Knižní recenze

Recenze-Copatá máma

15. května 2017 v 20:13 | Anna Elizabeth Potter

Název: Copatá máma
Autor: Barbora Bečvářová
Nakladatelství: Yoli
Rok: 2016
Počet stran: 262
Děj: Lucie má pár měsíců před maturitou, když začne velice pravidelně zvracet. Přidávají se i jiné komplikace a Lucie si jde koupit těhotenský test. Je pozitivní. Celý život se jí převrátí naruby. Jak to vezme její přítel? Jsou spolu teprve pár týdnů. Dokáže odmaturovat? Co vysoká škola? Má to cenu vůbec zkusit? Toto nejsou jediné otázky, které se jí honí hlavou. Jak tohle vyřeší? A stojí to za to? Nebylo by lepší si to dítě prostě nechat vzít?

Hodnocení: Už jsem se přesvědčila o tom, že když nenapíšu recenzi pár dní po dočtení, tak už jí nenapíšu nikdy. Takže jdu na to!
Myslím, že se mi ještě nikdy nestalo, že bych knihu přečetla za jeden večer. Začala jsem v 18:30 a skončila v 22:50. Taky mi to mohlo dojít, protože font písma je opravdu velký a kniha je menší, než ten normální formát knih. To, a samozřejmě také čtivost knihy, zapříčinilo, že jsem knihu přečetla opravdu rychle. Bohužel, ji neohodnotím vysokým počtem hvězd.
Knihu jsem si dopoledne půjčila v knihovně a říkala si, že i pravděpodobně nepřečtu, protože jsem si půjčila mnohem lákavější knihy, než byla tato. Opak je pravdou.
Příběh je vyprávěn Luckou, mladou studentkou a také hlavní hrdinkou. Občas neměla ty nejlepší dny, ale upřímně si myslím, že občas byla opravdu na facku. I když ten její přítel to taky občas přepískl. Bohužel musím konstatovat, že jsem se s ní moc neztotožnila. Nebylo to snad, kvůli tomu, že nejsem těhotná, ale nějak jsem se nedokázala ztotožnit s jejími názory. Skoro polovina příběhu je o tom, že přirozený porod je nejlepší a že porod v nemocnici není dobrý. Já to beru, když to postava neopakuje stokrát za sebou a tvrdě odsuzuje vše ostatní. Samozřejmě se mi to nelíbí i jako dceři doktorů. Opravdu si myslím, že na porodu v nemocnici není nic špatného. Kvůli tomu, že toto Lucčino dilema trvalo opravdu skoro polovinu knihy, nejsem z příběhu tak nadšená, jak bych si přála.
První polovina knihy byla opravdu velice dobrá. Samozřejmě to není žádná hodnotná literatura, která vás nějak nasměruje v životě. Je to krásná kniha na oddechnutí a mě opravdu nádherně zpříjemnila páteční večer. Bylo tu rozhodování Lucky, snaha o udržení vztahu s přítelem, který je o osm let starší, než ona (za což má kniha veliké plus!), seznamování s rodiči. Obecně tu byly ty pro mě zajímavé věci. Druhá polovina už pro mě byla slabší. Právě kvůli pasážím ohledně porodu. To mě opravdu velice nebavilo a trochu mě to naštvalo. Poté mě taky nebavily Lucčiny sezení na hodinách meditace. Já bohužel na tyto věci moc nejsem, takže logicky, mě ani tyto pasáže moc nebavily. A těch tam bylo ke konci knihy více, než dost.
Ale příběh byl opravdu roztomilý a já se v jistých částech usmívala. Určitě mi zlepšila den a tak trochu povedla moji romantickou dušičku (která dneska zase klesla, ale co už). Bylo i docela vtipné si číst o maturantce, která čeká dítě, když sama bych za rok také měla maturovat. Doufám, že nebudu muset řešit podobné problémy, jako Lucka!
Obálka je velice krásná. Nebo aspoň mě se líbí, mám ráda červenou a modrou, takže tahle obálka je pro mě jako dělaná. Jsem ráda, že se na trhu prosazují i čeští autoři. Určitě budu sledovat, jestli autorka nenapíše další knihu. Pokud ano, určitě si ji přečtu.

Tak to shrneme. Příběh začal opravdu dobře a celou polovinu knihy jsem si ho poměrně užívala. Bohužel se druhá polovina tolik nevyvedla, ale určitě dejte knize šanci. Nečekejte ovšem nic velkého! Jenom na oddech.


Srovname.cz ti pomůže najít Copatou mámu za tu nejlepší cenu!

Recenze-Chlapec v pruhovaném pyžamu

30. dubna 2017 v 10:50 | Anna Elizabeth Potter

Název: Chlapec v pruhovaném pyžamu
Autor: John Boyne
Nakladatelství: Slovart
Rok: 2017 (2006)
Vydání: 2.
Počet stan: 184
Děj: Malý chlapec Bruno se spolu se svou rodinou odstěhuje z nádherného domu v Berlíně do domu, který je naprosto odporný, protože má jenom tři patra a ne pět! Navíc tu nemá svoje kamarády na život a na smrt. Tady v Oušicu, jak toto místo nazýval Bruno, nikdo nebyl. Jenom vojáci a potom lidé v pruhovaných pyžamech, kteří žili za ostnatým plotem. Bruno na ně vidí z okna svého pokoje a pořád přemýšlí, proč někdy nezajdou k nim, vždyť jsou skoro sousedé. Jednoho dne se vydá podél plotu, protože je velký dobrodruh a opravdu něco objeví. Nebo spíš někoho. Na druhé straně plotu klečí v prachu kluk v jeho věku. A tak začne jedno velké přátelství.

Hodnocení: O této knize už jsem slyšela opravdu hodně. Když pominu to, že je zfilmovaná, máme tu ještě fakt, že se o ni lidi prali, protože už nebyla k sehnání a byl o ní opravdu zájem. Tak nakladatelství Slovart bylo tak laskavé a udělalo druhé vydání. Rozhodla jsem se, že si knihu přečtu taky, protože mi ze všech stran byla doporučována. Tato kniha se mi opravdu dostala pod kůži.
Kniha je opravdu tenká a také je psána poměrně velkým písmem, takže ji budete mít přečtenou za jedno odpoledne, stejně jako já. To, že je kniha rychle přečtená ji rozhodně neubírá na atraktivitě. Právě naopak. Řekla bych, že to je příběh, který bychom měli přečíst najednou. Od začátku do konce na jeden zátah. Nevím proč, ale tato kniha na mě tak působí.
Hlavním hrdinou je zde devítiletý Bruno, jehož tatínek se stane komandantem a přebere velení nad vyhlazovacím táborem v Polsku jménem Auschwitz . Bruno je velice zvídavý možná víc, než by pro něj bylo dobré. Na svůj věk mi přijde velice inteligentní a chová se mnohdy lépe, než děti ještě straší, než je on. Bohužel někdy to nezvládne a také se chová jako rozmazlené dítě, ale to opravdu ve velice málo případech.
Jako skutečný rozmazlený fracek se však chová jeho starší sestra Gretel. Té je dvanáct, ale Bruno ji rozhodně v mnoha ohledech předčí. Gretel je sice poměrně chytrá, ale je to spíš ta chytrost vyčtená z učebnic a ta, jak víme, není často úplně nejlepší. Gretel jsem chtěla hodně často jednu vrazit, aby se probrala. Samozřejmě, že i ona musela opustit svoje kamarádky, ale Gretel mi přišla mnohem více zlá, než její bratr Bruno. Vůbec jsem ji neměla ráda.
Vraťme se ale k Brunovi. Kniha byla psaná, jakoby ji psal on sám. Tím nechci říct, že je psaná dítětem, ale sloh je poněkud jednoduššího rázu. Často se tam opakují věci, které byly už jednou řečeny a není tu mnoho složitého popisu krajiny, nebo prostředí. Velice to přidává na autentičnosti a občas se musíte jenom usmívat nad Brunovými mozkovými pochody. Opravdu Bruno byl velice dobrý hlavní hrdina. Bavila jsem se u jeho myšlenek a různých nápadů.
Jak už jsem nastínila v předchozím odstavci, styl je jednoduchý, bez složitých popisů. Je to postě pohled skrze dětské oči a je to krásné. Samozřejmě, že nám je jasné, kdo byli ti lidé, kteří chodili za plotem v pruhovaných pyžamech. Bruno to ale nevěděl. To, co nám docházelo, jeho hlavičce úplně unikalo a možná i to zvětšovalo moji úzkost. Pořád jsem si v hlavě opakovala:"Ty kdybys věděl. Ještě, že nevíš, co se tam děje." I to vědění, že Bruno neví, co se na druhé straně opravdu děje, mi dodával po dočtení knihy jakous takous záchranu, abych nebyla ještě víc nešťastná, než jsem byla.
Nutno podotknout, že kniha není v žádném případě akční. Toho děje tam zase tolik není, jde hlavně o předání myšlenky autora. To, co se tu dělo hlavně mezi lety 1938-1945 se už nikdy nesmí opakovat. Bylo to naprosto strašné a všichni víme, že to bylo velice špatné. Tato kniha to jasně dokazuje stejně jako mnoho jiných stejně povedených.
Jediné, co mi na této knize trochu vadilo, bylo, že mě v podstatě nic nehnalo k tomu číst dál. Proto si i myslím, že knihu bychom měli číst na jeden zátah. Jednak je opravdu tenká a čte se sama a také, jak už jsem psala, mě opravdu nic nehnalo číst dál. Byla jsem samozřejmě zvědavá, jak dopadne přátelství mezi Brunem a Šmuelem (onen chlapec na druhé straně plotu v pruhovaném pyžamu), ale jinak nic. Poté mi taky trochu vadilo, že ostatní postavy kromě Bruna a Šmuela nebyly moc často zmiňované. Velice by mě zajímalo, jak celou situaci snášela matka dětí, která podle popisu v knize jednu dobu dost pila. Také bych se ráda něco dozvěděla o otci, který měl poměrně blízko k Fírovi (jak označovali Hitlera). Ovšem kniha měla být zaměřená hlavně na přátelství chlapců a možná také proto ostatní postavy nedostaly takový prostor.
Kniha je opravdu výborná a nádherně vykresluje přátelství mezi dvěma chlapci. Nemohli si spolu hrát, bylo možné si jenom povídat a i to dva devítileté chlapce sblížilo. Navzájem o sobě za ten rok, co se znali, věděli spoustu věcí a bylo opravdu velice pěkné sledovat jejich pokroky.

Určitě vám knihu doporučuji. Je nádherná a jak jste asi mohli uhádnout i smutná, ale myslím, že by bylo dobré, aby si knihu ti, co ji ještě neměli v ruce, přečetli. Tohle se opravdu už nikdy nesmí opakovat.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE


Recenze-Případ ukradeného zubu

22. dubna 2017 v 14:02 | Anna Elizabeth Potter

Název: Případ ukradeného zubu
Série: Jackaby
Díl: 2.
Autor: William Ritter
Nakladatelství: Host
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 267
Děj: Neuplynulo zase až tak moc času a detektiv Jackaby spolu se svou asistentkou Abigail mají další případ. Ze začátku to nevypadá na nic velkého, ale jak to tak dopadá, nakonec se přijde na to, že je to katastrofa obrovských rozměrů. Doslova. Jackaby se s Abigail jedou podívat na vykopávky, z kterých byl ukradnut zub. Proč se kolem toho dělá takový povyk? Protože to vypadá, že farmář, na jehož pozemku se fosílie nachází, našel něco opravdu výjimečného a hlavně už pár milionů let vymřelého. Kvůli ukradnutému zubu sem však Jackaby s Abigail nejedou, jedou sem kvůli podezřelému úmrtí manželky onoho farmáře. S případem jim opět pomáhá policista Charlie Cane, který se sem přestěhoval z důvodu neslavné popularity, kterou si v New Fiddlehamu udělal kvůli záchraně života Abigail. Vyřeší případ, kde figuruje fosílie několik milionů let stará?

Hodnocení: Rok jsem čekala na vydání druhého dílu ze série Jackaby a konečně jsem se dočkala!
Jedno obrovské plus této knihy je, že se čte opravdu neuvěřitelně rychle. Máte ji přečtenou za dva až tři večery. Musím ale přiznat, že to nebylo jako u prvního dílu, že bych musela pořád číst dál a dál. Samozřejmě mě zajímalo, jak to všechno dopadne, ale byla místa, kde mě opravdu nic nenutilo číst dál. I přes to je to opravdu skvělá kniha.
Znovu jsem se ponořila do roku 1892 za Jackabym a Abigail. Znovu mě naprosto dostávaly Jackabyho hlášky a ta jeho neomalenost byla vskutku dokonalá. Abigail mám taky ráda, ale Jackaby prostě vyhrává. Autor je opravdu skvělý vypravěč a má to celé opravdu velice propracované. Obzvlášť se mi líbí jeho vymyšlený svět plný různých příšer a hrozeb. Nepřijde mi to zrovna lehké a on to dokázal s přehledem a navíc všechno dává smysl.
Abigail v tomto díle vyspěla a řekla bych, že už je pro Jackabyho dobrou partnerkou. Tento díl se hodně zaměřil na ni. Jackaby tu byl v podstatě vedlejší postava. Navíc vykopávky to je její parketa a v tomto díle Jackabymu rozhodně hodně pomohla. A ještě něco navíc! Zachránila mu život. V jejím případě se zde objevuje i krásná a ne do očí bijící romantika. Jak už víme z prvního dílu, Abigail se policista Charlie velice líbí, ale nemá tu odvahu mu to nějak naznačit. V tomto díle se i v tomto případě něco změní.
Jackaby se mi zdá v tomto díle méně šílený. Ano pořád se zaobírá svým světem a pořád je neomalený a to hlavně po společenské stránce, ale snaží se i trochu pochopit Abigail, která se mu párkrát snaží nastínit problémy v jejím životě a její pouta k jistým věcem.
V tomto díle se objeví i Jackabyho dávný přítel Hank Hudson, který miluje zvláštní tvory. Čím větší, tím lepší. Loví moc rád a hlavně je jako lovec výborný. Já jsem si ho ovšem moc nezamilovala. Ani nevím, proč jsem ho vlastně neměla ráda, ale prostě se tak stalo. Někdy nevíte, proč vám někdo nesedí.
Jenny, které patří dům, kde Jackaby a Abigail žijí, se zde taky začíná mnohem víc projevovat. Je to totiž duch. Jackaby ji říká, že až k tomu bude připravená, otevřou její případ. Byla totiž zavražděna a nikdo neví, co se stalo. Její minulost je tu ze začátku knihy krátce nastíněna a o vraždě Jenny je třetí díl ze série. Autor si tu připravuje pole a velice se mu to daří.
Je zajímavé, že většině lidí přijde, že první díl ze série se dal snadno prokouknout a druhý už je lepší. Já jsem sice druhý díl prokoukla, ale dalo mi to práci a detektivní příběh je tu mnohem lépe propracován. Obecně si myslím, že druhý díl je více propracovaný. Přesto se mi první díl líbil o chloupek víc.
Obálka je nádherná, stejně jako u prvního dílu. Tak krásně příjemná na pohlazení! Tu prostě musíte držet v rukou. A knihy vedle sebe vypadají opravdu krásně.
Celkově bych to shrnula tak, že kniha je určitě moc dobrá, i když o trošičku horší než první díl. Rozhodně, ale stojí za to si ji přečíst. Tato série patřila, patří a určitě stále bude patřit k mým nejoblíbenějším. Chtěla bych se s Jackabym setkat osobně, to mi teda věřte!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knižnímu e-shopu Martinus.cz!
Knizu si můžete koupit ZDE.

"Slečno Rooková, jak byste ohodnotila nebezpečnost této situace na stupnici od jedné k avokádu?"
-Jackaby, strana 14

"Slečno Rookov, největší postavy v dějinách nikdy nejsou ty, které se vyhýbaly nezdarům, ale ty, které se vztyčenou hlavou procházely nesčetnými nezdary, jedním za druhým, a jen občas dosáhly vítězství. Nezdar není opakem neúspěchu-je jeho součástí. A pokud jde o nezdary, tenhle byl opravdu velkolepý, že ano?

-Jackaby, strana 241

Recenze-Zěmě příběhů:Kouzelné přání

15. dubna 2017 v 14:37 | Annie
Název: Kouzelné přání
Série: Země příběhů
Díl: 1.
Autor: Chris Colfer
Nakladatelství: Fragment
Rok: 2016 (2012)
Počet stran: 339
Děj: Alex a Conner jsou naprosto rozdílní. Alex je vášnivá knihomolka a velice pilná žačka a jak to tak bývá, je to jeden z důvodů, proč není ve škole moc oblíbená. Conner oproti ní je velice oblíbený, ale s prospěchem to u něj nevypadá vůbec slavně. Jediné, co mají společné, je to, že jsou dvojčata.
Poslední rok pro ně není vůbec jednoduchý, už jenom kvůli tomu, že jejich tatínek se po cestě z práce zabil. Museli se přestěhovat do menšího domu a s maminkou se moc nevidí, protože musí brát všechny služby, které může, aby je dokázala uživit.
V den jejich dvanáctých narozenin je navštíví jejich babička, která jezdí různě po světě a pomáhá chudým nebo nešťastným dětem. Jako dárek jim mimo jiné dá pohádkovou knihu, z které jim tatínek četl, když byli malí. Problém je, že Alex se od té doby začne chovat divně. Conner si o ní dělá větší a větší strach až se stane něco, co nikdo nečekal. Alex a Conner se propadnou do země pohádek. Jak se ale dostanou zpátky? Dokážou to vůbec? Vždyť je jim teprve dvanáct let…

Hodnocení: S touto knihou to nebude úplně jednoduché. Přijde mi, že k ní sice mám výhrady, ale asi je nedokážu úplně srozumitelně popsat. No budu doufat, že vám je dokážu aspoň trochu nastínit.
Protože jsem na knihu všude viděla pozitivní recenze a to i od dospělých čtenářů, rozhodla jsem se, že si ji půjčím z knihovny a zjistím, co na ni všichni mají. Teď se sama sebe ptám, jestli jsem to vlastně zjistila. Moje odpověď je, že asi ano, ale nejsem si tím úplně jistá.
Knihu vydalo nakladatelství Fragment, od něhož jsem si už dlouho nic nepřečetla, protože vydává převážně pro mladší věkovou kategorii, a když už od nich přijde na trh něco pro starší, tak se mi to nelíbí anotací. I na této knize je napsáno, že kniha je pro čtenáře nad devět let. S čímž bych úplně nesouhlasila. Nevím, jestli to je jenom můj pocit, ale mě přišlo, že autor knihu cíleně psal pro starší čtenáře. Po celou dobu, co jsem knihu četla, mi vrtalo hlavou, jestli to opravdu zamýšlel, jako pohádku pro menší. Nacházela jsem tam plno skrytých vět, které dílo tak nějak posouvalo o jednu nebo dvě věkové kategorie výš. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak asi ke knize Malý princ. Filozofická pohádka, která vypadá, že je psána pro děti, ale i dospělí si tam najdou plno myšlenek, které dětem nedochází. Podle mě to tady bylo stejné. Mimo to tam bylo i pár hlášek, které bych nenapsala do knihy pro malé čtenáře, ale to tam nebylo tak časté (upřímně oni to děti asi ani nepochopí, ale dneska bych se už nedivila ničemu).
Příběh byl krásný a přesně se hodil k tomu, abych s knihou zalezla pod deku, anebo si jí četla v MHD, když jsem potřebovala na celý den zapomenout. Nenáročná četba, která vám vykouzlí usměv na tváři, protože musím potvrdit, že v knize bylo opravdu hodně dobrých vtipů a úsměvných scén. Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, bylo, jakým způsobem se děti dostávaly z průšvihů. Na to, že jim bylo dvanáct, tak dokázaly vymyslet opravdu sofistikované útěky. Řekla bych, že buď si myslím, že dvanáctileté děti jsou idioti anebo se autor neudržel a zapomněl, že píše o malých dětech.
Také se mi úplně nelíbilo, že princezny se k nim chovaly, jako kdyby bylo úplně normální, že se vám v komnatě schovávají děti, u kterých už od pohledu poznáte, že nepatří do vašeho světa. Já bych byla třeba docela překvapená a navíc by mi asi trvalo, než bych jim začala úplně důvěřovat, ale tak každý se zachová jinak, že ano.
Alex mi byla v hodně směrech opravdu podobná a já jsem se do ní dokázala dokonale vcítit. Byla krásně fascinovaná světem pohádek a já jsem ji měla opravdu moc ráda. Nedokážu na té holčičce najít nic špatného.
Connera jsem taky měla moc ráda. Opravdu to byla dvojice přímo k popukání občas. A Conner byl skvělý v interpretaci svých názorů! Líbilo se mi, že i když on byl oblíbený, vadilo mu, že jeho sestra ne a snažil se ji upozorňovat na to, co dělá špatně. A když šlo do tuhého, přišlo mi, že se víc bál o sestru, než o sebe. Což mi přijde naprosto kouzelné a nádherné. Takže Conner si taky v mém srdci našel místo.
Obálka je opravdu pěkná a přijde mi i trochu odlišná od těch běžných knih od Fragmentu. Tuto obálku přejali od zahraničí a mně se opravdu hodně líbí. I ona mě přinutila si ji opravdu v té knihovně půjčit.
Styl autora byl velmi jednoduchý. Nijak mi to nevadilo, ono to k pohádce prostě patří. Nemůžeme čekat nějaké složité popisy, nebo velmi propracované dialogy. Nicméně, řekla bych, že se to autorovi opravdu povedlo. Kniha je opravdu vhodná i pro nás starší.
Jelikož jsem s knihou měla pár nedorozumění a problémů, které jsem se vám snažila přiblížit, dostává kniha ode mě průměrné hodnocení, ale rozhodně si přečtu další díly! Mě zajímá, jak to bude pokračovat dál a to je přeci vždycky dobré znamení!



Srovname.cz vám pomůže najít Kouzelné přání za tu nelepší cenu!

Recenze-You Will Not Have My Hate

1. března 2017 v 10:30 | Anna Elizabeth Potter

Název: You Will Not Have My Hate
Autor: Antoine Leiris
Nakladatelství: Harvill Secker
Rok: 2016
Počet stran: 129
Děj: Bylo to v zimě roku 2015, Antoine Leiris hlídal svého syna, zatímco jeho manželka byla na koncertě v divadle Bataclan. Všechno vypadalo dobře, až do té doby, než mu přátelé začali posílat SMS, jestli jsou v pořádku. Zapnul televizi a dozvěděl se o teroristickém útoku. Byl proveden na komcertě, kde byla jeho žena s přáteli. Obával se nejhoršího, a to také přišlo. Tu noc byla jeho manželka zavražděna a sní ještě dalších 88 lidí.
Kniha je jakousi vzpomínkou na pravděpodobně nejhorších dvanáct dní v Antoinově životě. Píše o svých pocitech a o věcech, které ho bohužel po tu dobu doprovázely, jako třeba identifikace těla jeho manželky, nebo zařízení jejího pohřbu. Vypráví, jak se musel ze dne na den se vším smířit.

Hodnocení: Čekala jsem, že kniha bude opravdu smutná. Proto jsem se na ni připravila a trošku se obrnila. Kdybych to neudělala, tak bych pravděpodobně plakala. Je to něco naprosto příšerného. Nechci, aby to vypadalo, že snad ta jiná úmrtí byla méně podstatná, ale Helene byla matkou malého kluka a měla naprosto skvělého muže. Mohli být úžasná a třeba i velká rodina. A jeden terorista všechno zničil.
Antoine je novinář, takže se dalo čekat, že jeho styl bude už na nějaké úrovni. A je to pravda. Opravdu píše poutavě, a i když píše o takové tragédii a pro něj o opravdu strašném období, kniha vás vtáhne a budete si o tom chtít číst. Na mě se během čtení přeneslo více než dost emocí!
Kniha rozhodně není plná akce, jak už vám asi došlo. Opravdu se soustředí pouze na emoce a pocit bezmoci, který Antoine má. Bude vám ho líto a budete se strachovat o Melvina, jejich syna, který právě ztratil matku. Musím přiznat, že i když já se řadím spíš do skupiny těch, co mají radši akci a napětí, stejně jsem si tuhle knihu…no užila, to se tak úplně nedá říct, protože takovouhle knihu si moc neužijete. Tak řekněme, že jsem ji dočetla.
Angličtina tu není úplně jednoduchá, rozhodně je pro pokročilé, ale zase nechci, abyste si mysleli, že je složitá. Je opravdu těžké to popsat, ale řekněme tedy, že je pro pokročilé (dneska se opravdu vyjadřuji na úrovni!). Myslím, že by šla zvládnou i za jedno odpoledne.
Obálka se mi líbí a spolu s názvem byli to první, co mě na stránkách zaujalo.

Já vám ani nevím, co víc o knize ještě napsat. Opravdu vás emocionálně rozhodí a budete ronit slzy. Pro mě to bylo ještě trochu víc, protože ta noc byla 13.11. a já mám narozeniny 10. 11. když si uvědomím, že v době, kdy já slavila své sedmnácté narozeniny, více jak 80 lidí zemřelo. Je to prostě tragédie a já jsem z toho smutná čím dál tím víc.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu megaknihy.cz!
Knihu si můžete zakoupit ZDE

Recenze-Ross Poldark: Návrat domů

25. února 2017 v 11:53 | Anna Elizabeth Potter
Název: Ross Poldark-Návrat domů
Série: Poldark
Díl: 1.
Autor: Winston Graham
Nakladatelství: Baronet
Rok: 2015 (1945)
Počet stran: 464
Děj: Ross Poldark se vrací domu poté, co se účastnil americké války. Doma ho ale nečeká otec, nýbrž rozpadlé sídlo a dva sluhové, kteří neumí nic jiného, než se pořádně opít. Ross se snaží dát sídlo do pořádku a také se snaží nanovo rozjet jeden ze zavřených dolů. Aby toho ovšem nebylo málo, Ross přijede za svým strýcem, který bydlí nedaleko a zjistí, že dívka, do které se zamiloval a kterou si chtěl vzít, se zamilovala do jeho bratrance. Když se vydá na trh, najde tam partu kluků, kteří ubližují asi dvanáctileté holce. Ross je zažene a malou Demelzu vezme pod svá křídla. Neví ovšem, jaké to může mít následky. Jak se s tím vším Ross popere?

Hodnocení: Nikdy jsem neměla ráda rodinné ságy. Teď tedy mluvím o těch, které jsou v knižní podobě. V seriálech mě naopak velmi baví, ale já potřebuji spíše akčnější knihy. Proto jsem se do Poldarka nehrnula. I když mám ráda historické romány, z tohoto jsem cítila, že půjde víc do té rodinné ságy. Před dvěma roky jsem na internetu nacházela pouze pozitivní recenze. Říkala jsem si, že bych to možná mohla zkusit, ale stále jsem byla přesvědčena, že mě kniha nebude bavit.
Před měsícem jsem si prohlížela regál v knihovně, na kterém se nachází zrovna vrácené knihy. Právě Poldark mě zaujal. Věděla jsem, že u nás nedávno vyšel třetí díl a ještě jednou jsem si pořádně přečetla anotaci. Nakonec jsem se rozhodla, že knize dám šanci a rozhodně jsem udělala dobře!
Už je to nějaký ten pátek, co jsem knihu přečetla, ale vzpomínky a dojmy stále přetrvávají. Musím tedy přiznat, že se mi do čtení moc nechtělo a možná taky proto, jsem se v prologu značně ztrácela. Scéna byla přitom naprosto jednoduchá, šlo o dva starší bratry, z nichž jeden umíral a druhý u něho seděl a společně konverzovali. No a já jsem byla schopná, se v tom naprosto ztratit. Nevěděla jsem, který zrovna mluví, nebo o kom se mluví. Proto jsem poté na knihu pár dní nesáhla, ale potom jsem se do ní začetla a pochopila, jak je úžasná.
Autor píše naprosto úžasně! Jeho popis krajin člověku doslova vyrazí dech. Máte pocit, jako byste tam byli spolu s hrdinou a pomáhali mu, při řešení jeho úkolů a radili mu v jeho těžkých životních rozhodnutí. I dialogy tu opravdu stojí za to a já pana autora nesmírně obdivuji za dokonalost jeho díla. Rozhodně se řadí, mezi mé oblíbence, to vím naprosto jistě.
Ross Poldark je charismatický mladý muž, který je velmi pohledný, přesně jako jeho otec. Na rozdíl od otce, on neprohání každou ženskou sukni, kterou vidí. Ross přijíždí domů až po otcově smrti a musí se vypořádat s hodně problémy. Potřebuje mít doma pořádek a hlavně respekt svého služebnictva, o ten se postará opravdu rychle. Rosse jsem si přirozeně hodně oblíbila. Krásně se choval ke svým zaměstnancům a dbal i na jejich ochranu a pohodlí. Chtěl, aby měli co jíst a aby jejich rodiny netrpěly. Těm, kteří si to zasloužili, chtěl pomoci. Přišlo mi, že by se pro ostatní rozdal, ale pouze pro ty, kteří si to zaslouží. Což je podle mého opravdu dobrá vlastnost. Celkově k Rossovi nemám žádné výhrady a jsem ráda, že mi tak padl do oka. Kdyby se to nestalo, tak by se mi asi těžko kniha tak moc líbila.
Demelzu jsem si taky oblíbila, i když méně než Rosse. Podle mě se někdy chovala až nevhodně a i když ona za to nemohla, někdy mi přišla trochu hloupá, ale jak by mohla být chytrá, když se jí nikdy nedostalo žádného vzdělání. Její pejsek Garrick byl naprosto úžasný a mě ho bylo velmi líto. Proč? Dočtěte se v knize.
Kniha se čte poměrně rychle a mě dokázala ukrátit spoustu dlouhých chvil. Jsem moc ráda, že mi nějaký čas dělala společnost. I tak musím ale napsat, že se úplně do druhého dílu nehrnu. Teď po měsíci už na něj mám chuť, ale když jsem knihu dočetla, bylo mi jasné, že teď potřebuji něco mnohem víc akčního (taky jsem si hned dala horor).
Líbily se mi všemožné detaily. Pan autor tu nepopisuje jenom příběh Rosse. Máme tu spousty kapitol, které pojednávají o jeho zaměstnancích, kteří žijí na jeho pozemkách. To se mi líbilo opravdu hodně. V dnešní době máte knihy hodně vyprávěné sice z více pohledů, ale většinou je vypráví hlavní hrdinové. Tady se autor zmiňoval o obecném chodu dolů a o mužích, kteří se na tom chodu podíleli. Bylo tu spousta příběhů naprosto mimo dějovou linku. Byly to jenom takové malé zajímavosti a detaily ze životů jiných lidí, ale mě dokázaly dát úplně jiný pohled na knihu. Ona je opravdu velmi propracovaná a doufám, že autor si svoji brilantnost nevyčerpal pouze na prvním dílu.

Knihu tedy mohu opravdu doporučit a rozhodně se plánuji podívat na seriál, který už má za sebou třetí sérii, pokud se nepletu. Knihu doporučuji i těm, kteří rodinné ságy moc nečtou, protože, jak už jsem psala, já jejich nadšenec vůbec nejsem, ale kniha mi opravdu dokázala vykouzlit úsměv na rtech.

Recenze-Panenka

7. února 2017 v 10:33 | Annie

Název: Panenka
Autorka: Věra Kadlecová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2015
Počet stran: 310
Děj: Beata je novinářka a potřebovala by nějaký příběh, o kterém by se dala napsat kniha, protože to je samozřejmě její největší sen. Jednou si vzpomene na rodinu, která v jejich malém městečku nebyla úplně hezky proslavena. Dozvídá se o Evě, manželce a matce dvou dětí. Odešla od nich za milencem a stala se z ní feťačka. Nikdo neví, jak to bylo dál. Všichni ji okamžitě odsoudili a ani se neptali, jaké okolnosti k tomu Evu vedly. A to by chtěla Beata změnit. Chtěla by Evu vyslechnout a napsat o ní knihu. Po marném pokusu s Evinou dcerou ji však dochází, že to nebude úplně snadné. A ještě víc jí to dojde, když Evu navštíví v sanatoriu. Dokážou opravdu spolu napsat knihu?

Hodnocení: Tak asi bych se měla omluvit, že recenzi zveřejňuji teprve teď. Měsíc od přečtení, ale znáte to. Chtěla jsem si knihu nechat uležet v hlavě, abych recenzi nepsala hned po dočtení (upřímně hned po dočtení jsem ani nevěděla, co si mám myslet). Kniha ve mně zanechala tolik dojmů a pocitů, že jsem si ji musela nechat uležet opravdu dlouho. Troufám si tvrdit, že to budete mít stejně. Nad knihou budete přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení.
O knize jsem poprvé slyšela ve videu od Ohany, naší už poměrně známé booktuberky. Zaujalo mě úplně všechno. Obálka, anotace, název a i to, že knihu napsala česká spisovatelka. Nemůžu se chlubit tím, že bych od českých autorů hodně četla, protože mě to nikdy nelákalo. Po přečtení této knihy (a taky díky tomu, že se čím dál tím víc propadám do světa knih) si už nějakou dobu hledám další české autory.
Ohana ovšem nebyla jediná, také jsem knihu viděla u Penny (penny-and-books.blog.cz) a to už jsem se opravdu rozhodla, že si knihu přidám na svůj to-read list. A naprostou náhodou jsem pár dní na to šla do knihovny, a co jsem tam našla? Ano! Tuto knihu. Takže to bylo celkem jasné, přišlo mi, že kniha mi byla souzena.
Musím přiznat, že po prvních pár stránkách jsem chtěla knihu odložit. Říkala jsem si, že ještě na ni nejsem asi dost vyspělá a měla bych si ji vzít zase až za nějaký čas. Něco mi ale nedalo a knihu jsem četla dál. Přišlo mi tak trochu hloupé, že bych odložila knihu od české autorky a tak jsem pokračovala ve čtení a je vám asi jasné, že je jenom dobře, že jsem tak udělala.
Kniha vás vtáhne a vy se budete chtít dozvědět, co se vlastně stalo. Proč se Eva nechala do toho všeho zatáhnout? Bylo mi jí líto každou stranou víc a víc. Hlavně co se týče jejího dětství a dospívání. Neměla to vůbec lehké a to jsem to řekla ještě poměrně slušně. Její strasti nás provází celou knihou a vy posupně přicházíte na to, že se jí skoro ani nedivíte, proč to všechno udělala. Napsala jsem skoro, protože já jsem nějak v duchu pořád nesouhlasila s tím, že opustila svého muže a děti. Ona a vztah k jejím dětem to je kapitola sama pro sebe, ale já si prostě nedokážu představit, že bych je nechala u jejich otce a začala žít se svým milencem. Když se přibližovala ta část, kde Eva začíná brát kokain, chtělo se mi skoro brečet.
Tato kniha ve vás vyvolá opravdu hodně. Mě bylo v některých částech až skoro na zvracení. Eva měla strašně těžký život a mně připadalo, jakoby se ten příběh skutečně stal. Přišlo mi, že všechno to čtu je tak reálné, že bych se opravdu nedivila, kdybych se na konci knihy dočetla, že je napsána na základě skutečných událostí.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, bylo, že každý chlap tam byl vlastně parchant. Od Evina táty, přes manžela trenérky krasobruslení, po jejího milence. Nikde tam není aspoň jeden muž, který by se k Evě choval aspoň trochu normálně. Ale občas prostě není v dohledu ani jeden hodný člověk. Občas se kolem nás pohybují jenom zlí lidé, kteří nám všechno jenom kazí.
Tímto bych chtěla smeknout před paní autorkou, protože tohle je podle mě opravdu skvělé dílo a já si jsem jistá, že se objeví v mém článku "Nejlepší knihy roku 2017". Je neuvěřitelné, jak autorka dokázala vytvořit ponurou atmosféru a vždycky, když už jste si mysleli, že nic horšího se stát nemůže, přišla další rána.

Doufám, že jsem vám touto recenzí aspoň trochu naznačila, jak skvělá tato kniha je a že je opravdu skoro nutné si ji přečíst. Já jsem z knihy byla hotová. Ne tolik, přeci jenom už nějaký ten pátek čtu thrillery, ale ani to mě nepřipravilo na tento příběh. Určitě se vrhnu na volné pokračování s názvem "Vina" které pojednává o tom, co se stane, až Beata knihu vydá. Moc se těším, ale nejspíš bych si měla dát ještě nějaký čas oddych, protože rány, které mi způsobila "Panenka", ještě nejsou tak úplně zahojené.

Recenze-Cinder

21. ledna 2017 v 18:57 | Anna Elizabeth Potter

Název: Cinder
Série: Měsíční kroniky
Díl: 1.
Autor: Marissa Meyer
Nakladatelství: Egmont
Rok: 2012
Počet stran: 400
Děj: Cinder je kyborg, což znamená, že ne celé tělo je tvořeno z orgánů. Části těla má nahrazené dráty. Bydlí v rodině, která ji adoptovala, ale její macecha ji nemá vůbec ráda. Ještě víc, po smrti otčíma, který zemřel krátce potom, co ji našel na jedné výpravě v Evropě. Cinder je mechanička a její macecha ji dost často využívá. Nechává ji pracovat na tržišti a všechny peníze si poté přisvojí. Má taky dvě sestry. Jedna ji nemá ráda, ale mladší z nich se Cinder ráda tráví čas. Připomíná vám to Popelku? Ano, to by mělo. Právě z této pohádky autorka čerpala. Takže je asi jasné, že se v blízkosti objeví nějaký princ. A taky že jo. Princ Kai vyhledá Cinder, protože potřebuje opravit svého robota. Cinder ji opraví, ale zjistí přitom zajímavé informace.

Hodnocení: Knihu už jsem jednou doma měla. Tehdy jsem se do ní nedokázala začíst, tak jsem ji s jinou čtenářkou vyměnila za něco lepšího. Teda, aspoň jsem si to myslela.
Blížily se Vánoční prázdniny a já jsem se chystala do knihovny. Bylo to taky období, kdy všichni netrpělivě očekávali Winter, což je čtvrtý a závěrečný díl série Měsíční kroniky. Ta série šla tak nějak celou dobu mimo mě. I když musím říct, že takovou nadšenost jsem u jedné série už hodně dlouho neviděla. Mladší i starší si tuto sérii opravdu strašně moc chválili. Samozřejmě, že jsem se taky nechala zlákat. Řekla jsem si, že bych si mohla celou sérii zamluvit v knihovně a potom ji o prázdninách přečíst. Popravdě, moc jsem tomu nedávala, protože jak už jsem psala výše, Cinder už jsem jednou doma měla a moc velký dojem neudělala. Tentokrát to ale bylo něco docela jiného.
Knihu jsem slupla za jeden jediný den a okamžitě jsem musela začít číst druhý díl. Ptáte se proč? Mě ta kniha naprosto ohromila a nedokážu vám říct, proč se to nestalo už před půl rokem, kdy jsem ji četla poprvé. Nechápu to, ale tentokrát jsem si s knihou lehla do postele a skoro se z ní za celý den nevyhrabala. Neskutečně se mi to líbilo a Cinder mě vtáhla do děje, že jsem skoro nemohla přestat. Kdybych neměla doma tolik práce, možná bych i ten den z druhého dílu přečetla víc.
Dost jsem se bála, protože já nejsem moc fanoušek fantasy a myslela jsem si, že kyborg na mě bude moc. Nebyl. I když se zdá, že příběh se bude hodně točit kolem techniky a robotů není to tak docela pravda. V příběhu toho najdeme mnohem víc.
Cinder je statečná a také nezávislá. Dokáže se své maceše postavit, i když ví, že to pro ni nebude mít žádný výsledek a to je pro mě definice statečnosti. Když někdo jde do boje i když ví, že prohraje. A tak to u Cinder bylo. Dokonce jednou (v tomto díle pouze jednou, poté v sérii už skoro na každém kroku) se nebála ohrozit svůj život jen proto, aby zachránila obyvatele celé Země. Těžko bych uvěřila, že jí je teprve šestnáct. Na svůj věk byla velmi vyspělá, ale to bylo asi hlavně způsobené zacházení ze strany její macechy. Celkově jsem si Cinder opravdu velmi oblíbila (i když v těch dalších dílech mi občas lezla na nervy, ale to spíš Scarlet, než Cinder) a doufala jsem, že tato kniha jí přinese šťastný konec.
Když jsem knihu četla, myslela jsem si, že se příběh Cinder uzavře a v dalším díle už bude popisován jiný příběh. Trochu jsem se spletla. Dobře, možná trošku víc. Tato kniha má opravdu velmi otevřený konec. Prostě potom okamžitě potřebujete druhý díl a je vám jedno, jestli je ráno, nebo hluboká půlnoc. Vy ho prostě budete potřebovat. V tuto chvíli se ukázalo velmi prozíravé, že jsem si z knihovny půjčila celou sérii. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy četla knihu, která by měla tak extrémně otevřený konec.
V dalších dílech nám příběh pokračuje, jenom postavy se nabalují a nabalují a o postavách z prvního dílu zjišťujeme stále více a více věcí. Ale teď píšu recenzi na první díl! Ne na ty další sakra!
Takže teď asi přejdu k princovi Kaiovi. Ten je krásný a okouzlující. Prostě stejný jako jiní princové, i když bych řekla, že tento princ se drobátko liší. Nepřipadá mi tak nafoukaný a rozmazlený, jako ostatní. Právě naopak. Princ Kai se velmi brzy má stát císařem, protože jeho otec umírá na odpornou nemoc jménem Letumóza. Proti této nemoci se snaží celý lékařský tým bojovat už dvanáct let. Stále nikdo nenachází lék a tím pádem umírá i sám císař. Kai se stává mladým císařem a to ho velmi postarší. Řeší velké problémy a navíc tu je ještě královna Levana z Měsíce. Nabízí mu sňatek, ale za jakou cenu.
Kai mi byl po celou dobu velmi sympatický a myslím, že si s úlohou císaře poradil opravdu dobře. Občas mi připadalo, že si úplně neumí dát dvě a dvě dohromady, ale to je asi u všech princů.
Celkově jste snad z recenze pochopili, že podle mě je tato kniha naprosto skvělá a já si musela celou sérii pořídit. Sice jsem přečetla knihy z knihovny, ale já je prostě musela mít doma, no chápete ne? V budoucnu mám v plánu si knihy koupit i v angličtině, protože se mi strašně moc líbí a ty obálky jsou opravdu krásné.

Přečtěte si to! Fakt! Přísahám, že se vám to bude líbit!

Recenze-Záblesk světla

12. ledna 2017 v 20:43 | Anna Elizabeth Potter

Název: Záblesk světla
Autor: Garth Stein
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 437
Děj: Čtrnáctiletý chlapec Trevor jede se svým otcem do rodinného domu Riddellových. Kdo je Riddell? On sám a také jeho otec a všichni předkové u otcovy strany. Trevor svého dědečka nikdy neviděl jediné, co o něm ví je, že trpí Alzheimerovou chorobou. Podobně to má i se svou tetou, která se o dědečka stará. Trevor byl odjakživa vysoce inteligentní a velmi zvídavý, tyto jeho přednosti ho nakonec dovedou k nejednomu tajemství rodiny Riddellových. Třeba zjistí, proč si k němu nemůže jeho otec najít cestu…

Hodnocení: Pokud se nepletu, tak jsem tuto knihu zařadila na svůj seznam nejlepších knihu roku 2016 (radši to jdu zkontrolovat). Jo dala! A taky to má velmi dobrý důvod. Protože tahle kniha je naprosto skvělá a já jsem moc ráda, že jsem se odvážila ji dát na seznam knih, co si chci pořídit a opravdu si ji pořídila.
Kniha vypráví o jedné staré rodině, která má hodně tajemství. To já přesně miluju. Rodina, kde se stalo něco, co navždy změní osudy potomků. Mám na tom ráda, jak tu detektivní zápletku, tak tu psychologickou, kde řešíme vztahy rodinných příslušníků. Přesně tohle všechno v té knize bylo a já se od ní prostě nemohla odtrhnout.
Zdá se, že kniha bude pro mladší, když hrdinovi je čtrnáct let, ale myslím, že je to naopak pro starší. Já sama jsem z té knihy byla občas trošku zmatená, ale tak příjemně, jak byste ze záhadné knihy měli být.
Popravdě, když jsem četla anotaci, myslela jsem si, že to bude mnohem víc o Alzheimerově chorobě jako takové a žádné velké tajemství jsem nečekala. Ale opak je pravdou přátelé. Tahle kniha se o tématiku Alzheimerovy choroby jenom opírá. Nebo spíš opírá se o její průběh. Mnohem více se tu řeší, jak se taková osoba snaží (nebo nesnaží) navazovat kontakt s ostatníma a musím přiznat, že mi občas děda Samuel připadal až roztomilý. Ano je to smutné, tato choroba z vás udělá prakticky dítě, ale stejně některé jeho připomínky byly nesmírně zábavné.
Trevora jsem měla moc ráda. Na svůj věk byl nesmírně inteligentní a hlavně miloval knihy a chtěl se stát spisovatelem. No, jak bych někoho takového nemohla mít ráda? Byl roztomilý, když se snažil skamarádit s dědou a bylo krásné vidět, jak se mu to daří. Neměl skoro žádné špatné vlastnosti a já se do něj prostě zamilovala.
Kniha na mě opravdu velmi zapůsobila a přijde mi skvělé, že pracuje s tématy nám v dnešní době už poměrně časté a blízké, i když se celý příběh odehrává v devadesátých letech. Například se tu řeší homosexualita.
Další, co se mi líbilo, bylo, že se (jak už jsem psala) příběh odehrával v devadesátých letech. Stále nás autor upozorňoval, že v té době nebyly chytré mobilní telefony. Připadalo mi naprosto přirozené, že když Trevor potřeboval informace, musel jít do knihovny, protože internet prostě nebyl (nebo spíš nebyl v domě).
Garth Stein vykouzlil opravdu krásné prostředí a samozřejmě je taky čeho se bát. Duchové k tomuto příběhu prostě patří. Budete se bát a budete chtít knihu co nejdřív dočíst, protože prostě budete muset vědět, jak to dopadne!

Podle mě tato kniha opravdu stojí za to! Určitě se po ní podívejte.

Recenze-Dům žen bez mužů

1. ledna 2017 v 21:40 | Anna Elizabeth Potter
Název: Dům žen bez mužů
Autor: Karine Lambert
Nakladatelství: Motto
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 190
Děj: Ve Francii je jeden dům. Do toho domu nesmí vstoupit muž. Dokonce do něj jezdí i instalatérka, která je nejspíš jediná v celé Francii. Jediný zástupce mužského pohlaví, který může dovnitř je kocour Jean-Pierre. Proč tam vlastně žádný muž nesmí? Taková je dohoda, která platí mezi nájemnicemi, které mají už mužů plné zuby. Nebo to aspoň tvrdí. Každé nějaký muž v životě ublížil a ona pak našla útočiště právě v tomto domě. Jedna z nájemkyň se však rozhodne, že nějakou dobu stráví v Jihoafrické republice. Sežene za sebe náhradu, ale Juliette rozhodně nehodlá s muži skončit. Naopak brouzdá seznamkami (i když spíše s nechutí než s nadšením) a hodlá najít svého prince. To se ovšem ostatním nelíbí. Ony se rozhodly se mužů zřeknout, proč by to ona nemohla udělat také?

Hodnocení: Když jsem si četla anotaci na internetu a následně i anotaci na zádech knihy, čekala jsem humorný román. To co přišlo, nebylo humorné ani trochu.
Myslela jsem, že na mě čeká útlá kniha plna humorných scének s kapkou utrpení, ale vážně jenom s kapkou. Bylo to přesně naopak. Spousta utrpení s kapkou humoru.
Samozřejmě tohle není chyba knihy, ale když se z knihy vyklube něco úplně jiného, než jste čekali, tak to knize bonusové body nepřidá. Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem byla nešťastná a bylo mi strašně líto obyvatelek domu. Některé totiž zažily opravdu peklo.
Kniha je velmi hubená a přečtenou ji máte v podstatě za jeden večer. Je to taková oddechovka pod peřinu a s čajem na stolku. Kvůli délce, by se mohlo zdát, že kniha není dostatečně rozpracovaná, že příběhy žen nejsou dostatečně vykresleny, ale je to jinak. Na to, jak málo dala autorka příběhu prostoru, se s tím vypořádala vcelku dobře a myslím, že ani jedna žena nebyla ochuzena o to, aby se s námi podělila o svůj příběh. Jediné, co bych mohla z této strany vytknout je, že se mi zdálo, že konec je až zbytečně uspěchaný a rozkouskovaný.
Královnu jsem moc ráda neměla. Ona byla majitelka domu a ženám za malý peníz pronajímala byty. Sice jako byla hodná, že po nich tolik nechtěla, ale neměla jsem na ní ráda něco jiného. Připadalo mi, že až moc lpí na minulosti. Což byl ostatně problém všech žen v domě. To, že kdysi byla mladá a úspěšná baletka, ji jakoby sráželo ve stáří na kolena. Nesnášela to, že je stará. Nedokázala se na sebe ani podívat, takže v bytě neměla ani žádná zrcadla (mně to teď připomíná královnu Levanu z Měsíčních kronik).
Nejvíce mi bylo líto Juliette a Giuseppiny. Juliette měla příšerné rodiče. Byla jim úplně ukradená, až se mi z toho dělalo špatně. Bylo na denním pořídku, že ji nechávali v nějakém dětském koutku v obchodním centru, když šli nakupovat. Nikdy ji neměli rádi a ona nikdy nepoznala pravou milující rodinu. Juliette jsem měla ráda, ale hlavně jsem se v ní opravdu hodně viděla (až se mi to někdy nelíbilo). Je zoufalá, protože nemůže najít toho pravého a biologické hodiny tikají a tikají. To jediné bylo asi na knize vtipné, když tam popisovala svoje schůzky. Občas se jí opravdu povedlo natrefit na pěkné pako. Měla jsem ji ráda za to, že se nenechala zlomit ženami v domě a sama dál hledala a navíc se je snažila přesvědčit, aby taky ještě nic nevzdávaly a snažily se někoho si najít. Nikdy se nevzdala.
Giuseppina vyrostla na Sicílii. Tam to funguje tak, že hlava rodiny je otec a dcera je většinou až na úplně posledním místě. Rozhoduje za ní otec, nebo bratři. Nikdo se o ni nezajímal. Dokonce ani její matka, která byla ráda, když ji její manžel občas taky nebil. Oni jí vybrali manžela, který byl také surovec, a když se jí narodila holčička, odebrali ji. Ona nakonec utekla a myslím, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. U ní dokonce chápu, proč na muže zanevřela už do konce jejího života (pravděpodobně).
Příběhy Simone a Rosalin mě až tolik nezaujaly, protože mi přijde, že se to docela v životě děje (manžel podvedl, nebo prostě zmizel a už se nikdy neobjevil). A obecně mě jejich postavy mě nezaujaly tolik, jako ostatní.
Obálka se mi líbí a musím přiznat, že i ona byla jedním z faktorů, proč jsem si knihu vzala na recenzi.
Na to, že autorka je povoláním fotografka, bych řekla, že se s psaním poprala slušně. Příběh byl podán dobře, ale ne až tak poutavě. Nic mě v podstatě nenutilo číst knihu dál. Také mi přišlo, že nebyla tak barvitá, jak to dokážou už vypsaní autoři, ale tak je začátečník, nemohu po ní toho chtít moc.

Když bych to měla nějak shrnout, musím přiznat, že jsem prostě čekala něco jiného. Byla jsem z knihy zklamaná, ale kdybych od začátku věděla, že kniha bude spíš smutná, než veselá (nebo aspoň na mě působila spíš smutně) tak by to dopadlo jinak. Ale když někdo napíše na obálku, že to je humorný román, tak od toho prostě čekám humor. A ten bohužel moc nepřišel. Možná, že kdybych byla starší, tak v tom ten humor najdu?

Z poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE

 
 

Reklama