě slova. A to je v podstatě taky ukazatel.
Ještě jedna věc mi tam přišla trochu nepovedená, ale o té tu psát nemohu, protože to by byl spoiler a ty všichni nesnášíme.
Kniha se mi velice líbila po grafické stránce. Každý příběh má svůj vlastní font a tím pádem poznáte, o jaký příběh se jedná, ještě než si přečtete nadpis. Také jsou v knize vzkazy, které si píší Matt s Kathe z roku 2019, kde jsme si právě mohli všimnout jejího skvělého smyslu pro humor. Také jsou tu různé mapy a dopisy a různé jiné pěkné grafické drobnosti, které dělají knihu opravdu velice povedenou.
Jako ano romantika tu byla, sice ne taková, kterou jsem chtěla, ale rozhodně nemůžu říct, že tu nebyla. Já se do druhého dílu určitě nepustím, protože pro mě to skončilo dílem prvním a už dál číst nepotřebuji (a to já jsem člověk, který nesnáší rozečtené série).
Určitě můžete knihu zkusit, já bych ji ani nedoporučila, ale ani bych nemohla říct:"Tak tohle určitě ne!"



Recenze-Les sebevrahů

26. června 2017 v 20:59 | Anna Elizabeth Potter

Název: Aokigahara Les sebevrahů
Série: Nejděsivější místa světa
Díl: 1.
Autor: Jeremy Bates
Nakladatelství: XYZ
Rok: 2017 (2014)
Počet stran: 462
Děj: Ethan a Mel učí v Japonsku angličtinu. Pro čerstvé absolventy vysoké je to časté uplatnění. Jdou učit angličtinu do ciziny. Naš hrdinové zde už končí, a tak se rozhodnou, že podstoupí výšlap na horu Fudži. Spolu s nimi jde jejich spolupracovník Neil, kamarád Ethana Tomo a kamarád Mel John Scott. Když přijedou k hoře, zrovna to vypadá, že bude pršet, takže se přístup na horu zavře. Naše skupina potká ještě dvojici Izraelců, kteří také chtějí vystoupat na horu a ještě ke všemu chtějí přespat v lese, který se kolem hory rozprostírá. Tento les se jmenuje Aokigahara Jukai a je taky známý pod přezdívkou "Les sebevrahů". Tento les je dnes celosvětově známý, ale náš příběh se odehrává v roce 2004 a v tu dobu to ještě tak známé nebylo. Proto nikdo moc neměl strach a chtěli v lese přenocovat. To byla ale veliká chyba. Není úplně jisté, jestli se všichni další den skutečně vrátí zpět z lesa…

Hodnocení: Tak se pojďme podívat, jak u mě tato kniha uspěla. Když jsem s knihou začala, byla jsem naprosto unešená, protože mi kniha přišla i celkem vtipná, na to, že to měl být horor. Kniha měla opravdu dobrý začátek, ale bohužel se to někdy kolem sté stránky začalo trochu vytrácet. A vytrácelo se to až zhruba do poloviny knihy. Tuto část jsem četla poměrně delší dobu. Samozřejmě tomu hodně napomohla i škola, kde jsme psali mnoho testů, ale to nebylo všechno. V druhé polovině knihy jsem opět začínala nacházet to, co jsem začínala postrádat a přečetla jsem ji za jedno odpoledne.
Za celý příběh jsem si nedokázala vytvořit pouto ani k jedné z postav. Ethan i Mel mě oba rozčilovali. Občas se chovali jako malé děti a hádali se o úplných zbytečnostech. Čemuž ale určitě napomohlo to, že se nacházeli na tak příšerném místě. I tak si myslím, že by ani jeden nebyl můj veliký kamarád. O dalších postavách radši ani nemluvím. Popravdě jsem chtěla jednu vrazit každému členu výpravy.
Přes to, že jsem všechny hrdiny sama chtěla zabít, to byl opravdu povedený horor. Není to horor plný akce. Právě naopak. Bezmoc přichází velice pomalu a autor si s námi opravdu vyloženě hraje. Autor se snaží, abychom skoro na každé stránce pochybovali o svém úsudku a stále nevěděli, co se tam vlastně děje, stejně jako naši hrdinové. I když, teď tak přemýšlím, jestli bych já knihu označila za horor. Já si myslím, že to byl spíš thriller, protože jsem se u knihy opravdu nebála, i přesto, že na mě atmosféra z knihy opravdu dýchala.
Musím přiznat, že konec knihy svou akčností opravdu velice kontrastoval s celým příběhem. Ke konci nezavadíme o stranu, kde by se něco nedělo a kde by nebyla nějaká akce. Konec mi přišel už trochu přitažený za vlasy. Něco si autor přeci jenom mohl odpustit, aby příběh vypadal víc uvěřitelně.
Já už jsem o lese slyšela a nějaké informace o něm mám, takže pro mě kniha nebyla takový objev, jako by byla možná pro ostatní. Možná, kdybych o lese nic nevěděla, byla by pro mě kniha atraktivnější.
Určitě ničemu neuškodí, když si knihu přečtete. Přeci jenom na to, že to byl autorův debut je to docela povedené a já se rozhodně těším na autorovu druhou knihu z prostředí katakomb v Paříži, která vyjde na podzim. Autor si do svých románů vybírá vyloženě nádherná prostředí. Tedy aspoň podle mého…

Takže mě kniha úplně moc neoslovila, ale když jsem četla názory na Databázi knih, tak byly opravdu velice kladné. Sto lidí sto chutí, však to známe.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Copatá máma

15. května 2017 v 20:13 | Anna Elizabeth Potter

Název: Copatá máma
Autor: Barbora Bečvářová
Nakladatelství: Yoli
Rok: 2016
Počet stran: 262
Děj: Lucie má pár měsíců před maturitou, když začne velice pravidelně zvracet. Přidávají se i jiné komplikace a Lucie si jde koupit těhotenský test. Je pozitivní. Celý život se jí převrátí naruby. Jak to vezme její přítel? Jsou spolu teprve pár týdnů. Dokáže odmaturovat? Co vysoká škola? Má to cenu vůbec zkusit? Toto nejsou jediné otázky, které se jí honí hlavou. Jak tohle vyřeší? A stojí to za to? Nebylo by lepší si to dítě prostě nechat vzít?

Hodnocení: Už jsem se přesvědčila o tom, že když nenapíšu recenzi pár dní po dočtení, tak už jí nenapíšu nikdy. Takže jdu na to!
Myslím, že se mi ještě nikdy nestalo, že bych knihu přečetla za jeden večer. Začala jsem v 18:30 a skončila v 22:50. Taky mi to mohlo dojít, protože font písma je opravdu velký a kniha je menší, než ten normální formát knih. To, a samozřejmě také čtivost knihy, zapříčinilo, že jsem knihu přečetla opravdu rychle. Bohužel, ji neohodnotím vysokým počtem hvězd.
Knihu jsem si dopoledne půjčila v knihovně a říkala si, že i pravděpodobně nepřečtu, protože jsem si půjčila mnohem lákavější knihy, než byla tato. Opak je pravdou.
Příběh je vyprávěn Luckou, mladou studentkou a také hlavní hrdinkou. Občas neměla ty nejlepší dny, ale upřímně si myslím, že občas byla opravdu na facku. I když ten její přítel to taky občas přepískl. Bohužel musím konstatovat, že jsem se s ní moc neztotožnila. Nebylo to snad, kvůli tomu, že nejsem těhotná, ale nějak jsem se nedokázala ztotožnit s jejími názory. Skoro polovina příběhu je o tom, že přirozený porod je nejlepší a že porod v nemocnici není dobrý. Já to beru, když to postava neopakuje stokrát za sebou a tvrdě odsuzuje vše ostatní. Samozřejmě se mi to nelíbí i jako dceři doktorů. Opravdu si myslím, že na porodu v nemocnici není nic špatného. Kvůli tomu, že toto Lucčino dilema trvalo opravdu skoro polovinu knihy, nejsem z příběhu tak nadšená, jak bych si přála.
První polovina knihy byla opravdu velice dobrá. Samozřejmě to není žádná hodnotná literatura, která vás nějak nasměruje v životě. Je to krásná kniha na oddechnutí a mě opravdu nádherně zpříjemnila páteční večer. Bylo tu rozhodování Lucky, snaha o udržení vztahu s přítelem, který je o osm let starší, než ona (za což má kniha veliké plus!), seznamování s rodiči. Obecně tu byly ty pro mě zajímavé věci. Druhá polovina už pro mě byla slabší. Právě kvůli pasážím ohledně porodu. To mě opravdu velice nebavilo a trochu mě to naštvalo. Poté mě taky nebavily Lucčiny sezení na hodinách meditace. Já bohužel na tyto věci moc nejsem, takže logicky, mě ani tyto pasáže moc nebavily. A těch tam bylo ke konci knihy více, než dost.
Ale příběh byl opravdu roztomilý a já se v jistých částech usmívala. Určitě mi zlepšila den a tak trochu povedla moji romantickou dušičku (která dneska zase klesla, ale co už). Bylo i docela vtipné si číst o maturantce, která čeká dítě, když sama bych za rok také měla maturovat. Doufám, že nebudu muset řešit podobné problémy, jako Lucka!
Obálka je velice krásná. Nebo aspoň mě se líbí, mám ráda červenou a modrou, takže tahle obálka je pro mě jako dělaná. Jsem ráda, že se na trhu prosazují i čeští autoři. Určitě budu sledovat, jestli autorka nenapíše další knihu. Pokud ano, určitě si ji přečtu.

Tak to shrneme. Příběh začal opravdu dobře a celou polovinu knihy jsem si ho poměrně užívala. Bohužel se druhá polovina tolik nevyvedla, ale určitě dejte knize šanci. Nečekejte ovšem nic velkého! Jenom na oddech.


Srovname.cz ti pomůže najít Copatou mámu za tu nejlepší cenu!

Recenze-Chlapec v pruhovaném pyžamu

30. dubna 2017 v 10:50 | Anna Elizabeth Potter

Název: Chlapec v pruhovaném pyžamu
Autor: John Boyne
Nakladatelství: Slovart
Rok: 2017 (2006)
Vydání: 2.
Počet stan: 184
Děj: Malý chlapec Bruno se spolu se svou rodinou odstěhuje z nádherného domu v Berlíně do domu, který je naprosto odporný, protože má jenom tři patra a ne pět! Navíc tu nemá svoje kamarády na život a na smrt. Tady v Oušicu, jak toto místo nazýval Bruno, nikdo nebyl. Jenom vojáci a potom lidé v pruhovaných pyžamech, kteří žili za ostnatým plotem. Bruno na ně vidí z okna svého pokoje a pořád přemýšlí, proč někdy nezajdou k nim, vždyť jsou skoro sousedé. Jednoho dne se vydá podél plotu, protože je velký dobrodruh a opravdu něco objeví. Nebo spíš někoho. Na druhé straně plotu klečí v prachu kluk v jeho věku. A tak začne jedno velké přátelství.

Hodnocení: O této knize už jsem slyšela opravdu hodně. Když pominu to, že je zfilmovaná, máme tu ještě fakt, že se o ni lidi prali, protože už nebyla k sehnání a byl o ní opravdu zájem. Tak nakladatelství Slovart bylo tak laskavé a udělalo druhé vydání. Rozhodla jsem se, že si knihu přečtu taky, protože mi ze všech stran byla doporučována. Tato kniha se mi opravdu dostala pod kůži.
Kniha je opravdu tenká a také je psána poměrně velkým písmem, takže ji budete mít přečtenou za jedno odpoledne, stejně jako já. To, že je kniha rychle přečtená ji rozhodně neubírá na atraktivitě. Právě naopak. Řekla bych, že to je příběh, který bychom měli přečíst najednou. Od začátku do konce na jeden zátah. Nevím proč, ale tato kniha na mě tak působí.
Hlavním hrdinou je zde devítiletý Bruno, jehož tatínek se stane komandantem a přebere velení nad vyhlazovacím táborem v Polsku jménem Auschwitz . Bruno je velice zvídavý možná víc, než by pro něj bylo dobré. Na svůj věk mi přijde velice inteligentní a chová se mnohdy lépe, než děti ještě straší, než je on. Bohužel někdy to nezvládne a také se chová jako rozmazlené dítě, ale to opravdu ve velice málo případech.
Jako skutečný rozmazlený fracek se však chová jeho starší sestra Gretel. Té je dvanáct, ale Bruno ji rozhodně v mnoha ohledech předčí. Gretel je sice poměrně chytrá, ale je to spíš ta chytrost vyčtená z učebnic a ta, jak víme, není často úplně nejlepší. Gretel jsem chtěla hodně často jednu vrazit, aby se probrala. Samozřejmě, že i ona musela opustit svoje kamarádky, ale Gretel mi přišla mnohem více zlá, než její bratr Bruno. Vůbec jsem ji neměla ráda.
Vraťme se ale k Brunovi. Kniha byla psaná, jakoby ji psal on sám. Tím nechci říct, že je psaná dítětem, ale sloh je poněkud jednoduššího rázu. Často se tam opakují věci, které byly už jednou řečeny a není tu mnoho složitého popisu krajiny, nebo prostředí. Velice to přidává na autentičnosti a občas se musíte jenom usmívat nad Brunovými mozkovými pochody. Opravdu Bruno byl velice dobrý hlavní hrdina. Bavila jsem se u jeho myšlenek a různých nápadů.
Jak už jsem nastínila v předchozím odstavci, styl je jednoduchý, bez složitých popisů. Je to postě pohled skrze dětské oči a je to krásné. Samozřejmě, že nám je jasné, kdo byli ti lidé, kteří chodili za plotem v pruhovaných pyžamech. Bruno to ale nevěděl. To, co nám docházelo, jeho hlavičce úplně unikalo a možná i to zvětšovalo moji úzkost. Pořád jsem si v hlavě opakovala:"Ty kdybys věděl. Ještě, že nevíš, co se tam děje." I to vědění, že Bruno neví, co se na druhé straně opravdu děje, mi dodával po dočtení knihy jakous takous záchranu, abych nebyla ještě víc nešťastná, než jsem byla.
Nutno podotknout, že kniha není v žádném případě akční. Toho děje tam zase tolik není, jde hlavně o předání myšlenky autora. To, co se tu dělo hlavně mezi lety 1938-1945 se už nikdy nesmí opakovat. Bylo to naprosto strašné a všichni víme, že to bylo velice špatné. Tato kniha to jasně dokazuje stejně jako mnoho jiných stejně povedených.
Jediné, co mi na této knize trochu vadilo, bylo, že mě v podstatě nic nehnalo k tomu číst dál. Proto si i myslím, že knihu bychom měli číst na jeden zátah. Jednak je opravdu tenká a čte se sama a také, jak už jsem psala, mě opravdu nic nehnalo číst dál. Byla jsem samozřejmě zvědavá, jak dopadne přátelství mezi Brunem a Šmuelem (onen chlapec na druhé straně plotu v pruhovaném pyžamu), ale jinak nic. Poté mi taky trochu vadilo, že ostatní postavy kromě Bruna a Šmuela nebyly moc často zmiňované. Velice by mě zajímalo, jak celou situaci snášela matka dětí, která podle popisu v knize jednu dobu dost pila. Také bych se ráda něco dozvěděla o otci, který měl poměrně blízko k Fírovi (jak označovali Hitlera). Ovšem kniha měla být zaměřená hlavně na přátelství chlapců a možná také proto ostatní postavy nedostaly takový prostor.
Kniha je opravdu výborná a nádherně vykresluje přátelství mezi dvěma chlapci. Nemohli si spolu hrát, bylo možné si jenom povídat a i to dva devítileté chlapce sblížilo. Navzájem o sobě za ten rok, co se znali, věděli spoustu věcí a bylo opravdu velice pěkné sledovat jejich pokroky.

Určitě vám knihu doporučuji. Je nádherná a jak jste asi mohli uhádnout i smutná, ale myslím, že by bylo dobré, aby si knihu ti, co ji ještě neměli v ruce, přečetli. Tohle se opravdu už nikdy nesmí opakovat.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE


Recenze-Případ ukradeného zubu

22. dubna 2017 v 14:02 | Anna Elizabeth Potter

Název: Případ ukradeného zubu
Série: Jackaby
Díl: 2.
Autor: William Ritter
Nakladatelství: Host
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 267
Děj: Neuplynulo zase až tak moc času a detektiv Jackaby spolu se svou asistentkou Abigail mají další případ. Ze začátku to nevypadá na nic velkého, ale jak to tak dopadá, nakonec se přijde na to, že je to katastrofa obrovských rozměrů. Doslova. Jackaby se s Abigail jedou podívat na vykopávky, z kterých byl ukradnut zub. Proč se kolem toho dělá takový povyk? Protože to vypadá, že farmář, na jehož pozemku se fosílie nachází, našel něco opravdu výjimečného a hlavně už pár milionů let vymřelého. Kvůli ukradnutému zubu sem však Jackaby s Abigail nejedou, jedou sem kvůli podezřelému úmrtí manželky onoho farmáře. S případem jim opět pomáhá policista Charlie Cane, který se sem přestěhoval z důvodu neslavné popularity, kterou si v New Fiddlehamu udělal kvůli záchraně života Abigail. Vyřeší případ, kde figuruje fosílie několik milionů let stará?

Hodnocení: Rok jsem čekala na vydání druhého dílu ze série Jackaby a konečně jsem se dočkala!
Jedno obrovské plus této knihy je, že se čte opravdu neuvěřitelně rychle. Máte ji přečtenou za dva až tři večery. Musím ale přiznat, že to nebylo jako u prvního dílu, že bych musela pořád číst dál a dál. Samozřejmě mě zajímalo, jak to všechno dopadne, ale byla místa, kde mě opravdu nic nenutilo číst dál. I přes to je to opravdu skvělá kniha.
Znovu jsem se ponořila do roku 1892 za Jackabym a Abigail. Znovu mě naprosto dostávaly Jackabyho hlášky a ta jeho neomalenost byla vskutku dokonalá. Abigail mám taky ráda, ale Jackaby prostě vyhrává. Autor je opravdu skvělý vypravěč a má to celé opravdu velice propracované. Obzvlášť se mi líbí jeho vymyšlený svět plný různých příšer a hrozeb. Nepřijde mi to zrovna lehké a on to dokázal s přehledem a navíc všechno dává smysl.
Abigail v tomto díle vyspěla a řekla bych, že už je pro Jackabyho dobrou partnerkou. Tento díl se hodně zaměřil na ni. Jackaby tu byl v podstatě vedlejší postava. Navíc vykopávky to je její parketa a v tomto díle Jackabymu rozhodně hodně pomohla. A ještě něco navíc! Zachránila mu život. V jejím případě se zde objevuje i krásná a ne do očí bijící romantika. Jak už víme z prvního dílu, Abigail se policista Charlie velice líbí, ale nemá tu odvahu mu to nějak naznačit. V tomto díle se i v tomto případě něco změní.
Jackaby se mi zdá v tomto díle méně šílený. Ano pořád se zaobírá svým světem a pořád je neomalený a to hlavně po společenské stránce, ale snaží se i trochu pochopit Abigail, která se mu párkrát snaží nastínit problémy v jejím životě a její pouta k jistým věcem.
V tomto díle se objeví i Jackabyho dávný přítel Hank Hudson, který miluje zvláštní tvory. Čím větší, tím lepší. Loví moc rád a hlavně je jako lovec výborný. Já jsem si ho ovšem moc nezamilovala. Ani nevím, proč jsem ho vlastně neměla ráda, ale prostě se tak stalo. Někdy nevíte, proč vám někdo nesedí.
Jenny, které patří dům, kde Jackaby a Abigail žijí, se zde taky začíná mnohem víc projevovat. Je to totiž duch. Jackaby ji říká, že až k tomu bude připravená, otevřou její případ. Byla totiž zavražděna a nikdo neví, co se stalo. Její minulost je tu ze začátku knihy krátce nastíněna a o vraždě Jenny je třetí díl ze série. Autor si tu připravuje pole a velice se mu to daří.
Je zajímavé, že většině lidí přijde, že první díl ze série se dal snadno prokouknout a druhý už je lepší. Já jsem sice druhý díl prokoukla, ale dalo mi to práci a detektivní příběh je tu mnohem lépe propracován. Obecně si myslím, že druhý díl je více propracovaný. Přesto se mi první díl líbil o chloupek víc.
Obálka je nádherná, stejně jako u prvního dílu. Tak krásně příjemná na pohlazení! Tu prostě musíte držet v rukou. A knihy vedle sebe vypadají opravdu krásně.
Celkově bych to shrnula tak, že kniha je určitě moc dobrá, i když o trošičku horší než první díl. Rozhodně, ale stojí za to si ji přečíst. Tato série patřila, patří a určitě stále bude patřit k mým nejoblíbenějším. Chtěla bych se s Jackabym setkat osobně, to mi teda věřte!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knižnímu e-shopu Martinus.cz!
Knizu si můžete koupit ZDE.

"Slečno Rooková, jak byste ohodnotila nebezpečnost této situace na stupnici od jedné k avokádu?"
-Jackaby, strana 14

"Slečno Rookov, největší postavy v dějinách nikdy nejsou ty, které se vyhýbaly nezdarům, ale ty, které se vztyčenou hlavou procházely nesčetnými nezdary, jedním za druhým, a jen občas dosáhly vítězství. Nezdar není opakem neúspěchu-je jeho součástí. A pokud jde o nezdary, tenhle byl opravdu velkolepý, že ano?

-Jackaby, strana 241
 
 

Reklama