Září 2016

Recenze-Panství Edenbrooke

25. září 2016 v 19:00 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze

Název: Panství Edenbrooke
Série: Panství Edenbrooke
Díl: 1.
Autor: Julianne Donaldsonová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (2012)
Počet stran:
Děj: Marianne žije po smrti své matky v Bathu spolu s babičkou. Pořád doufá, že jednoho dne přijde její otec, který je na cestách, a odveze ji zpátky domu. Byla oddělena i od své sestry, dvojčete Cecily, která je teď v Londýně. Jednoho dne ji právě sestra napíše dopis, kde píše, ať přijede na panství Edenbrooke. Marianne ani chvilku neváhá, protože nemá ráda Bath. Ona byla vždycky spíš pro venkov. Na paství se setká s jedním záhadným mužem. Jmenuje se Filip a časem se z něho stane její opravdový přítel. Poté, ale přijede sestra a Marianne se dozví, kdo že je ten mladý muž, do kterého se její sestra zamilovala. Nechá Filipa sestře, která byla vždycky ta hezčí, nebo o něj bude bojovat?

Hodnocení: Zní to jako tradiční historická romance. Ale tak skvělou knihu jsem tedy nečekala ani já. Musím se přiznat, že moc historické romance nečtu. Protože mi nepřijde, že by mě nějakým způsobem naplňovaly. Je to opravdu velmi odpočinkový druh literatury a já jsem vždycky byla spíš na detektivky. Ale zase nemohu popřít, že nemám ráda romantiku a to byl především důvod, proč jsem po této knize sáhla. Měla jsem hodně špatnou náladu a potřebovala jsem něco lehkého, nad čím nebudu muset tolik přemýšlet. Svým způsobem jsem si vybrala správně. Kniha mi opravdu dokázala vykouzlit úsměv na tváři a nejen na ní, ale i v mém srdci. To už se dlouho žádné knize nepovedlo. Rozhodně to není kniha, nad kterou bych nepřemýšlela, právě naopak!
Styl autorky je opravdu velmi pěkný a barvitý. Moc dobře se četl, o čemž svědčí i moje rychlost čtení, kterou budu rozebírat v jednom z následujících odstavců.
Do obálky jsem se naprosto zamilovala a musím přiznat, že byla taky jedním z důvodů (asi hlavní důvod), proč jsem si knihu pořídila.
I když je v celku jasné, o co v této knize je (a jak to dopadne) musela jsem číst a číst a číst a strašně jsem chtěla vědět, jak to dopadne. V této knize jsem našla tolik krásných filosofických myšlenek o zamilovanosti a lásce jako takové, že moje mysl nad knihou uvažovala ještě hodně dlouho po dočtení.
Knihu jsem skoro přečetla za jediný den. Prvních šedesát stran jsem přečetla o víkendu a nijak jsem z toho nadšená nebyla. Říkala jsem si, že to asi přeci jenom úplně není pro mě, a že bych se asi měla podívat po jiné knize. Ještě že jsem to neudělala! Ve čtvrtek (bylo patnáctého) nebo aspoň myslím, že to bylo ve čtvrtek, nám odvolali odpolední školu, a tak jsem domu dorazila opravdu hodně brzy. Myslím, že kolem jedné hodiny odpoledne. Byl ještě relativně začátek školy, a tak jsem se rozhodla, že si budu číst. A knihu jsem zaklapla až v půl dvanácté. Tak jsem se do ní začetla a ona mě naprosto pohltila. Nedokázala jsem se vymanit jejímu kouzlu.
Marianne je nezkušená dívka, co se týče vztahů. Ještě nikdy se jí nikdo nedvořil a jí se také ještě nikdo nelíbil. Tudíž jste během knihy na ni křičely něco takového: "Sakra vždyť on je od tebe úplně blázen, kdy si toho konečně všimneš?!"
Měla jsem ji opravdu moc ráda a docela jsem se v ní viděla. Stále myslela na dobro ostatních než na to svoje a byla opravdu kouzelná bytost. Po delší době hrdinka, která mě vůbec neštvala (až na tu věc, kterou jsem psala nahoře, ale to je takové to "zdravé" štvaní).
Do Filipa se nešlo nezamilovat. Já si bohužel jsem každým dnem více a více jista, že v dnešní generaci už o gentlemana nezavadíte. Proto tak ráda utíkám do knih, kde jsem našla naprosto dokonalého jedince. Byl úžasný po celou dobu a věřte mi, že ne jednou jsem chtěla být na místě naší Marianne. Opravdu, když si Filipa představím…no ještě teď mi srdce buší stokilometrovou rychlostí!
Nerozčilovala mne ani jedna z vedlejších postav a výjimečně se mi líbili i záporáci. A to už je u mne, co říct, protože já je většinou bytostně nenávidím!
Já jsem příběh hltala a naprosto jsem se zamilovala do každého detailu té knihy. Jak do samotného panství, tak do jeho majitele, nesmím zapomenout na krásnou kobylu Meg! Opravdu doufám, že si knihu přečtete a budete stejně nadšeni jako já. Nic jsem od knihy neočekávala a potom jsem byla obrovsky překvapena, co se z toho vyklubalo.

Autorka napsala i druhý díl série, který je ale psaný z pohledu Filipa. Vůbec by mi nevadilo, kdyby Ikar tuto její knihu vydal. Určitě bych běžela do knihkupectví hned v den jejího vydání a podle mého bych byla možná i úplně první! Autorka má i jinou knihu, po které jsem se už koukala v angličtině, protože se mi velmi líbila už dva roky zpátky. Je to opět historická romance a já tedy můžu jenom doufat, že ji Ikar bude dál vydávat.


3.Kapitola

24. září 2016 v 10:25 | Anna Elizabeth Potter |  Řád černých rytířů

Recenze-Drahý příteli

13. září 2016 v 20:21 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze

Název: Drahý příteli
Autor: Anne-Laure Bondouxová a Jean-Claude Mourlevat
Nakladatelství: Argo
Rok: 2016 (2015)
Počet stran: 284
Děj: Postaršímu spisovateli jménem Pierre Marie Sotto přijde jednoho dne balíček. Vypadá jako jeden z dalších rukopisů. Na balíčku není zpáteční adresa pouze e.mail. Pierre tedy napíše slečně jménem Adeline Parmelanová. Napíše jí, že je mu líto, ale rukopisy nečte. Ona ho ale požádá, ať si balíček nechá a otevře ho. Po e-mailu se chvíli dohadují, až začnou vyprávět o všem možném. Po pár dnech psaní Pierre napíše, že balíček opravdu otevře, ale Adeline už nechce, aby ho otvíral. Naopak se snaží od něj Pierra odlákat. Všechny zajímá, co je v balíčku ukryto a co vlastně ti dva lidé mají společného…

Hodnocení: Filosofický román nepatřil mezi mou oblíbenou četbu. Vždy jsem si na něj přišla málo vyspělá. Připadalo mi, že mu nikdy nebudu moct porozumět a že já prostě nemám filosofické buňky. V poslední době jsem nad tím ale začala uvažovat. Chtěla jsem začít číst hodnotnější literaturu, chtěla jsem číst knihy, co mi něco dají. A proto jsem sáhla právě po tomto románu. No určitě jsem se trefila.
Obálka je naprosto nádherná. Argo si prostě s knihami hraje a jejich knihy (netvrdím, že knihy z jiných nakladatelství ne!) jsou dělané s láskou. To je na této knize vidět. Krásně zvolené barvy se perfektně doplňují a obálka se povedla.
Román je epistolární, což znamená, že je psát pomocí dopisů, tady konkrétně prostřednictvím e-mailů. Proto se může zdát, že děj tu bude zaostávat, ale je tomu právě naopak. Přišlo mi, že tu bylo víc zvratů a překvapivých momentů, než v kdejaké detektivce. Více méně jsem vše odhadla, ale taky mi pár věcí uklouzlo a byla jsem více než překvapena. Román jsem přelouskala za dva dny.
Celý román má takové krásné kouzlo. Dokáže vás do sebe vtáhnout a vy se cítíte jako Pierre i jako Adeline zároveň. Napjatě čekáte, co kdo odpoví a jak na to ten druhý bude reagovat.
Neobjevují se zde e-maily pouze mezi Pierrem a Adeline, ale své e-maily tu mají i Pierrovi nejlepší přátelé nebo jeho dcera Glorie. Adeline a Pierre tu mají pár hluchých míst (nebo spíš jedno velké) a tady si můžeme užívat e-mailů od jiných.
Pierra jsem naprosto zbožňovala. Byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Starý, trochu nabručený a hlavně neobyčejně osamělý. Byl zvyklý na dům plný dětí a najednou je v domě úplně sám. Bylo mi ho líto a soucítila jsem s ním. Sama moc dobře vím, jaké to je být najednou sám, když jste tak dlouho zvyklý na přítomnosti ostatních.
Adelaine jsem měla ráda hodně díky tomu, že jsem se v ní viděla. Byly jsme si opravdu velmi podobné a já jsem chápala, jak se cítila, když přiznala, že patří k těm trochu širším. Jinak ale musím přiznat, že skoro po celou knihu jsem měla radši Pierra. Konec mi ale trochu pomohl Adelaine ještě více pochopit a ve finále je mám ráda nejspíš stejně i když Pierra o malinko víc.
Tahle kniha mi rozhodně dala mnohem více, než detektivka nebo thriller. Přesvědčila jsem se, že už nemám úplně názory dítěte a dokážu si o spoustě věcech udělat vlastní názor. Že se za své názory dokážu i pohádat a hlavně, že už jsem dost stará na to, svoje názory nějakým způsobe, rozvíjet. Myslím, že právě tato kniha mi otevřela cestu k filosofickým románům a doufám, že další knihy v tomto žánru se mi budou také líbit.
I když byla kniha skvělá, musím přiznat, že některé pasáže mě nebavily. Proto nejspíš kniha dostala čtyři hvězdy a ne plný počet.
Kniha je rozhodně pro odpočinek a myslím, že většině z vás vykouzlí úsměv na tváři. Ať už smutný nebo šťastný, protože každý si to přebere po svém.
A víte, co je super? Kniha má látkovou záložku!

Citáty♥

9. září 2016 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter |  Beautiful :))***
Už dlouho jsem žádné citáty nepřidala a myslím, že by bylo hezké, to zase obnovit! Takže dnes vám sem dám pár, abychom si je tak trochu oprášili. Jsou to opravdu pěkné kousky a už jste je asi párkrát slyšeli či viděli.
Pokud máte na mne ohledně citátů nějaké otázky určitě je dolů napište a já bych o tom potom udělala samostatný článek. A taky mě napadlo, jestli chcete, abych se nějak vyjádřila k různým citátům, napište a já o nich napíši takovou úvahu, by se dalo říct.

"Kdo opravdu miloval a je zklamán, je ochoten spíše nežít než nenávidět."
Auguste-marseille Barthélemy
"Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání."
Jiří Orten
"Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci."
"Strach lže a ty mu věříš."
Friedrich Nietzsche
"Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti. Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí. Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí."
Emily Dickinsonová
"Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby."
Mark Twain
"Dobré vlastnosti nepotlačí nikdy špatné, asi tak jako cukr přidán do jedu, nebrání jedu, aby byl smrtící."
Arabské přísloví
"Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně."
William Shakespeare
"Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil."
William Shakespeare
"Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi."
William Shakespeare
"Přítel je, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Je to osoba, s kterou se odvažujete být sám sebou."
Crane
"Rána, kterou zasadil přítel, se nehojí."
Africké přísloví
"Naučme se ukázat člověku přátelství, dokud je živ, a ne, až když umře."
Francis Scott Fitzgerald


Call it what you want (2)

6. září 2016 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter |  To se prostě nikam nehodí
Tak jaké reakce to byly za srpen?

Recenze-Vrazi bez tváře

2. září 2016 v 19:54 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze
Vrazi bez tváře (Wallander, #1)
Název: Vrazi bez tváře
Série: Případy komisaře Wallandera
Díl: 1.
Autor: Henning Mankell
Nakladatelství: Host
Rok: 2013 (1991)
Počet stran: 287
Děj: : Komisař Wallander jede k jednomu domu skoro na samotě a tam najde dvě naprosto zohavená těla. Muž je brutálně zavražděn, ale na ženě ještě byly znát nějaké známky života. Umřela v nemocnici pár desítek hodin po převozu. Jediné, co ze sebe dokázala dostat bylo slovo cizí. Detektiv nejdřív nechce, aby se vyšetřování upnulo směrem na cizince, ale po několika událostech nemá jinou možnost a musí poslední slova zavražděné brát v potaz. Nejde ale úplně špatnou cestou? Co když je zabyl někdo, kdo je znal?

Hodnocení: Na sérii o komisaři Kurtu Wallanderovi jsem se těšila opravdu hodně. Táta mi říkal, že četl druhý díl a že se mu opravdu líbil. Mě upřímně zaujaly už ty obálky, a tak jsem knihu jednou prostě vzala do ruky a už ji skoro nepustila.
Kniha byla výborně napsaná a já se nenudila, ani chvilinku. Opravdu nenajdete v této knize hluchá místa. Všude je plno akce a když není akce je minimálně napětí. Autorův styl mi neskutečně vyhovuje. Píše tak, jak to skutečně je. Nic nepřikrášluje a já mu věřila každé slovo.
Byla to klasická detektivka, která byla psaná z jednoho pohledu, byla tu jedna dějová linie a to já mám prostě nejradši. Nejsem moc příznivec vyprávění z více pohledů, nebo příznivec více dějových linek. Mám ráda, když je vše prostě jednoduché. Nač si to komplikovat?
Komisaře jsem měla ráda. Byl to sice docela depkař a hodně pil, ale přijde mi, že to musí prostě všichni detektivové. Líbilo se mi, že se chtěl postarat o svého nemocného otce a že ho prostě nenechal hnít ve svém vlastním botelu, jako to dělají někteří dnešní potomci. Ale jedno bych si dovolila říct. Prosím napište někdo detektivku s vyšetřovatelem, který nemá deprese, neopíjí se a má kvalitní rodinné zázemí. Děkuji moc.
Ale skoro každá kniha má i nějaké to mínus. V tomto (ne jenom v tomto) případě, to je konec. Beru, že to je teď trend. Beru, že tak končí skoro všechny severské krimi. Ale sakra mně to prostě vadí! A pokud detektivka bude mít takovýto konec, tak ode mne nikdy nedostane plný počet hvězd, to si můžete být jistí. Proč myslíte, že ty detektivky čtu? Abych si taky trochu zahádala ne? Pokud chcete vědět, co mi tak vadilo, úplně stejný problém jsem měla u knihy Lovci nocí. Nechci se tu opakovat (a hlavně nechci moc psát spoilery) takže jestli to někoho hodně zajímá, podívejte se do recenze na knihu Lovci nocí.
Jinak, ale knize nemohu nic vytknout. Pohltila mne tak, že jsem ji přečetla za dva dny a to já jsem opravdu velmi pomalý čtenář. Líbilo se mi prostě všechno. Postavy, prostředí, dialogy, dění mimo vyšetřování a takhle bych tady mohla vyjmenovávat ještě v té době, kdybyste četli tuto recenzi.
Pokud chcete zkusit něco ze severské krimi, tento autor je určitě jednou z těch nejlepších voleb. Můžu ho jenom vychválit a už se moc těším, až si od něj přečtu nějakou další knihu! Dneska už je těch detektivek a krimi knížek poměrně hodně a už je docel těžké si mezi takovým kvantem vybrat. Ale jak jsem říkala, podle mne s tímto hybu rozhodně neuděláte.