Prosinec 2015

Nejlepší knihy za rok 2015

30. prosince 2015 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter |  Knihy (aneb to co miluji nadevše)

Dnes se s vámi podělím o nejlepší knihy za rok 2015. Nebudu je řadit do nějakých kategorií, budou prostě seřazeni podle data přečtení. Ke každé se budu snažit vymyslet nějaký komentář, ale nemusím to dokázat ke všem. Snad vás tím nalákám na nějaké knihy a třeba se stanou nejlepším za rok 2016 pro vás.

Recenze-Nejtemnější večer roku

28. prosince 2015 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze
Obálka titulu Nejtemnější večer roku
Název: Nejtemnější večer roku
Autor: Dean Koontz
Nakladatelství: xyz
Rok: 2015 (2007)
Počet stran: 310
Anotace: Kdo s vámi bude ve vaší poslední hodince? Amy Redwingová zasvětila svůj život zachraňování opuštěných psů. Jednou si přivede domů Nickie, fenku zlatého retrívra, ke které ji už od začátku pojí prazvláštní pouto. Ale její momentální radost zastiňuje několik podivných událostí. Amy má pocit, že ji na každém kroku někdo sleduje. Zlověstný cizinec v jejím domě. Ona i fenka Amy budou muset prokázat vzájemnou oddanost - v sázce je jejich život.
Dean Koontz je mistrný vypravěč, který vás dokáže dojmout k slzám stejně jako vystrašit k smrti. Knížka Nejtemnější večer roku je prostoupena tajemným napětím, která vám nedovolí odtrhnout vydechnout.

Hodnocení: Tuto knihu jsem našla pod stromečkem a dneska (27.) už ji mám přečtenou. Zaujalo mě na ni hlavně to, že se v knize má objevit i zlatý retrívr, což není u thrilleru tak obvyklé. Miluju zlaté retrívry, a jak víte, dva mám doma takže tuto knihu Ježíšek vybral opravdu dobře.
Kniha byla opravdu pěkná a kvalitně napsaná. Byl to opravdový thriller a autor se nebál zabít i děti, což mi přijde, že je vždycky těžké. Mrtvol tam bylo požehnaně, ale naštěstí jste si ani k jedné nestihli vytvořit nějaké sympatie. Je znát, že autor už nějaké ty zkušenosti má a mě se kniha opravdu hodně líbila.
Amy jsem si oblíbila už od začátku příběhu a myslím, že není člověk, který by si ji neoblíbil. Je pravda, že mi přišla trošku taková, že si ze všech dělá jenom srandu, ale to jsem hned po pár dalších stránkách zavrhla. Je to opravdu velmi milující bytost a má můj velký obdiv. Málo kdo by se dokázal vyhrabat z takových věcí, které se staly jí.
Naprosto jsem se zamilovala do všech tří zlaťáků, které Amy vlastnila. Ethel, Fredy i Nickie byli prostě úžasní. Naprostí ňuňánci.
Obálka se mi líbí víc v originále, ale tahle taky není špatná. Akorát mi trochu nesedí název, nějak nevím, proč kniha dostala takový název. nenacházím tam moc spojitost s příběhem. Ale to možná nevidím jenom já.
Pokud by existovala taková organizace, jakou založila Amy, hned bych se do ní přihlásila! Jmenuje se Zlaté srdce a jde o skupinu dobrovolníků, kteří pomáhají zachránit týrané, nebo opuštěné zlaté retrívry. Když nějaké najdou, buď v útulku, nebo jim zavolají z rodiny, že už třeba svého mazlíčka nezvládají, nebo zavolá manželka, že manžel psa týrá, dobrovolníci si ho vezmou domů a starají se o něj do té doby, než se mu najde nový domov. Amy si takhle nechala doma Nickie. Věděla, že už ji prostě neopustí.
Důvod proč vlastně knize dám čtyři hvězdičky, vám dokážu vysvětlit. Konec mě překvapil, ale bohužel v tom špatném slova smyslu. Já vám toho nechci moc prozrazovat, ale já jsem si myslela, že to je taková ta kniha, která je založena na faktech a nikdo si nic nevymýšlí, ale to jsem se spletla. Já jsem sice věřící, ale andělé mi prostě do thrilleru nejdou. No takže to je jeden důvod a druhý je, že jsem se občas nudila, ale to bylo opravdu jenom občas.
Takže knihu vám rozhodně doporučuji, mně se opravdu strašně moc líbila i bych řekla, že jsem se do ní zamilovala. A ten kdo má rád pejsky se dočká nádherných scén plné psí lásky!


Mé druhé já

26. prosince 2015 v 21:45 | Anna Elizabeth Potter |  Tiše sedím, přemýšlím...
Moc články k téma týdne nepíšu, ale tohle mi doela sedí. Já sama mám své druhé já, které pře jiným neukazuju. Moje druhé já, které je černější než nejčernější jezero. Špatné je, že já pomáhám ostatním se dostat z depresí, ale když přijde čas, kdybych já potřebovala pomoci, nikdo tu není.
Stávají se mi dvě možnosti. Buď mi lidi nerozumí a nevědí jak mi mají pomoci. A druhá možnost je, že si moji zprávu přečtou, ale už neodpoví. Proto jsem se časem naučila si nestěžovat a prostě si to nechat pro sebe. Ono za pár dní to zmizí a já mohu normálně fungovat a nebrečet každý večer do polštáře. Ne to zase přeháním nebrečím, ale musím přiznat, že některé dny k tomu nemám daleko.

Co nebo kdo je moje druhé já? Je to já, které nikdy nikdo neodhalí. Nikdo ho nesmí vidět jinak bych se pro něj stala hysterkou a pravděpodobně by se mnou už nikdy neprohodil jediné slovo. Je to ten druh já, které už párkrát tu žiletku do ruky vzalo, ale pyšné na to nebylo. Je to já, které si o sobě myslí a vždycky bude myslet to nejhorší. Njespíš se to nikdy nezlepší, nebo možná ano, ale tot já v to nevěří. Mé druhé já k večeru přemýšlí nad tím, co všechno udělalo špatně, za co všechno může, jak strašný člověk jsem. Kolika lidem jsem dnes ublížila, co mě čeká zítra, jak moc těžké je pro mě dojít do školy a nahodit zase to první já, které sice u mě vyhrává většinu dne a které se drží pokud jsem s kamarády. Jakmile se od nich ale odpoutám stávám se troskou. Naprostou nulou, která nic nedokáže a za nic nestojí. To si přeci o mě myslí tolik lidí. To si o sobě myslím já sama a to přeci musí být pravda. Zastávám názor, že nikdo vás nezná tolik jako vy sám. Vy sám víte, co za emoce ve vás vyvolá když vidíte kamarádku s jinou kamarádkou, nebo když předstíráte, že někoho máte rádi, ale ve skutečnosti ho třeba i nenávidíte.
Moje druhé já je naprosto zvrácené a zkažené a já ani nevím jestli tenhle článek vydám protože když to všechno sečtu ve finále je to článek pouze o mém neustálém fňukání, ale víte co? Mě to už je jedno...klidně mi sem napište, že už nic jiného neumím...však by to byla pravda


Když jsem ještě chodil spát po večerníčku

24. prosince 2015 v 0:00 | Anna Elizabeth Potter |  No Fanfictions (one-off stories)


Tak tady je moje povídka po asi pěti měsících. Omlouvám se Terce, protože jsem se taky celé čtyři nebo pět měsíců nezapojila do soutěže. Je mi to líto Terko, ale já to prostě nezvládala. Jestli chceš napíšu ti na e-mail důvod. Takže zde je moje povídka na téma Když jsem ještě chodil spát po večerničku.

Comeback?

4. prosince 2015 v 20:26 | Anna Elizabeth Potter |  Tiše sedím, přemýšlím...
Budu se opakovat, protože podobný příspěvek už jsem napsala na instagram, ale chtěla jsem ho mít i tady.


Když mi profesorka řekla, že půjdu na olympiádu z českého jazyka, vůbec jsem se nebála. Však to se nějak zvládne. Poté i ovšem sdělila, že součástí olympiády je i slohová práce. V tu chvíli mi zatrnulo. Začala jsem být šíleně nervózní. Nechápala jsem to, nikdy jsem nebyla před slohovkou nervózní. Po skoro čtyřech letech co jsem psala povídky a publikovala je na blog jsem věděla, že moje slohové práce nemohou být tak špatné. Přeci jenom mám u svých povídek dost pozitivních komentářů a už jsem pár literárních soutěží vyhrála. Vždycky jsem věděla, že se na své psaní mohu spolehnout a že v podstatě neexistuje téma, na které bych nic nedokázala napsat.
Teprve včera jsem si uvědomila, že už je to pět měsíců, co jsem nenapsala ani čárku. Nebo ano napsala jsem ji, ale musím říct, že i povídky, s kterýma jsem začínala byly lepší než tohle. Poprvé jsem měla pocit, že je i možnost, že nenapíšu ani čárku. Ani jednu blbou čárku. Do třídy jsem tedy vcházela se zvláštním pocitem. Profesorka přede mne položila papír, kde stálo zadání.

Když jsem ještě chodil spát před večerníčkem

Hned jak jsem se na tu větu podívala, věděla jsem, o čem povídka bude. Věděla jsem ve vteřině, jak skončí a jak se bude vyvíjet. Psala jsem a psala, až jsem skoro přesáhla zadaný počet řádků. Zase jsem to byla já. Ostatní na mě koukali, jak na blázna, protože jsem ani nepsala na pokusný papír. Psala jsem to rovnou na papír, který jsme měli odevzdávat. Profesorka se ke mně sklonila a zeptala se, jestli jsem si jistá, že to zvládnu bez přípravy. Měla mě minulý rok na češtinu a je opravdu velice mladá. Zrovna si udělala bakaláře. V tom jednom jediném pohledu jsem pochopila, že to nemyslí jako výtku. Ona mi opravdu věřila, akorát se možná chtěla ujistit. Odpověděla jsem jí, že to zvládnu. A ona řekla: "O tom vůbec nepochybuji." Tahle věta mi udělala strašně velkou radost a psala jsem dál.

Možná přeci jenom ještě nejsem ztracená a to moje psaní třeba časem bude zase lepší. Byla bych za to ráda. Nechci přijít o jedinou věc, za kterou na sebe mohu být hrdá, protože to je jenom moje práce. To já tady ťukám do klávesnice, to mě napadají nápady na povídky a já se odhodlám to tady publikovat. Přestala jsem věřit, že umím psát. Snad si zase někdy začnu v psaní věřit. Snad to časem zase půjde samo a nebudu potřebovat, tak dlouhé pauzy, jako potřebuji teď. Nenechám si zničit svoji lásku ke psaní jenom kvůli tomu, že se mi teď v životě nedaří. Že se mi rozpadlo přátelství? Nemůžu se tím nechat potopit. I kdybych sebevíc chtěla…