Říjen 2016

Recenze-Mariana

28. října 2016 v 10:36 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze


Název: Mariana
Autor: Susanna Kearsleyová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (1994)
Počet stran: 374
Děj: Když je Julii pět let, projíždí s rodiči kolem starého domu v Exbury. Ona se zadívá na dům a cítí, že ji k němu něco přitahuje. Po dvaceti pěti letech kolem něho se svým bratrem projíždí znovu a vidí ceduli, na které stojí: Na prodej. Rozhodne se na místě. Koupí ten dům.
S domem v Exbury najde i plno přátel. Stojí při ní a jsou jí opravdu příjemnou společností. Když v tom jednoho dne se stane někým jiným. Stane se Marianou, ale pouze na půl hodiny. Nechápe, co se to stalo, ale děje se to dál a ze začátku to Julie nemůže kontrolovat. Kdo byla ona Mariana? Jak to souvisí s Julií? A stává se něco podobného ještě někomu?

Hodnocení: Když jsem na jaře dočetla Zimní moře, bylo mi jasné, že této autorce hned tak sbohem nedám. Okamžitě jsem si zjistila, že od ní u nás vyšla ještě jedna kniha. Nechtěla jsem si ji přímo kupovat, protože anotace mě zase tak moc nenadchla. O to větší jsem měla radost, když jsem ji uviděla v knihovně. A teď vám tu můžu napsat recenzi.
Musím přiznat, že prvních sto stránek jsem louskala asi dva týdny. Ano bylo tu známé klišé, jakože jsem neměla čas a tak podobně, ale taky mě kniha moc nezaujala. Už několikrát jsem si říkala, že to nemá cenu, ať tu knihu odložím. Stále ve mně však hlodala myšlenka, že knihu přece napsala Susanna Kearsleyová a mě se prostě bude líbit. Tušila jsem, že se mi bude líbit a tušila jsem správně. Když přišly podzimní prázdniny, dala jsem knize poslední šanci. Ještě štěstí, že jsem to udělala.
Styl autorky mi krásně sedí. Hodí se do historických romantických příběhů a já mám pocit, že jsem hrdinkou. Že já jsem ta Julie, která se prochází po svém domě a která neví, co se s ní vlastně děje. Spisovatelka moc ráda popisuje krajiny a místa, kde se děj odehrává a i když nemám moc v lásce popisy míst, tady mi nevadily. Krásně to do všeho zapadalo.
Obálka je moc pěkná a přijde mi, že tyto růže se na obálku hodí víc. Celá je laděna do narůžovělého tónu a fialové růže jsou krásným doplňkem. Nesouhlasím pouze s jednou věcí a to, že mě tento dům nepřijde, jako ten, co autorka popisuje v knize. Představila jsem si ho úplně jinak, ale to taky může být moje chyba.
Julii jsem měla moc ráda. Byla to příjemná hrdinka, která vás ničím nemohla štvát, protože na ni nic špatného ani nebylo. Byla to normální slečna, která dělala to, co ji bavilo a tak si nemohla na svět stěžovat.
Tom byl ohromně kouzelný bratr. Je to ideál každé sestry. Je ohleduplný, zajímá se o svou sestru a za každých okolností ji chce pomoct. Skočil by pro ni do ohně, kdyby bylo potřeba. Ale trochu mi přijde, že si tu autorka trochu chtěla vystřelit z církve, protože Tom je kněz a…řekněme, že občas jeho chování podle mého nebylo úplně v souladu s kněžským chováním. Možná tím autorka chtěla poukázat na to, že dnes už kněží nemohou žít takový život jako kdysi. Všechno jde dopředu.
Líbilo se mi, že tu nebyl souboj dvou mužů. Byl tu pouze jeden muž a muselo se rozhodnout, jestli ano nebo ne. Já vám toho nechci moc prozrazovat, takže v tomto směru musím být potichu.
A teď ty zápory. Přišlo mi, že některé dialogy byly naprosto zbytečné. Jako kdyby autorka v té době nemohla na nic přijít a tak tam nacpala tohle. Právě tyto dialogy nebo i popisy, jak hlavní hrdinka trávila dny, mě moc nebavily. A další zápor je ten, že autorka strašně usekla konec. Ten se dal ještě tak krásně rozepsat. V tomto případě bych ráda viděla ještě třeba dalších dvacet stránek, protože tam se toho ještě dalo využít. Tady mi zase přišlo, že autorka tak nějak psaní už chtěla ukončit a tak to prostě usekla. Byla jsem z toho docela smutná. Sice vyhrál ten, kterého jsem měla radši, ale něco mi tam ještě chybělo. Pochopí mě lidi, co Marianu četli. Vy co jste ji ještě nečetli, to poznáte, věřte mi.

Knihu opravdu doporučuji. Hodí se na teď už dlouhé podzimní večery, kdy se zakutáte pod peřinu nejlépe s nějakým dobrým pitíčkem (jako je třeba čaj, káva či horká čokoláda) a budete si jenom číst a číst. Čtení této knihy vás pohladí po duši a zapomenete na všechna svá trápení. Aspoň já jsem na ně opravdu zapomněla.


Call it what you want (3)

9. října 2016 v 20:17 | Anna Elizabeth Potter
Tak se jdeme podívat, jaké bylo září!