Romeo a Julie

16. srpna 2014 v 8:00 | Anna Elizabeth Potter |  No Fanfictions (one-off stories)
Takže nejspíš poslední povídka psaná na Šumavě. Nějak mě to chytlo, i když musím uznat, že tahle je nejhorší. Děkuji své beta-readerce Lily En.



Seděla jsem v hledišti a hleděla na tu skvělou hru. V hlavní roli on. Podle mě nejlepší, nejhodnější a nejkrásnější herec v našem divadelním spolku. Jak já ho obdivuji. Dokáže zahrát Romea tak, že se publikum hned rozbrečí. Jak krásně dokáže vyznat city Julii, jako kdyby to k ní cítil doopravdy.
Jsme divadelní spolek, který hraje převážně v létě a na hradech. Hrajeme Romea a Julii, Cyrana z Belgeracu a mnoho jiných romantických a tragických děl.
Tenhle rok v žádném nehraji, protože jsem skoro nejmladší a tak role dostaly mé starší kolegyně. Vlastně jsme za to ráda. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout a hlavně jsem jeho výkon chtěla vidět z pohledu diváka a ne kolegyně. Když hraju ve stejném představení, nemůžu se soustředit na jeho výstupy, protože jsou tu ty moje. Nedokážu se na něho tak soustředit. Teď sedím v páté řadě a moc si to užívám, ale je jasné že když má tolik hereckých zkušeností, nebude nejmladší. Je přesně o dvacet let starší než já. Jestli umíte počítat, tak zjistíte, kolik mu je, když já vám řeknu, že je mi dvacet.
Představení skončilo, děkovačka byla dlouhá a diváci odcházeli. Já jsem se vydala jako jedna z posledních. Procházíme sály hradu, abychom se dostali ven, když v tom mě někdo chytne za rameno.
Nejdřív trochu nadskočím, ale jakmile se otočím, zjistím, že to je on.
"Tak co? Líbilo?" Zeptá se s úsměvem na rtech. Ten jeho úsměv, tak něžný a sladký, ale zároveň trochu rošťácký. Věděl, že uslyší jen chválu, ale stejně se zeptal.
"Moc dobře víš, že ano. Jako vždy se ti to moc povedlo. Byl jsi úžasný Romeo. Ženy a dívky v hledišti určitě Julii jen záviděly." Nevím co ostatní, ale já jsem jí záviděla určitě.
"No tak pro mě je důležité, jestli se to líbilo tobě." Usmál se. " A jsem rád, že ano." Usmála jsem se. Byla pravda, co teď řekl?
Pokývl hlavou a rozešli jsme se směrem k hotelu, kde on a další herci byli ubytovaní. Já jsem tu bydlet nemohla, nebo spíš mi to nikdo nehradil, a tak jsem se spokojila s malou chaloupkou mé dávné kamarádky. Cestou jsme se bavili o všem možném, o herectví, o našem divadle, jestli tu hodlám zůstat, nebo jestli chci spíš zkusit štěstí ve filmu. Veškeré otázky směřovaly na mne a ne na něj.
"Pokud budeme hrát i příští rok, chci, abys mi hrála Julii." Pousmál se. Nevěděla jsem co na to říct. On chce, abych já s ním hrála hlavní roli? To je až neuvěřitelné.
"Proč to chceš? Nejsem tak dobrá abych si mohla zahrát Julii a ještě po boku tak dobrého herce jako jsi ty." Podíval se na mě a malinko pozvedl obočí.
"Moniko, kdy tě napadlo, že jsem dobrý herec? Ne počkej, radši ani nechci znát odpověď. Musel bych se červenat." Oba dva jsme se usmáli. "A co se týče té role, máš celkem smůlu, už jsem to probíral s Karlem a on souhlasí a říkal, že kdybych mu to nenavrhl, stejně by to udělal. Julie ti prostě patří. Je to takové něžné, mladé stvoření, trošku bláznivé a hodné stejně jako ty." Nechápala jsem jeho pochvaly, nebo spíš jsem jim nevěnovala pozornost. Jenom tón jeho hlasu mi stačil k uspokojení. Byl tak krásný.
"Moniko!"
"Co se děje?"
"Ptal jsem se tě, kde bydlíš, ale ty nějak nereaguješ." Zasmál se.
"Bydlím v chalupě u jedné mé staré známé." Pokýval hlavou. Mezitím už jsme došli k hotelu a my jsme se museli rozloučit. Zítra už se vraceli do Prahy a já vlastě taky.
"Díky za doprovod a doufám, že tu roli neodmítneš. Bylo by to jako bych od tebe dostal košem." Zasmál se z plna hrdla.
"Já děkuju za skvělé představení a ještě o té roli popřemýšlím." Rozloučili jsme se a každý se rozešel, tam kam potřeboval. Já jsem to měla, ještě tak patnáct minut pěšky a tak jsem o dnešním večeru mohla dost přemýšlet. Mám vzít tu roli? Mohla bych hrát Julii a on by byl Romeo. A když jsem dneska Julii záviděla, příští rok už bych závidět nemusela. To já bych mohla být Julie.
Přemýšlela jsem o tom, i když jsem usínala a po celý zbytek noci jsem nezamhouřila oči.
************
O rok později

"Na místa, za chvíli začínáme! Sakra, kde jsou všichni!" Šeptal až moc nahlas náš režisér. Za chvíli mělo začít poslední představení tohoto roku. Romeo a Julie opět v akci, ale Julii hraje někdo jiný a to...já. Ano vzala jsem tu roli a myslím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Už jenom zkoušet to s ním bylo nádherné.
"Vždyť tu všichni jsme!" Odpověděl jeden z herců.
"Sakra lidi s vámi je práce!" Odfrknul si režisér. Tak a už to začíná.
"Žily, byly dva rody! Rod Kapuletů a Monteků, ty dva rody se nenáviděly víc než kdokoli jiný..."
*************
" A toto je ten příběh. Příběh Romea a Julie." A byl konec. S Davidem jsme se zvedli a všichni nastoupili na jeviště. Děkovačka trvala snad nejdéle, co jsem kdy zažila. Museli jsme se vrátit devětkrát. Když už jsem byla převlečená a dávala jsem své oblečení do pytle, který jsem pak musela dát ke dveřím hotelu, někdo zaťukal.
"Dále." Pozvala jsem klepajícího. Dveře se otevřely jenom na škvíru a do šatny vlezla ruka s růžemi. Sakra, co to jako je? Pochopila jsem v tu chvíli, kdo to je, když jsem slyšela ten hlas.
"Tuto kytici teď nesu pro mou Julii z rodu Kapuletů." A už se objevila i hlava. Byl to on. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Moc vám děkuji, drahý pane, doufám, že vaše věty nejsou plané." On se usmál a uklonil se.
"To bych si nedovolil." Vzala jsem si od něj kytici a společně vyrazili směr hotel. Šli jsme pomalu a on mi pořád vzdával jednu poklonu za druhou.
"Davide, nezasloužím si tolik chvály! Tak dobré to zase nebylo." Podíval se na mne a znovu zvedl obočí.
"Budu dělat, že jsem to teď neslyšel, protože jinak bys byla až moc skromná a to je trochu bláznovství. Byla jsi úžasná a ty to víš." Nemyslela jsem si to. Pořád je nám mém hraní dost co zlepšovat.
"Dohromady jsme byli úžasní, stačí?" Usmála jsem se. On pokývl hlavou, ale to už jsme byli u dvéří pokoje s mým číslem. "Tak to je asi čas abychom se rozloučili." Řekla jsem trochu víc smutně.
"Proč tak smutně?"
"Nechci se rozdělit, je mi s tebou dobře a..."
"No vidíš. Já nechci odejít, ty nechceš, abych odešel. Tak na chvíli půjdeme k tobě." Usmál se. Nemohla jsem odolat tomu smíchu. Otevřela jsem dveře a vešli jsme dovnitř. Posadili jsme se do křesel a příjemně si povídali ještě tak dvě hodiny.
"Přede dveřmi jsi říkala, že je ti se mnou dobře a nestačila jsi to doříct. Řekneš mi to celé?" Doopravdy mě zaskočil. Nečekala jsem, že se na to zeptá. Nevěděla jsem co mu mám říct.
"Je pravda, že už bych ti to měla říct. Já...já tě strašně obdivuju, ale ne jenom když stojíš na jevišti, ale i když si se mnou jenom tak povídáš, když jenom tak stojíš a koukáš se na mě. Myslím, že 'obdivuji' není to správné slovo. Myslím...myslím, že tě..." Spustila jsem hlavu do klína. Nezaregistrovala jsem, kdy vstal z křesla, ale najednou klečel u mě.
"Neboj se to říct, já ti nic neudělám." Usmál se.
"Když ono je to tak těžký! Nevím, jak to mám říct."
"Stačí přeci jenom dvě krátká slova." Pohladil mě po tváři. Sebrala jsem odvahu.

"Já tě miluju." Usmál se a políbil mě. A tentokrát mě nelíbal jako Romeo. Políbil mě jako normální obyčejný člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci Luci | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 15:02 | Reagovat

pěkně napsaná povídka :)) jen mi vadí, že je o 20 let starší... nemám nic moc proti věkovým rozdílům, ale to už je na můj vkus moc... ale tak, láska je láska :)

2 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 23:50 | Reagovat

Asi budu trochu hodně kritizovat, tak snad tě tím neotrávím.

Děj je podle mě skvělý. Vadil mi trochu ten závěr, zdálo se mi to jako velký skok, ale to by nebyl takový problém. Věkový rozdíl, jak říká Luci je asi opravdu trochu velký, ale to je maličkost :)

Ale pro gramatické a stylistické stránce to bylo horší. Hodně si opakovala slova a chyběly ti tam čárky. Ale hlavně tam byly kostrbaté přechody z věty na věty, nebylo to plynulé. A v jednu chvíli si v jednom odstavci udělala skok do dalšího tématu, což by mělo být už v dalším odstavci, ale to si asi jen přehlédla.

Opravdu po dějové linii to je opravdu skvělý nápad, jen si tentokrát měla trochu problém se stylistickou stránkou. Každopádně doufám, že ti moje kritika pomohla, nikoli nenaštvala :)

3 Nancy Nancy | Web | 19. srpna 2014 v 12:36 | Reagovat

Pěkná povídka, ale taky mi trochu vadil věkový rozdíl, ale ne zas tak moc :)

4 Desirée Lydon Desirée Lydon | Web | 20. srpna 2014 v 18:34 | Reagovat

Moc pěkná povídka. Mně ten věkový rozdíl vůbec nevadil, naopak mi to přišlo o to zajímavější :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama