Když jsem ještě chodil spát po večerníčku

24. prosince 2015 v 0:00 | Anna Elizabeth Potter |  No Fanfictions (one-off stories)


Tak tady je moje povídka po asi pěti měsících. Omlouvám se Terce, protože jsem se taky celé čtyři nebo pět měsíců nezapojila do soutěže. Je mi to líto Terko, ale já to prostě nezvládala. Jestli chceš napíšu ti na e-mail důvod. Takže zde je moje povídka na téma Když jsem ještě chodil spát po večerničku.



V té době, kdy jsem chodil spát ještě před večerníčkem, jsem nemohl vědět o hádkách svých rodičů. Většinou začínaly kolem půlnoci. Až když jsem chodil spát později, jsem zjistil, co můj otec dělá mé mamince.
Jeho tyranství neznalo meze. Vždy jsem seděl v temném pokoji a poslouchal maminčiny tiché vzlyky, protože mě nechtěla budit. Někdy v této době jsem se do toho párkrát vložil, ale výsledkem byly pouze mé četné zlomeniny horních končetin.
Maminka musela nechat práce a přestala se stýkat s lidmi, protože už ani make-up nedokázal zakrýt její fialový obličej. Já jsem ale do školy chodit musel a dodnes mi není jasné, proč učitelé nebo personál v nemocnici něco neřekli, nebo nezavolali sociálku. Moc dobře museli vědět, že u nás doma není něco v pořádku. Možná je zastrašil otec, možná je podplatil. Možností je spousta.
Celý život jsem se proti němu snažil bojovat, ale věčně byl silnější než já. Nesnášel jsem ho a on to moc dobře věděl. Byl to hnusný tyran, který neznal pojem láska. Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho mou maminku bil. Je dost dobře možné, že to začalo ještě před mým narozením. Jednoho dne se mi to přeci povedlo.
Vešel jsem do kuchyně a už jsem zase viděl jeho ruku ve vzduchu a matčinu tvář, která už se ani nesnažila schovávat. Zareagoval jsem jako býk na rudou barvu. Vyrazil jsem a měl jsem jediný cíl. Ať už to konečně skončí!
"Co děláš, ty spratku!" zařval dost nahlas.
Nijak jsem nereagoval a snažil se ho prostě přeprat. Připadalo mi to jako milisekunda a on najednou ležel pode mnou bez známky života. Maminka jako správná sestra ho začala oživovat, ale já ji zastavil.
"Odejdi a dělej, že si tu nikdy nebyla. Mami, on už je pryč. Už ti nikdy nic neudělá." Dlouho jsem ji přemlouval, ale nakonec opravdu odešla a já jsem mohl zavolat policii.
A odkud vám to vlastně píšu? Z vězení, dostal jsem pár let, ale naštěstí soudce přihlédl k okolnostem za jakých byl čin spáchán a nedostal jsem tak vysoký trest. Ale mně je to vlastně jedno.

Moje máma spáchala sebevraždu. Nejspíš nedokázala najednou žít beze mě a mého otce. Už tohle oslovení pro jeho osobu nepoužívám, protože tím, kým byl, nikdy doopravdy nebyl a nikdy by ani nemohl být otcem. Matka měla velmi nízko posazenou psychiku za ty roky týrání. Nedokázal jsem ji ochránit a to mě bolí nejvíc. Teď už nemám pro co žít. Ale něco vám povím. Občas se chci vrátit do dob, kdy jsem chodil spát po večerničku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 24. prosince 2015 v 10:38 | Reagovat

Wow... Jednoduše wow. :O

2 Morena Morena | E-mail | Web | 28. prosince 2015 v 14:03 | Reagovat

Nádherné. Až mám zimomriavky na rukách. Aj slzička mi vyšla, keď som si to predstavila.
Poviedka je veľmi depresívna, ale za to krásne napísaná. Kiežby to tak v skutočnosti nefungovalo. A trochu ma to mrzí. :-(

P.S. Prosím, rozvíjaj svoj talent aj naďalej.

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 14. ledna 2016 v 20:32 | Reagovat

Prostě... wow. Je to doopravdy skvělý příběh. Možná je jen škoda, že je krátký, ale i tak je opravdu skvělý :) Vážně v tom pokračuj, píšeš opravdu dobře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama