Nade mnou mrak....

9. října 2013 v 20:23 | Annie Potterová
Dnes byl zvláštní den...Noel měla narozeniny a já jí před školo dala dárek...snad se jí líbil, ale tohle byla asi nejhezčí okamžik celého dne.
Chtěla jsem aby se dnešní den vydařil, už kvli Noel, ale jaksi moc nevyšel...vzpoměla jsem si na strejdu...už je to rok a měsíc co spáchal sebevraždu, ale dneska jsem otevřela přehrady...
3. hodina byl TV a já už jsem před tou hodinou cítila něco hnusného...ne kolem, ale ve mě...když Tv začal (hrály jsme florbal) byla jsem v útoku, naše učitelka opravdu umí rozdělovat družstva takže postavila super tým proti týmu....no kterému to moc nešlo...po pěti minutách co jsem se zeptala učitelky jestli mžu střídat, se na mě podívala jakobych právě pronesla že tráva je modrá, ale nechala mě vystřídat.
Zalezla jsem si do nářaďovny a tam si sedla na parapet...přišla za mnou Noel a ptala se co mi je (protože ona na mě pozná špatnou náladu) Já jí nedokázala odpovědět a koukala jsem z okna a najednou z ničeho nic jsem začala breet, nejdřív malinko, ale po chvilce to byly vodopády slz které neměly konce. Vzpomínala jsem na nejlepšího trejdu na světě...na to co jsme spolu prožili (i když toho moc nebylo) potom už jsem se začala i třást a tak....Noe se mi strašně snažila pomáhat a spolu jsme usoudily, že bych si měla dojít k psychologovi....ale já se to bojím říct rodičům...poté jsem ještě dlouho brečela ve škole a poté na cestě ze školy na tréink a ještě z tréninku domů.
Jsem psychopat, ale on mi strašně chybí a i když tohle píšu tak brečím na klávesnici mého počítatče (který mi už mamka vrátila!!) Nedokážu ten pocit popsat....prostě ho chci zpátky!!
Už můžu říct jenom že mě stíhá mrak. Bude nade mnou už do smrti...
Často si s ním povídám třeba ve vaně nebo tak.
Teď už asi můžu říct jenom: "Promiň strejdo....snad se nahoře máš dobře a dávej na nás pozor, hlavně na mámu. Byl jsi její malý bráška...a vždycky budeš...budeš náš velký otec, manžel, syn, bratr, strýc a dědeček....i když svoji vnučku neznáš...ale ty jí určitě vidíš...má oči po tobě a je nádherná!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | E-mail | Web | 9. října 2013 v 20:44 | Reagovat

Chtěla bych ti pomoct víc, ale jak jsem říkala, já bych být tebou volila toho psychologa. Chápu, že se to bojíš říct rodičům (vlastně ne, já tam nikdy nechtěla a byla jsem tam z donucení. Ale tak dokážu si to dát do jiných souvislostí, takže konečný výsledek chápu. Toť konec závorky)
To, že brečíš, není špatné. Prostě tak z tebe odchází ten smutek. Myslím, že pláč není nic, za co by ses měla stydět nebo to skrývat. Je to nádherný projev emocí. Ne vážně, myslím, že tak dokazuješ, že opravdu cítíš a že jsi člověk se srdcem i duší.
Mrak nad tebou nebude napořád. Za čas ho vítr odvane. Třeba se jednou vrátí, ale nezůstane. A i kdyby, vždycky je tu slunce, které ho přesvítí. A jak se to říká? '' Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.''
A když nenajdeš sluníčko, vždycky tu jsem já.
Mám tě ráda. Jsou spousty lidí, kteří tě mají rádi a ani o tom třeba nevíš. Jsi úžasná osoba. Sama mi hrozně připomínáš sluníčko. Mrzí mě, že si tohle prožíváš, ale každý někdy zažije něco. Mysli na svou rodinu, která tě má ráda. Mysli na své kamarády, kteří tě mají rádi. A buď tu pro ně, protože oni tu jsou pro tebe!

P.S. To s tím počítačem je skvělá zpráva.

2 Snapeova Snapeova | Web | 11. října 2013 v 18:11 | Reagovat

Neboj se to říct rodičům a jdi. Nedrž to v sobě. Když potřebuješ pomoc, tak jí prostě potřebuješ a rodiče by to měli pochopit. Taky teď budu chodit....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama