Recenze-Už jsem normální?!?

19. června 2018 v 20:57 | Book is always the answer |  Knižní recenze
Název: Už jsem normální?!?
Série: Být holka je dřina
Díl: 1.
Autor: Holly Bourne
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017 (2015)
Počet stran: 411
Hodnocení na GR: 4.3
Děj: Evie přichází na střední školu a myslím si, jak všechno bude zase v pořádku. Na základní škole u ní došlo k projevu obsedantně kompulzivní poruše a musela dokonce na psychiatrii. Proto pro ni byl druhý stupeň základní školy utrpením, naštěstí při ní stála její nejlepší kamarádka Jane. Myslely si, že střední škola vše změní. Částečně se to opravdu stalo. Jane se prakticky první hodinu zamilovala do Joela a Evie zůstala sama. Jane se na ni v podstatě vykašlala. Ale Evie už je přece "normální" dokáže si najít kluka a dělat všechny ty věci, co "normální holky dělají". Dokonce si najde nové kamarádky a vypadá to, že všechno (až na ty kluky) je fajn, ale možná to tak není…

Hodnocení: Když mi kniha dorazila musím přiznat, že jsem se jí docela bála. Nejsem zrovna fanoušek žánru Young Adult a to hlavně kvůli tomu, že se mi knihy zdají tak nějak jednoduché. Dost často je odsoudím už v zárodku a tím pádem je možné, že se ke mně nedostalo plno skvělých knih. Teď už tomu opravdu věřím, protože tahle kniha rozhodně skvělá je.
Z anotace se může zdát, že jde o příběh jedné ne úplně typické holky (jménem Evie), která chce žít jako každá holka v jejím věku. Vypadá to, že hlavním tématem knihy budou vztahy a to především s kluky. Ne, že bych s tím úplně nesouhlasila, ale rozhodně vztahy s kluky nejsou to jediné, co je v této knize podstatné. Kouzlo (jestli se to tak dá říct) této knihy je v tom, že řeší problematiku OCD (Obsedantně kompulzivní porucha), která se do dnešních dob v knihách tak moc neobjevovala. Hodně se píše o depresích a poruchách přijmu potravy, což i když se nezdá se s OCD často velice úzce pojí. Já osobně jsem velice ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou, protože jsem konečně pochopila význam celé nemoci. Dost lidí tuto poruchu zobecňuje výrazem: "Lidi s touto poruchou si pořád myjí ruce.". Což je právě ta chyba. I v této knize se dočteme (a hlavně z ní pochopíme), že to není jenom o častém mytí rukou.
Kniha není klasicky pouze plná textu, ale najde se zde i několik "vylepšení", která se mi opravdu velice líbila. Jednou za čas v knize najdeme stránku z takzvaného "Deníku rekonvalescence", do kterého si musí Evie zapisovat svoje myšlenky, pocity, dávku léku a v neposlední řadě domácí úkoly od své psycholožky. Také zde máme v textu špatné myšlenky, kdy víme, co se Evie prohnalo hlavou když se jí někdo dotkne, nebo když si vymyslí, jaká nejhorší situace může nastat. V tomhle jsem se dost viděla, protože přesně to taky dělám. Když se blíží nějaká akce nebo něco na čem mi záleží, co by se mohlo pokazit, vymýšlím si různé verze, co všechno se může stát. Většinou se nestanou, ale jednou přijde den, kdy se stanou, věřte mi.
Naprosto smekám před paní autorkou, protože tam výborně a hlavně autenticky napsaná kniha je vzácnost. Několikrát během čtení mě napadlo, že autorka touto poruchou musí trpět taky, protože jinak není možné, aby takhle přesně a detailně věděla, co se takové holce může v hlavě odehrávat. Poté mi na Instagramu napsala Marťa (@martinakraus), že se autorka věnovala charitě, kde pomáhala mladistvým se vztahy a mentalním onemocněním. To samo o sobě prozrazuje o autorce jak úžasnou má duši. Jak se později můžeme dočíst v poděkování od autorky, plno situací (těch komických) zažila autorka na vlastní kůži, což na jednu stranu nechápu, jak se někomu opravdu mohlo stát a strašně bych u toho chtěla být.
Kniha je plná humoru, ale v žádném případě to není úplně lehké čtení. Ano samozřejmě je lehčí po stylistické stránce, autorka text přizpůsobila cílové skupině. Sice to nevypadá, ale ukrývá se v ní přes čtyři sta stran, které jsem ovšem zvládla přečíst za jeden den a to v žádném případě nejsem rychločtenář. Z toho můžete usoudit, že kniha se čte opravdu snadno, ale co na této knize není lehké je právě ona nemoc s kterou se hlavní hrdinka vypořádává. Hlavně konec knihy je velice vypjatý a musím se přiznat, že mi po tvářích opravdu spadalo pár slz. Konec knihy je velice emočně náročný a ukazuje svět jaký opravdu je, což se mi na knize líbí. Tato kniha ze světa pohádku nedělá a ukazuje, jaké to v dnešní době mezi mladými je.
Evie je dobrá holka, která má srdce na pravém místě, akorát trochu přelétavé. Což se jí nemůže zazlívat, protože taková prostě mladá děvčata jsou. Ale zase, kdo by nebyl přelétavý, když narazí na tak hloupé kluky, jako právě Evie. Hrdinku jsem měla ráda od první stránky. Má smysl pro humor, což je pro ní důležité a co se týče kamarádek, je stálá a stojí i za tou, která se s ní přestala bavit. V tomto ohledu je loajální, ale sama se sebou bojuje, takže to, co čtenáři dojde poměrně hned, jí nějaký čas trvá. Člověk, co si není jistý vlastní hlavou a řeší svoje problémy, často nevidí problémy druhých. Ani v tomto případě bych jí to nedávala za zlé, protože podle knihy měla ve svojí hlavě obrovský zmatek a navíc lidé, co nějaký problém měli se o tom s ní nechtěli bavit. Báli se o ní víc, než by se měli bát o sebe.
Kdo mě v podstatě celou knihu štval byli její rodiče (ne jenom oni, ale kdybych vyjmenovala ty další, byl by to v podstatě spoiler). Rozumím, že na nemoc dcery nebyli připravení a pravděpodobně absolutně nevěděli, co mají dělat, ale jejich reakce byly, aspoň podle mého, poměrně dost špatné. Otce jsme zaregistrovali dohromady asi tak ve třech možná čtyřech scénách, matka o tom nebyla o moc lépe a navíc si myslím, že sama nebyla úplně psychicky v pořádku a potřebovala by sama chodit k psychologovi, ale to je jenom můj osobní poznatek.
O kvalitě knihy taky může napovědět to, že jsem ji malinko ochutnala už v těch zimních měsících, kdy mi přišla. Jednou, když jsem měla ve škole dlouhý den jsem si lehla do vany spolu s touto knihou a nasmála jsem se tak, že voda skoro šplouchala ven. Okamžitě jsem věděla, že mi kniha bude sedět, ale bohužel přišla v hektickém období a já jsem na ni měla čas až teď. Což je vlastně dobře, protože druhý díl této série bude vycházet koncem června, tak aspoň mi postavy a okolnosti zůstanou v paměti!
Obálka je sice převzatá od originálu, ale i tak musím říct, že je opravdu krásná a precizní. To ovšem odráží i ten vnitřek, který je taky po grafické stránce velice pěkný.
Co bych ještě napsala? Příběh mě naprosto pohltil a já jsem musela číst dál a dál. Nemohla jsem přestat. Nechtěla jsem přestat. Všechny postavy byly uvěřitelné a já jsem si ani jednou za celý příběh neřekla, že by se tohle stát prostě nemohlo. Právě naopak, jak už jsem naznačila autorka podle mě prostředí, postavy, jejich myšlení, dialogy napsala naprosto skvěle a já opravdu nemám knize prakticky co vytknout. Jedno mínus bych našla, ale to je podle mě jenom rozpor s mojí povahou. Já bych se v jisté situaci zkrátka zachovala jinak, než hrdinka, ale to přeci není chyba knihy.

Knihu vám všem moc doporučuji a doufám, že se mi druhý díl bude líbit stejně jako ten první. Nenapadá mě nikdo, komu bych ji nedoporučila a myslím, že nikomu neuškodí si o této problematice něco přečíst.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart! Knihu si můžete koupit ZDE.



 

Recenze-Nejdelší den Adama T.

3. června 2018 v 10:34 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Nejdelší den Adama T.
Autor: Patrick Ness
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2018 (2017)
Počet stran: 286
Hodnocení na GR: 3.77
Děj: Adam Thorne žije v zapadlém městečku, které je zároveň jedno z nejdeštivějších místech ve státě. Jeho otec je farář a bratr studuje teologickou školu, z toho vyplývá, že Adam byl vždycky ten horší syn. Situaci si ještě mnohem víc zkomplikoval svým přiznáním, že je gay. Kniha sleduje jeho jeden jediný den. Ovšem ten den je plný zvratů, znovu otevřených ran, nových ran, ale Adam nalezne sám sebe a co je pro něj důležité, konečně ze sebe shodí jeden z největších balvanů.

Hodnocení: Toto bylo moje první setkání s autorem a přiznávám, že dopadlo poměrně dobře. Také to byla moje první kniha, co se týče homosexuálních párů a rozhodně potřebuji další! Musím však říct, že kdybych knihu nedostala na recenzi, tak si ji asi nekoupím, protože můj vztah k YA literatuře není úplně ukázkový.
Styl autora byl jednoduchý, ale vyjádřil vše, co bylo potřeba. Kniha se četla až neuvěřitelně rychle a chcete vědět, co bude dál.
V knize se objevují dvě dějové roviny, jedna je napsaná klasicky a druhá kurzívou a pojednává o duchovi mrtvé dívky, která je v příběhu okrajově zmíněna. Bohužel tato druhá rovina mi vůbec nesedla, protože jsem většinu času vůbec neměla ponětí, co se to vlastně děje. Chápala jsem proč, ale nechápala jsem co. Autor se k této části nijak nevyjádřil, a tak to všechno zůstává záhadou.
Děj s Adamem mě na druhou stranu bavil hodně. Líbilo se mi, že byť s hlavní postavou strávíme jeden jediný den, zjistíme o něm prakticky vše. Je z toho vidět, že člověk každý den píše svůj příběh a kdybychom se jenom na chvilku zastavili a zeptali se druhého na pár věcí, hned bychom měli o jeho životě lepší představu a příště bychom se do něj mohli lépe vcítit a představit si, jaké to asi je v jeho situaci.
Není to rozhodně první kniha, kdy se v období puberty a v době objevování sama sebe hlavní postava hádá nebo si nerozumí s rodiči. Patrick Ness ovšem toto nerozumění si povznesl ještě na vyšší level, když zmínil problematiku náboženství vs. homosexualita. Adama mi bylo celou dobu strašně líto, protože být vždycky ten horší syn je velice bolestivé. Nikdy se svými rodiči nenavázal dobrý vztah, ale paradoxně jsem víc nenáviděla matku, která se objevuje jenom ze začátku a pak už hrdina řeší spory prakticky jenom s otcem. Ten způsob jakým s Adamem mluvila mě dokázal neskutečně vytočit. Vždyť to je její vlastní syn a ona s ním mluví jako s kusem hadru. Adama jsem celý příběh měla velice ráda a sedl mi jako hlavní postava. Byla bych ráda, kdyby některé postavy dostaly více prostoru, ale chápu, že když to je jeden jediný den, dá se čekat, že se vedlejší postavy moc nepředvedou.
Díky tomu, že kniha popisuje jeden jediný den, tak si každý čtenář může vymyslet, jak to s hlavním hrdinou vlastně dopadlo, což já většinou ráda nemám, ale tady mi to nijak nevadilo.
Zatím by se mohlo zdát, že má kniha samé klady, ale tak to rozhodně není. Bohužel jsem se dostala do situace, kterou naprosto nesnáším. Na knize vidím klady, ale cítím, že měla i nějaké zápory, ale ve finále nedokážu ty zápory popsat. Jde o to, že jsem knihu spíš četla za tím účelem aby už byla dočtená, než že by mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Kniha jako taková mi nic nedala, po dočtení nepřišlo nadšení, ale spíš něco ve stylu: "No...tohle bylo...zvláštní. Co budu číst dál?"
Když se na to všechno dívám s odstupem jednoho týdne tak kniha zkrátka nebyla nic moc. Ano, postavy byly pěkně vykresleny a autor hodně hrál na city, bylo zde pěkně zvolené prostředí, ale já si ke knize nevytvořila vůbec žádný vztah a už vůbec ne k hlavnímu hrdinovi. Rozhodně si knihu neplánuji přečíst znovu, protože to si radši přečtu nějakou novou knihu a ten čas věnuji jí.

Ovšem příběhu nic není a já si myslím, že by se vám to rozhodně mohlo líbit. Já rozhodně s panem autorem nekončím (už jenom kvůli tomu, že by mě Klárka jinak zabila).


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete pořídit ZDE.

Recenze-V pasti času

17. března 2018 v 14:01 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: V pasti času
Série: Struny času (Time Quintet)
Díl: 1.
Autor: Madeleine L'Engle
Nakladateltsví: #BOOKLAB
Rok: 2018 (1962)
Počet stran: 226
Hodnocení na GR: 4.04
Děj: Meg Murryové se nevede úplně nejlépe. Ve škole jí hrozí propadnutí, její táta před pár lety zmizel a teď o něm po celém městě kolují poznámky, že utekl za milenkou. Kdo by se ovšem bez závisti podíval na paní Murryovou, bylo by mu jasné, že nic takového by se stát nikdy nemohlo. Matka Meg je nádherná žena, která je navíc vědkyně, stejně jako její manžel a tím je skoro dokonalou bytostí. Meg není jedináček, má ještě bráchy dvojčata, kteří jsou ze čtyř sourozenců ti nejnormálnější. Jsou dobří ve sportu, nejsou ani hloupí ani nijak závratně chytří a jsou na škole oblíbení. Zatímco o ní a o jejím nejmladším bratříčkovi Charlesi Wallecovi koluje mnoho pomluv. O ní pořád říkají, že je ošklivá a hloupá (s čímž by souhlasila) a o jejím pětiletém bratrovi koluje, že je nejhloupějších ze všech dětí a že by měl chodit do speciální školy. Opak je v tomto případě pravdou, Charles Wallace je nejchytřejší z celé rodiny a ostatním připadá zvláštní, protože moc nemluví a když už začne mluvit, tak slova, která vycházejí z jeho úst nejsou typické pro dítě v předškolním věku. Meg se cítí strašně a částečně přestává věřit, že se k ním táta vrátí. Máma tomu ještě pořád věří a dokud tomu bude věřit ona, věří i Meg, ale stejně to v ní pořád hlodá.
Jedné noci k nim do domu zavítá paní Kdovíco a ta ji, Charlese Wallece a Calvina (jejich nový kamarád) vezme někam, kde by mohli najít jejich otce. Vidina toho, že by ho mohli zachránit vede děti kupředu. Už vědí, že se utkají proti té nejsilnější tmavé síle. Postaví se totiž zlu samotnému. To zlo, které obklopuje jejich planetu, to zlo, které uneslo jejich otce, to zlo, které se je pokusí uvěznit u sebe navždy.


Hodnocení: Kdo mě sleduje na Instagramu, tak už určitě pochopil, že tato recenze bude plná superlativů, neboť tato kniha je něco úžasného. Zní to možná až trochu přespříliš nadšeně, ale já taky nadšená jsem. Ano čtete dobře. Devatenáctiletá maturantka místo maturitní četby přečetla za večer a dopoledne knihu pro mladší čtenáře.
Tato kniha sice je určena mladším čtenářům, ale myslím, že jako je to u "Malého prince" i tady si každý najde to své. Děti si z knihy odnesou příběh o dvou sourozencích a jejich kamarádovi, kteří společně zachrání svět. Nic tak neobvyklého. Starší čtenáři ovšem mohou nahlédnout pod pokličku a najít mnohem víc. Mohou najít román, který byl ve své době naprosto nadčasový.
Kniha byla v zahraničí vydána už v roce 1962 a stala se naprostou klasikou, co se týče příběhů pro mladší a dospívající čtenáře. Tato sci-fi napůl s fantasy vás dokáže naprosto učarovat a hlavně se dá krásně zasadit do dnešního světa. Měli bychom být rádi, že tato kniha někdy vůbec spatřila světlo České republiky, i když si myslím, že je to hlavně díky filmu, který by měl přijít do kin na jaře.
Líbí se mi, že autorka své myšlenky neskrývá, nepíše je mezi řádky ba naopak. Plno krásných myšlenek je řečeno přímo. Autorčin styl je zvláštní a to hlavně proto, protože kniha sama o sobě je zvláštní. Proto si myslím, že nemohu knihu doporučit úplně všem, najdou se lidi, kteří ji neporozumí a nebo od ní budou vyžadovat mnoho. Nemáme tu úplně plynulý děj. Autorka občas trochu skočí a řekněme, že úplně negraduje klasickým stylem. Příběh tu plyne poměrně rychle a občas se vám i chování hrdinů zdá až moc rychlé, nebo se vám zdá, že jim myšlenky skáčou a nedávají smysl. To podle mě ovšem ke knize a k atmosféře knihy prostě patří.
S hlavni hrdinkou Meg jsme si až moc podobné, obě si nevěříme, nejsme nijak zvlášť oblíbené, ale dokážeme se pro druhé rozkrájet a pomoct jim za každou cenu. Pro rodinu uděláme cokoliv. Je pravda, že mě občas štvalo, jak je někdy netrpělivá a umíněná a až možná otravná, ale to všechno mě štvalo jenom proto, jelikož jsem moc dobře věděla, že to jsou i mé nedostatky. Měla krásný vztah se svým nejmladším bratrem a navíc milovala matematiku a byla v ní sakra dobrá! Jak bych ji mohla nemilovat?
Malý Charlec Wallace byl naprosto úžasný pětiletý génius. Jeho vyjadřování na úrovni, jaké nemají dnes ani dospělí bylo vskutku okouzlující. Samozřejmě si to u mě trošku pokazil, ale bylo to omluvitelné a já se s tím za pár dní smířím a pochopím, že to nebyla jeho vina. Jedna ze závěrečných scén s ním zkrátka dokáže trochu rozplakat. Je pravda že někdy si hrál na až moc suverénního, ale pouze tím kryl svůj strach a nebo to dělal pro dobro věci. Ani do něj se nejde nezamilovat. Hlavně jaký brácha vám v pěti letech udělá skvělý tousty a kakao.
Stále nechápu, proč u nás kniha nevyšla dřív, když je to v zahraničí opravdu klasika. Samozřejmě to z jedné části chápu, protože kniha opravdu není obvyklá a mnoha lidem může přijít divná nebo třeba nepatřičně rychlá a nerozvedená. Jak už jsem psala dřív, mně to vůbec nevadilo právě naopak mi přišlo že rychlejší tempo a popisy, které nebyly nijak zdlouhavé knize nebylo na škodu. Ocenila bych více scén s maminkou dětí, protože to podle mého názoru byla nesmírně silná žena, která byla opravdu prakticky dokonalá. Byla krásná, chytrá, loajální a dokázala děti držet nad vodou i když se částečně sama topila. Někdo by mi mohl namítnout, že tohle dělá každá matka, ale není tomu tak, a to nemyslím pouze v knižním světě, ale i v tom našem "opravdovém".
Celá zápletka knihy je úžasná. Boj proti čistému zlu a navíc okořenění trochu fyzikou a matamatikou je podle mého něco naprosto fascinujícího a moc se mi líbí hashtag, který Slovart použil na obálku knihy #Alenkavrisikvantovefyziky. No není to legrační? A navíc můžu potvrdit, že to tak opravdu je.
Asi jste pochopili, že jsem z knihy naprosto nadšená a chápu, proč je po celém světě tak oblíbená. Mrzí mě, že je autorka už deset let po smrti a já ji žádným způsobem nemohu dát najevo, jak moc se mi její dílo líbí. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a že ve mně tím pádem mohla vyvolat plno pocitů a taky myšlenek jako už žádná kniha dlouho ne.
Na knize bych nemohla najít nic špatného, mně všechno do sebe zapadalo a i když je kniha jiná, jak jí sama autorka v rozhovoru označila, já jsem z ní byla nadšena a všechno jsem pochopila. Rozhodně knihu mohu doporučit, ale jak už jsem několikrát v recenzi nastínila moc nevím komu. Nejspíš si budete muset počkat na recenze mých "kolegů" a kamarádů a zjistit, jestli oni toho neví víc. Ovšem myslím si, že jako pěkný dárek mladšímu bráchovi/ségře nebo třeba synovi/dceři se to rozhodně uchytí.
Já sama z knihu budu ještě hodně dlouho čerpat a bylo příjemné si zrovna do ní odskočit při učení se na tu moji "zkoušku dospělosti". Takže je to rozhodně skvělý parťák při boji proti stresu, ale to každá skvělá kniha.

Moc se těším na druhý díl, který by měl vyjít během pár měsíců.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete pořídit ZDE.

 


Recenze-Dívky z trajektu

7. února 2018 v 20:04 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Dívky z trajektu
Autor: Lone Theilsová
Nakladatelství: Ikar
Rok: 2017 (2015)
Poče stran: 317
Hodnocení na DK: 74%
Hodnocení na GR: 3.52
Děj: Mladá novinářka Nora má zálibu ve sbírání starých věcí. Proto u ní doma najdete například námořnickou truhlu a zrovna vedle té truhly by se krásně vyjímal jeden starý kufr z vetešnictví. Nora si ho koupí a později doma zjistí, že ten kufr možná patří sériovému vrahovi. Co dělat? Jelikož se v ní projeví novinářka, nechce úplně všechno nechat na policii a tak se rozhodne pátrat na vlastní pěst. V kufru totiž bylo plno fotek mladých dívek a Noru nejvíce zaujala fotografie dvou mladých holek na trajektu. Po čase si vzpomene na dávný případ, kdy parta mladých z polepšovny jela z Dánska do Anglie a dvě mladé holky už nikdy nikdo nenašel. Ano, jednalo se právě o ty dvě dívky z fotografie. Nora se snaží případ vyřešit, protože si myslí, že policie k ní není dostatečně otevřená. Zahrávat si se sériovým vrahem (i s takovým, který je už dávno zavřený) není dobrý nápad…
Hodnocení: O knize jsem slýchala celý minulý rok, nicméně vždy, když jsem si objednávala knihy (nebo o ně psala Ježíškovi) jsem si na tuto knihu nevzpomněla. Nikdy jsem ji nechtěla tolik, že bych si ji pořídila. Tak jsem si ji zarezervovala v knihovně a konečně se ke mně dostala! A tím pádem vám sem dnes mohu zveřejnit můj názor na ni. Už teď vám mohu říct, že jsem ráda, že jsem si knihu pouze půjčila.
Když jsem se zpětně ohlížela za knihou a mojí cestě k ní, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně nikdy pořádně nepřečetla anotaci. Což si myslím, že nebyl zas až tak velký problém, protože anotace zní poměrně lákavě a nejspíš bych od knihy očekávala přesně to, co jsem od ní očekávala i bez přečtení anotace. Bohužel jsem asi měla vysoká očekávání a nutno podotknout, že kniha nepřišla v úplně nejlepším období. Stres z maturity a přijímacích zkoušek se na mně podepisuje tak, že nemám chuť číst. Tentokrát jsem si ale řekla, že už by to chtělo abych něco přečetla a hlavně mi přišlo blbé knihu po měsíci vrátit když jsem ji ani nepřečetla a ještě za mnou čeká řada čtenářů na přečtení. Proto bych toto moje hodnocení nebrala nejspíš úplně směrodatně. A dopředu vás na to upozorňuji, takže až si mi někdo bude stěžovat, že to, co tady píšu jsou strašný kraviny, vzkážu mu, že mohl přestat číst už při druhém odstavci.
Knihu jsem měla přečtenou za dva dny. První den jsem přečetla 130 stránek a do knihy jsem ještě stále nebyla začtená. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že tato kniha není úplně akční. V podstatě bych mohla říct, že nic tak velkého se tam neděje až na posledních 70 stránek. Což mě poměrně vadilo, nebo spíš jsem zrovna na neakční knihu neměla absolutně náladu. Chtěla jsem něco, od čeho se nebudu moct odtrhnout, co mi na konci každé kapitoly bude nutit otočit tu stranu a začít další. To se tady bohužel nedělo, právě naopak. Dost často mi myšlenky od knihy utekly a já se přistihla, jak zírajíc na jednu a tu samou stránku už pět minut přemýšlím o úplně nepodstatných věcech a to je podle mě prostě špatně. Jediná část, kdy jsem se od knihy nemohla odtrhnout, byl, jak už jsem dřív zmínila, konec knihy.
Poslední dobou jsem hodně četla příspěvky na internetu, že thrillery jsou opravdu přitažené za vlasy a často jsou dost neuvěřitelné. Nikdy jsem si tohoto faktu moc nevšímala a to už čtu thrillery nějakou dobu. Nikdy mi nepřišlo, že by se to nikdy nemohlo stát, ale u této knihy to tak bylo. Musím přiznat, že mi to přišlo až absurdní a dost často nechutné.
Styl autorky byl klasický, nic, co by se nedalo číst a rozhodně se kniha četla příjemně.
Hlavní hrdinka Nora mi byla sympatická a rozhodně bych si dokázala představit, že bych si s ní sedla na kafe (kterého pije opravdu hodně) a bylo by to moc pěkné povídání. Má nějaké problémy, ale pere se se životem jak nejlépe umí. Příjemná a uvěřitelná hrdinka je rozhodně velké plus knihy.
Co mi trochu vadilo bylo, jak se autorka snažila do příběhu zasadit i trochu romantiky, což by mi nevadilo, však romantické knihy mám ráda, ale oni se k sobě chovali strašně zvláštně. Nedokážu si představit, že by se k ženě takhle muž choval. Nedělal nic špatného, ale on spíš nedělal nic. Připadalo mi to jak vystřižené z romantického filmu, ale hlavně ten příšerný happy-end! Prostě proč? Autorka to mohla nechat otevřené a vypadalo by to mnohem lépe. Takhle to opravdu vypadalo jako film z romantického a sladkého Hollywoodu.

Celkově bych knihu označila za průměr. Docela trefně se sem hodí popis: "Neurazí, nenadchne." To je podle mého přesné označení. Já jsem z toho moc na větvi nebyla a jsem si jistá, že za pár měsíců zapomenu, o čem kniha byla. Nemůžu ovšem knihu úplně shodit, protože ona si rozhodně čtenáře najde, akorát já na ni prostě teď neměla náladu.


Knižní výzva 2018

1. ledna 2018 v 8:00 | Book is always the answer |  Knihy (aneb to co miluji nadevše)
Tak je tu zase další rok a další knižní výzva. Minulý rok se mi povedlo přečíst 59 knih! Takže jsem svoji výzvu splnila. Jsem za to ráda a můžu si být jistá, že to je nejvíc, co jsem kdy za rok přečetla.
Tento rok si přesně nedokážu stanovit počet, protože mě čeká maturita a hned potom přijímačky na vysokou a upřímně vůbec nevím, kolik budu mít času. Už teď během školního roku jsem četla opravdu málo a v podstatě jsem tu svoji výzvu stihla jenom díky prázninám, kdy jsem přečetla čtyři knihy za pár dní. Jak o těch podzimních, tak teď o těch zimních. Proto si tedy nenastavuji žádnou hranici, protože taky pokud všechno vyjde, tak bych měla v září nastoupit na poměrně těžkou vysokou a budu ráda, když ji prolezu. Takže proto si opravdu nemůžu stanovit hranici. Je ale jasné, že bych se chtěla překonat a chtěla bych přečíst těch 60 knih, ale jak už jsem několikrát napsala (a vám už to musí být nepříjemné) opravdu to nedokážu určit.
Opět bych sem chtěla dát seznam knih, které bych si chtěla přečíst. A tentokrát už v něm nebudou mé resty, ale knihy, o které opravdu stojím.

Knihy, které chci přečíst:
  • Když život ještě býval náš-Marian Izaguirre
  • Paganiniho smlouva- Lars Kepler
  • Sochař smrti-Chris Carter
  • Winter-Marrisa Meyer
  • Bez srdce-Marrisa Meyer
  • Má ji rád, nemá ji rád- S.J. Bolton
  • Páté srdce- Dan Simmons
  • Šest vran-Leigh Bardugo
  • Divotvůrce-Sebastien de Castell
  • Panský dům-Anna Jacobs
  • Hadrový panák-Daniel Cole
Knihy z mé knihovny: 1
Recenzní výtisky: 1
Knihy z městské knihovny: 5

1) Další divné hlášky z knihkupectví- Jen Campbell (11.1.)
2) Dívky z trajektu- Lone Theils (4.2.)
3) Romeo, Julie a tma- Jan Otčenášek (7.2.)
4) Spalovač mrtvol- Ladislav Fuks (5.3.)
5) Víkend s panem Darcym- Victoria Connelly (7.3.)
6) Němá barikáda- Jan Drda (13.3.)
7) V pasti času- Madeleine L'Engle (17.3.)
8)
9)
10)

Recenze-Grafitové děvče

31. prosince 2017 v 14:23 | Book is always the answer |  Knižní recenze
Název: Grafitové děvče
Autor: Miroslava Varáčková
Nakladatelství: #BOOKLAB
Rok: 2017
Počet stran: 181
Hodnocení na DK: 65%
Hodnocení na GR: 3.4
Děj: Tatiana je na všechno sama. Matka je alkoholička, která se vyspí s každým, kdo ji zaplatí, nebo přinese láhev alkoholu. Tatiana (která dává přednost oslovení Táňa) už od malička musí poslouchat nechutné vzdechy nesoucí se z ložnice a po ránu potkává v koupelně cizí chlapy. Její matka se o ní vůbec nestará a tak si Táňa na přežití musí vydělávat sama. Což znamená, že s kamarádem Břitvou po nocích kradou. Když takhle jednou ukradnout v klenotnictví zlaté šperky a hodinky, nedaří se jim je na ulici prodat. V tom k Táně přijde mladý muž a nabízí ji práci, ona si nejdřív myslí, že ji muž (který se představí jako Ben) chce do postele a jelikož se zařekla, že si sexem nikdy nebude vydělávat, protože nikdy nebude jako její matka, odmítá ho. O pár dní později ho potká znovu a Ben ji vysvětlí, že je fotograf. Udělá Táně pár snímků a domluví si s ní pracovní schůzku. Táňa se do toho nakonec pustí a stává se velice úspěšnou. Všechno ovšem není tak skvělé, jak se zdá…

Hodnocení: S autorkou jsem se už setkala a to v létě díky knize "Hlavně to nikomu neříkej", když se teď ohlédnu zpět, měla bych dát knize vyšší hodnocení, protože byla rozhodně lepší, než tato.
Tento román je z části grafický, to znamená, že místo textu, jsou tu i komiksové části a to mi připadá velice zajímavé a hlavně velmi originální. Bohužel těch grafických částí tam podle mne bylo málo, ocenila bych jich podstatně více, i když ona ani sama kniha není nijak dlouhá. Já jsem ji měla přečtenou za dvě a čtvrt hodiny. Je to příjemná oddechová záležitost na večer.
Děj knihy by mohl být trochu více propracovaný, nějaké věci mi tak vyloženě chyběly. Už u knihy "Hlavně to nikomu neříkej" jsem měla problém s tím, že kniha je předvídatelná a člověk dokázal bez potíží odhadnout, co se stane dál. S touto knihou to je úplně stejně. Jenom jednu jedinou věc jsem neodhadla úplně přesně, ale byla jsem velice blízko. Po celou dobu, co jsem knihu četla ve mně nevyvolala žádné velké emoce. Jak jsem ji otevřela, tak jsem ji zavřela a jak už jsem psala, nezůstalo ve mně skoro nic.
Co musím ale autorce nechat je, že se s ničím nemazala. Opravdu vykreslila obraz problematiky alkoholismu tak, jak to je a nedávala čtenářům naději, že se třeba Tánina matka změní, protože to tak prostě není.
Grafická část knihy je velice zajímavě zpracovaná. I když postavy nejsou nakresleny tak, aby vypadaly jako ty nejkrásnější na celém světě, tak se mi to moc líbí. Opět mi to přijde velice realistické a je pěkné si přečíst a vidět něco realistického, něco bez filtru abych tak řekla.
Obálka se mi líbí moc, protože já prostě miluji duhu a od této obálky se odráží duha prostě pořád a navíc je opravdu velice nádherná. Takže obálka přímo pro mě.
Styl autorky je čtivý a rozhodně není nudný. I když má kniha poměrně málo textu, podařilo se ji do ní zakomponovat plno hezkých a hlavně pravdivých myšlenek, což rozhodně dokážu ocenit.
Táňa se mi líbila. Dokázala se o sebe postarat a stála při svém kamarádovi, i když to s ním nebylo zrovna jednoduché. I když matku na jednu stranu nenáviděla (kdo ne, když na vás ukázkově kašle a dělá, to co dělá) pořád ji jistou částí srdce milovala a i když si to nechtěla přiznat, ta část byla poměrně velká.
Ben se mi nelíbil od začátku. Bylo jasné, že má nějaké tajemství, ale to měla i Táňa a navzájem k sobě nebyli tak sdílní, jak by to třeba někdo u dvou mladých a zamilovaných čekal. Celý jejich vztah byl velice zvláštní a mně přišlo, že byl v podstatě jenom o sexu a práci. Takový vztah není úplně ukázkový, ale na druhou stranu je pravda, že Ben donutil Táňu dodělat školu a obecně se díky němu stala lepší, než kdy byla. Z tohoto pohledu ten vztah byl velice užitečný.
Břitva byl velice zvláštní a já ani teď nevím, jestli ho mám ráda nebo ne. Na jednu stranu stál při Táně, ale když se začala měnit nedokázal to překousnout. Nedokázal pochopit, že Táňa ze sebe dělá lepšího člověka. Podle mě to nechtěl pochopit hlavně kvůli tomu, že on se změnit nechtěl. Nechtěl být lepším člověkem a to se potom podepsalo na jejich vztahu a na jeho chování. I když to v knize nebylo řečeno, doufám, že se dostal do lepšího prostředí. Zde bych chtěla autorku pochválit za to, že poukázala, že nejenom mladí ze slabých sociálních vrstev jsou na tom psychicky špatně. Nezdá se to, ale pomoc často potřebují i takzvaní "zazobanci".

Celkově bych řekla, že kdyby kniha byla delší a trochu více propracovaná, bylo by to mnohem lepší. Ovšem aspoň pro nastínění problémů mladistvých je velice užitečná. Musím přiznat, že pokud s autorkou chcete mít nějakou zkušenost, spíš sáhněte po její knize, kterou jsem výše už dvakrát zmínila.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Slovart!
Knihu si můžete koupit ZDE.

Recenze-Pod maskou lži

29. listopadu 2017 v 19:20 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Pod maskou lži
Série: Pod maskou lži
Díl: 1.
Autor: Tarun Shanker a Kelly Zekasová
Nakladatelství: Fragment
Rok: 2017 (2016)
Počet stran: 299
Hodnocení na DK: 85%
Hodnocení na GR: 3.67
Děj: Evelyn Wyndhamová nesnáší společenská pravidla. Hodlá žít podle sebe a to poslední, co by chtěla, je vdát se. Její matka se ji ovšem snaží provdat za každou cenu a vypadá to, že by ji dala prvnímu, kdo by si o ni řekl. Na jednom z plesů se Evelynina sestra Rose setká s podivným mužem, který od ní chce, aby se přijela podívat na jeho nemocnou sestru do Londýna. Rose je totiž vyhlášená léčitelka, byť nemá žádnou lékařskou školu. Dalšího dne Rose zmizí za velice podivných okolností. Evelyn je hned jasné, že její sestra je v nebezpečí, ale její rodiče ji odmítají uvěřit, tak se Evelyn vydá do Londýna. Na cestě ji doprovází pánové Kent a Braddock. Netuší, co všechno na této cestě zjistí. Evelyn s Rose totiž nejsou obyčejné dívky.

Hodnocení: Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla, protože tohle mě opravdu bavilo. Kniha mě zaujala hlavně díky slovnímu spojení "neodolatelná atmosféra viktoriánské Anglie". Kdo jste taky příznivci tohoto období, rozhodně neváhejte se do této knihy pustit. Tato doba na vás z knihy přímo dýchá. Smetánka a její manýry, plesy, společenská pravidla, to všechno na vás čeká.
Na knize jsem hlavně ocenila vtipnost. Už dlouho jsem se u nějaké knihy tak nepobavila. Vtipné hlášky, ironické až sarkastické poznámky to vše podtrhuje zajímavý a hlavně originální příběh. Je pravda, že fantasy tolik nečtu, ale stejně mi přijde, že je příběh originální a já jsem byla ráda za něco nového a osvěžujícího.
Kdo by v této knize hledal romantiku, musel by hledat pořádně dlouho, což je podle mě výrazné plus této knihy. Fantasy a romány pro mladší čtenáře se velice často pojí s romantikou a já už jí začínám mít až dost. Evelyn je k oběma pánům velice chladná.
Jeden muž o slečnu bojuje velice otevřeně a druhý se spíš drží v pozadí a svoje city nenechává vyvstat na povrch. Samozřejmě se autoři snaží abyste chvilku fandili jednomu, za nějaký čas zase druhému muži a ve finále nemáte chtít ani jednoho. Což se u mě tedy nepodařilo, jen tak mimochodem.
Hlavní hrdinka mi byla velice sympatická a musím uznat, že její drzost jsem si dost užívala. Samozřejmě kvůli ní měla taky spousta problémů a ve finále svoji rodinu ponížila, jak jen nejvíc mohla. Bylo správné, že si to uvědomovala, i když si hrála na drzou a bojovnou holku, která jde proti společenským pravidlům, ke konci si uvědomovala, že zašla moc daleko a částečně své paličatosti litovala.
Pan Kent se mi ze začátku líbil, protože s ním řeč rozhodně nevázla a naopak s ním byla veliká sranda, později jsem ho ráda mít přestala, protože jsem vůbec nesouhlasila s jeho názory a celkově se mi začínal protivit. Ke konci už mi byl opět trochu sympatický. Zkrátka a dobře, stalo se přesně to, co chtěli autoři.
Pan Braddock mi byl naopak sympatický od začátku až do konce. Sice se občas choval trochu podivně, ale to se vše v průběhu knihy vysvětlilo. Ani s ním nebyla nuda, ale mohl by se naučit říkat podstatné věci hned a ne až za pár dní, ušetřilo by to spoustu zlobení.
Konec knihy byl překvapivý a poměrně originální. Opět velice osvěžující.
I přes veškeré plusy, kniha nedostane plné hodnocení. Celá kniha totiž nebyla tak zábavná a dokonalá. Byly části, kde jsem se nudila a nechtěla jsem moc pokračovat. Samozřejmě těch scén bylo minimum, ale přeci jenom tak nějaké byly.
Druhým mínusem byl vysoký počet lidí se zvláštními schopnostmi. Chápu, že takoví lidé se zřejmě přitahují, ale přišlo mi podivné, že skoro každý v našem příběhu má určitou schopnost. Bylo by pochopitelnější, kdyby zvláštní moc mělo minimum lidí. Takhle to vypadalo, že pomalu každý čtvrtý má svou schopnost, a bylo divné, že se to ještě neprozradilo i ostatním obyvatelům Londýna.
Knize dávám 85% a jsem ráda, že jsem byla tak mile překvapena. Rozhodně se těším na další díly!

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda poděkovala knižnímu komunitnímu portálu Zeedee.com!

Recenze-Papírová princezna

15. listopadu 2017 v 22:27 | Book is always the answer |  Knižní recenze
Název: Papírová princezna
Série: Royalové
Díl: 1.
Autor: Erin Watt
Nakladatelství: Baronet
Rok: 2017 (2016)
Počet stran: 336
Hodnocení na DK: 87%
Hodnocení na GR: 4.06
Děj: Ella Harperová se snaží životem protloukat jak jen to jde. Nutno podotknout, že to není vůbec jednoduché. Ella totiž nemá nikoho, matka ji umřela na rakovinu a svého otce nikdy nepoznala. Už poslední dva roky, kdy byla matka nemocná, si Ella vydělávala striptýzem, nebylo to nic, za co by se chlubila, ale aspoň se nedostane do dětského domova. Už s matkou se hodně stěhovala, takže nikde nezůstala delší dobu. Teď se konečně usadila a plánuje na novém místě nějakou dobu vydržet, to se ji ovšem nepodaří. Jednoho dne ji ve škole zavolají do ředitelny, kde na ní čeká Callum Royal, který je nyní jejím opatrovníkem. Ella ničemu nerozumí a je to docela pochopitelné, Callum Royainálníl je nejlepším přítelem jejího otce a ten před nedávnem zemřel. Když se zjistilo, že Ella už nemá ani matku, stal se Callum Royal jejím opatrovníkem, nabízí Elle život, o jakém se jí ani nesnilo. Obrovský dům, plno značkovéjho oblečení, auto a taky pět bratrů, to by se zdálo úžasné, ale s bratry je něco v nepořádku. Všichni jdou proti Elle a nikdo ji v tomhle domě nedá nic zadarmo (tedy skoro) už od prvního dne musí snášet ponižování od ostatních spolužáků (nebo spíš spolužaček), jak tohle dopadne? Vydrží Ella do maturity, nebo odejde?

Hodnocení: Celá série ztropila v poslední době opravdu velký poprask. Přišlo mi, že ji čte každý a každý je z ní naprosto hotový. Já většinou ty úžasné bestsellery nečtu, ale tentokrát mě někdo nahlodal a já si nakonec knihu půjčila v knihovně. Dostala jsem to, co jsem čekala a nutno podotknout, že jsem nečekala moc. Lidi psali, že se u čtení často červenali a někdo tvrdil, že v knihovně v jeho městě je kniha zařazena do regálu Young Adult. I já jsem si původně myslela, že kniha spadá do tohoto žánru, ale po přečtení bych to jako Young Adult rozhodně neoznačila. Doporučuju pro lidi nad patnáct let (i když ono je to vlastně jedno, ať si to klidně přečte někdo mladší, ale já se snažím chránit jejich nevinnost!), ale nechci abyste si zase mysleli, že je to jak "Padesát odstínů šedi" to jako zase ne, ale bylo tam pár opravdu zajímavých scén a hlavně ona se celá kniha motá okolo sexu. Vždyť už jenom když si přečteme o povolání, které Ella vykonávala.Samozřejmě chápu, proč je kniha tak oblíbená. Šablonou není úplně originální, ale prostředí a postavami se to rozhodně vyvažuje. Všechny rozhodně jsou originální a nemůžu říct, že bych se s něčím podobným už někdy setkala. Ella je úplně jiná hrdinka než v jiných knihách, řekla bych, že většina hrdinek se snaží být statečná, ale Ella prostě statečná je. Měla hodně tvrdý život a to se na ní taky velice podepisuje. Je nedůvěřivá a patřičně drzá. Drzá s velkým d. Věřte mi. Tím mi občas vadila. Někdy mi přišlo, že byla drzá už prostě moc, že už to autorky přehání a mě napadalo, že bych si s touhle holkou rozhodně nesedla. Občas se i mě zdálo, že je až přehnaně naštvaná, i když nebyla jsem v její situaci a pravděpodobně si ani nedokážu představit, jaké její začátku v rodině Royalů byly. Rozhodně to nebyla žádná dámička a princeznička a to se mi na ní líbilo. Z bratrů Royalů se mi nejvíc zamlouval Easton, ze začátku vypadá jako blbec, ale postupem času se objevuje v lepším světle. To ovšem patří skoro o celé rodině, až časem zjišťujeme, proč se chovají tak, jak se chovají. Ovšem ani teď se nedá říct, že by mi bylo nějakého z bratrů líto. V knize bylo rozhodně více postav, které jsem nenáviděla. Jedna z nich byla Brooke. Kdo četl, tak ví. Není to kvůli poslední scéně, ale hlavně kvůli tomu, jak byla celou dobu falešná. Uznávám, že i ona tak trochu trpěla, ale tolik se jí toho zase nedělo a potom se zachovala jako naprostá mrcha. Já takové lidi prostě nesnáším.Člověk, o které pořádně nevím, co si myslet, je otec Royalů, Callum Royal. Celou knihu se mi zdá velice zvláštní a čekám, že v dalším díle se s ním bude něco dít, nebo spíš on bude dělat něco, co se mi nebude líbit, ale to je jenom pocit. Musíte ale uznat, že se chová fakt divně (samožřejmě myslím ti, kteří četli knihu). Styl psaní je jednoduchý, ale to se dá u tohoto žánru čekat. Kniha se četla opravdu rychle, neměla jsem problém za den přečíst i víc než sto stran. Budete to mít opravdu poměrně rychle za sebou. Musím přiznat, že po delší době mě kniha donutila být vzhůru déle, než je u mně běžné a to i ve školní den! První polovina knihy mě opravdu moc nebavila a byla jsem v pokušení knihu odložit. Nechápala jsem, jak něco tak primitivního může bavit tolik lidí, ale myslím, že v tom tkví krása této knihy. Na jednu stranu vypadá primitivně, ale čím se víc noříte do příběhu, tím spíš vám dochází, že to není tak primitivní, jak to ze začátku vypadá.Co mi ještě trochu nesedlo, byl konec. Samozřejmě přežiju, když má kniha otevřený konec a navíc jsem na to byla připravená. Všichni psali, jak hned po dočtení prvního dílu letěli pro druhý, U knih tohoto žánru je to běžné. Jenže mně nesedlo chování Elly. Opět musím podotknout, že opravdu nemůžu vědět, co cítí, protože se mi to nestalo a tohle podle mně musí člověk zažít. Přesto si nejsem jistá, že by se takhle někdo skutečně zachoval. Takže abych to shrnula, naprosto rozumím tomu, že se série (skoro) všem opravdu hodně líbila, ale jak už jsem psala, já na tento žánr úplně nejsem. Kniha je skvěla na odreagování. Rozhodně se postará o to, abyste na všechno zapomněli a užili si knihu. Je zajímavé, že ještě ráno bych dala knize čtyři hvězdy, ale teď večer knize dám tři hvězdy, protože jsem přišla na víc věcí, které se mi na knize nelíbily, nebo které mě rozčilovaly. I přesto vám knihu rozhodně doporučuji, a to i těm, kteří tento žánr normálně nečtou, stejně jako já.


Recenze-Noc s Audrey Hepburnovou

5. listopadu 2017 v 18:32 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Noc s Audrey Hepburnovou
Série: Libby Lomaxová
Díl: 1.
Autor: Lucy Hollidayová
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 324
Rok: 2016 (2015)
Hodnocení na DK: 72%
Hodnocení na GR: 3.6
Děj: Libby nikdy neměla moc štěstí. Otec je líný spisovatel, který sice miluje filmy (což je to nejlepší, co Libby předal), ale jinak je naprosto netečný ke své dceři. Až tak, že třeba "oslavu" jejích třináctých narozenin odkládá více, jak půl roku. Ani co se týče matky, to Libby moc nevyhrála. Všem je hned jasné, že dává přednost druhé dceři Cass, která je krásná a úspěšná. Přesně pravý opak Libby. Vždycky byla spíš Cassin stín a tak to zůstalo i v dospělosti, kdy dělá své sestře skoro poskoka. Co se stane, když se kolem Libby začne motat známý, krásný a úžasný herec Dillon O´Hara? A navíc se jí na nové pohovce najednou objeví Audrey Hepburn a je uchvácená jejím kávovarem na kapsle. Co se to děje?

Hodnocení: Poté, co tuto knihu opravdu hodně vychvalovala Anička (annainworld.blogspot.cz) tak jsem věděla, že si ke mně kniha cestu najde. No a našla. Nakonec po dlouhém uvažování jsem si ji zarezervovala v knihovně. Lituji? Ne, řekla bych, že ne.
Od knihy jsem očekávala pořádnou dávku humoru a taky tak trochu romantiky. A přesně tohle jsem v ní našla a byla jsem naprosto spokojená. Libby je opravdu smolařka a staly se jí věci, které bych nepřála ani své největší nepřítelkyni, ale zase na druhou stranu to bylo opravdu velice vtipné a navíc z těch situací nakonec profitovala, takže i když to ze začátku nevypadalo, tak to bylo k něčemu dobré.
Styl není vůbec složitý, a proto si myslím, že i kdyby se nakladatelství rozhodlo nevydat třetí, závěrečný díl této série, tak by se to dalo zvládnout i v anglickém jazyce. Styl v tomto případě odpovídá žánru a taky obsahu. Kniha není nijak výjimečná a rozhodně to není obohacující literatura, ale je to krásný prostředek jak si naprosto vyčistit hlavu a na vše zapomenout Což jsem přesně potřebovala.
Libby mi byla velice sympatická a hlavně jsem s ní hodně soucítila. Samozřejmě že si za spoustu nehod a omylů mohla sama, nemá být takové trdlo, ale občas za to opravdu nemohla. Chudinka nedostala úplně skvělé karty a snažila se s nimi hrát, jak jen nejlépe dokázala.
Ollyho jsem si také velice oblíbila. Jde o nejlepšího přítele Libby, znají se už od Libbyných deseti let a od té doby jsou nerozluční přátelé. Navzájem se podporují a krásně si pomáhají. Olly je úžasný nejlepší kamarád (pokud nepočítám to, že nedokáže přivézt správný nábytek) a já bych rozhodně takového taky chtěla mít (teda minimálně bych chtěla tu slepičí polévku, kterou Libby přivezl, když byla nemocná).
Co se týče Dillona, tak tam nevím, jestli budeme úplně kamarádi. Nemám ráda takovéhle typy, kdy se chlap, který se otáčí za každou sukní a chodí s úžasnými a božskými modelkami najednou změní a dostane chuť na holku, která je přesným opakem.
Příběh nebyl nijak zvlášť promyšlený, poměrně předvídatelný, ale to k tomu patří. Opravdu jsem to brala pouze jako knihu, u které si odpočinu a která mě přivede na jiné myšlenky. A když toto budete očekávat i vy, tak se vám kniha určitě bude líbit. Několikrát se mi stalo, že jsem propukla v hlasitý smích a tím pádem se trochu znemožnila v metru či jiném dopravním prostředku. Ale víte co? Bylo mi to jedno, protože ono to bylo prostě tak vtipné, že se nešlo nesmát. Libbyny sarkastické a ironické poznámky byly vskutku dokonalé.
Všem je asi jasné, že ti, co mají rádi Audrey Hepburn, se v této knize mnohokrát zasmějí, protože Libby není jediná, která se chová vtipně a tak trochu podivně. Musím uznat, že číst o Audrey, která se zaregistruje na Twitteru a objeví kouzlo iPadu, je poměrně vtipné.
Do češtiny byl přeložen i druhý díl, který se jmenuje "Noc s Marilyn Monroe" vyšel poměrně nedávno a já už se teď těším, až si znovu přečtu o bláznivé Libby a zajímá mě, co se jí přihodí tentokrát.

Knihu doporučuji všem, co si chtějí odpočinout a pěkně od srdce se zasmát.


Recenze-Odpusťte mi, Váš Leonard

21. října 2017 v 14:58 | Book is always the answer |  Knižní recenze

Název: Odpusťte mi, Váš Leonard
Autor: Matthew Quick
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2015 (2013)
Počet stran: 253
Hodnocení na GR: 3.93
Hodnocení na DK: 79%
Děj: Leonard má dnes narozeniny. Jako dárek si daruje sebevraždu a vraždu. No nezní to jako skvělý dárek? Leonardův bývalý nejlepší kamarád mu zničil život. Nebyl však jediný. Jeho otec je bůhvíkde a matka v New Yorku spí se svým přítelem a vede svoji návrhářskou kariéru. Leonarda nechává ve Filadelfii ať se o sebe stará sám. Musíme uznat, že to pro sedmnáctiletého chlapce, který se utápí v depresích, není nic příjemného. Dnes ale všechno skončí. Leonard zabije toho, kdo mu zničil celý život a potom zabije sám sebe. To ovšem není všechno, co chce dnes udělat. Chce ještě rozdat dárky pár lidem, kteří pro něj jsou nějakým způsobem důležití. Bude tu někdo, kdo bude pro Leonarda plakat?

Hodnocení: Tato kniha na mne čekala v mé knihovně minimálně dva roky. Nevím, proč jsem jí tolik odkládala. Pamatuji si, že když jsem ji dostala, přečetla jsem si na internetu několik recenzí a ty byly většinou negativní. Kniha nikoho moc nebavila a já jsem se od ní distancovala. Říkala jsem si, že tahle kniha asi nebyla úplně dobrá volba. Jak jsem se mýlila.
Rozhodně je kniha spíš pro starší čtenáře. Já bych jí ve svých patnácti letech taky nepochopila, nebo by mě rozhodně nebavila. Citáty o životě, filosofické myšlenky, kterých je v této knize opravdu dostatek, a mnohem více. Kniha je toho doslova plná a já jsem si ji opravdu užila.
Celou knihu mi bylo poměrně dost smutno, protože tato kniha opravdu není nic veselého. První polovina knihy se mi četla opravdu sama, ale bohužel kolem té poloviny přišla jedna část, která mě nebavila a navíc mi byla nepříjemná, takže tato část mi knihu trochu zkazila. Co mi ještě zkazilo dojem z knihy, byl konec. Ten byl podle mě odfláknutý, nedodělaný a obecně prostě špatný. Já jsem člověk, který nemá rád otevřené konce, ale to nebylo to jediné, co mě na tom konci naštvalo. Samozřejmě se tu nemohu moc vyjadřovat, protože popisovat, co se mi vlastně na konci knihy nelíbilo, by byl obrovský spoiler. Proto se k této poznámce už nebudu vyjadřovat.
Pojďme se podívat na tu pozitivní stranu a to tedy na to, co se mi na knize líbilo. Mimo to, že tu bylo opravdu spoustu krásných a hlavně pravdivých myšlenek o životě, což už jsem zmiňovala, líbil se mi zde nápad dopisů z budoucnosti. Možná toto bych měla trochu vysvětlit, protože já jsem ten první dopis vůbec nechápala a já tenhle pocit nemám ráda. Leonardův učitel pan (Herr) Silverman, poradil Leonardovi, aby si napsal dopisy z budoucnosti, a tím pádem se na ty lidi bude těšit a nebude mít pocit, že nikdy už nikoho, kdo by mu rozuměl, nepotká. Na mě by to nefungovalo, protože bych pořád měla pocit, že ty dopisy jsem si napsala já, takže se taky může stát, že v budoucnosti na mě nikdo nečeká. Přesto mi to nepřijde, jako špatný nápad. Rozhodně je minimálně zajímavý.
Styl autora mi sedl a rozhodně mě nutil číst pořád dál a dál. Druhou polovinu knihy jsem přečetla za jeden večer a ani mi to nepřišlo.
Leonarda jsem měla opravdu ráda a bylo mi ho líto. Když jsem se dozvěděla, co mu udělal jeho nejlepší kamarád (což jsem ovšem uhodla skoro hned, ale nevadilo mi to) bylo mi špatně a moje srdce pro Leonarda ještě víc krvácelo. Často jsem se s ním ztotožňovala (což pro mě není úplně hezká reklama) a i to mě vtáhlo do příběhu a chtěla jsem vědět, jak to skončí. Jak se může stát, že vám nikdo nepopřeje k narozeninám? To prostě nepochopím.
Herr Silverman byl naprosto skvělý. Někdo si může myslet, že byl smyšlený, ale já jednoho takového profesora znám i ve skutečnosti, takže i tací lidé opravdu existují. Kdybych někdy studovala holocaust, chtěla bych mít pana (Herr) Silvermana. Stejně jako Leonard měl spoustu skvělých otázek, jak existenčních tak obecných. Pan Silverman je skvělý člověk a takových, jak víme, je málo. Proto bychom je měli mít v úctě a vzhlížet k nim, pokud to jde.
Obálka se mi osobně líbí víc, než originál. Nějak nechápu ty obálky, kde je přes celou stranu velkým písmem napsán název a autor. Přijde mi to neoriginální a působí to na mě dojmem, že grafik si s knihou nechtěl dělat moc práce.

Abych to tak nějak dala do kupy, jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a rozhodně ji doporučuji dál a dál. Zaslouží si, být čtená a rozhodně, pokud ji máte v knihovně, ji nenechte zapadnout. Kdyby tam nebyla ta část v půlce knihy a ten slabší konec, měla by ode mne kniha plný počet hvězd. Takhle ji dám čtyři. Rozhodně vám ji doporučuji, ale spíše starším čtenářům. Řekněme například sedmnáct a výš. Mladší ji podle mě nemají moc šanci pochopit. Nechápejte mě špatně, ani já bych ji tolik nepochopila, kdybych si ji přečetla už tehdy v patnácti. Na nějaké knihy člověk musí prostě dozrát. A tato k nim patří.


Kam dál