4.Kapitola

15. června 2013 v 15:17 | Annie Potterová |  Anna Elizabet Potter (dokončeno)
Upozorňuju, že bez mé nejlepší kamarádky Natalie, která je úžasná spisovatelka, by tato kapitola ani nebyla. Ona a MarryWolf mě k této kapitole společně dokopaly. Holky děkuju!



Čas se vlekl až nepředstavitelně rychle. Škola mi moc nedělala problémy, sem tam jsem dostala nějakou špatnou známku, ale nebylo to nic moc hrozného. Jak se dá čekat můj nejoblíbenější předmět je létání a obrana proti černé magii. Nejhorší předmět jsou samozřejmě dějiny čar a kouzel a lektvary. Jak já nenávidím lektvary!
S holkama jsme si novou ložnici báječně užívaly. Byla nádherná! Už jenom ty erby se mi moc líbili! Táta pořád otravoval ať mu píšu každý týden…no a ať samozřejmě píšu o Tomovi. Samozřejmě jsem o něm nepsala a navíc o něm nebylo co psát! Nechci to zakřikávat, ale skoro se semnou nebavil. Byla jsem za to ráda. Jen tak proplouval po chodbě a ani si mě nevšímal. Nick se pořád snažil ho nějak prokouknout, ale opravdu si mě vůbec nevšímal.
No nenadáli jsem se a jsou tu Vánoce!
"Jedete na Vánoce domů?" Ptala jsem se.
"Jo…jako vždy!" Usmála se Dominika.
"Jasně." Odpověděla Veronika
"Když jedeš ty, jedu taky!" Usmál se na mě Nick.
"A jede i tvůj bratr Domy?" Zeptala jsem se.
"Jo…jede" Zamračila se Dominika.
"Odkdy se o něho tak zajímáš?" Ptal se mě Nick.
"Nezajímám se o něj!"
"Ale ano!"
"Prosím tě Nicku…a vůbec co tě to zajímá?" Zamračila jsem se na něj. Vyskočila jsem na nohy a vzala si tašku." Ještě musím do knihovny, a potom musím ještě do sovince…sejdeme se na večeři?"
"Jojo…" Zabručeli ostatní. Všichni hráli nějakou podivnou hru. Odešla jsem z naší ložnice a zamířila směrem do knihovny. Když se tak koukám zpět, lituji, že jsem tam vůbec šla. Když jsem byla v knihovně našla jsem si potřebné knížky a půjčila jsi je, přišel Tom. Bylo to poprvé za dva týdny co se na mě podíval.
"Ahoj."
"Ahoj. Co chceš?"
"Jen něco potřebuju…"
"A co?"
"No…znáš prefektskou koupelnu v pátém patře?"
"Ano…a co?"
"Tak se tam sejdeme tak za deset minut!" Řekl a vyběhl z místnosti. Netušila jsem proč chtěl abychom se tam setkali, ale můžu to zkusit. Za to nic nedám. Po pěti minutách jsem si dala knížky do brašny a vydala jsem se po schodech do pátého patra. Došla jsem až ke koupelně prefektů a zašeptala jsem: "Lesní vůně." To heslo mi prozradil táta. Když se dveře otevřely nikdo uvnitř nebyl. Vklouzla jsem dovnitř a zavřela jsem za sebou. Když jsem se otočila abych zavřela dveře někdo mě zezadu chytl. Samozřejmě to byl Tom! Jak jsem mohla být tak blbá a skočit na tak starý trik! Kopala jsem ale on pořád držel, škrábala jsem nehtama , ale nic.
"Netušil jsem, že to půjde tak snadno." Zasyčel.
"Pust mě ty hajzle!"
"No to víš, že jo…tady nás nikdo nenajde! Nikdo nebude nás dva hledat tady!" V tom mě chybu! Já i on jak jsem posléze zjistila jsem prefekti. Teoreticky by nás tu mohli hledat, ale bohužel jenom teoreticky. V té chvíli mi začal sundávat sukni.
"Nech mě ty prase!" Chmátla jsem po hůlce, kterou mi ještě nestačil sebrat. V momentu překvapení jsem se mu vymanila ze sevření a okamžitě jsem vykřikla:" Expelliarmus!" Kouzlo ho minulo.
"Ty krávo! Ještě mi poděkuješ, když ti to udělám ,až budeš v bezvědomí!"
"To se nestane! Mdloby na tebe!" Kouzlo ho opět minulo a já pochopila, jak mi táta vždy říkával abych byla přesná ,že mě to potom může stát život. Už jsem jen slyšela Mdloby na tebe! A najednou byla tma…

Když jsem se probrala ležela jsem na zemi.
" Annie." zašeptal a teď už stál u mě znepokojivě blízko. Nenápadně jsem začala šátrat rukou pod pláštěm a hledat pro všechny případy hůlku. Obličejem mu proběhl krutý až zlý výraz. V tom okamžiku vystartovala jeho ruka a pevně sevřela tu moji, která se snažila najít hůlku. Dívala jsem se na něj a snažila ruku vyprostit, jeho stisk byla ale moc pevný.
" Pust mě." zasyčela jsem. Nečekala jsem to, ale ruku mi pustil. Okamžitě jsem chtěla sáhnout pro svou hůlku, on byl ale rychlejší. Rychle mě přitiskl ke zdi. Rukou mi tlačil na hruď, takže se mi každým nadechnutím dech trochu ztěžoval. Druhou rukou mi zajel pod hábit a vytáhl mou kůlku. Držel teď obě dvě a zběsile se na mě díval.
" Co to děláš?" zachroptěla jsem vyděšeně. Mojí hůlku si strčil k sobě do hábitu a pak mě opět pustil. Spadla jsem na zem a lapala po dechu, který mi za tu dobu docházel. Začala jsem kašlat a snažila se nahmatat cokoliv, co by mi posloužilo jako spolehlivá zbraň. Nic jsem nenalézala, tak jsem se obrátila na Toma, který nade mnou stál a pobaveně sledoval moje zoufalé snažení. Začala jsem se trochu třást. Klekl si ke mně a silou mě přitlačil zády ke zdi. Přiblížil se ke mně tváří. Na čele se mu vytvořila nepatrná vráska a pak se ještě o pár centimetrů přiblížil. Chtěla jsem vykřiknout, ale pevně mě držel za krk tak, že jsem mohla dýchat, ale když jsem se snažila mluvit, jen jsem chroptila.
" Nech mě, prosím" zamumlala jsem.
Cítila jsem, jak se mu zrychluje dech a jak z něj vychází nepřirozené vzrušení.
" Miluju tě." zašeptal a přitiskl své rty na ty moje. Vášnivě mě začal líbat a přitom mě hladil rukama po celém těle. Snažila jsem se ho odstrčit, ale byl moc silný. Dýchal hrozně rychle a mně bušilo srdce extrémní rychlostí, měla jsem děsivý strach.
Pak se trochu odtáhl a začal si rozepínat kalhoty. Podařilo se mi ho silou praštit do brady. To nečekal, takže se zarazil a chytil se za bolavé místo. Mezi tím jsem ho odstrčila a vyběhla ke dveřím. Byly už jen asi metr ode mě a já se modlila, ať z nich stihnu vyběhnout.
" Crucio!" ozval se za mnou hlasitě Tomův stále klidný a vyrovnaný hlas. Kletba mě srazila na zem. Už po druhé v životě mi tělo prostoupila nepopsatelně nesnesitelná bolest. Nebyla jen fyzická. Hlavou se mi honily strašlivé myšlenky a pocity. Pak to ustalo a já skrz slzy, které mi mezi tím vytryskly z očí, viděla vzdálené dveře, mou jedinou naději. Bezmocně jsem natáhla směrem ke klice, i když jsem si více než dobře uvědomila, že za žádnou cenu na ně nedosáhnu. Byla jsem zoufalá.
Tom se mezi tím ke mně přiblížil a se škodolibým úsměvem si ke mně opět klekl. Chytl mě za natahující se ruku směrem ke dveřím a jedním rychlým pohybem mě převrátil na záda. Klekl si nade mě a pevně mi chytil obě ruce. Snažila jsem se ho kopnout, ale nedařilo se mi to.
Začal mě opět hladit a pak mi zajel až na stehna. Stále se na mě díval jeho krutýma očima. Obličej jsem měla mokrý od slz, které mi byly úplně k ničemu.
Modlila jsem se, ať někdo přijde. Přála jsem si, ať mě někdo zachrání z jeho spárů. Prosím říkala jsem si stále dokola a každá další vteřina tohohle utrpení mi připadala nekonečně dlouhá. Modlila jsem se, ať už skončí, ať mě nechá na pokoji, ať už odejde. Tom ale stále pokračoval. Cítila jsem jeho ruce po celém těle a jeho dech mi připadal tak nepřirozený.
Začal pravidelně oddychovat čím dál víc a na mě přicházela beznaděj. Nevěděla jsem, kolik času uplynulo, ale připadalo mi to jako roky, roky v pekle. Znovu se ve mně zdvihla vlna síly a odporu. Všechny části svého těla jsem napjala a znovu se ho snažila setřást, praštit nebo kopnout. Konečně se mi ho podařilo rukou, kterou mezi tím pustil silně praštit do nějaké neidentifikovatelné části těla. Vyjekl bolestí a já doufala v nemožné, totiž že se mi třeba podařilo mu nějak doopravdy ublížit. Jeho vztek to ale ještě víc podnítilo a přes to všechno, jak mi vyznával lásku, mě praštil do obličeje.
Pohled se mi trochu rozetřel a roztřásl. Začala jsem mrkat a snažila se zaostřit koupelnu prefektů, místo, které jsem od teď nenáviděla. Věděla jsem, že už nebudu schopná sem ještě někdy jít. Konečně se mi zdálo, že toho nechal a odtáhl se ode mě. Svalil se vedle mě na zem a těžce oddechoval. Jednu nohu měl pokrčenou a ruce rozhozené do stran. Měla jsem sice čas i šanci utéct, ale byla jsem naprosto vyčerpaná a vystrašená. Rychle jsem mrkala a snažila se vzpamatovat.
Po chvíli se Tom posadil a pohlédl na mě. V jeho očích se lesklo něco zvláštního. Lehce se zvedl a zamířil ke dveřím, které ladným pohybem své hůlky odemkl. Mezi dveřmi se ještě ohlédl a hodil na zem mou hůlku, která se tichým skluzem dokutálela až ke mně.
Měla jsem sto chutí vyskočit, popadnout ten kousek dřeva, který mi teď připadal tak bezbranný, a způsobit mu takovou bolest, jakou on způsobil mně. Měla jsem chuť ho zabít. Sotva jsem ale dýchala. Tom se na mě nehezky ušklíbl a tiše dveře koupelny přibouchl.
Chtěla jsem začít křičet na celé Bradavice, na celý svět. Ovládla jsem a ztěžka se posadila. Neovladatelně jsem se roztřásla a rozbrečela se. Přitáhla jsem si kolena k sobě a dlouho tak zůstala. Za nějakou dobu jsem se ale přeci jen přinutila vstát a došla až k lesklému umyvadlu. Pohled do něj mě trochu vyděsil. Pod okem jsem měla červenou modřinu a na čele zřetelný škrábanec. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej. Bylo až neuvěřitelné, jak zázračně působila. Znovu jsem se podívala do zrcadla a srdce mi vyskočila až do krku. Opět za mnou stál Tom. Strašně jsem se vyděsil a prudce se otočila. Koupelna ale zela prázdnotou. Rychle jsem se rozhlížela po všech koutech vlhké místnosti a hledala ho, nikdo tu nebyl. Dospěla jsem k názoru, že se mi to jen zdálo a došla k místu, kde se válela moje pohozená hůlka.
Vyčerpaně jsem jí zvedla a stiskla ji ochablými prsty. Vždycky jsem si myslela, že když mám svou hůlku, jsem chráněná, teď mi ale připadal tenhle ubohý kousek dřeva tak bezbranný. Po tvářích se mi zase začínaly koulet slzy. Utřela jsem si je rukávem hábitu a došla ke dveřím.
Naposledy jsem se rozhlédla po prázdné prefektské koupelně. Bylo to nejhorší místo na světě. Už nikdy jsem se sem nechtěla vrátit. Najednou do mě někdo vrazil. Vyděšená, že to bude opět Tom jsem zvedla hůlku a už jsem chtěla zašeptat nějaké kouzlo, když v tom jsem se zarazila. Byla to sama ředitelka.
"Slečno Potterová…je mi to líto…" Nechápala jsem to. Jak mohla vědět co mi udělal?
"Co je vám líto paní ředitelko?"
"To co vám ten chlapec udělal!"
"A jak to vy můžete vědět?"
"Pan Scorpius vás slyšel když jste křičela a běžel to ohlásit mě. Je mi to vážně líto slečno, ale víte že teď musím poslat sovu vaším rodičům. Pojďte se mnou do ředitelny. Tak se vše vyjasní" Nemohla jsem tomu uvěřit.
"On nás slyšel a nepomohl mi? Jak….jak…"
"Slečno uklidněte se…teď půjdeme spolu do ředitelny a tam mi to vše povíte."
Odešly jsme k ní do ředitelny a já, i když jsem nechtěla, jsem jí všechno řekla. Ona to poté sepsala a poslala domů. Když jsem skončily, byl akorát čas jít do ložnice.
"Slečno Potterová nebojte se! Zítra odjíždíte domů na prázdniny a až se vrátíte…už tu nebude na to vemte jed!"
"Dobře." Pípla jsem nejistě.
Když jsem došla do ložnice, byla jsem zahlcena tolika otázkami, že jsem nestíhala ani odpovídat.
"Co se stalo?"
"Proč jsi nebyla na večeři?"
"Já….já" Nedokázala jsem o tom mluvit. Prostě jsem to nedokázala." Chci jít spát." Zalezla jsem do postele a zavřela oči. "Dobrou noc."
"Dobrou noc…" Odpověděly holky. Slyšela jsem, že si za mými zády šeptají, ale zrovna teď mi to vůbec nevadilo. Usnula jsem až za svítání.
"Vstávej! Annie…už je čas!" Otevřela jsem oči. Holky seděly na mé posteli a snažily se mě vzbudit." Už jsme ti zabalily….aby jsi mohla spát déle." Usmála se na mě Kristýna. Slza mi stekla po tváři.
"Děkuju." Zašeptala jsem. Nezmohla jsem se na nic jiného a stalo se to čemu s holkama říkáme medvědí objetí, protože se obejmeme všechny navzájem a je to taková velká koule. Musela jsem se smát a to bylo ono…to ony mi dokázaly na tváři vykouzlit úsměv, i když se to zdá nemožné.
"Nemáš zač. Teď by jsi, ale opravdu měla vstát. Za půl hodiny je snídaně."
"Dobře." Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a podívala se do zrcadla. Viděla jsem jak mám všude odřeniny a jeden monokl. Byla jsem na odřeniny zvyklá, konec konců hraju famfrpál a sem tam mě taky dostanu od potlouku, ale tohle bylo něco jiného. Vyzkoušela jsem všechny kouzla na zastírání modřin a odřenin, ale ani jedno nefungovalo. No…bude vypadat jak kdyby jí někdo zmlátil a nakonec to není tak úplně daleko od pravdy…
Když jsem byla hotová, společně jsme došly do Velké síně. Jak jsem se obávala všichni na mě zírali. Sedla jsem si k Nebelvírskému stolu vedle Nicka.
"Všechno v pohodě?"
"Jo…"
"Annie…co se včera stalo?"
"Teď ne!" Koukla jsem se směrem ke Zmijozelskému stolu a viděla ho! Koukal se na mě a usmíval se. Chtělo se mi zvracet. Po snídani jsme nastupovali do vlaku. Všichni jsme si sedli jako vždy do jednoho kupé. Teď už radši nebudu chodit nikam sama. Ještě by jsme zase potkali a to by byl konec. Všichni se hlasitě bavili, všichni kromě mě.
"Tak co se stallo?" Zeptal se Nick a chytl mě za ruku. Podívala jsem se na naše ruce a snažila jsem se tu svoji vykroutit."Annie…prosím…slibuju, že to nikomu neřeknu!"
"Stejně to budou za chvíli všichni vědět!" Nevydržela jsem to a začala plakat."Nemůžu ti to říct. Je to…je to tak…"
"Pšt…neplakej." Cítila jsem jak mě objal." Pšt." Po chvíli jsem se utišila.
"Promiň."
"To je v pořádku. Bude to dobré."
"Ne nebude Nicku! Tohle už nikdy nebude dobré!"
"Tak co se ti stalo, když to už nikdy nebude dobrý?!"
"On mě znásilnil! Když to chcete tak všichni vědět!" To už jsem zvýšila hlas, aby mě slyšelo celé kupé."Znásilnil mě! Tak a teď už to všichni víte!" To už vlak zastavil." Tak a teď si o mě všichni hezky popovídejte a pomlouvejte mě!" Zakřičela jsem vzala si kufry a vystřelila z kupé. Když mě hlídač pustil, aby proklouzla přepážkou zpátky do světa Mudlů, holky na mě něco křičely, ale já je neposlouchala. Proklouzla přepážkou a na druhé straně už čekala moje rodina. Přišla k nim a postupně se s nimi objala.
"Tak jak jsi…se měla?" Zeptala se nejistě mamka.
"No…jo…to je jedno." Odpověděla jsem a zamířila k autu. Rodiče se po sobě podívali a taky zamířili k autu. V autě už seděl James i Lilly.
"Něco jsem slyšel…že prý…"
"Buď zticha! Blbečku!" Nemohla jsem se ovládnout. Rodiče nastoupili a rozjeli jsem se směrem domů.
"Zítra pojedeme k babičce a dědovi." Oznámí mamka.
"Super a bude tam i Hugo?" Zeptá se James.
"Jasně! Budou tam všichni! I Teddy!" Odpověděl táta a mrkl na mě ve zpětném zrcátku . Ví že mám Teddyho ráda. Beru ho jako bratra.
"Super!" Vykřikl James.
"A samozřejmě tam bude i Vicky a Rosie…" Upozornila mamka.
"Prostě celá Weasleyovic famílie." Ušklíbl se táta. Poté už jsme byli zticha. Dojeli jsem domů a já hned zaplula do svého pokoje. Vybalovala jsem si a zároveň zabalovala k babičce a dědovi. Když jsem byla v polovině někdo zaťukal na dveře.
"Dále!"
"Annie…můžu dovnitř?"
"Jo." Byla to mamka. Vešla dovnitř a usmála se na mě.
"Balíš?"
"Jo."
"Annie…dostali jsme s tátou dopis od ředitelky McGonagallové…"
"Početli jste si?"
"Annie…opravdu…opravdu se to stalo?"
"Ano…"
"A…kdo…kdo ti to udělal?" Vidděla jsem jak mamce tečou slzy."
"Mami já se o tom nechci bavit…!"
"Ale jsme tvoji rodiče…mi ti můžeme pomoct!"
"Mami…teď opravdu ne…!"
"No tak fajn…až se na to budeš cítit tak…"
"Mami ty to asi nechápeš…na to se nebudu cítit nikdy!" Na to máma nic neřekla a vyšla z pokoje. Když za ní zaklaply dveře, začaly mi opět po tvářích stékat slzy. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Budu taková už po zbytek svého života? Kvůli tomu co mi udělal? Budu na všechny tak hnusná jak jsem byla dneska na mamku, na všechny v kupé a hlavně na Nicka? Já taková ale nechci být! A v tom mě přepadla ta největší otázka. Budu se po prázdninách chtít vrátit do Bradvic?

"Ahoj zlatíčka moje!" Právě jsem dorazili do Doupěte a babička nám otevřela.
"Ahoj mami!" Usmála se na ni mamka. Objaly se a mamka pokračovala dál do domu. To je takový uvítací rituál. Babička se musí pozdravit a obejmout s každým kdo k ní zavítá. Postupně se objala se všemi a na řadu jsme přišla já.
"Ahoj Ani…ty teda vypadáš! Co se ti stalo zlatíčko?" Vyhrkla a přitom mě objala.
"Nic…jsem ráda, že tě vidím babi!" Zamluvila jsem to a nahodila úsměv. Došlo mi, že tady se budu muset usmívat pořád, aby někdo neměl podezření. Připadá mi to na zvracení.
"Však já taky drahoušku!" Konečně mě pustila dál. Poté jsem se pozdravila se všemi ostatními. Teta Hermiona a strejda Ron, jejich děti Hugo a Rosie, Teta Fleur a strejda Bill, strejda Charlie, strejda George s tetou Angelinou, a mnoho dalších.
Přes den jsem si většinou četla nebo (co můj táta vůbec nechápal) jsem se učila. Za nedlouho jsem měla zkoušky NKÚ.
"Annie nechceš se jít s námi ven koulovat?" Ptali se mě sestřenice a bratranci.
"Ne…musím se učit...když tak za chvíli." Opravdu jsem nechtěla se jít ven koulovat!
"Ale, ale sestřičko nevykládej mi, že se radši budeš učit než se jít ven koulovat!" Vzhlédla jsem od knihy, u které jsem stejně usínala. Byl to Teddy.
"Teddy!" Vyskočila jsem a skočila mu do náruče. Teddy mě velice obratně chytil a zatočil se mnou.
"Čau prcku!"
"Hele já nejsem prcek!"
"Ale jsi." Sedla jsem si zpátky do křesla a otevřela knížku. Teddy se na mě díval, jako kdybych byla nemocná." Tak jdeme ven ne?"
"Ne…mě se nechce."
"Annie? Jsi v pořádku?"
"Hm…ne.."
"Co se stalo?" Zeptal se Teddy a sedl si vedle mě. Chtěla jsem mu to říct. Vážně chtěla, ale nešlo to.
"To je jedno…"
"Někdo tě zkopal?" Zeptal se Teddy, když si všiml mých modřin.
"Dá se to tak říct…" Zašeptala jsem.
"Annie…přece víš, že my si říkáme všechno!"
"Ale jo…"
"No tak povídej!"
"No…ono to ani nic není!"
"Vyklop to sestřičko!"
"A ne!"
"Já tě zlochtám!"
"Ne to neuděláš!"
"Pche…to víš, že jo!" A opravdu. Začal mě lechtat. Byla to docela legrace. Začala jsem mu oplácet a brzo z toho byla válka lechtání ke které jak jsem pochopila se potom přidali úplně všichni bratranci a sestřenice.Nakonec jsem skončili na podlaze.
Když jsem ležela v posteli, byla jsem ráda za to, že mě aspoň někdo dokáže rozesmát. Byla jsem vděčná za takového bratra jako mám. Obrazně řečeno samozřejmě. Do ložnice přišla Vicky. Poslední dobou se ode mě dost straní. Napadlo mě že teď je výborná příležitost se jí zeptat.
"Vicky?"
"Hm…"
"Já ti něco udělal?"
" Ne proč?" Bylo vidět jak se na mě ani nepodívá.
"No protože se semnou vůbec nebavíš!"
"A to se s tebou musím bavit?
"No…pamatuju časy kdy jsme byly docela dobrý kamarádky…"
"Hm…já taky."
"Tak co se změnilo?" Bylo to poprvé co se na mě podívala.
"Nic tě nenapadá?" Uchechtla se.
"Ne.."
"No tak přemýšlej!"
"No já fakt nevím…"
"Nevíš? Co třeba Teddy" Vůbec jsem ji nechápala.
"Co je s Teddym?"
"No já s ním přece chodím!"
"No a? To vím…"
"No tak proč se mi ho snažíš přebrat?" Tak to mě docela dostalo!
"Já že se ti snažím Teddyho přebrat? Přemýšlej prosím! Já ho mám ráda jako bráchu! Od malička nás tak vychovávali! Teddy je součást rodiny! Chápeš? Já ho mám ráda jako bráchu a on mě má rád jako sestru! Nic víc nic míň!" Pohlédla jsem jí do očí.
"Pch…vážně si myslíš že ti to uvěřím?"
"Tak si věř čemu chceš…" Naštvala jsem se a zhasla světlo.
Dalšího dne byly Vánoce. Děti se těšily na dárky a rodiče měli plno starostí. Tak jsme my starší museli ty mladší vyklidit z baráku. Tak jsem bohužel musela i já, protože Teddy řekl že to beze mě nezvládne.
"Uhlídat tolik harantů! Jsi děláš srandu ne?" Což mi moc u Vicky nepřidal, abych řekla pravdu. Šly jsem na zahradu a tam jsme se koulovali. Teddyho jsem asi dvakrát strefila do obličeje. Za to na mě potom ale skočil a povalil mě do sněhu. To už se Vicky vůbec nelíbilo. No co. Brácha je brácha.
"Hele brzdi trochu!" Zašeptala jsem když jsme byli spolu vzadu a Vicky jsme nechali jít vepředu.
"A s čím?"
"No tak obecně! Vicky si myslí že jí tě chci přebrat."
"Jak na to přišla?"
"To nevím…"
"Vysvětlila jsi jak to mezi náma je?" Chtěla jsem ho pozlobit a tak jsem se do toho obula.
"A jak to mezi náma je?" Teddy vicítil že si z něho dělám legraci, ale nepřestal.
"No však víš…náš milostný poměr…"
"Ano ten jsem jí vylíčila. Jak od ní každé pondělí a úterý zdrháš ke mně do ložnice!" Řekla jsem a oba jsme se rozřechtali. Vicky se po nás podívala, ale to nám bylo jedno.
"Nechci na tebe spěchat, ale nezapomeň že jsi mi slíbila, že mi povíš co se stalo."
"To jsem ti neslíbila!"
"Ale ano!"
"Nech toho lháři!"
"Vážně jsi mi to slíbila!"
"No tak s tím nepočítej!" Zakaboněla jsem se.
Opravdu jsme byli venku celý den! Na večer nás svolali domů k večeři. Večeři byla suprová! Předkrm jsem zvládla, hlavní chod taky, ale když jsem do sebe cpala moučník, no bylo to o život. Poté zazvonil zvonec. Děti se radovaly, protože to znamenalo, že už jsou dárky. Vešli jsem všichni společně přišli do obývacího pokoje a viděli ten nádherný stromek a pod ním plno dárků. Viděla jsem jak se můj táta ujal rozdávání. Když jsem viděla jak jsou všichni šťastní…nevydržela jsem to, vzala si teplé mlíko, které jsem si udělala abych se zahřála a vyšla jsem na zahradu. Nedokázala jsem nebrečet. Potoky slz se řinuly po mé tváři a já koukala na zasněženou krajinu a na oblohu.
"Nerozbalíš si dárky?" Prudce jsem se otočila. Byl to táta. Honem jsem si slzy utírala do rukávu." Neschovávej je." Zašeptal táta.
"Koho?"
"Slzy…"
"Nerozumím."
"Když se chceš vyplakat tak se vyplač. Konec konců…máš k tomu dobré důvody." Zrazila jsem se, ale táta nepokračoval. Sedl si ke mně na lavičku a objal mě. Já už jsem to nevydržela a rozplakala se úplně.
"Proč já?"
"No…vím že tě to nepotěší…ale jsi nádherná holka. Myslím, že to bude tím."
"To tak nebude tati. Podle mě to je kvůli tomu kdo jsem…ne jak vypadám."
"Proč myslíš…my s maminkou nevíme kdo ti to udělal. Možná by bylo na čase mi to říct. Když nebudeš chtít, abych to řekl mámě tak já jí to říkat nebudu." Věděl to. Věděl, že k němu mám blíž než k mámě.
"Ale…já se bojím."
"Čeho?"
"No tvojí reakce."
"No tak se neboj."
"Tati…před tím než ti to jméno řeknu…můžu ti něco říct?"
"Samozřejmě…" Podívala jsem se mu do očí.
"Tati…já se do Bradavic nechci vrátit!"


Upozorňuju, že bez mé nejlepší kamarádky Natalie, která je úžasná spisovatelka, by tato kapitola ani nebyla. Ona a MarryWolf mě k této kapitole společně dokopaly. Holky děkuju!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | E-mail | Web | 15. června 2013 v 15:32 | Reagovat

Naprosto úžasné a dokonalé! Až na tu mojí část...sračka ;)
Ale jinak je to super...už chci další pokračování!! :)

2 MarryWolf MarryWolf | 16. června 2013 v 14:50 | Reagovat

:D Už vím, co jsi myslela tím jiným násilím... Přiznám se, to mě nenapadlo :D :D
Vážně krásná kapitola a to přeskočení si zvládla úžasně ;) :) Není zač, ale teď honem další kapitolu, chci vidět, jak zareaguje Harry :)

3 Annie Potterová Annie Potterová | Web | 16. června 2013 v 15:36 | Reagovat

Děkuju :) :) no nevím jak rychle napíšu další kapitolu :// :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama