Říjen 2017

Recenze-Odpusťte mi, Váš Leonard

21. října 2017 v 14:58 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Odpusťte mi, Váš Leonard
Autor: Matthew Quick
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (2013)
Počet stran: 253
Hodnocení na GR: 3.93
Hodnocení na DK: 79%
Děj: Leonard má dnes narozeniny. Jako dárek si daruje sebevraždu a vraždu. No nezní to jako skvělý dárek? Leonardův bývalý nejlepší kamarád mu zničil život. Nebyl však jediný. Jeho otec je bůhvíkde a matka v New Yorku spí se svým přítelem a vede svoji návrhářskou kariéru. Leonarda nechává ve Filadelfii ať se o sebe stará sám. Musíme uznat, že to pro sedmnáctiletého chlapce, který se utápí v depresích, není nic příjemného. Dnes ale všechno skončí. Leonard zabije toho, kdo mu zničil celý život a potom zabije sám sebe. To ovšem není všechno, co chce dnes udělat. Chce ještě rozdat dárky pár lidem, kteří pro něj jsou nějakým způsobem důležití. Bude tu někdo, kdo bude pro Leonarda plakat?

Hodnocení: Tato kniha na mne čekala v mé knihovně minimálně dva roky. Nevím, proč jsem jí tolik odkládala. Pamatuji si, že když jsem ji dostala, přečetla jsem si na internetu několik recenzí a ty byly většinou negativní. Kniha nikoho moc nebavila a já jsem se od ní distancovala. Říkala jsem si, že tahle kniha asi nebyla úplně dobrá volba. Jak jsem se mýlila.
Rozhodně je kniha spíš pro starší čtenáře. Já bych jí ve svých patnácti letech taky nepochopila, nebo by mě rozhodně nebavila. Citáty o životě, filosofické myšlenky, kterých je v této knize opravdu dostatek, a mnohem více. Kniha je toho doslova plná a já jsem si ji opravdu užila.
Celou knihu mi bylo poměrně dost smutno, protože tato kniha opravdu není nic veselého. První polovina knihy se mi četla opravdu sama, ale bohužel kolem té poloviny přišla jedna část, která mě nebavila a navíc mi byla nepříjemná, takže tato část mi knihu trochu zkazila. Co mi ještě zkazilo dojem z knihy, byl konec. Ten byl podle mě odfláknutý, nedodělaný a obecně prostě špatný. Já jsem člověk, který nemá rád otevřené konce, ale to nebylo to jediné, co mě na tom konci naštvalo. Samozřejmě se tu nemohu moc vyjadřovat, protože popisovat, co se mi vlastně na konci knihy nelíbilo, by byl obrovský spoiler. Proto se k této poznámce už nebudu vyjadřovat.
Pojďme se podívat na tu pozitivní stranu a to tedy na to, co se mi na knize líbilo. Mimo to, že tu bylo opravdu spoustu krásných a hlavně pravdivých myšlenek o životě, což už jsem zmiňovala, líbil se mi zde nápad dopisů z budoucnosti. Možná toto bych měla trochu vysvětlit, protože já jsem ten první dopis vůbec nechápala a já tenhle pocit nemám ráda. Leonardův učitel pan (Herr) Silverman, poradil Leonardovi, aby si napsal dopisy z budoucnosti, a tím pádem se na ty lidi bude těšit a nebude mít pocit, že nikdy už nikoho, kdo by mu rozuměl, nepotká. Na mě by to nefungovalo, protože bych pořád měla pocit, že ty dopisy jsem si napsala já, takže se taky může stát, že v budoucnosti na mě nikdo nečeká. Přesto mi to nepřijde, jako špatný nápad. Rozhodně je minimálně zajímavý.
Styl autora mi sedl a rozhodně mě nutil číst pořád dál a dál. Druhou polovinu knihy jsem přečetla za jeden večer a ani mi to nepřišlo.
Leonarda jsem měla opravdu ráda a bylo mi ho líto. Když jsem se dozvěděla, co mu udělal jeho nejlepší kamarád (což jsem ovšem uhodla skoro hned, ale nevadilo mi to) bylo mi špatně a moje srdce pro Leonarda ještě víc krvácelo. Často jsem se s ním ztotožňovala (což pro mě není úplně hezká reklama) a i to mě vtáhlo do příběhu a chtěla jsem vědět, jak to skončí. Jak se může stát, že vám nikdo nepopřeje k narozeninám? To prostě nepochopím.
Herr Silverman byl naprosto skvělý. Někdo si může myslet, že byl smyšlený, ale já jednoho takového profesora znám i ve skutečnosti, takže i tací lidé opravdu existují. Kdybych někdy studovala holocaust, chtěla bych mít pana (Herr) Silvermana. Stejně jako Leonard měl spoustu skvělých otázek, jak existenčních tak obecných. Pan Silverman je skvělý člověk a takových, jak víme, je málo. Proto bychom je měli mít v úctě a vzhlížet k nim, pokud to jde.
Obálka se mi osobně líbí víc, než originál. Nějak nechápu ty obálky, kde je přes celou stranu velkým písmem napsán název a autor. Přijde mi to neoriginální a působí to na mě dojmem, že grafik si s knihou nechtěl dělat moc práce.

Abych to tak nějak dala do kupy, jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a rozhodně ji doporučuji dál a dál. Zaslouží si, být čtená a rozhodně, pokud ji máte v knihovně, ji nenechte zapadnout. Kdyby tam nebyla ta část v půlce knihy a ten slabší konec, měla by ode mne kniha plný počet hvězd. Takhle ji dám čtyři. Rozhodně vám ji doporučuji, ale spíše starším čtenářům. Řekněme například sedmnáct a výš. Mladší ji podle mě nemají moc šanci pochopit. Nechápejte mě špatně, ani já bych ji tolik nepochopila, kdybych si ji přečetla už tehdy v patnácti. Na nějaké knihy člověk musí prostě dozrát. A tato k nim patří.


Recenze-Moje sestra žije na krbové římse

7. října 2017 v 10:03 | Book is always the answer |  Knižní recenze
Název: Moje sestra žije na krbové římse
Autor: Annabel Pitcherová
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2011)
Počet stran: 200
Hodnocení na GR: 4.02
Hodnocení na DK: 77%
Děj: Jamie si myslel, že stěhování jeho rodinu změní. Nebo aspoň otce, který je alkoholik a nemůže ani chodit do práce. Máma utekla se svým terapeutem a vůbec se o ně nezajímá. Proč to všechno? Jedna z Jamieho sester totiž před pěti lety zemřela. Její rodiče se nemohli dohodnout, jestli ji spálit, nebo pohřbít. Nakonec vyhráli tak nějak oba. Otec dostal urnu a matka dceru pohřbila (aspoň tedy její kousky). Jamie to v nové škole vůbec nemá jednoduché, ale naštěstí po jeho boku stojí jeho druhá sestra Jasmine. Teda ne úplně pořád, ale dost často. A potom je tu taky holka, která sedí vedle Jamieho v nové škole. Spolusedící je muslimka, bude to nějak vadit?

Hodnocení: Rovnou na úvod bych ráda zmínila, že podle mě, jsem už mimo cílovou kategorii. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tato kniha nebude patřit mezí mé největší oblíbence.
Od autorky už jsem si chtěla přečíst její slavná "Kečupová mračna", bohužel mi to nesedlo a knihu jsem odložila hned po pár stranách. No, tak aspoň vidíte, že v tomhle je tato kniha lepší! Dočetla jsem ji!
I když příběh je celou dobu pesimistický a žádný krásný příběh se tu opravdu neodehrává, na mě to nijak nezapůsobilo. Nedokázala jsem se ztotožnit ani s jednou z postav. Ano, bylo mi Jamieho líto, ale ne nijak zvlášť moc a rozhodně jsem kvůli němu neronila slzy.
Co ale tento román vykresluje naprosto skvěle je, jak obrovský vliv mají na děti rodiče. Samozřejmě, pokud si odmyslíme genetiku, nemůžeme popřít, že rodiče jsou lidé, kteří nás nejvíc utváří. Když jsem četla, jak se rodiče zajímali víc o onu mrtvou sestru Rose, než o Jasmine a Jamieho, bylo mi naprosto jasné, že to na nich zanechá následky. A taky se tak stalo. Přijde mi, že rodiče si vůbec neuvědomovali, jak jim kazí život. Byli moc zahleděni do svých vlastních emocí a problémů a vůbec je nezajímalo, co by chtěli jejich děti, jak se mají. Došlo to až do takového stádia, že matka uteče s psychiatrem a upřímně ji vůbec nezajímá, co se s dětmi děje. Jak je tohle vůbec možné? Jaká matka tohle dokáže? Ještě když ví, že je nechává s otcem alkoholikem, který není schopný ani chodit do práce.
Překvapila mě aktuálnost příběhu. I když ho autorka napsala už v roce 2011, přijde mi, že naprosto vystihuje dnešní dobu. Nenávist k muslimům, která se teď objevila skoro v celé Evropě, je v této knize všudypřítomná. To mě poměrně bavilo, to musím uznat.
Styl mi opravdu hrozně moc připomíná dílo 'Chlapec v pruhovaném pyžamu", stejně jako Bruno, tak i Jamie vypráví svůj příběh a je vypravěčem. Taky zde jsem viděla pár chyb. Někdy mi přišlo, že je Jamie opravdu velice chytrý a řekla bych mu více, než deset let. Dost často se ovšem choval naprosto opačně. A co je to za pořádek, když jednu chvíli vypadá vyspěle a za pár stránek je z něj nechápavé dítě? Opět za to podle mne mohou rodiče a jejich výchova. Nebo spíš absence výchovy.
Obrovské plus je grafická stránka knihy. Je opravdu nádherná a to nejenom zvenku, ale i uvnitř. Drobné ilustrace na začátku každé kapitoly, nebo v jejím průběhu jsou krásné a jednoduché. A jak já říkám, v jednoduchosti je krása. Ovšem, že nemohu nezmínit krásnou ořízku, která je zde vyzdobena pomocí krásných modrých kočičích stop.
Jamie byl trochu moc naivní, ale to naprosto chápu, protože je dítě. Děti by naivní být měli a na druhou stranu je krásné, že mu po všech těch měsících, bez mámy a pořádného táty, ta naivita zůstala. Bohužel mi ale nijak víc k srdci nepřirostl. Musím ovšem konstatovat, že jsem pozorovala jisté stejné vlastnosti, které mám i já a mám takový dojem, že i to je důvod, proč mi tolik k srdci nepřirostl.
Jasmine mi sedla mnohem víc. Už ve svých patnácti letech musela plnit úlohy mámy. Sice je časem už přestávala plnit, ale na druhou stranu to, jak se k ní choval táta, bylo taky poměrně neúnosné. Zvlášť se mi líbily její růžové vlasy! A co teprve její přítel…
Z otce a matky jsem byla naprosto zhnusená a myslím, že jejich charakteristika už tak nějak vyplynula z předešlých odstavců.
Otevřeně přiznávám, že v knize byla jedna scéna, kdy se mi opravdu chtělo hodně brečet a kdybych nebyla zrovna v autobuse, tak bych se skoro určitě rozbrečela. Ale nemůžu vám říct proč, protože to by byl spoiler a to my nechceme!

Knize dávám tři hvězdy a doporučuji ji spíš mladším čtenářům kolem třinácti až šestnácti let. Kniha je ideální, když chcete opravdu doslova vypnout a na všechno zapomenout a prostě si jenom užít knihu. Na to je určitě výborná. Takže kdo si chce zalézt pod peřinu s nějakou oddechovou knihou, tohle je poměrně dobrá volba.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE.