Recenze-Panenka

7. února 2017 v 10:33 | Annie |  Knižní recenze

Název: Panenka
Autorka: Věra Kadlecová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2015
Počet stran: 310
Děj: Beata je novinářka a potřebovala by nějaký příběh, o kterém by se dala napsat kniha, protože to je samozřejmě její největší sen. Jednou si vzpomene na rodinu, která v jejich malém městečku nebyla úplně hezky proslavena. Dozvídá se o Evě, manželce a matce dvou dětí. Odešla od nich za milencem a stala se z ní feťačka. Nikdo neví, jak to bylo dál. Všichni ji okamžitě odsoudili a ani se neptali, jaké okolnosti k tomu Evu vedly. A to by chtěla Beata změnit. Chtěla by Evu vyslechnout a napsat o ní knihu. Po marném pokusu s Evinou dcerou ji však dochází, že to nebude úplně snadné. A ještě víc jí to dojde, když Evu navštíví v sanatoriu. Dokážou opravdu spolu napsat knihu?

Hodnocení: Tak asi bych se měla omluvit, že recenzi zveřejňuji teprve teď. Měsíc od přečtení, ale znáte to. Chtěla jsem si knihu nechat uležet v hlavě, abych recenzi nepsala hned po dočtení (upřímně hned po dočtení jsem ani nevěděla, co si mám myslet). Kniha ve mně zanechala tolik dojmů a pocitů, že jsem si ji musela nechat uležet opravdu dlouho. Troufám si tvrdit, že to budete mít stejně. Nad knihou budete přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení.
O knize jsem poprvé slyšela ve videu od Ohany, naší už poměrně známé booktuberky. Zaujalo mě úplně všechno. Obálka, anotace, název a i to, že knihu napsala česká spisovatelka. Nemůžu se chlubit tím, že bych od českých autorů hodně četla, protože mě to nikdy nelákalo. Po přečtení této knihy (a taky díky tomu, že se čím dál tím víc propadám do světa knih) si už nějakou dobu hledám další české autory.
Ohana ovšem nebyla jediná, také jsem knihu viděla u Penny (penny-and-books.blog.cz) a to už jsem se opravdu rozhodla, že si knihu přidám na svůj to-read list. A naprostou náhodou jsem pár dní na to šla do knihovny, a co jsem tam našla? Ano! Tuto knihu. Takže to bylo celkem jasné, přišlo mi, že kniha mi byla souzena.
Musím přiznat, že po prvních pár stránkách jsem chtěla knihu odložit. Říkala jsem si, že ještě na ni nejsem asi dost vyspělá a měla bych si ji vzít zase až za nějaký čas. Něco mi ale nedalo a knihu jsem četla dál. Přišlo mi tak trochu hloupé, že bych odložila knihu od české autorky a tak jsem pokračovala ve čtení a je vám asi jasné, že je jenom dobře, že jsem tak udělala.
Kniha vás vtáhne a vy se budete chtít dozvědět, co se vlastně stalo. Proč se Eva nechala do toho všeho zatáhnout? Bylo mi jí líto každou stranou víc a víc. Hlavně co se týče jejího dětství a dospívání. Neměla to vůbec lehké a to jsem to řekla ještě poměrně slušně. Její strasti nás provází celou knihou a vy posupně přicházíte na to, že se jí skoro ani nedivíte, proč to všechno udělala. Napsala jsem skoro, protože já jsem nějak v duchu pořád nesouhlasila s tím, že opustila svého muže a děti. Ona a vztah k jejím dětem to je kapitola sama pro sebe, ale já si prostě nedokážu představit, že bych je nechala u jejich otce a začala žít se svým milencem. Když se přibližovala ta část, kde Eva začíná brát kokain, chtělo se mi skoro brečet.
Tato kniha ve vás vyvolá opravdu hodně. Mě bylo v některých částech až skoro na zvracení. Eva měla strašně těžký život a mně připadalo, jakoby se ten příběh skutečně stal. Přišlo mi, že všechno to čtu je tak reálné, že bych se opravdu nedivila, kdybych se na konci knihy dočetla, že je napsána na základě skutečných událostí.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, bylo, že každý chlap tam byl vlastně parchant. Od Evina táty, přes manžela trenérky krasobruslení, po jejího milence. Nikde tam není aspoň jeden muž, který by se k Evě choval aspoň trochu normálně. Ale občas prostě není v dohledu ani jeden hodný člověk. Občas se kolem nás pohybují jenom zlí lidé, kteří nám všechno jenom kazí.
Tímto bych chtěla smeknout před paní autorkou, protože tohle je podle mě opravdu skvělé dílo a já si jsem jistá, že se objeví v mém článku "Nejlepší knihy roku 2017". Je neuvěřitelné, jak autorka dokázala vytvořit ponurou atmosféru a vždycky, když už jste si mysleli, že nic horšího se stát nemůže, přišla další rána.

Doufám, že jsem vám touto recenzí aspoň trochu naznačila, jak skvělá tato kniha je a že je opravdu skoro nutné si ji přečíst. Já jsem z knihy byla hotová. Ne tolik, přeci jenom už nějaký ten pátek čtu thrillery, ale ani to mě nepřipravilo na tento příběh. Určitě se vrhnu na volné pokračování s názvem "Vina" které pojednává o tom, co se stane, až Beata knihu vydá. Moc se těším, ale nejspíš bych si měla dát ještě nějaký čas oddych, protože rány, které mi způsobila "Panenka", ještě nejsou tak úplně zahojené.

 

Recenze-Cinder

21. ledna 2017 v 18:57 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze

Název: Cinder
Série: Měsíční kroniky
Díl: 1.
Autor: Marissa Meyer
Nakladatelství: Egmont
Rok: 2012
Počet stran: 400
Děj: Cinder je kyborg, což znamená, že ne celé tělo je tvořeno z orgánů. Části těla má nahrazené dráty. Bydlí v rodině, která ji adoptovala, ale její macecha ji nemá vůbec ráda. Ještě víc, po smrti otčíma, který zemřel krátce potom, co ji našel na jedné výpravě v Evropě. Cinder je mechanička a její macecha ji dost často využívá. Nechává ji pracovat na tržišti a všechny peníze si poté přisvojí. Má taky dvě sestry. Jedna ji nemá ráda, ale mladší z nich se Cinder ráda tráví čas. Připomíná vám to Popelku? Ano, to by mělo. Právě z této pohádky autorka čerpala. Takže je asi jasné, že se v blízkosti objeví nějaký princ. A taky že jo. Princ Kai vyhledá Cinder, protože potřebuje opravit svého robota. Cinder ji opraví, ale zjistí přitom zajímavé informace.

Hodnocení: Knihu už jsem jednou doma měla. Tehdy jsem se do ní nedokázala začíst, tak jsem ji s jinou čtenářkou vyměnila za něco lepšího. Teda, aspoň jsem si to myslela.
Blížily se Vánoční prázdniny a já jsem se chystala do knihovny. Bylo to taky období, kdy všichni netrpělivě očekávali Winter, což je čtvrtý a závěrečný díl série Měsíční kroniky. Ta série šla tak nějak celou dobu mimo mě. I když musím říct, že takovou nadšenost jsem u jedné série už hodně dlouho neviděla. Mladší i starší si tuto sérii opravdu strašně moc chválili. Samozřejmě, že jsem se taky nechala zlákat. Řekla jsem si, že bych si mohla celou sérii zamluvit v knihovně a potom ji o prázdninách přečíst. Popravdě, moc jsem tomu nedávala, protože jak už jsem psala výše, Cinder už jsem jednou doma měla a moc velký dojem neudělala. Tentokrát to ale bylo něco docela jiného.
Knihu jsem slupla za jeden jediný den a okamžitě jsem musela začít číst druhý díl. Ptáte se proč? Mě ta kniha naprosto ohromila a nedokážu vám říct, proč se to nestalo už před půl rokem, kdy jsem ji četla poprvé. Nechápu to, ale tentokrát jsem si s knihou lehla do postele a skoro se z ní za celý den nevyhrabala. Neskutečně se mi to líbilo a Cinder mě vtáhla do děje, že jsem skoro nemohla přestat. Kdybych neměla doma tolik práce, možná bych i ten den z druhého dílu přečetla víc.
Dost jsem se bála, protože já nejsem moc fanoušek fantasy a myslela jsem si, že kyborg na mě bude moc. Nebyl. I když se zdá, že příběh se bude hodně točit kolem techniky a robotů není to tak docela pravda. V příběhu toho najdeme mnohem víc.
Cinder je statečná a také nezávislá. Dokáže se své maceše postavit, i když ví, že to pro ni nebude mít žádný výsledek a to je pro mě definice statečnosti. Když někdo jde do boje i když ví, že prohraje. A tak to u Cinder bylo. Dokonce jednou (v tomto díle pouze jednou, poté v sérii už skoro na každém kroku) se nebála ohrozit svůj život jen proto, aby zachránila obyvatele celé Země. Těžko bych uvěřila, že jí je teprve šestnáct. Na svůj věk byla velmi vyspělá, ale to bylo asi hlavně způsobené zacházení ze strany její macechy. Celkově jsem si Cinder opravdu velmi oblíbila (i když v těch dalších dílech mi občas lezla na nervy, ale to spíš Scarlet, než Cinder) a doufala jsem, že tato kniha jí přinese šťastný konec.
Když jsem knihu četla, myslela jsem si, že se příběh Cinder uzavře a v dalším díle už bude popisován jiný příběh. Trochu jsem se spletla. Dobře, možná trošku víc. Tato kniha má opravdu velmi otevřený konec. Prostě potom okamžitě potřebujete druhý díl a je vám jedno, jestli je ráno, nebo hluboká půlnoc. Vy ho prostě budete potřebovat. V tuto chvíli se ukázalo velmi prozíravé, že jsem si z knihovny půjčila celou sérii. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy četla knihu, která by měla tak extrémně otevřený konec.
V dalších dílech nám příběh pokračuje, jenom postavy se nabalují a nabalují a o postavách z prvního dílu zjišťujeme stále více a více věcí. Ale teď píšu recenzi na první díl! Ne na ty další sakra!
Takže teď asi přejdu k princovi Kaiovi. Ten je krásný a okouzlující. Prostě stejný jako jiní princové, i když bych řekla, že tento princ se drobátko liší. Nepřipadá mi tak nafoukaný a rozmazlený, jako ostatní. Právě naopak. Princ Kai se velmi brzy má stát císařem, protože jeho otec umírá na odpornou nemoc jménem Letumóza. Proti této nemoci se snaží celý lékařský tým bojovat už dvanáct let. Stále nikdo nenachází lék a tím pádem umírá i sám císař. Kai se stává mladým císařem a to ho velmi postarší. Řeší velké problémy a navíc tu je ještě královna Levana z Měsíce. Nabízí mu sňatek, ale za jakou cenu.
Kai mi byl po celou dobu velmi sympatický a myslím, že si s úlohou císaře poradil opravdu dobře. Občas mi připadalo, že si úplně neumí dát dvě a dvě dohromady, ale to je asi u všech princů.
Celkově jste snad z recenze pochopili, že podle mě je tato kniha naprosto skvělá a já si musela celou sérii pořídit. Sice jsem přečetla knihy z knihovny, ale já je prostě musela mít doma, no chápete ne? V budoucnu mám v plánu si knihy koupit i v angličtině, protože se mi strašně moc líbí a ty obálky jsou opravdu krásné.

Přečtěte si to! Fakt! Přísahám, že se vám to bude líbit!

Tumblr chvilka (52)

13. ledna 2017 v 21:54 | Anna Elizabeth Potter |  Tumblr chvilky
No jo vím, dlouho to nebylo, ale já jsem teď nějak dostala chuť!
 


Recenze-Záblesk světla

12. ledna 2017 v 20:43 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze

Název: Záblesk světla
Autor: Garth Stein
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 437
Děj: Čtrnáctiletý chlapec Trevor jede se svým otcem do rodinného domu Riddellových. Kdo je Riddell? On sám a také jeho otec a všichni předkové u otcovy strany. Trevor svého dědečka nikdy neviděl jediné, co o něm ví je, že trpí Alzheimerovou chorobou. Podobně to má i se svou tetou, která se o dědečka stará. Trevor byl odjakživa vysoce inteligentní a velmi zvídavý, tyto jeho přednosti ho nakonec dovedou k nejednomu tajemství rodiny Riddellových. Třeba zjistí, proč si k němu nemůže jeho otec najít cestu…

Hodnocení: Pokud se nepletu, tak jsem tuto knihu zařadila na svůj seznam nejlepších knihu roku 2016 (radši to jdu zkontrolovat). Jo dala! A taky to má velmi dobrý důvod. Protože tahle kniha je naprosto skvělá a já jsem moc ráda, že jsem se odvážila ji dát na seznam knih, co si chci pořídit a opravdu si ji pořídila.
Kniha vypráví o jedné staré rodině, která má hodně tajemství. To já přesně miluju. Rodina, kde se stalo něco, co navždy změní osudy potomků. Mám na tom ráda, jak tu detektivní zápletku, tak tu psychologickou, kde řešíme vztahy rodinných příslušníků. Přesně tohle všechno v té knize bylo a já se od ní prostě nemohla odtrhnout.
Zdá se, že kniha bude pro mladší, když hrdinovi je čtrnáct let, ale myslím, že je to naopak pro starší. Já sama jsem z té knihy byla občas trošku zmatená, ale tak příjemně, jak byste ze záhadné knihy měli být.
Popravdě, když jsem četla anotaci, myslela jsem si, že to bude mnohem víc o Alzheimerově chorobě jako takové a žádné velké tajemství jsem nečekala. Ale opak je pravdou přátelé. Tahle kniha se o tématiku Alzheimerovy choroby jenom opírá. Nebo spíš opírá se o její průběh. Mnohem více se tu řeší, jak se taková osoba snaží (nebo nesnaží) navazovat kontakt s ostatníma a musím přiznat, že mi občas děda Samuel připadal až roztomilý. Ano je to smutné, tato choroba z vás udělá prakticky dítě, ale stejně některé jeho připomínky byly nesmírně zábavné.
Trevora jsem měla moc ráda. Na svůj věk byl nesmírně inteligentní a hlavně miloval knihy a chtěl se stát spisovatelem. No, jak bych někoho takového nemohla mít ráda? Byl roztomilý, když se snažil skamarádit s dědou a bylo krásné vidět, jak se mu to daří. Neměl skoro žádné špatné vlastnosti a já se do něj prostě zamilovala.
Kniha na mě opravdu velmi zapůsobila a přijde mi skvělé, že pracuje s tématy nám v dnešní době už poměrně časté a blízké, i když se celý příběh odehrává v devadesátých letech. Například se tu řeší homosexualita.
Další, co se mi líbilo, bylo, že se (jak už jsem psala) příběh odehrával v devadesátých letech. Stále nás autor upozorňoval, že v té době nebyly chytré mobilní telefony. Připadalo mi naprosto přirozené, že když Trevor potřeboval informace, musel jít do knihovny, protože internet prostě nebyl (nebo spíš nebyl v domě).
Garth Stein vykouzlil opravdu krásné prostředí a samozřejmě je taky čeho se bát. Duchové k tomuto příběhu prostě patří. Budete se bát a budete chtít knihu co nejdřív dočíst, protože prostě budete muset vědět, jak to dopadne!

Podle mě tato kniha opravdu stojí za to! Určitě se po ní podívejte.


Recenze-Dům žen bez mužů

1. ledna 2017 v 21:40 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze
Název: Dům žen bez mužů
Autor: Karine Lambert
Nakladatelství: Motto
Rok: 2016 (2014)
Počet stran: 190
Děj: Ve Francii je jeden dům. Do toho domu nesmí vstoupit muž. Dokonce do něj jezdí i instalatérka, která je nejspíš jediná v celé Francii. Jediný zástupce mužského pohlaví, který může dovnitř je kocour Jean-Pierre. Proč tam vlastně žádný muž nesmí? Taková je dohoda, která platí mezi nájemnicemi, které mají už mužů plné zuby. Nebo to aspoň tvrdí. Každé nějaký muž v životě ublížil a ona pak našla útočiště právě v tomto domě. Jedna z nájemkyň se však rozhodne, že nějakou dobu stráví v Jihoafrické republice. Sežene za sebe náhradu, ale Juliette rozhodně nehodlá s muži skončit. Naopak brouzdá seznamkami (i když spíše s nechutí než s nadšením) a hodlá najít svého prince. To se ovšem ostatním nelíbí. Ony se rozhodly se mužů zřeknout, proč by to ona nemohla udělat také?

Hodnocení: Když jsem si četla anotaci na internetu a následně i anotaci na zádech knihy, čekala jsem humorný román. To co přišlo, nebylo humorné ani trochu.
Myslela jsem, že na mě čeká útlá kniha plna humorných scének s kapkou utrpení, ale vážně jenom s kapkou. Bylo to přesně naopak. Spousta utrpení s kapkou humoru.
Samozřejmě tohle není chyba knihy, ale když se z knihy vyklube něco úplně jiného, než jste čekali, tak to knize bonusové body nepřidá. Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem byla nešťastná a bylo mi strašně líto obyvatelek domu. Některé totiž zažily opravdu peklo.
Kniha je velmi hubená a přečtenou ji máte v podstatě za jeden večer. Je to taková oddechovka pod peřinu a s čajem na stolku. Kvůli délce, by se mohlo zdát, že kniha není dostatečně rozpracovaná, že příběhy žen nejsou dostatečně vykresleny, ale je to jinak. Na to, jak málo dala autorka příběhu prostoru, se s tím vypořádala vcelku dobře a myslím, že ani jedna žena nebyla ochuzena o to, aby se s námi podělila o svůj příběh. Jediné, co bych mohla z této strany vytknout je, že se mi zdálo, že konec je až zbytečně uspěchaný a rozkouskovaný.
Královnu jsem moc ráda neměla. Ona byla majitelka domu a ženám za malý peníz pronajímala byty. Sice jako byla hodná, že po nich tolik nechtěla, ale neměla jsem na ní ráda něco jiného. Připadalo mi, že až moc lpí na minulosti. Což byl ostatně problém všech žen v domě. To, že kdysi byla mladá a úspěšná baletka, ji jakoby sráželo ve stáří na kolena. Nesnášela to, že je stará. Nedokázala se na sebe ani podívat, takže v bytě neměla ani žádná zrcadla (mně to teď připomíná královnu Levanu z Měsíčních kronik).
Nejvíce mi bylo líto Juliette a Giuseppiny. Juliette měla příšerné rodiče. Byla jim úplně ukradená, až se mi z toho dělalo špatně. Bylo na denním pořídku, že ji nechávali v nějakém dětském koutku v obchodním centru, když šli nakupovat. Nikdy ji neměli rádi a ona nikdy nepoznala pravou milující rodinu. Juliette jsem měla ráda, ale hlavně jsem se v ní opravdu hodně viděla (až se mi to někdy nelíbilo). Je zoufalá, protože nemůže najít toho pravého a biologické hodiny tikají a tikají. To jediné bylo asi na knize vtipné, když tam popisovala svoje schůzky. Občas se jí opravdu povedlo natrefit na pěkné pako. Měla jsem ji ráda za to, že se nenechala zlomit ženami v domě a sama dál hledala a navíc se je snažila přesvědčit, aby taky ještě nic nevzdávaly a snažily se někoho si najít. Nikdy se nevzdala.
Giuseppina vyrostla na Sicílii. Tam to funguje tak, že hlava rodiny je otec a dcera je většinou až na úplně posledním místě. Rozhoduje za ní otec, nebo bratři. Nikdo se o ni nezajímal. Dokonce ani její matka, která byla ráda, když ji její manžel občas taky nebil. Oni jí vybrali manžela, který byl také surovec, a když se jí narodila holčička, odebrali ji. Ona nakonec utekla a myslím, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. U ní dokonce chápu, proč na muže zanevřela už do konce jejího života (pravděpodobně).
Příběhy Simone a Rosalin mě až tolik nezaujaly, protože mi přijde, že se to docela v životě děje (manžel podvedl, nebo prostě zmizel a už se nikdy neobjevil). A obecně mě jejich postavy mě nezaujaly tolik, jako ostatní.
Obálka se mi líbí a musím přiznat, že i ona byla jedním z faktorů, proč jsem si knihu vzala na recenzi.
Na to, že autorka je povoláním fotografka, bych řekla, že se s psaním poprala slušně. Příběh byl podán dobře, ale ne až tak poutavě. Nic mě v podstatě nenutilo číst knihu dál. Také mi přišlo, že nebyla tak barvitá, jak to dokážou už vypsaní autoři, ale tak je začátečník, nemohu po ní toho chtít moc.

Když bych to měla nějak shrnout, musím přiznat, že jsem prostě čekala něco jiného. Byla jsem z knihy zklamaná, ale kdybych od začátku věděla, že kniha bude spíš smutná, než veselá (nebo aspoň na mě působila spíš smutně) tak by to dopadlo jinak. Ale když někdo napíše na obálku, že to je humorný román, tak od toho prostě čekám humor. A ten bohužel moc nepřišel. Možná, že kdybych byla starší, tak v tom ten humor najdu?

Z poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz!
Knihu si můžete koupit ZDE


Knižní výzva 2017!

1. ledna 2017 v 10:48 | Anna Elizabeth Potter |  Knihy (aneb to co miluji nadevše)
Tak a další rok je za námi. Knižní výzvu na rok 2016 jsem bohužel nesplnila, ale vím, čím to bylo. Měla jsem spoustu hluchých měsíců, kdy jsem měla čtecí krize a na knihu jsem se nechtěla ani podívat. V roce 2015 jsem měla přečteno ještě devět knih víc, než jsem si stanovila, a tak kdybyste si těch devět knih přenesli do roku 2016, tak by to taky vypadalo lépe. Ale už dost čísel! Teda ještě ne, ale za chvilku už jo. Na tento rok jsem si nastavila laťku na 52 knih. Ano chtěla bych, aby to vycházelo tak, že bych četla jednu knihu týdně. Není to moc, na internetu vídám lidi, co dokážou přečíst 100 a více knih. Všechny ikonky, které opět udělala Ells, jsou nádherné a já za celou tu akci Knižní výzva moc děkuji.
Letos bych však ještě chtěla udělat jednu změnu. Chtěla bych uveřejnit seznam knih, které bych v tomto roce chtěla přečíst. Bude tady zapsaný a budu z něho knihy odškrtávat a zároveň tu bude ještě seznam knih, které jsem opravdu přečetla.

Knihy, které chci přečíst:
  • Cress-Marissa Meyer
  • Řezník-Jennifer Hiller
  • Černobílý svět-Kathryn Stockett
  • Daleko od hlučícího davu-Thomas Hardy
  • Miovo blues-Kristina Ohlsson
  • I. Přemyslovská epopej-Vlastimil Vondruška
  • Cizinka-Diana Gabaldon
  • Vážka v jantaru-Diana Gabaldon
  • Ódinovo dítě-Siri Pettersen
  • Kvítek karmínový bílý-Michel Faber

1) Scarlet-Marissa Meyer (1.1.)
2) Cress-Marissa Meyer (9.1.)
3) Panenka-Věra Kadlecová (16.1.)
4) Nezadaná-India Desjardins (27.1.)
5)Ross Poldark-Návrat domů-Winston Graham (3.2.)
6) Strach-Josef Karika (4.2.)
7)
8)
9)
10)

Nejlepší knihy za rok 2016!

30. prosince 2016 v 21:50 | Anna Elizabeth Potter |  Knihy (aneb to co miluji nadevše)
Dnes vám přináším seznam nejlepších knih za rok 2016.
Chci dopředu upozornit, že to jsou knihy, které mi zůstaly v srdci, ale to neznamená, že ode mne dostat plný počet hvězd. Někdy vám knihy zůstanou v srdci a nemusí být úplně dokonalé, nemusí to být váš preferovaný žánr. Tak se na to pojďme podívat.

Vánoční nadílka 2016!

28. prosince 2016 v 21:40 | Anna Elizabeth Potter |  Knihy (aneb to co miluji nadevše)
Tak a je to tady! I já přidávám článek se seznamem knih, které jsem našla pod stromečkem. Dopředu chci říct, že samozřejmě vím, že jsem dostala o dost víc knih, než ostatní. Nemyslete si o mně něco špatného, mám jenom hodného tátu, který se mnou lísku ke knihám sdílí. Má mě úplně zmapovanou, co se týče knih.

A taky bych měla poděkovat vám. Myslím, že kdybych si nezaložila blog a nenapadlo mě psát recenze, asi bych tolik nečetla. Vždy, když čtu knihu, tak už mě napadá, co bych vám tak napsala do recenze. I vy mě poháníte v četbě a za to vám děkuji! Znamená to pro mě hodně!

Recenze-Dívka, již jsi tu zanechal

27. listopadu 2016 v 12:06 | Annie |  Knižní recenze

Název: Dívka již jsi tu zanechal
Autor: Jojo Moyes
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2015 (2012)
Počet stran: 429
Děj: Rok 1916. První světová válka je v plném proudu a my se podíváme do malého francouzského městečka St. Péronne, které je okupováno Němci. Obyvatelé jsou strachy bez sebe. Němci už jim skoro vše zabavili a dál pokračují v ničení jejich města. Žije tu také Sophie Lefèvrová se svou sestrou Hélène a bratrem. Sophie s Hélene čekají na své manžely, kteří jsou odvedeni na frontu a bojují. Celý příběh rozpoutá obraz, který namaloval Sophiin manžel, uznávaný malíř. Dívka, již jsi tu zanechal spojuje víc lidí než jen Sophii a jejího manžela. Spojuje i Davida a Liv. O skoro sto let později ten samý obraz visí na zdi u Davida a Liv. Liv stejně jako Sophie přišla o svého manžela a ten obraz je stejně jako u Sophie to jediné, co ji může manžela připomínat. Jednoho dne ovšem potomci Lefèvra chtějí obraz zpátky. Byl totiž ukraden nacisty. Je to pravda? Liv se bude za svůj obraz prát, i když ostatní na ní jenom hází špínu. Na čí straně je pravda?

Hodnocení: Jojo Moyes je na trhu už delší dobu a její knihy jsou prostě fenomény. Jenom pár lidem se nelíbí, ostatní je naprosto hltají. Já jsem jí ještě před půl rokem nemohla přijít na chuť.
Nikdy jsem nebyla velká fanynka románů pro ženy. Už od mladších let jsem vyhledávala spíše detektivky a thrillery. Poslední dobou čtu pouze romány po ženy. Musím se přiznat, že mě to trochu děsí.
Před půl rokem jsem si z knihovny půjčila Poslední dopis od tvé lásky, tato kniha mě ovšem vůbec nezaujala. Nelíbil se mi styl, prostředí, nelíbilo se mi zkrátka vůbec nic. Moc jsem nechápala, jak se tohle někomu může líbit. Nechtěla jsem být až tak kritická, ale opravdu jsem v tom neviděla nic poutavého.
Minulý víkend jsem šla s tátou nakoupit knihy na Vánoce. Jak jsem tak stála u oddělení románů pro ženy, klekla jsem si ke knihám od Jojo Moyes. Řekla jsem si, že si jednu prostě koupím. Chtěla jsem si od ní konečně nějakou přečíst. Dívka, již jsi tu zanechal mi zněla svou anotací úplně nejlépe a tak opravdu skončila v koši košíku. Když jsme přijeli domů, táta mi řekl, že si jednu knihu můžu nechat. Jak už vám asi došlo, rozhodla jsem se právě pro tuto knihu.
Začala jsem číst v podstatě hned, jak jsem přišla domů. Okamžitě mě příběh vtáhl a já jenom nerada knihu zaklapávala. Opravdu, od první stránky jsem cítila napětí, které panovalo nad celým městečkem kvůli okupaci Němců.
Prvních sto stránek se věnuje hlavně Sophii a jejímu příběhu. Dozvídáme se, jak vypadal její život před válkou a jak vypadá teď, jaké strasti musela celá rodina snášet kvůli a válce a hlavně, jak se všichni tři sourozenci pomalu, ale jistě odcizili. V této části mi ještě tolik nemrazilo v zádech, ale atmosféra tu opravdu byla. Číst o nebojácné Sophii mi občas velmi pomáhalo vyrovnat se s mými vlastními problémy.
Od druhé části už se spíše kniha věnuje příběhu Olivie a jejímu boji o obraz. Bylo zvláštní, že tato část příběhu byla psána v přítomném čase. Chápu proč, ale bylo velmi zvláštní to číst. Myslím, že se s tím setkávám jen málokdy, většinou je příběh vyprávěn v minulosti. Proto mi chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla, ale po čase už to šlo jednoduše.
Milovala jsem je obě. Sophii i Liv. Obě dvě byly úžasné hrdinky. Sophie byla věčná optimistka a za to jí patří moje poklona. I v tak těžkých časech dokázala stále věřit v lidské dobro. Pořád věřila, že lidé jsou prostě lidé a mají v sobě kousek lidskosti. Bylo úžasné o někom takovém číst. Už se mi dlouho nestalo, abych někoho takového potkala a tak bylo příjemné si o takovém člověku aspoň přečíst. Sophie byla také velmi loajální a nebála se za své blízké i prát. Dělala vše proto, aby se měli dobře a bohužel to často nedokázali ocenit. Věřila jsem jí. Věřila jsem v ní.
Liv mi byla také sympatická, ale musím přiznat, že o malinko méně než Sophie. Občas jsem ji totiž chtěla opravdu uškrtit. Chtěla jsem na ni zařvat, ať se sakra probudí, ale samozřejmě jsem nic takového neudělala. Bylo mi jí líto. Bojovala za svoji pravdu a celá společnost, i přátelé se k ní otočili zády. Plivali na ni, jako na nějakou špínu. Psali o ní, že bojuje za Němce a že jí přijde v pořádku, že hodně lidí okradli. Což takhle pochopitelně vůbec nebylo. Bohužel společnost se neptá.
Posledních sto stránek mě naprosto mrazilo v zádech a já už to strašně chtěla dočíst. Nedokázala jsem se odtrhnout, protože já už prostě chtěla vědět, jak to dopadne. Knihu jsem četla přesně týden. Určitě bych ji normálně měla přečtenou dřív, ale nevybrala jsem si úplně dobrou dobu. Tenhle týden pro mě byl těžký a číst do toho ještě tak smutnou knihu moc nejde. Nechtěla jsem si tu náladu ještě zhoršovat, proto vám radím, tuto knihu čtěte, až vám bude relativně dobře, aby se vám ta nálada zkazila jenom trošku, určitě to nečtěte, když budete mít deprese.
Já jsem brečela a to jsem citový balvan. Tahle kniha je naprosto nádherná. Pravděpodobně už další knihy od Jojo číst nebudu, protože mě žádná anotací nezaujala, ale tahle zůstane v mém srdci ještě dlouho, o tom jsem přesvědčena. Asi vám tady teď nedokážu vyjádřit, jak moc se mi tahle kniha zapsala do srdce. Snad to aspoň částečně pochopíte.

Děkuju vám, Jojo Moyes!


Recenze-Láska podle Shakespeara-Marná touhy snaha

21. listopadu 2016 v 15:31 | Anna Elizabeth Potter |  Knižní recenze

Název: Marná touhy snaha
Série: Láska podle Shakespeara
Díl: 2.
Autor: Georgina Guthrie
Nakladatelství: Grada
Rok: 2016 (2013)
Počet stran: 471
Děj: I po menších problémech jsou Daniel a Aubrey opravdu spolu. Už jim zbývají jenom dva měsíce a potom už svou lásku budu moci dát najevo. Ale všechno není tak růžové, jak se zdá. Daniel a Aubrey se sice drží, ale postupně jim začínají odpadat vztyčené mantinely a touha jim začíná zastiňovat zrak. Proto si přestávají dávat pozor a někdo na ně opravdu přijde. Jak se s tím vypořádají? Zvládne to jejich vztah? Danielova osobnost se v tomto díle velmi projevuje a je jenom na čtenáři, aby si řekl, jestli v dobrém světle nebo ve špatném.

Hodnocení: Musím přiznat, že tento díl mi nesedl tolik. Autorka sem přidala prvek, o který jsem ani v nejmenším nestála. Na prvním díle se mi líbilo to, že to vůbec nebylo spojené s erotikou. Právě naopak. Aubrey si totiž myslí, že je dobře, že spolu nemůžou mít intimní vztah. Lépe se poznají a až na to přijde, budou o sobě vědět plno věcí a hlavně se budou opravdu znát. Byla jsem z této myšlenky opravdu nadšená a libovala jsem si v tom, že autorka vůbec netlačí na pilu. Druhý díl na tom byl ovšem jinak.
Neříkám, že se to celé točilo jenom kolem sexu, to vůbec ne. Kniha pojednává o dvou posledních měsících, kdy Aubrey myslí jenom na zkoušky a Daniel má plno práce. Po zjištění, že o nich někdo ví, Aubrey dospěje k názoru, že bude lepší dát si pauzu. Rozhodne se (nebo spíš slíbí), že Daniela nebude kontaktovat a styk s ním omezí pouze na semináře. Daniel z toho zrovna nadšený není. Snaží se ji přesvědčit, aby to nebrala až tak moc vážně. Že by stačilo, kdyby si dávali větší pozor. Aubrey však neustoupí. Dovolí mu ovšem, aby si psali e-maily. To se mi na Aubrey líbilo. I když ona sama by strašně moc chtěla v tom všem pokračovat, dala slib a nehodlá ho porušit. Je to žena pevných zásad a takové mám velmi ráda.
Daniel nám v tomto díle ukáže víc ze své osobnosti. Můžeme si o něm udělat ostřejší obrázek a rozhodnout se, jestli se nám vlastně pořád ještě líbí. Samozřejmě, že se nám pořád líbí! Dozvídáme se například, že Daniel musí mít všechno krásně srovnané a uklizené. Aubrey je naproti němu naopak docela bordelář a baví ji mu doma rozhazovat věci, aby ho naštvala.
Jak jsem už naznačovala v prvním odstavci, dojde tu k jejich prvnímu sexu. Aubrey už má po zkouškách a tak ji Daniel vezme na víkend na chatu. Ano, je to krásné a rozhodně to patří do vztahu dvou mladých lidí, ale mně to tam prostě nějak nesedlo. Měla jsem radši ty části, kdy si nezávazně povídali a ani jeden na nic nespěchal. Vzájemně se poznávali a bylo to roztomilé. Posledních třicet stránek to bylo pořád na jedno brdo.
Celá kniha se mi četla hůř, než první díl. Nepřišla mi zdaleka tak zábavná a nebyla v tom ta krása jako v prvním díle, ale stejně je to výborná série a já jsem se u pár scének také usmívala od ucha k uchu.
Ještě mi vadila jedna věc a to ta, že všichni tam ve finále byli andělíčci. Pochopíte, až si ji přečtete, ale podle mě by v knize měl být aspoň jeden správný záporák, ale tady ho pořád nějak nenacházím a vadí mi to. Protože ne všichni lidé jsou úžasní, to víme, že?

Recenze na druhé díly ze sérií se mi píšou špatně, tak doufám, že tato bude aspoň trochu dobrá. Já už se těším na závěrečný díl a doufám, že všechno dopadne dobře. Ono by to ani nijak nešlo, ne?


Kam dál