Věř si lásko

26. prosince 2014 v 5:00 | Anna Elizabeth Potter |  No Fanfictions (one-off stories)
No takže strašně dlouho jsem přymýšlela, jestli to skončí dobře, nebo špatně. Znáte mě, moc dobrých konců nemám, ale tak třeba to tentokrát vyšlo (nebo třeba si tu z vás dělám srandu a někdo umře, muhahahah), snad se vám to bude líbit. Napadlo mě to ve škole.
Povídka ještě není zkontrolovaná.


Probudil jsem se. Tak náhle, až mě to samotného vylekalo. Cítil jsem, že moje paže, kterou jsem měl položenou na druhé půlce postele, je prázdná. Znamenalo to jediné. Moje snoubenka byla zase vzhůru. Nesnášel jsem tenhle pocit. Probudíte se a necítíte ji vedle sebe.
Musím vstát a jít za ní. To byla první myšlenka, která mi probleskla hlavou. Věděl jsem, že nechávat ji v noci samotnou, není dobré. Měla za sebou dost špatnou dobu. Když byla dítě, nesnášela se. Tak moc až si ubližovala. Nejdřív se jenom, tedy jenom v úvozovkách, řezala. Nikdy to naštěstí nedošlo, tak daleko, ale bylo jasné, že to nebude mít lehké.
Když přestala s řezáním, přišel pocit obezity. Přestala jíst a přišla anorexie. Dodnes ji obdivuji, protože se z toho dokázala dostat. Samozřejmě za pomoci rodičů a přátel, ale dostala se z toho a dnes už si neubližuje a pořádně jí. Ostatně na ni dávám pozor. Nesnesl bych, kdyby byla nešťastná. Nesnášel bych se, kdyby právě proto, že bych na ni nedával pozor, zase něco takového začala dělat.
Dodneška chodí k psychiatrovi, ale už to nebylo tak vážné, tedy nebylo aspoň do doby, kdy jsme zjistili, že je těhotná.
Nejdřív jsme měli oba dva strašnou radost. Bylo to úžasné. Já o tom nevěděl a požádal ji o ruku. Ani ona o tom v té době ještě nevěděla a mou nabídku přijala. Dva dny na to jsme to zjistili. Nejkrásnější dny v mém životě.
Jenže nic není pořád úžasné. Neboli je jisté, že když je něco úžasné, za chvíli se to zkazí. I u nás tomu tak bylo. U ní začaly řekněme před porodní deprese. Tím, že se nemá ráda, nechce porodit ani naše dítě. No, ona by chtěla, ale prostě mozek jí říká, jak moc je špatná, že je hnusná a všechno to, co jí říkal v dobách, kdy na tom byla špatně. Já bych jí nejradši ty všechny vzpomínky vymazal. Nechci, aby si takhle nevěřila, a navíc ona si pořád myslí, jak je strašně škaredá a pořád se ptá, jestli jsem to s tím zasnoubením myslel vážně. Prostě si myslí, že je až moc špatná na vdávání.
Vstal jsem a šel ji hledat. Nejdřív jsem zaťukal na dveře koupelny. Nic se neozývalo, tak jsem vešel. Rozhlédl jsem se po tmavé koupelně, radši jsem rozsvítil. Bohužel v jejím případě nikdy nevíte. Nebyla tu. Poté mě napadl budoucí pokoj našeho potomka. Potichu jsem k němu došel a otevřel dveře, ani tady nebyla, ale pak jsem to ucítil.
Průvan. Nějaké dveře byly otevřené a hlavní to nebyly. Dveře na balkon to ale být mohly. Samozřejmě jsem ji tam našel. Stála, rozhlížela se a brečela. Potichu jsem k ní zezadu přistoupil a obejmul jsem ji. Ani se nelekla a opřela se o mě celou vahou.
"Věděla jsem, že přijdeš." Zašeptala mezi vzlyky. Políbil jsem ji do vlasů.
"Víš, že vždycky přijdu. I kdyby sis to nepřála. Vždy tu budu pro tebe." Chvíli nevěděla co říct, nebo spíš jak to říct.
"Já jsem strašná." Začal jsem ji hladit po břichu. Už se začínalo tvarovat.
"To o sobě neříkej. Emmo, jsi ta nejlepší žena, co mě mohla potkat a jsi ta nejlepší žena pro dítě, které nosíš ano?" Věděl jsem, že se mnou nesouhlasí, ale musel jsem ji uklidnit.
"Neříkej to, budeš litovat."
"Nebudu." Poté byla zase chvíli pauza. Společně jsme se dívali na obzor.
"Bojím se…já se bojím, že to dítě bude postižené, nebo že bude ošklivé, ošklivé po mně. Vždyť mu to nemůžu udělat." V tu chvíli jsem si ji přetočil tak, aby se svojí tváří opírala o moji hruď. Zvedl jsem jí bradu, takže se na mě musela dívat. Nemohl jsem to vydržet, koukat se na její slzy a na to jak si pořád nevěří.
"Tohle si nesmíš myslet! Protože to tak nebude. Já se těším, až naše dítě otevře oči a uvidím ty nádherně oříškové oči, které zdědí po své mámě. Až bude růst, budu se těšit na nádherné hnědé vlasy, které mu nebo jí porostou. Já se na to těším, protože ty věci na tobě miluju. Budu chtít, aby zdědilo i tvoje vlastnosti. Protože potom to dítě bude tak dokonalé, jako ty. Já tě miluju a nikdy tě milovat nepřestanu a chci, aby sis to zapamatovala, ano? Nechci, aby sis myslela, že jsi nic, protože to vůbec není pravda. Však víš, jak moc tě miluju. Myslíš, že bych miloval někoho, kdo by byl tak strašný, jak se popisuješ? Přitom to vůbec nejsi ty. Prosím mysli aspoň na to, že ty jsi celý můj svět. A za chvíli tu bude něco, co nás udělá, tak moc šťastnými, že tomu ani ty nebudeš moc uvěřit." Byl to menší proslov, ale potřeboval jsem, aby to věděla. Řekl jsem jí to už tolikrát, ale něco mi říkalo, že tentokrát už si to zapamatuje.
"Půjdeme do postele, ano?" Usmála se.
"Ano. Jsem unavená. Já za chvíli přijdu."
"Dobře, ale nenech mě čekat." Políbil jsem jí hřbet ruky.
Lehl jsem si do postele, ale pořád jsem měl takový zvláštní pocit. Najednou mi cvaklo, že jsem tam měl zůstat. Došlo mi to ale pozdě. Už jsem slyšel tělo, které z velké výšky dopadalo na chodník.
"Ne!" Zařval jsem a vyběhl na balkon. Ne to nemůže být pravda. Ne. Nebyla na balkoně, bál jsem se podívat dolů, ale musel jsem. Sehnul jsem hlavu. Ještě než jsem se stačil podívat pořádně. Někdo přiběhl.
"Adame! Někdo skočil, někdo skočil!" Ohlédl jsem se a viděl ji. Nedokážu popsat, jak se mi v tu chvíli ulevilo. V tu chvíli mě nezajímalo, kdo skočil, nebo proč. Zajímala mě jenom ona. Přiběhl jsem k ní a objal ji nejpevněji, jak jsem mohl. " Adame…" Hlesla ještě do mého trička. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele.
Slyšel jsem venku záchranku. V tu chvíli mě to nezajímalo. Byly důležitější věci. Lehl jsem si k ní a obejmul ji. Teď pro mě existovala jenom ona.

"Miluju tě. A chci, aby naše dítě bylo po tobě. Protože potom by to dítě bylo dokonalé." Zašeptala a políbila mě. V životě mě ještě nepolíbila sama od sebe. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk v životě. A nic na tom neměnilo to, že venku na sněhu ležel mrtvý člověk.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 9:34 | Reagovat

Jéé to je tak smutné a zároveň krásne. Rešpekt pre chlapca, že aj napriek tomu aká bola, bol vždy pri nej. Och ten pocit, ked počul to telo, aj ja som sa zľakla, že skočila O_O
Ale našťastie happyend!

Mohla by si aj napísať pokračovanie jak sa spolu starajú o deťátko a ona je najsuper mamimka! :D

2 Terry Terry | Web | 27. prosince 2014 v 22:22 | Reagovat

Wow, tak to je hodně dobrý! Pointa je vážně skvělá, nečekaná, překvapivá. A skvěle to vyjadřuje, jak člověku prostě vždycky víc záleží na těch, které miluje. Je to takové mrazivé, a vážně skvělé :)

3 Nancy Nancy | 27. prosince 2014 v 23:23 | Reagovat

To je tak krásný :) a smutný. Moc se ti to povedlo. Už jsem se bála, že necháš zase špatný konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama