Recenze-Vše, co jsme si nikdy neřekli

10. října 2018 v 19:27 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Vše, co jsme si nikdy neřekli
Autor: Celeste Ng
Nakladatelství: Odeon
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 258
Hodnocení na GR: 3.82
Hodnocení na DK: 89%
Děj: Lydia se jednoho dne najde utopená v jezeře. Matka celou dobu zaujímá jediný postoj. Někdo jí musel přinutit tam skočit, někdo jí zabil. Lydia totiž neuměla plavat, takže proč by dojela v loďce doprostřed jezera a skočila sama? To přece nedává smysl, aspoň tedy pro její matku ne. Ale co když opravdu skočila sama? Co jí k tomu mohlo přesvědčit? Vždyť Lydia má dokonalou rodinu a právě ona je nejoblíbenější dítě. Jejím sourozencům (staršímu Nathanovi a mladší Hanně) se takové pozornosti zdaleka nedostává. Lydia přece byla tak inteligentní, chtěla od malička na medicínu, chtěla se stát doktorkou. Nebo to byl spíš sen její matky? Měla tolik kamarádů, byla tak oblíbená. Nebo to byl všechno klam? Jak daleko to může zajít, když si rodiče plní sny skrze své děti?


Hodnocení: Knihu jsem hodně dlouho odkládala, protože jsem si stále myslela, že na ni není ta správná doba. Zpětně si myslím, že jsem měla pravdu a k přečtení jsem si vybrala tu správnou chvíli. Potřebovala jsem něco, co mě okamžitě vtáhne do děje a nepustí. Chtěla jsem, aby kniha ve mně něco zanechala a musím říct, že jsem si nemohla vybrat lépe. Knihu jsem přečetla v podstatě na dva zátahy a jsem s ní naprosto spokojená. Není to ten typ knihy, který čtete na odreagování.
Příběh se odehrává v sedmdesátých letech, což by čtenář skoro nepoznal nebýt jednoho jediného detailu. A to rasismu. Dříve jsem si vždycky myslela, že Amerika má problém hlavně s černošským obyvatelstvem, ale tato kniha mě vyvedla z omylu. Netušila jsem, že podobné problémy tam má i rasa mongolská. Kniha nám ukazuje přes jaké problémy a předsudky se museli dostat rodiče Lydie, neboť její otec je mongolské rasy. Nikoho nezajímá, že James Lee se v Americe už narodil a tím pádem je skutečný američan jako každý jiný.
Během knihy mi bylo každé postavy trochu líto. Nejvíce mi ovšem bylo líto dětí.
Nejstarší Nathan byl nesmírně chytrý a netoužil po ničem jiném, než aby ho rodiče měli rádi. Aby jednou jedinkrát třeba uznali, že i on je šikovný a ne pořád jenom Lydie. Bylo až k pláči vidět, že matka si vybrala pro splnění svých snů "špatné dítě". Chtěla mít dceru, která se stane doktorkou, která bude mít stejné postavení jako muži. Všichni si k ní budou chodit pro radu a její dcera bude uznávanou a skvělou doktorkou. Přitom měla před sebou celou dobu skoro geniálního chlapce, který by se tím doktorem třeba i rád stal a rozhodně by mu to šlo lépe, než Lydii.
Lydie, která chtěla udělat rodičům radost a už jako malá si slíbila, že je nikdy nechce zklamat. Časem už jí bylo ale jasné, že se nikdy doktorkou nestane, protože na to zkrátka nemá. Není na to dostatečně inteligentní a mnohem více by chtěla dělat něco jiného. Už se ale nedokázala vymanit z matčina sevření a nevěděla, jak z toho ven.
A nakonec dítě, kterého mi asi bylo nejvíc líto, malá Hannah. Byla opomíjená a v knize je několikrát zmíněno, jak se rodiče opravdu naučili ji ignorovat. Hannah toho nežádala moc. Pouze lásku svých rodičů a sourozenců, ale nedostávalo se jí dostatečně. Chtěla, aby ji jednou vzala matka na vědomí, když jí nabízela svou náruč k uklidnění. Musím přiznat, že v těchto situacích mi bylo asi nejvíc úzko. Hanniny myšlenky na mě měly ten největší dopad. To jak všechny milovala, ale nikdo jí tu lásku neopětoval. Jak se naučila být ta, kterou všichni přehlíží. Tím se ovšem taky naučila výborně pozorovat ostatní členy své rodiny a jako jediná poznala, že s Lydií není něco v pořádku. Jako jediná by byla schopna jí pomoci, kdyby ji Lydie nechala. Kdyby se Hannah nebála ji nabídnout svou pomoc.
Nejméně mi bylo líto Marilyn, matky dětí. Je mi jasné, že ztráta svého snu musí strašně bolet. Když přesně před vstupem na medicínu otěhotněla a musela se svého snu vzdát. Chápala jsem to, ale to, co se z ní pak stalo jenom proto, že nechtěla naplnit to, co si pro ni vysnila její matka. Přišlo mi naprosto směšné, že přesně to, co ona nechtěla celý život poté chtěla po své dceři. Rozumím, že Lydia se nikdy nezmohla na odpor, takže si mohla Marilyn myslet, že to dcera chce stejně dobrovolně, jako to tehdy chtěla ona, ale…
Kniha na mě velice zapůsobila a rozhodně to byla jedna z nejsilnějších knih, co jsem letos přečetla. Co letos, možná spíš za celý život. Rozhodně o tom všem budu ještě hodně dlouho přemýšlet.

Jak je, doufám, cítit z článku, knihu bych vám rozhodně jenom doporučila. Stejně jako mi ji kdysi doporučovala Klárka a já jsem si ji sice přečetla asi tak o dva roky později, ale i podle mého i proto na mne zapůsobila tak jak zapůsobila. Některé knihy potřebují ten správný čas.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama